Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 13. kapitola - Vzpoura proti citům

19.02.2011 (10:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2252×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zazněl klakson auta. Bez dalšího zaváhání jsem vyběhla z pokoje a prošla kolem Edwarda, který se na mě ani nepodíval. Chtěla jsem pryč a to hned! Blair vystoupila z auta a vypadala značně překvapeně. Rozešla se směrem ke mně a než se stihla vyptávat, zarazila jsem ji.

„Teď ne! Prosím, odvez mě pryč, hned!“ křikla jsem se slzami v očích. Podívala se na mě se zvláštním, lítostivým pohledem.

„Ještě moment,“ odpověděla a prošla kolem mě. Zírala jsem na ni a nevěděla, co chce udělat. Došla až k Edwardovi, který svůj pohled vzápětí odlepil od země.

Stála jsem tam jako přikovaná a sotva dýchala.

„Blair?“ vzdychl Edward, když se podíval, kdo proti němu stojí. Neměla jsem ponětí, o co jí jde. Jenom tam tak stála a sledovala Edwarda. Chtěla jsem zmizet, proto jsem se vydala k autu. Najednou zazněla děsivá rána a já se prudce otočila. Blair byla na stejném místě, ale Edward ležel v troskách schodiště a sbíral se na nohy. Okamžitě jsem se rozběhla k ní.

„Blair, přestaň! Prosím!“ křičela jsem pološílená a snažila se ji táhnout pryč. Marný pokus, jako kdybych se pokoušela přesunout skálu. Edward se zvedl a bez jediného slova zůstal stát. Blair, vypadala opravdu rozzuřeně.

„Jestli se k Belle přiblížíš, zabiju tě, rozumíš?“ zahřměla děsivým hlasem plným zloby. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Blair, dost! Tak slyšíš mně?“ vykřikla jsem z plných plic.

„Nechápeš to, Blair. Nic nechápeš,“ promluvil zlomeným hlasem Edward.

„Jdeme!“ přikázala Blair a přes mé protesty a snahy mě odvlekla do auta.

„Bože, neměla jsi mu vyhrožovat! Proč jsi to udělala?!“ dožadovala jsem se odpovědi. Mlčela. Zamkla auto a rozjela se. Poslední pohled, poslední vzpomínka. Chata se rozplynula v dáli…

DIORA

Lidská bytost. Tak křehká, tak zranitelná. Zabila bych ji rychleji, než by vůbec dokázala na cokoli pomyslet… Ale to by byl příliš snadný konec…

Chtěla jsem si hrát, chtěla jsem být tím, kdo je na tahu k vítězství. Ale pomalu, abych byla schopná si vychutnat i tu poslední špetku trpké agónie a zoufalství, které čpělo ve vzduchu… Způsobovala mi hmatatelnou radost a uspokojení.  A až v ní nezbude ani jediná radostná vzpomínka, bude žadonit o smrt. Bude si přát, abych její život ukončila, aby necítila tu trýznivou prázdnotu hluboko ve svém srdci… A já tu nabídku s radostí přijmu…

Teď však musím vyčkávat, hrát si s její myslí a ovládat její myšlenky. Edward musel být hlupák, když uvěřil mému slibu. Sebezapírání jeho skutečné identity ho oslabilo natolik, že zapomněl na upíří instinkty a jednání…

Musí si uvědomit, že já jsem ten, kdo ho stvořil! Kdo mu dal věčný život, nesmrtelnost! Já jsem jediná žena, která má právo vlastnit jeho lásku a tak to taky bude! Až bude ta ubožačka mrtvá, nic mi už nebude stát v cestě! To přísahám!

Podívala jsem se na tu spící lidskou holku. Klidně oddechovala a její pravidelný tep srdce mi sladce bubnoval v uších. Žíznivě jsem polkla a ovládla svoje nutkavé potřeby. Myslím, že je na čase trochu oživit Belliny sny…

BELLA

Temná chodba. Chladný vzduch tančil o kamenné stěny a rozezníval se v šeptavých tónech. Stála jsem na jejím začátku a v rukou držela svíčku, jejíž plamen téměř pohasínal. Strach mnou procházel jako ochromující impuls a ubíral mému tělu schopnost pohybu. V hloubi chodby někdo stál. Neviděla jsem ho, ale cítila tu pronikavou vůni, která mi ulpěla na rtech jako jedovatý vzduch. Při té chuti jsem se otřásla. Byla to chuť lidské krve, ten štiplavý a nasládlý pach. Třásla jsem se po celém těle a srdce mi splašeně tlouklo do hrudi. Blížilo se to ke mně a já se nedokázala bránit.

