Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 2. kapitola - Důvěra je silné slovo

15.06.2010 (10:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2895×

Když jsem odpoledne vycházela se školy, šla jsem už v houfu lidí, co jsem během dne poznala. Takže se mnou šla Jessica s Angelou, za nimi Mike. Byli to fajn lidi, dobře se mi s nimi povídalo. Když jsem přicházela k autu, uviděla jsem něco, o co bych radši přišla. U černého porsche se vystavovala Blair a povídala si s Edwardem. To musí mít obmotaného kolem prstu každého kluka na planetě?!

„Ach jo,“ vzdychla jsem si nahlas.

„Co je Bells?“ zeptala se mě překvapeně Jess. Nevěděla jsem, jestli jí chci vykládat o tom, že se mi Edward Cullen líbí a že s ním právě flirtuje moje sestra. Než jsem stihla cokoli říct, udělala to za mě.

„Bože, co je to za holku? Ta co flirtuje s Edwardem Cullenem?!“ rozčilovala se Jess a ukazovala prstem na Blair.

„Ta je ale drzá. Není tu ani den a už si vyskakuje po nejhezčím klukovi na škole. Ne, že by na to neměla,“ dodala nepřejícně Angela. Tak fajn, byl čas vyklopit pravdu.

„To je Blair, moje sestra,“ dořekla jsem odhodlaně a čekala na reakci ostatních. Ne dlouho.

„Cože? To je tvoje ségra, ten kus?“ ptal se šokovaně Mike. Trochu jsem se na něj zamračila a on rychle pochopil, že  to asi nevyznělo nejlíp. Omluvně sklopil zrak.

„Jo, moje velká ségra,“ dodala jsem neochotně a začala jsem si hrát s prstýnkem vlasů.

„To vysvětluje to, proč na tebe tak zírá,“ zahihňala se Jessica.

„Co, cože?“ vyhrkla jsem a snažila se zachovat klid, když jsem se stala středem pozornosti tokajícího páru.

„Bello?!“ křikla na mě Blair, „tak už pojď!“

Rychle jsem se rozloučila s ostatními a rozešla se směrem k autu, kde pořád postával i Edward. Srdce mi zběsile bušilo. Zastavila jsem se.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě s úsměvem Edward. Trochu jsem se začervenala, když jsem si uvědomila, že si pamatuje moje jméno.

„Ahoj,“ odvětila jsem a Blair se na mě kysele podívala.

„Vy se znáte?“ zeptala se zvědavě.

„Jo, chodíme spolu na pár předmětů,“ odpověděl Edward a já s úsměvem přikývla. Blair po mě šlehla pohledem a pak nahodila zase svůj sladký úsměv.

„No nic, už musíme jet. Takže v sedm tě budu čekat, hm?“ promluvila Blair k Edwardovi, ten přikývl a zmizel v davu.

Trochu jsem se zakuckala.

„Ty jdeš na rande s Edwardem?“ zeptala jsem se a do očí mi vyhrkly slzy.

„Ale copak sestřičko, snad se ti nelíbí?“ řekla posměšně a táhla mě k autu. Celou cestu jsme si neřekly ani slovo. Měla jsem po krk toho, jak mi Blair bere veškerou radost ze života. Proč jí nestačí to všechno, co má. Proč musí mít i jeho?

Zastavily jsme u domu a já vyběhla z auta nahoru.

Do večera jsem se zbavovala haldy úkolů, které jsem dostala hned první den. Když do pokoje vrazila Blair a začala se prohrabovat ve skříni, moje nálada klesla ještě hlouběji. Najedou se přede mnou zjevila.

„Tak co tomu říkáš, Bells?“ ptala se a přitom se točila na jedné noze. Podívala jsem se ní. Byla nádherná, ostatně jako vždycky. Kdo by téhle holce odolal? Začala jsem se smiřovat s tím, že u Edwarda nemám ani malinkatou šanci. Ba co hůř. Že bude patřit Blair.

„Jsi krásná,“ odpověděla jsem nepřítomně.

„Díky,“ řekla, a když se na příjezdové cestě objevilo světlo, rozběhla se dolů.

„Tak čau.“ S těmi slovy zmizela ve dveřích.

Jestli jsem se předtím cítila mizerně, teď to bylo ještě horší. Moje myšlenky pořád směřovaly k tomu, jak Blair Edwarda svádí a hlavně, že se jí to určitě daří. Nikdy ji nikdo neodmítl. Celé hodiny mě sžíraly moje myšlenky, i když jsem se snažila učit. Když už bylo po půlnoci, musela jsem jít spát. Blair se pořád nevracela a mně bylo naprosto jasné, co se asi stalo. Znechuceně jsem si lehla a zhasla lampičku. Bylo téměř nemožné umlčet hlasité myšlenky, které mi pluly v hlavě. Alespoň jsem se o to pokusila…

Probudil mě hluk.

Rozespale jsem se podívala na hodiny, bylo něco po druhé ráno. Do pokoje vstoupila Blair. Hrozně jsem se lekla a to jí asi dost pobavilo. Rozesmála se. Evidentně byla ve skvělé náladě, kdo by nebyl po noci strávené s tím nejkrásnějším klukem na škole.

„Čau, Bells,“ pozdravila mě a zasněně se posadila na kraj postele.

„Víš kolik je hodin?“ zeptala jsem se káravým tónem.

„Promiň, člověk naprosto zapomene na čas, když si užívá takové slasti,“ řekla a hlasitě si vzdychla.

„Chceš říct upír, ne?“ reagovala jsem jízlivě. Bodavě se na mě podívala a pak promluvila.

„Drahá Bello, je mi opravdu velmi líto, že nejsi třešničkou na dortu Edwarda Cullena, prostě na to nemáš a nikdy mít nebudeš. Smiř se s tím, že jsem jí já. Dobrou noc,“ ukončila svůj proslov a zmizela v chodbě.

Přepadl mě takový vztek. Co si o sobě vůbec Blair myslí? Ano, je to moje sestra, ale copak se tak chová? Zachumlala jsem se do peřin a přes rozrušení, které jsem pociťovala, jsem během chvíle tvrdě usnula.

Ve škole to bylo už lepší. První den jsem měla za sebou a evidentně jsem se stihla okoukat. Takže dneska mě už nikdo nepozoroval. Když jsem se zastavila u svojí skříňky, abych si uklidila učebnice, přišla ke mně Jessica.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě vesele.

„Ahoj, Jess. Jdeš na biologii?“

„Jo jdu. Ale dneska pitváme žáby, fuj,“ řekla znechuceně a mě se udělalo trochu nevolno.

„E-e, co? Pitváme žáby?“

„Jo, já vím. Je to nechutný.“

„No, to není nic pro mě. Asi si udělám volno,“ odvětila jsem.

„Jo, to asi půlka třídy s tebou,“ zasmála se Jess.

„No tak na sebe dávej pozor a odpoledne se uvidíme na angličtině, ahoj.“

Byla jsem trochu nervózní, nebylo u mě zvykem, že bych se vykašlala na školu, ale nechtěla jsem druhý den v nové škole přijít k úrazu a ztrapnit se. Přece jenom jsem slabá povaha. Vyrazila jsem teda na školní hřiště a na hlavu si narazila kšiltovku. Fakt nenápadný, ale co. Sedla jsem si na tribuny a vytáhla deník. Už jsem do něj dlouho nepsala a teď jsem měla nutkavou potřebu mu sdělit svá trápení. Někdo mě ale vyrušil.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 2. kapitola - Důvěra je silné slovo: