Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 7. kapitola

Dvě podoby lásky - 7. kapitolaVýlet do hor...

7. kapitola

Přepisovala jsem do počítače záznamy z papírů, které prostě nepřepsal nikdo jiný. Byla to pěkná hromádka, která vůbec neubývala. Učím se, učím se, učím se. Časem dostanu nějakou důležitější práci, určitě. Chodila jsem s ostatními na porady a to jak celého podniku, tak i našeho týmu. Byla jsem jeho součástí, i když ne zrovna moc důležitou.

Povzdychla jsem si a dál usilovně bušila do klávesnice.

„Dej si na chvíli pauzu,“ řekla mi Ingrid a přijela na židli k mému stolu. „Tak co ty a Felipe Cullen?“ zašeptala spiklenecky.

Čekala jsem, kdy to přijde, a upřímně mě překvapilo, že to tak trvalo.

„Nic,“ pokrčila jsem nedbale rameny. Nehodlala jsem to moc řešit nebo se o tom nějak šířit. Byla to naše soukromá věc, a čím míň budou lidi v práci vědět, tím líp.
„Nepovídej. Všichni vědí, že spolu něco máte,“ zašeptala spiklenecky.
„Když to všichni vědí, proč se ptáš?“ Nechtěla jsem na ni být hnusná, ale nemohla jsem si pomoct.
„Jen mě to zajímalo.“ Našpulila rty a nahodila výraz typu strč si to někam.
„Ingrid, promiň, ale nechci o tom mluvit,“ zkusila jsem to jinak.
„Dobře. Já vám to přeju. Mladá láska, ta je nejlepší.“ Vděčně jsem se na ni usmála a dívala se, jak odfrčela ke svému stolu.

Mladá láska, hezky řečeno. Nikdy jsem moc neuvažovala o tom, jestli Felipeho miluju. Měla jsem ho ráda, to určitě, moc se mi líbil a bylo mi s ním dobře. Na lásku bylo zatím času dost. Nejdřív se musíme pořádně poznat a pak… pak třeba přijde i ta láska.

Zůstala jsem v kanceláři sama. Potřebovala jsem něco dodělat a to ticho, které se po odchodu kolegů v místnosti rozhostilo, bylo jako balzám na duši. Na chvíli jsem vypnula a se zavřenýma očima se opřela o opěradlo židle.

Naklonila jsem hlavu na jedno rameno a pomalým obloučkem se dostala na druhé a ještě jednou. Bylo to příjemné, cítila jsem, jak mám svaly na krku od celodenního sezení bolavé.

Něco studeného se mi přitisklo na krk. Vykřikla jsem leknutím, a jak jsem se otáčela, abych se podívala, co se do děje, smekly se mi kalhoty po kůži sedáku a já málem skončila na zemi. Před tvrdým dopadem mě zachránily bílé ruce.

Felipe se mohl smíchy potrhat. To byl ale sám. Mně tady nepřišlo vtipného vůbec nic. Vytáhl mě na nohy a usadil zpět do židle.

„Hahaha.“ Zamračila jsem se.
„Jsi skvělá,“ řehtal se ten kůň.
„To jsem fakt ráda.“
„Ale no tak. Nečekal jsem, že se tak lekneš.“ Snažil se trochu opanovat a opřel se o můj stůl.
„Já zase nečekala, že se ke mně zezadu přiblížíš a pak mě přepadneš.“
„Nepřepadl jsem tě. Jen jsem políbil svou přítelkyni,“ odporoval mi.
„Fajn, tak to udělej a možná ti bude odpuštěno,“ navrhla jsem a nemusela ho dlouho pobízet. Jeho rty se opatrně přitiskly na mé a pak mě na nějaký čas zabavily. Vyškrábala jsem se na nohy, abych mu byla blíž.

Ruce mi položil na boky a čelo opřel o mé. „Budeš tu o víkendu?“ zeptal se najednou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je ta otázka určená mně.
„No…“ přemýšlela jsem. Za tátou se mi moc nechtělo a představa času stráveného s Felipem byla o hodně lákavější. „Budu,“ rozhodla jsem se.
„Tak pojedeme na výlet.“
„Na výlet? Kam?“
„Překvapení.“ Skvělý, milovala jsem překvapení, tedy ta příjemná. Nemohla jsem se dočkat.
„Paráda a co dneska večer?“ zkusila jsem to.
„Máme jednání.“ Nevypadal nadšeně, ale nedalo se nic dělat. Dovedla jsem si představit, jak by Cullen vyváděl.
„Škoda, tak o víkendu.“

ȵȵȵȵȵ

Co bych si na takový výlet měla vzít? Jak vůbec vypadá výlet v podání Felipeho Cullena? Někam půjdeme nebo si prostě sedneme na zadek a pojedeme autem tam i zpátky? Sakra, měla jsem se ho na to zeptat.

Usoudila jsem, že ať už se bude jednat o cokoliv, džíny a tričkem nic nezkazím. Na nohy jsem si obula tenisky a do batůžku přibalila mikinu, nepromokavou bundu, mobil a pro strýčka příhodu i lahvičku s pitím a sendvič. Kdo ví, jak to bude vypadat tam, kam se chystáme.

„Bello?“ Do mého pokoje nakoukla Debbie, a když viděla, že jsem vzhůru, vešla. Vypadala pomačkaně a rozmazaně. „Co děláš takhle brzo ráno?“ Koukla jsem na budík. Bylo půl deváté, to bych nenazvala brzo.
„Jedeme s Felipem na výlet. V devět mě vyzvedne. A proč vstáváš ty v tuhle brzkou hodinu?“ Okolo slova brzká jsem udělala rukama uvozovky.
„No… já jdu teprve spát,“ řekla trochu rozpačitě a ukazovákem si rozetřela už tak rozmázlou maskaru po spánku. Jestli takhle šla domů… až to zjistí, bude ječet. Debbie chodila mezi lidi vždycky náležitě upravená. Prý nikdy nemůžu vědět, koho kde potkám.
„Tys přišla až teď?“ Přikývla a pak mi ukázala své stoličky. Moudráky jí ještě nevyrostly, jak jsem stihla při letmém pohledu zjistit.
„Byla jsi s Cullenem?“
„S Markem.“
„S Markem? A co Cullen?“
„Nic, už je to pryč.“ Znovu zívla a začala si sundávat koženou bundičku.
„Rozešli jste se?“ vyptávala jsem se. Tohle mě zajímá.
„Nemůžeme to probrat, až bude ráno?“
„Už je ráno,“ namítla jsem.
„Až bude ráno u mě.“
„Fajn. Na tohle nezapomenu,“ varovala jsem ji.
„Skvělý.“ Sundala si tričko a zůstala jen v černo-červené podprsence s natrhnutým ramínkem. Radši jsem ani nepřemýšlela o tom, jak se to mohla stát. „Dobrou,“ zahuhlala a s očima na škvíru odešla.

Debbie, Debbie, jestli pak jsi ty nechala Cullena nebo snad on tebe? Nemohla jsem se dočkat, až se dozvím nějaké podrobnosti. Že by dostal náš pan dokonalý přes pusu? Spokojeně jsem se usmála a usoudila, že dokud se nedozvím pravdu, můžu si představovat, jak Debbie Cullena odkopla a ona se jí pak plazil u nohou a žadonil o její přízeň, ale ona, pamětna svého rozhodnutí nezačít si žádný vztah, setřásla jeho ruce a s hlavou vztyčenou odcházela v záři zapadajícího slunce.

Možná ta scéna připomínala závěr nějakého ubrečeného slaďáku, ale já si nemohla pomoct. Bylo to prostě vítězství pro Debbie a prohra pro Cullena. Hahaha.

Felipe mě vyzvedl přesně v devět. Měl na sobě taky jen džíny a tričko s límečkem, které mu zatraceně slušelo. Vykličkoval z města a vyrazili jsme na sever.

„Jedeme do Kanady?“ napadlo mě.
„Překvapení,“ culil se. Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.

Dívala jsem se z okna na lesy, které kolem nás utíkaly, louky, které byly nádherně zelené a lákaly k tomu sundat si boty a proběhnout se po nich. A pak jsem usnula.

Dejte mě do auta na víc jak půl hodiny a vytuhnu. V autě se prostě dobře spí no. Občas to hrkne a to člověka uspí úplně snadno.

Ucítila jsem na rtech něco studeného. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, rozhodnutá to vyrušení ignorovat a pokračovat ve spánku. Ale jiná studená věc mi ji vrátila zpět a znovu se mých rtů dotklo cosi ledového.

„Hmmm.“
„Kam se na tebe hrabe Šípková Růženka,“ smál se tiše Felipe a oždiboval mi rty. Už jsem byla vzhůru, ale oddalovala jsem tu chvíli, kdy budu muset otevřít oči.
„Proč?“
„Jí stačil jen jeden polibek,“ vysvětlil. Objala jsem ho kolem krku.
„Protože nevěděla, o co přichází.“

Nakonec mě z toho auta dostal. Pravda, musel trochu vyhrožovat. Byla jsem rozespalá a ven se mi vážně nechtělo, ale pod nátlakem jsem vystoupila. Rozhlédla jsem se kolem nás a na tváři se mi usadil úsměv.

Byli jsme v horách. Všude okolo nás se tyčily mohutné šíty hor. Vzduch byl daleko chladnější než v Seattlu, takže jsem si hned oblékla mikinu, ale taky byl mnohem čistší. Zhluboka jsem dýchala a poslouchala zpěv ptáků v korunách stromů.

„Paráda. Půjdeme na túru?“ Připomnělo mi to dobu, kdy jsem na výlety chodila s našima. To byly časy. Stop! Na to dneska myslet nechci. Nebudu si kazit den vzpomínáním a litováním toho, že to co bylo, už bohužel není.
„Jestli budeš chtít, můžeme i na túru.“ Jasně, že budu chtít na túru, co jiného bychom taky měli dělat?

Co bychom mohli dělat, mi ukázal vzápětí. Vzal mě za ruku a vedl mezi stromy. Původně jsem si myslela, že už začala naše túra. Zašli jsme však jen hlouběji do lesa, kde se před námi objevila mýtina. Nejspíš uměle vytvořená a na ní srub.

Ne tak ledajaký srub. Byl patrový, velký jako rodinný dům. Skvěle do zdejšího prostředí zapadal a mě napadlo, komu asi patří.

„Čí to je?“ zeptala jsem se nahlas.
„Naše.“ Aha, že mě to nenapadlo hned.
„Máte dům v lese?“
„Není to dům. Jen chata,“ opravil mě.
„Dovol, abych se zasmála. Jestli je tohle chata, tak já bydlím v myší díře.“

Zavrtěl hlavou, ale nekomentoval to. Šli jsme dovnitř.

Na první pohled vypadl srub zabydleně a taky dost… luxusně? Prostě tam bylo všechno, na co bych si mohla vzpomenout, že náhodou potřebuju. Televize, DVD, stereo, zahlédla jsem laptop, nechyběl ohromný kamenný krb. Kuchyň měli vybavenou veškerými spotřebiči, které se na trhu nacházely. Nechala jsem se zavést i do patra. Zde byly jen ložnice. I když slovo jen, nebylo dost vystihující. Byly zde čtyři ložnice, všechny s koupelnou, všechny s obrovskou postelí. Ti si žijí.

„Jezdíte sem často?“ Kdybych já měla takovouhle chatu, byla bych tu pečená vařená.
„Občas. Většinou s našima. Nebo když přijedou sourozenci.“

Vrátili jsme se do přízemí. Felipe otevřel okna, aby se místnost vyvětrala a nabídl mi něco k pití, ale s díky jsem odmítla.

Chtěla jsem jít ven. Užít si vzduchu a přírody.

„Kde to vůbec jsme?“ ptala jsem se, když jsme ruku v ruce šlapali po lesní cestě stále výš a výš.
„Na hranicích s Kanadou.“
„Takže jsem byla blízko,“ řekla jsem spokojeně.
„Jsi dobrá,“ pochválil mě Felipe a odměnil mě polibkem.

Už jsem chtěla úpět nahlas. V duchu jsem si nadávala, co jsem to měla za debilní nápad jít ven, když jsou všude kopce a kopce a zase jen kopce, ale pak jsme uhnuli z cesty a já se zaradovala. Šli jsme z kopce. Hned se mi ťapalo líp a nálada mi zase vystřelila do vzdálených výšin.

Pošťuchovala jsem Felipeho a s křikem si užívala, když mi to chtěl oplatit a honil mě. Připadala jsem si jako malé dítě, které žije mezi čtyřmi stěnami a pak ho vypustí do volného prostoru. Vychutnávala jsem si každý okamžik toho dne.

Jak jsem posléze zjistila, cílem našeho výletu byl vodopád. Voda s hukotem dopadala do menšího jezírka, po kterém se šířila bílá pára. Nebyl to nijak velký vodopád, ale přesto měl své nezaměnitelné kouzlo, kterému jsem naprosto propadla.

Posadili jsme se na jeden z balvanů, které byly nesouměrně rozmístěné kolem vody, a v družném tichu sledovali, jak voda znovu a znovu padá. Byl to nekonečný kolotoč, jež mě nepřestával fascinovat, kam ta voda mizí? Jak to, že jezírko nepřeteče? Byly to hlouposti, ale mě to prostě zajímalo.

„Je tu krásně,“ zašeptala jsem, abych nerušila danou chvíli.
„Ty jsi krásná,“ opravil mě Felipe a tam na nejromantičtějším místě, jaké jsem kdy viděla, mě políbil.


Dneska jsme se podívali do trochu jiných míst, než jsme zvýklý. Snad se kapitola líbila. Ještě bych Vám chtěla moc poděkovat za komentáře u předchozí kapitoly. :-)


6. kapitolaSHRNUTÍ8. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 7. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
39. Petronela webmaster
13.11.2016 [17:52]

PetronelaVcelku by mě zajímal důvod "rozchodu" mezi Debbie a Edwardem... Že by to bylo Bella? Emoticon Emoticon

38. kiki1
27.03.2013 [18:48]

kiki1Krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.04.2012 [12:42]

forewertwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

36. Wera
28.02.2012 [7:16]

Wera Emoticon Emoticon

26.02.2012 [18:59]

TerreyaHezká kapitola, jen Edward tam nějak chyběl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.02.2012 [12:17]

ChristieVampyŠípková Růženka mě dostala, Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak doufám, že se zase brzy vrátí zpátky do práce. Emoticon Felip je romantický, ale člověk se s ním moc nenasměje Emoticon Emoticon Emoticon

Chudák Debbie, ale od teď je náš drahý Edward zase volný ...
Krásný nápak a úžasné provedení, pomalu už nevím jak mám chválit, abych pořád neopakovala to samé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.02.2012 [17:14]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. Evík
18.02.2012 [21:32]

Nádherná kapitolka, došla mi slova Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.02.2012 [17:14]

Rossalliee Emoticon Emoticon Emoticon

17.02.2012 [14:48]

eMCullenSkvělé, ale Felipe... V této kapitolce jsem postrádala narážky našeho zlého Cullena. Emoticon
Je fajn, že Debbie vypochodovalaa z cesty našemu milému páru. Jen se mi nezdá, že to skončila ona... Emoticon
Bezva, těším se na pokračování. Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!