„Kdo jsi?“ vykřikla jsem vyděšeně. Chvíli bylo ticho a pak se chodbou rozezněl ženský smích. Trhla jsem sebou a plamínek svíčky se lehce zachvěl.

„Jsem tvůj život a tvoje smrt, Isabello,“ zněl ozvěnou ten neznámý, děsivý hlas.

„Co chceš?“ ptala jsem se rozklepaně a můj hlas slábl. Žena se hlasitě rozesmála.

„Už nic. To ty jsi ztratila vše, na čem ti kdy záleželo…“ Vystrašeně jsem ustoupila o krok zpět. Cítila jsem ji blíž a blíž.

„Tva vůně, je neodolatelná, víš to?“ zazněl hlas z temnoty.

„O-o čem to mluvíš?“ šeptla jsem a můj hlas se odrážel v ozvěnách. Bylo ticho, naprosté ticho. Jen moje srdce hlasitě tlouklo. Plamínek svíčky zhasl a já se ocitla v úplné tmě.

„Přece tvá krev, hlupáčku,“ odpověděla žena a můj náhlý výkřik prořízl hrobové ticho.

„Nééééééééééééééé!“ křičela jsem a probudila se celá zpocená. Do pokoje vtrhla Blair.

„Co se děje?“ ptala se vyděšeně.

„Zlý sen,“ špitla jsem udýchaně a můj srdeční tep se vracel k normálu.

„Vyděsila jsi mě. Jsi v pořádku?“ ujišťovala se.

„Jojo, už je to dobrý,“ vyhrkla jsem a zvedla se z postele, abych si šla opláchnout tvář do koupelny.

„Fajn. Klidně nech svítit, ano?“ Přikývla jsem a vstoupila do koupelny. Když jsem si omyla tvář ledovou vodou, vrátila jsem se zpět do pokoje a posadila se na kraj postele. Ta žena v tom snu… její tvář zůstala skryta v temnotě, ale všechno bylo tak živé, tak skutečné! Lehla jsem si a zavrtala se do jemné peřiny. Byla jsem strašně unavená a než jsem stačila přemýšlet víc, znovu jsem usnula.

EDWARD

Postával jsem u břehu jezera a přemýšlel nad vším, co se událo během jediného dne. Myslel jsem, že po rozchodu s Bellou už nemůže přijít nic horšího, ale přišlo. Nejradši bych se za ní rozběhl a líbal její sladké rty, přiznal se, jak moc ji ve skutečnosti miluju… byly to jen sny. Jen vysněné touhy zamilovaného ubožáka, který ztratil důvod svého bytí… Diora stála v cestě a já jsem věděl, že by bylo neuvěřitelně nebezpečné jít proti ní. Nemohl jsem žádat po své rodině, aby takhle riskovali své životy. Diora byla mnohem starší než my všichni…mnohem silnější… mnohem zvrácenější…

Najednou jsem ucítil vibraci v kapse. Zvedl jsem telefon.

„Edwarde! Panebože!“ Zazněl mi Alicin rozrušený hlas do ucha.

„Uklidni se. Zkrátka se to stalo,“ vzdychl jsem a při těch slovech mnou projela bolestná vzpomínka.

„Jak jsi to mohl dopustit, slyšíš!“ rozkřičela se.

„Alice, tak dost! Co jsem měl asi tak dělat?! Sama víš nejlíp, že Diora je přílišným rizikem pro nás všechny! Nedovolím, aby Belle byť jen zkřivila vlásek! Musel jsem to udělat, rozumíš?! Musel!“ vzlykl jsem rozzuřeně a zlomeně padl na zem.

„Edwarde, všichni stojíme za Tebou a postavíme se jí společně!“ téměř vykřikla.

„Ne, Alice! Nechci, aby se vám něco stalo! Nikdy!“ zahřměl jsem zničeně. V telefonu zaznělo smutné povzdechnutí.

„Takže tohle je opravdu konec?“ Při té otázce mi znovu projela nekontrolovatelná bolest mým mrtvým srdcem.

„Nespíš,“ zašeptal jsem a nechal mobil spadnout na zem…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 13. kapitola - Vzpoura proti citům: