Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojče? No problem 4. kapitola

15.02.2010 (18:30) • Terola • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1598×

Probudila jsem se celá zpocená a udýchaná. Zvenku na mě doléhaly teplé sluneční paprsky spolu s modrou oblohou což se nestává tak často. Otřela jsem si hřbetem ruky orosené čelo a přemýšlela o tom co se mi zdálo. Seděla jsem na louce opřená o strom a zírala na to veliké a chlupaté stvoření přede mnou. Na ty žlutě zářící oči. Brrr, oklepala jsem se a rozhodla se sejít dolu na snídani. Při vcházení do chodby mě zaujaly zablácené černé tenisky a vedle toho pohozená mikina. Moje mikina. Srdce mi poskočilo leknutím. To nebyl sen! Já tam skutečně byla. Můj mozek se začínal přehřívat nad přívalem informací a já začínala pociťovat lehké zhoupnutí žaludku. Něco se tady dělo a já zatím nepřišla na to co.

Pomalými kroky jsem se dopravila ke kuchyňské lince v domnění, že si udělám snídani. Když mi oči zabrousily na stůl. Ležela tam další bílá obálka s mým jménem. ,, To ne. ‘‘  Víc se z mých úst, už nedostalo poněvadž mé tělo zaprotestovalo a beznadějně se řítilo k zemi. Omdlela jsem…

Tento stav mi nebyl vůbec podobný. Nikdy předtím jsem neomdlela a už vůbec ne kvůli takové prkotině jako je dopis. Jak jsem vstala projela mou rukou ostrá bolest. Ach ne. Ruka hrála všemi barvami a jasně to ukazovalo na směr nemocnice. Nevím za co mě kdo trestá, ale daří se mu to.

O 1 hodinu později

Zaparkovala jsem auto opět na parkovišti u hřbitova a snažila se jednou rukou jak pobrat všechny důležité věci tak ještě zamknout. Ruku mám v ortéze, protože je naštípnutá kost a v krvi mi kolují prášky proti bolesti. Vážně super kombinace. Moje cesta už byla jednoduchá, protože vím kde leží Bella. Opět jsem si sedla vedle ní jako minulý týden a vzala do ruky dopis. Sama sobě se divím, proč už je automaticky nevyhazuji, když vím, že mě to vynervuje. Ale ten pocit zvědavosti je silnější. Tentokrát jsem byla docela v šoku, jelikož papír nebyl typicky bílý jako každý předchozí, ale tentokrát černý se zlatým písmem. Zlaté písmo vykreslilo na papír velice jednoduchou a stručnou větu: S hledáním minulosti tě čeká jen smrt.

Neuvědomuji si jak dlouho jsem tam seděla, ale začínala mi být pěkná zima. Opřela jsem zdravou ruku o náhrobek a…

Stála jsem uprostřed louky, na které bylo společně se mnou několik lidí. Byli oděni do černých kápí s rudými vnitřky. Naproti nim stáli mladí hoši tak v mém věku. Neslyšela jsem co si povídají, ale bylo mi jasné, že nejde o čistě přátelský rozhovor. Jeden kluk se otočil. Ach bože, to ne. Byl to Jake. Jeho pohled byl ztrápený. Vzduchem mi poslal jednoduchá slova lásky a najednou na jeho místě stál velký rudohnědý pes. No pes? Spíš nějaký vlkodlak.

Uf, co to bylo? Stála jsem stále ve stejné pozici jako asi před minutou, až na tu ohlušující tupou bolest ve spáncích. Pokusila jsem se narovnat, ale nešlo to. Moje kolena zaprotestovala a já zůstala ležet na zemi. Byla jsem notně vyplašená a zmatená. Co ten sen měl znamenat? A odkdy lidé mívají sny ve bdělém stavu? Na tyto otázky mi asi hned tak nikdo neodpoví a já se do té doby dozajista zblázním. Budu se muset zajít podívat do La Push. Ten slaný vzduch mi opět udělá dobře. S tímto plánem jsem se pomalounku zvedla a stejným tempem, za který by se nemusel stydět ani sám mistr slimák jsem došla k autu a odjela.

U příjezdové cesty stála vyjimečně nějaká dodávka, ale otec tu ještě nebyl. Zaparkovala jsem na své části trávníku a došla ke dveřím. Čekalo mě tam velice milé a hezké překvapení. Jacob. Došel ke mně a na přivítanou mě až moc vřele objal se slovy rád tě vidím. V tu chvíli největšího stisku jsem ucítila tu vůni. Tu vůni z onoho večera, kterou si mé smysly až moc dokonale zapamatovaly. Nechtěla jsem si nechat zkazit den a tak se tato část mého mozečku raději uzavřela.

,,Nepůjdeš se se mnou projít po pláži? ‘‘ zeptal se tím svým úžasně sladkým hlasem. A co myslíte, že jsem udělala? No jo, samozřejmě mu dala svůj souhlas. Jak já jsem průhledná. Skočila jsem se nahoru převléknout do čistého a kapinku vhodnějšího oblečené než je minisukně a polobotky. A mohli jsme vyrazit. Jake mě ujistil, že bude řídit a tak mé autíčko zůstalo stát osamocené na cestě.

Na lesní cestě

Jake celou dobu nepromluvil ani slovo a to mě docela zneklidňovalo. Auto zaparkoval u jednoho z tisíce smrků a naznačil mi že dále půjdeme pěšky. Samozřejmě jsem chtěla něco namítnout, ale jaksi nebyla možnost. Kolem nás se objevili další čtyři nebo pět kluků a vrhli se na mě. Volala jsem Jaka o pomoc, ale on dělal jako by mě neslyšel. Jako by snad ani nevěděl, že mě sem přivezl on. Po chvilce marného boje, který znamenal pro mě jistou prohru mi zavázali oči a pusu zalepily nějakou děsně smradlavou lepící páskou. Škubala jsem celým svým tělem jak jen to šlo. Ani bolest v mé ruce nebyla tak silná jako rána do hlavy, kterou mi někdo uštědřil.

Mé tělo se houpalo ze strany na stranu jak se auto naklánělo po zatáčkách. Začínala jsem zase pomalu vnímat. Sice sem nic neviděla, ale věděla jsem na jistotu, že je Jake pořád s námi. Tu vůni bych poznala i na sto metrů. Museli si všimnout, že sem se dala opět do pohybu, protože jejich jinak už dost tichý rozhovor utichl. A nastalo hrobové ticho.

Po chvíli se auto zastavilo a mě někdo vytáhl ven. Byla dost zima a já se začala nekontrolovatelně třást. Nejspíš mě chytla zimnice z té dlouhé cesty kdy jsem se nemohla ani hnout. Ti kluci přese mě přehodili dlouhý kabát a pobízeli mě mohutným strkáním k chůzi. Po slepu se šlo docela špatně. Ruce, které mi svázali za zády mě začínaly děsivě bolet. Nejhorší byla ta má už tak dost zraněná. Přestávala jsem ji cítit. Já umřu, pomyslela jsem si, když mě konečně dovedli do teplého prostředí. Slyšela jsem kroky. Ta místnost musela být vyskládaná dlaždicemi, protože jakýkoliv malý pohyb zde byl slyšet. Kluci mě vedli stále rovně a já začínala být čím dál zoufalejší. Zmocňovala se mě panika a moje plíce přestávaly přijímat kyslík. Moc dobře jsem věděla co každou chvilku přijde. Jen jsem doufala, že to nebude ani jednu moji část moc bolet. A je to tady. Omdlela jsem.

Pohled Jakoba Blacka

Víte vy vůbec jaký je to pocit jet pro dívku, která je tolik podobná mé dávné lásce s vědomím, že ji musíte ublížit? I když jste jediný koho v tomto zpropadeném městě má? Určitě nevíte. A já to musel zrovna udělat. Srdce se mi svíralo celou cestu po klikatící se silnici, až k jejímu domu. Když jsem si všiml, že její auto nestojí na cestě chvilku jsem se radoval. Moje duše doufala, že k tomu hroznému činu nedojde a já budu moc odjet s klidným svědomím.

Po chvilce čekání se ale moje tajné prosby nevyplnily. Volkswagen zastavil uprostřed neupraveného trávníku a z něho vystoupila ona. Ta krásná dívka, z které vyzařuje tolik energie až zrak přechází. Ano, je to sice dvojče mojí Belly, ale každá je jiná. Každá má svůj osobitý styl, svoje slovní vyjadřování a spoustu dalších věcí. Například Bella by si nevzala to co má Meredith momentálně na sobě. Jeansovou minisukni s volánkem, černý top bez ramínek a k tomu černé polobotky na malém podpatku. To by u její sestry nepřicházelo v úvahu díky její nemotornosti a stydlivosti. Ale Mer je jiná. Je sebevědomá, krásná, vtipná… Bože jak mě bolelo srdce, že to musím udělat. Nebylo zbytí. Buď já nebo ona. Pro naši skupinu bylo velice nebezpečné, že se Meredith snažila hledat v minulosti. Vzala si do hlavy, že objasní smrt své sestry a najde svoji neteř. A k tomu ještě ty její vize. Nemohli bychom nést vinu za to co by Mer objevila. A hlavně ani já si nepřeji, aby ona byla další co bude znát tajemství tohoto proklatého města. Moji Isabellu to stálo život, i když byla šťastná, už tu není.

Meredith nasedla s takovou důvěrou ke mně do auta a já ji pomalu odvážel na smluvené místo. Nepromluvil jsem ani jedno jediné slovíčko. Bál jsem se, aby nepoznala co se děje nebo nevycítila nějaké nebezpečí. O jejích schopnostech nic nevím, tak na co riskovat. Byla rozrušená a celá nesvá z  toho co se děje, ale ona to zvládne tím jsem si byl jistý. Až do té doby než se k nám připojili kluci.

Všichni se na ni vrhli jak na nějakou divou zvěř a mě nechali, abych tomu přihlížel. Ona křičela, ječela a plakala, ale při tom pořád volala moje jméno. Byl jsem z toho a doteď ještě jsem na dně. Určitě mi nikdy neodpustí co jsem provedl.

Zpátky u Meredith

Probrala jsem se v péřové peřině a s načechraným polštářem. Hlava mi třeštila a moje zraněná ruka vypadala v pořádku. Pomaličku jsem se posadila a začala přemýšlet kde to jsem a proč. Rozhlédla jsem se po pokoji a připadala si jako v pohádce. By velice luxusně zařízený.

Na pravé straně byly posazeny tři barevně vyskládaná okna. Pod nimi stály dvě kované skříňky, na kterých se tyčily řezané růže a jedna vonná svíce, která vydávala příjemnou vůni po jablku se skořicí. Naproti mé posteli byl na zdi pověšený velikánský obraz nějakých mužů a žen. Zdi byly celé vytapetované s motivem růží. Před postelí mi ležel obrovský perský koberec a pantofle. Po levé straně byla velká plazmová televize a DVD přehrávač. Na televizi a na polici se povalovala spousta filmů i s muzikou. Pomalými kroky jsem si došla pro župan, který mimoděk ležel na křesle a šla se k malému stolku napít limonády.

Necítila jsem se jako vězeň či něco podobného, ale strach a panika ve mně převládala i nadále. Chtěla jsem znát alespoň malinký důvod, proč jsem tady a hlavně co s tím má společného Jacob. Doposud jsem nevnímala jakou mám žízeň, tedy do té doby než moje sklenice zela prázdnotou. Došourala jsem se zpátky do postele a znovu usnula.

Autor: Terola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojče? No problem 4. kapitola: