Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 12. kapitola - Iluze? To slovo znám!

14.11.2010 (11:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2633×

Ráno jsem se probudila do slunečného dne, třpytivé paprsky se jemně dotýkaly mých zad a příjemně mě hřály. Rozespale jsem se pokusila zvednout, ale naprosto omráčeně jsem zapadla zpátky do péřových polštářů. Cítila jsem se neuvěřitelně naplněná, jako bych už víc štěstí ani nedokázala unést. Zasněně jsem zavřela oči a v duchu se ponořila do minulé noci. Pousmála jsem se a rukou přejela po místě, kde měl být Edward. Když jsem pocítila jenom prázdnou postel, ihned jsem se probrala a prudce se otočila. Edward tam nebyl. Po těle mi přejel nepříjemný pocit a já se zabalená do tenké deky zvedla z postele. Najednou byl všechen klid a štěstí naprosto pryč…

Rychle jsem se převlékla do oblečení, které leželo na zemi, a vyšla z pokoje ven. Všude panovalo ticho. Prošla jsem celým domem, ale Edward nebyl nikde. Začala se o mě pokoušet panika, strašné zoufalství a strach, který mi prostupoval až do konečků prstů. Otevřela jsem vstupní dveře a konečně se uklidnila, když jsem zahlédla Edwarda, který seděl na schodech. Byla jsem si naprosto jistá, že mě musí slyšet, ale neotočil se. To mě trochu zneklidnilo a já znervózněla. Posadila jsem se vedle něj a on se na mě podíval. Zarazilo mě to, v jeho pohledu bylo něco, co jsem nepoznávala, něco, co jeho výraz činilo děsivým…

„Všude jsem tě hledala,“ špitla jsem rozrušeně a on odvrátil svou tvář.

„Tak jsi mě našla,“ odpověděl chladně a zůstal nehybně sedět, jako kamenná socha. Nechápavě jsem ho sledovala a zhluboka se nadechla.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano,“ řekl bez zájmu.

„Edwarde, co je to s tebou?“ vyhrkla jsem nervózně.

„Udělali jsme chybu, já jsem udělal chybu,“ zavrčel naštvaně a já na moment přestala dýchat.

„O, o čem to mluvíš?“ vykoktala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Neodpověděl. Chytila jsem ho za ruku a prudce se ho pokusila otočit k sobě, chtěla jsem vidět jeho tvář. Surově mě odstrčil a podíval se na mě.

„Sakra, Bello, nechápeš to?! Minulá noc byla obrovská chyba! To, že jsem s tebou, je obrovská chyba!“ zahřměl, až jsem ucukla. Slova, která zazněla z jeho úst, projela mým láskou překypujícím srdcem jako ostrá dýka, až mě zabolelo na hrudi.

„Ch-chyba? Proč? Vždyť jsi říkal…“

„Mýlil jsem se! Mrzí mě, že jsem ti ublížil, ale nechci v našem vztahu dál pokračovat! Nemá to budoucnost a nikdy nemělo! Věřil jsem tomu, že jsem skutečně zamilovaný, ale spletl jsem se,“ pokračoval naprosto lhostejným tónem. Cítila jsem se příšerně, horké slzy mi tekly po tváři. Postavila jsem se přímo před Edwarda. Musela jsem vyslovit to, co naprosto ovládalo moje myšlenky.

„Já, já, nebyla jsem dobrá?“ špitla jsem a můj hlas se vytratil v přívalu vzlyků. Zvedl se a jeho pohled byl tvrdý, temný a neproniknutelný. Chvíli se na mě jen díval a pak promluvil.

„Pro mě nikdy nebudeš dost dobrá, Bello. Jsi jenom člověk,“ řekl chraplavě a sklopil zrak. V mém těle se mísila nesnesitelná bolest a naprosté zoufalství.

„Tak to změň! Přeměň mě! Chci být jako ty!“ vykřikla jsem naprosto bezmocně a můj hlas se zlomil. Stál proti mně a byl tak jiný, tak chladný a bezcitný…

„Bello! Buď rozumná, nepatříš ke mně… já… nemiluju tě,“ zašeptal a přistoupil ke mně blíž.

„Nech mě!“ vykřikla jsem a stírala si z tváře slzy.

„Omlouvá…“

„Neopovažuj se to slovo říct, rozumíš?! Já, já věřila jsem ti! Dala jsem ti všechno! Svoji, mysl, srdce i tělo a tys to pošlapal! Odhodil jsi mě jako použitý hadr a zničil to, co mezi námi bylo! I když vlastně nebylo, protože to všechno byla jenom lež! Dnešním dnem jsi pro mě umřel, Edwarde Cullene! Zlomil jsi mi srdce!“ vzlykla jsem naposledy a utekla zpátky do domu. Všechno ve mně, jako by explodovalo a moje srdce roztrhalo na tisíce kousků. Ta bolest byla naprosto nesnesitelná, zatemňovala moji mysl a pohltila veškerou radost až do poslední kapičky. Slzy mě pálily na tváři, když jsem házela svoje věci do tašky a snažila se všechno sbalit třesoucíma rukama. Nevěděla jsem, jak se dostanu domů, věděla jsem jen, že chci pryč. Z kapsy jsem vytáhla telefon a udělala to, co bych nikdy předtím nedopustila.

„Bello?“ zazněl z telefonu Blaiřin hlas.

„Blair, mů-ůžeš pro mě př-při-přijet?“ neudržela jsem emoce a zavzlykala.

„Co se děje?“ řekla rozrušeně.

„Teď ti to nechci vysvětlovat, jen pro mě prosím přijeď, prosím,“ žadonila jsem uslzeně.

„Dobře, budu u Cullenových do pár minut, ano?“ odpověděla a já se zarazila.

„Blair, počkej. Já, já… já nejsem u Cullenových,“ přiznala jsem.

„Cože? Tak kde jsi?“ zeptala se překvapeně.

„Jsem na horách, pár hodin od Forks. Ale vážně se mě na víc neptej, vysvětlím ti to později, jen pro mě hned přijeď,“ pokračovala jsem a chvíli bylo ticho.

„Uklidni se, jasný? Jak se to tam jmenuje?“

„Mount Verves,“ vzlykla jsem.

„Jedu,“ oznámila mi a zavěsila telefon.

Celá rozechvělá jsem se zhroutila na postel a sotva popadala dech. Tohle byl konec, konec všeho krásného, co mě v životě potkalo. Je ironie, jak se během jediného dne můžete propadnout z andělského snění zamilovanosti do horoucích pekel bolesti…

Předchozí noc…

V záři měsíce jsem sledoval, jak spí. Tiše oddychovala a její bělostná pokožka jemně zářila v nočním svitu. Byla tak dokonalá. Za století svého života jsem nikdy nespatřil nic krásnějšího. Ležela vedle mě, odevzdaně a spokojeně, jako by byla na tisíce kilometrů vzdálená od všeho zla a nebezpečí našeho světa.  Miloval jsem ji víc, než bych věřil, že je možné. Pouhý člověk dokázal rozžehnout plamínky v mrtvém srdci upíra…

Opatrně jsem se zvedl z postele a oblékl se. V hrdle mě nepříjemně pálilo a to znamenalo jediné, musím lovit. Naposledy jsem se na ni zadíval, na její okouzlující úsměv uprostřed spánku a s pocitem neutišujícího štěstí se vydal do temné noci…

Spalující žízeň mi dráždila hrdlo, touha po krvi byla více než nesnesitelná. Zrychlil jsem a bloudil v chladném lese plném tajemných zvuků. A pak jsem to najednou ucítil, tu slastnou vůni životodárné tekutiny, která proudila v žilách toho zvířete. Vyřítil jsem se nadlidskou rychlostí a pátral po té dokonalé, omamné vůni. Během chvíle jsem se dostal hluboko do lesa a pár metrů od sebe zahlédl objekt, který jsem tak toužebně hledal. Po vlhké kůře se procházela laň, klidně a sebejistě, netušila, že jen kousek od ní číhá lovec, který touží po tom, co může nabídnout, po krvi. Neváhal jsem ani minutu a vyřítil se směrem k ní. Vyděšeně sebou cukla a prudce se rozběhla, doufala, že mi může snad uniknout. Jako by to bylo možné…

Když jsem z nebohého zvířete vysál poslední kapku, položil jsem mrtvé tělo na zem. Moje hrdlo se uvolnilo od křeče a opět se uklidnilo. Spokojeně jsem se vydal zpátky, doufal jsem, že se Bella neprobudila, nechtěl jsem, aby se vyděsila. Proto jsem přidal a během krátké chvíle jsem stál před chatou. Ostře jsem se zarazil, když moje smysly upoutalo něco, co mě rozhodně zneklidnilo. Pološílený jsem vyskočil na terasu u Bellina pokoje a vtrhl dovnitř. Moje největší obavy se vyplnily. U spící Belly stála Diora a hladila ji po vlasech. Když si mě všimla, otočila se a její rty se semkly do pobaveného úsměvu.

„Pořád nechápu, co na té holce vidíš,“ řekla nezaujatě a svým pohledem propalovala mou tvář.

„Dioro, nech ji na pokoji!“ okřikl jsem ji a zděšeně stál pár kroků od ní.

„Ale no tak, Edwarde. Přece nechceme tu tvoji princeznu probudit, ne?“ usmála se.

„Co chceš?“ šeptl jsem a stále sledoval Bellu, která klidně spala. Diora se na mě vážně zadívala.

„Myslím, že víš, co chci,“ odpověděla chladně a její prsty se dotkly Bellina hrdla.

„Dám ti, co chceš, jen ji nech být!“ zavrčel jsem. Najednou se na mě zaujatě podívala a v jejích očích plály jiskřičky.

„To je dobře, že jsi rozumný, Edwarde,“ zašeptala a odtáhla se od Belly, která sladce spala, netušíc nebezpečí, které bylo jen maličký kousek od ní.

„Co chceš?“ zopakoval jsem naléhavým hlasem.

„Chci, abys tu ubožačku nechal být. Musíš to s ní skončit, rozumíš?“ štěkla. Nikdy jsem netušil, že bych mohl cítit lidskou bolest, ale cítil jsem. Neuvěřitelná, nesnesitelná bolest, která mi sžírala celé nitro.

„Když to uděláš, slíbím ti, že se jí nikdy nedotknu, jako by neexistovala,“ pokračovala vážně. Se slzami v očích jsem se zadíval na Bellu. Věděl jsem, že nemůžu Dioře čelit, byla příliš velkou hrozbou. Zuřil jsem, že jsem dokázal Bellu vystavit takovému nebezpečí, nenáviděl jsem se za to. Jak jsem si mohl myslet, že bude všechno v pořádku? Náš svět je plný zlých věcí a já ji tak strašně moc ohrozil!

„Máš můj slib,“ šeptl jsem a poprvé pocítil, jak srdce umí bolet. Všechno ve mně hořelo, nebyl jsem schopný myslet na nic jiného, než na Bellino bezpečí, Bude mě nenávidět, ale musím ji chránit…

„No dobře, jsem ráda, že jsi to pochopil,“ zasmála se a přistoupila ke mně.

„Vypadni,“ zasyčel jsem.

„Mysli na to, co jsi slíbil. Snadno se můžu vrátit a to by nebylo hezký…“ a s těmito slovy mě pohladila po tváři.

„Vypadni, než tě zabiju,“ štěkl jsem tiše.

„Sám víš, že bys to nedokázal,“ řekla nezaujatě a postavila se ke skleněným dveřím terasy.

„Sbohem,“ zašeptala, poslala mi vzdušný polibek a zmizela v černé noci.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 12. kapitola - Iluze? To slovo znám!: