Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí otisk 2. kapitola

25.12.2009 (08:15) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1122×

Vešel jsem do sídla hororu. Všichni obyvatelé byli doma, takže to nejhorší co se kdy mohlo stát, teda zatím ne psychouška se asi ještě upravovala, nechápu co na sebe cpe, když vždycky bude taková, ošklivá. Nechápu chlapy, kteří si myslí že je kouzelná. Při téhle myšlence jsem se odporem otřásl.

„Hele, pejsek.“ vykřikl Emmett, vyskočil z gauče, přihnal se ke mně a ve svém  smradlavém obětí mě stlačil, až kosti praskali.

„Fuj ty smrdíš.“ řekl a hlasitě se zasmál.

„Ty mi taky dvakrát nevoníš, hele nevíš kde je-“

„Emme! Co tam děláš?“zakřičela ze shora psychopatka.

Za chvíli seběhla dolů. Mě propálila obvyklým pohledem a  pak si objala svého mužíčka, který mi byl stokrát milejší než ona. Stála u něj asi tak pět sekund a v tváři se jí začal přehrávat odpor, zděšení a takové podobné emoce. S opovržením se na něj koukla a pak utekla.

„Hi, ty jsi úplný anti-Rosalie.“ zasmál se zase Emmett.

„Hmmm… hele nevíš kde je ta Nessie?“

„Vidím, že nic nevidí. Slyším že nic neslyším. Cítím že nic necítím.  Hele, nechceš se spíše zeptat těchto lidí?“

„Co vím lidi v tomhle domě nejsou.“

Emmett se tvářil uraženě, otočil se a zasednul zase na gauč. Když jsem se ho chtěl zeptat jestli to fakt neví, zvýšil hlasitost na plný výkon a přepnul na fotbal. Tak jsem se vydal do kuchyně, protože tam byl nějaký šramot. Když si to tak vezmu, docela komické, co by upír dělal v kuchyni.

„Třeba hledal jídlo.“ zakřičel Edward.

„Nový jídelníček?“

„Ani nápad, to je pro Ness.“

„Vidíš, nevíš kde je?“

„Jo, slyšel jsem jak šla někde s Leah.“

„Kde?“

„Jsem snad já pátrací četa?“

„Ano?“ zeptal jsem se a Edward mě propálil pohledem.

Rychle jsem mu zamával a vyběhl z domu. Jak jsem zaběh za první keříky, rychle jsem si sundal kalhoty a proměnil se v běhu. Tohle jsem nikdy nezkoušel, vždycky to byl skok, ale tohle bylo teda zvláštně zajímavý. Pořádně jsem se nadech a zatočil na sever kde byl Lein pach. Ta vlkodlačí příšera se proměnila, takže jsem ani nevěděl kde by tak mohla být.

,Hele ty vedoucí všech vlkodlačích příšer nepomlouvej moji sestru.´ zakřičel na mě Seth.

,Jo jo, věnuj se hlídce.´ odpověděl jsem mu na zpět a dál se věnoval stopování.

Ty dvě museli mít ale hodně energie. Dali si dva docela dlouhé závody a ještě ke všemu šli nebo běžely tak daleko. Najednou mi do nosu udeřila nějaká sladká vůně. Ne tak sladká jako od upírů, ale nějak vlezlá, příjemně vlezlá, spíše až taková vábivá. Bezmyšlenkovitě jsem se za ní vydal. Stopa byla čerstvá, takže se velice dobře stopovala. Za chvíli jsem uslyšel strašně jemné a tiché vzlyky. Přidal jsem do kroku a hned jsem uviděl mezi stromy prostor pro lesní mítinku, odkud se vzlyky ozývaly.

Proměnil jsem se a natáh na sebe rozdrbané kalhoty. Pomalými kroky jsem se vydal k mýtině. Pode mnou ale zapráskala větev a vzlyky přestaly. To už jsem byl asi půlkou těla na mýtině. V klubíčku tam ležela nějaká holka. Dívala se druhým směrem a mohl jsem i říct, že strachy nedýchala. Měla blonďaté vlasy po ramena a jinak byla celé špinavá. Oblečení bylo potrhané jak se prodírala lesem.

„Hej je ti něco?“ křiknul jsem na ní.

Dívka se lekla, ale pak ji někdo obdařil návalem energie a ona se vyšvihla na nohy a stála ke mně zády. Rukou si nervózně prohrábla vlasy jak uvažovala jestli má odpovědět nebo ne a tak ke mně přivála její okouzlující vůně. Pomalu se otočila a rychle si mě prohlédla.

Ona byla neskutečně nádherná. Možná víc jako… ani jsem si nemohl vzpomenout jak se jmenuje dívka která má mé srdce. Protože tahle holka mi úplně zaslepila smysly.  Její blonďaté vlasy byly o něco delší než jsem si myslel a byly dost rovné. Byla menšího růstu, ale co je malé to je milé ne? Měla nádherně symetrický obličej, že jsem pomalu začal uvažovat jestli to je vůbec člověk. Její čokoládové oči se na mě nejdřív dívaly se strachem, ale když si uvědomila, že jsem jen “obyčejný“ kluk, tak se trochu uklidnila, ale bylo na ní vidět zoufalství.

Hlasitě jsem si oddych. Viděl jsem ji dnes, teď poprvé a už mi zamotala hlavu. Nemohl jsem skoro na nic myslet. Bylo to, jako kdyby mě k sobě připoutala nějakými vymyšlenými, ale přesto pevnými řetězy. Jenže ne úplně. Část mého já se nechtělo odpoutat od té jiné dívky a hned mi ze strachu že bych na ní zapomněl našeptávalo.

Jacobe! Tohle není tvoje Nessie, ta je někde s Leah.

Kdo je Leah?kdo je Nessie?

Ty si to nepamatuješ? Leah je vlkodlačice a Nessie tvůj otisk.

Kdože? Ona nemůže být můj otisk, dívej! Nic dokonalejšího než tohle není!

Ale je! Podívej se pořádně! Zamručel jeden hlas který byl proti mému novému pocitu.

V hlavě se mi zjevila podobizna taky nádherné dívky. Mojí Nessie, ale nemohl jsem věřit že ona je skutečná, protože ta co stála přede mnou byla realističtější. Hmatatelný důkaz že tu je někdo tak dokonalý.

V krku se mi objevil knedlík a já polkl. Sem v háji!

„Kdo jsi?“ zeptala se mě nakonec ta dívka roztřeseným hlasem, který zněl prostě nádherně.

„Jacob.“ Zazubil jsem se na ní, asi by nebylo nejlepší kdybych jí řekl vlkodlak.

„Já Carol.“

„Stalo se ti tedy něco?“ zeptal jsem se.

„Já- já- já jsem se ztratila.“ Vykoktala ze sebe a pak se rozbrečela.

„Proč vlastně chodíš do lesa když ani nevíš kde jsi?“

„No. Víš. Já. Se.tak. trochu. Pohádala. S . rodiči.“ Odsekávala každé slovo.

„Aha, no a kde bydlíš? V lese se vyznám docela dobře.“ Jak by ne, když tady mám asi několik hlídek za týden.

„Tam u školy, teda blízko stačilo by mi ukázat cestu nebudu tě otravovat.“

„A pak se ještě ztratíš že?“ zeptal jsem se.

Chytl jsem jí za ruku a táhl ji přes les tou nejkratší, ale taky nejlehčí cestou k Forkské škole. Potichu cupitala za mnou a já cítil její pohled na zádech. Upřímě mě to i těšilo, že si mě prohlíží. Za chvíli jsme došli k lesu u školy a tak jsem Carol musel pustit.

„Dík, jak to že se tak dobře vyznáš v lese?“

„S kámošemi pořád lítáme po lese, nebo si různě dáváme srazy. Jestli chceš, můžu tě to pak někdy naučit.“ Řekl jsem mile a Carol se rozzářili oči, už nevypadala jako uzlíček neštěstí.

Objala mě a pak utíkala k sobě domů. Já pomalu zašel zpátky do lesa. Carol mi přišla strašně fajn, i když moc nemluvila, ale asi se nejspíš bála. Jsem asi vážně nějak vadnej. Zaprvé mám asi podle všeho dva otisky a zadruhé pokaždé mi přišli v zoufalé situaci. To jako že když už žijou příšery tak ostatním mají dělat prince na koni?

Nejdřív s Ness. Byla v zoufalé situaci. Myslel jsem si že její matka umřela, ale měl jsem jí chuť zabít. Místo vraždy se kouzlem uskutečnila láska. Hloupost, ale za tenhle otisk jsem byl rád. Každý je podle mě rád za otisk. Aspoň jsem na šest let mohl zapomenout na potíže s Bellou. Jo, Ness je šest, jenže tak vůbec nevypadá a teď zase nebudu mít klid, protože jsem měl i Carol. Tu jsem našel teď a ona vypadala velice ztraceně, zoufale a kdoví jak uboze. Skoro by se dalo říct že vážně jako princ z pohádky jsem naklusal na mýtinku a tam ji zachránil před nocí v lese.

Z hloubi lesa se ozvalo vlčí zavití. Na nic jsem nečekal a ve skoku se proměnil. Myslel jsem že nějaký poprask, ale to jen Leah chtěla vědět kde jsem. Oddych jsem si a zase začal přemýšlet o Carol, o mém druhém otisku.

Nějak jsem si ale neuvědomil, že jsem ve vlčí podobě a že Leah mě krásně slyší, je neotisknutá a taky nejlepší kamarádka prvního otisku. V hlavě se mi ozvaly hlučné nadávky a vrčení.

,Leah klidni se!´

, Já se mám klidnit? Ty se klidni Jacobe ! klidni svoje hormony! Máš prosím tě Nessie tak se nezajímej o jinčí děvku!´zakřičela na mě v myšlenkách.

, Carol není žádná děvka!´

, Ale i tak! Co z toho máš? Jak si ji uviděl měl si utéct!´

,  A nechat ji na pospas vlkům?´

,Jacobe, ty jsi vlk! Kdybych neznala tvůj mozek, asi bych si myslela že si padl na hlavu. Ona je jen člověk, když umře budeš se neuvěřitelně trápit. To chceš?´

,Ale to bude až za dlouho.´

, To nevadí. Prostě se sní už nesetkáš!´

,A ty seš jako kdo Alfa?, ne jsi jen člen smečky, vsadím se, že kdybys měla otisk, tak mě tady neotravuješ.´

, To není pravda!´

,Ale ano! Konec diskuze. Jdem do La Push na poradu a Leah? Opovaž se někomu ceknou že jsem si znovu otisk!´zavrčel jsem na ní.

,Tebe se tak bojím.´odfrkla se. I když jsem nechtěl ho nikdy používat, Leah mě k tomu nutila.

, Nikdy to nikomu necekneš, jasný?´zavrčel jsem, a viděl v její mysli jak se pod mým hlasem úplně srazila na kolena.

Koutkem Leiny mysli jsem viděl Ness jak se stará jestli se jí nic nestalo. Nestaral jsem se o to a rozběhl se k La Push.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí otisk 2. kapitola: