Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - Epilog

15.01.2011 (11:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2709×

Epilog

(aneb Zazvonil zvonec a pohádky je konec)

„Jak se cítíš?“ optal se mě starostlivě Damon, když jsem mu seděla opět v náručí v mém pokoji. Čas pomalu plynul a já se cítila slabší, moje vůle slábla stejně jako schopnost bojovat nebo jakkoliv ovládat štít. Připadala jsem si skoro jako duch té dřívější Belly, která kypěla energií, přestože byla úplně na dně.

A přitom o opravdovém dnu neměla ani nejmenší potuchy.

„Je mi dobře,“ odpověděla jsem mu a naklonila jsem k němu obličej, abych ho mohla políbit.

„Bello, zase mi lžeš… víš, že to na tobě poznám,“ usmál se, odhrnul mi pramen vlasů, který mi spadal do obličeje.

„Ale já ti opravdu nelžu. Je mi krásně,“ zašeptala jsem trochu slabým hlasem.

„Mně je taky krásně, ale vidím na tobě, že jsi hrozně unavená. To hladovění tě moc vysiluje. Víš, napadlo mě, že bych mohl požádat Ara, jestli by to nemohl zkrátit,“ řekl, a tak jsem se k němu celá otočila.

„Ne, já to vydržím, dokážu Arovi i sama sobě, že nejsem tak slabá. Vždyť už chybí jenom týden. K čemu by potom bylo to víc jak pěti měsíční hladovění?“ otázala jsem se ho na oplátku a sledovala, jak se trochu zamračil. Nelíbilo se mu, když jsem tvrdila něco v tom smyslu, že si musím něco dokázat. „Ne, raději neodpovídej, vím, co chceš říct,“ zarazila jsem ho právě v čas, než mi začal má slova vytýkat.

„Jak myslíš, ale teď musím na trénink, vydržíš to tu sama?“ ptal se mě jako malého dítěte, které rodiče nechali samotné doma.

„Samozřejmě že vydržím. Já vydržím všechno, to nevíš?“ zazubila jsem se na něj a Damon mi úsměv opětoval. Tentokrát mnohem veseleji.

„To víš, že to vím,“ odpověděl mi a pohladil po tváři. Doprovodila jsem ho až ke dveřím na chodbu, kde se na okamžik zastavil. „Pořád nemůžu uvěřit, že se to přece jenom stalo a že jsem tě nakonec získal. Miluju tě,“ zašeptal a sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit, čemuž jsem se vůbec nebránila.

„A nemůžu tě doprovodit na ten trénink?“ zeptala jsem se, když ukončil náš polibek a vyšel na chodbu.

„Bell, víš stejně dobře jako já, že bych tě na tréninku nemohl mít, protože bys mě rozptylovala,“ odpověděl mi chlácholivě a já se trochu zakabonila. „Nemrač se, neříkám, že by to nebylo příjemné rozptýlení, ale přece si musím udržet reputaci - nemůže mě přeprat žena,“ dodal rychle vysvětlení, když jsem se na něj nechápavě podívala.

„Rebeca?“ zatvářila jsem se trochu nedůvěřivě.

„Snad bys nežárlila?“ oplatil mi s laškovným úsměvem a já ho lehce plácla přes hruď. Avšak i ten lehký dotek ve mně vyvolal touhu. Opět jsem se chtěla stulit v jeho náruči a zůstat tam už napořád, ale bohužel naše povinnosti nám v tom zabraňovaly.

„Radši běž, nebo tě zatáhnu do pokoje a už tě nepustím,“ řekla jsem a samotnou mě překvapilo, že to z mých rtů vyšlo. A nakonec myslím, že to nepřekvapilo jenom mě, ale i Damona - ale v tom dobrém slova smyslu. Ještě se tedy ke mně jednou přitiskl a políbil.

Už jsem cítila, že ho do toho pokoje zpátky přece jenom zatáhnu a žádný trénink s Rebecou se konat nebude, když se Damon odtáhl.

„Rád bych zůstal, je to opravdu lákavá nabídka, ale opravdu musím na ten trénink. Aro je na Rebecu vysazený a přece bychom nechtěli mít potíže, kdyby si stěžovala,“ namítl, když jsem se na něj nechápavě podívala.

„Tak fajn, běž, ale brzo se mi vrať,“ souhlasila jsem a Damon si ukradl ještě jeden rychlý polibek a pak se vydal chodbou k tréninkové hale. Já za sebou zavřela dveře a vrátila se na postel, kde jsem se stulila do klubíčka a snažila se odpočívat a šetřit síly, jak mi radil Damon.

Vůbec jsem tomu ale nevěřila, přesto se mi líbilo dívat se na Damona, jak o mě pečuje. Bylo v tom něco kouzelného a já - jakkoliv nesnáším opečovávání - bych si na tohle dokázala skutečně zvyknout. Damon byl prostě zlatíčko.

Týden pomalu ubíhal a najednou to bylo skoro tu. Ještě jeden den mého trestu a já potom budu moct uhasit ten všespalující žár v mém krku. Nemohla jsem se dočkat. Jednou pro vždy se uklidním, nebudu kvůli všemu hned vyvádět - hlavně ne kvůli zmínce o krvi.

„Lásko, jsem doma!“ zahalekal zvesela Damon od dveří do pokoje. Vyšla jsem tedy z koupelny, kde jsem si právě prohlížela v zrcadle své uhlově černé zorničky a přemýšlela, o kolik to bude lepší, až se napiju. Takhle to skutečně nešlo dál. Stačila pouhá vzpomínka na včerejšek a opět mě popadl vztek na mě samotnou.

A nebyla to jenom vzpomínka, která mě vytáčela. Byl to i obtisk mých zubů na Damonově krku. Snažil se to sice maskovat vlasy, ale moc se mu to nedařilo a já tu jizvu tam viděla pořád. Připomínalo mi to, jak jsem se neovládla. Co se mnou jediná kapka krve, která mu zůstala v koutku úst, udělala.

„Zase se mračíš? A já myslel, že mě ráda uvidíš, ale pokud ne, tak můžu odejít,“ řekl zklamaně a znovu otevíral dveře.

V odchodu jsem mu však zabránila.

„Nikam přece nechoď, jsem ráda, že tu jsi…“

„… ale pořád myslíš na ten včerejšek. Je mi to zcela jasné, ale už se tím netrap, ano?“ Bral to s takovým nadhledem, až jsem se na něj musela usmát a trochu přikývnout. Jenže slíbit něco bylo mnohem jednodušší, než to potom dodržet, o tom jsem teď věděla svoje.

Společně jsme pak bok po boku strávili i tuhle poslední noc mé soukromé noční můry, která se nazývá žízeň. Pomalu jsem cítila ty plameny, které olizovaly mé hrdlo, ale nechtěla jsem nic říkat nahlas, abych Damona neznepokojila. Byl by schopen jít i za Arem, aby mi ten můj trest zkrátil i o těch pár hodin, co ještě zbývaly, a to jsem nechtěla.

„Konečně to všechno skončí,“ promluvila jsem jenom tak mimochodem, když jsem zahlédla, jak do okna pokoje pronikají první sluneční paprsky.

„Ano, těšíš se?“ zamumlal Damon a dál si hrál s mými vlasy.

„Možná… víš, tak mě napadlo, že je to skoro rok, co to všechno začalo. Teď se uzavře pomyslný kruh a možná konečně bude klid,“ zauvažovala jsem.

„Vidíš, nad tím jsem nepřemýšlel, ale možná máš pravdu. Konečně bude klid a my budeme spolu, co víc si přát?“ zeptal se a já si musela opět přiznat, že i kdyby se zhroutil celý svět a jenom Damon mi zůstal po boku, vůbec bych si nestěžovala.

„Rozhodně si nepřeju nic víc,“ odpověděla jsem mu a laškovně ho políbila na rty.

„Tak to jsem potěšen,“ dodal a polibek mi oplatil.

Potom už jsme se musela nachystat na předstoupení před vládce. Srdce jsem měla až někde v krku a Damon se mi jenom smál. Sama jsem věděla, že se nemám čeho bát, že vládci jenom chtějí, aby veřejně skončilo to, co před půl rokem veřejně začalo.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se, když jsem si kolem krku zavázala plášť.

„Samozřejmě že půjdu, ale nejdřív mi dej můj plášť. Za tohle by tě totiž Aro moc nepochválil - přestože musím říct, že ti opravdu sluší,“ řekl významně Damon a když jsem se na sebe podívala, došlo mi, o čem mluvil. Měla jsem na sobě jeho tmavý plášť a ten můj světlejší ležel na židli, ze které jsem si ho vzala.

„Opravdu mi sluší?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Jsi v něm neuvěřitelně sexy,“ neopomenul dodat a už mi plášť rozvazoval.

„Myslíš, že někdy dostanu od bratrů šanci si takový plášť taky vysloužit?“ položila jsem mu další otázku, když jsem si kolem krku zavazovala správný plášť.

„Rozhodně, ale teď už musíme jít. Víš, že vládcové neradi čekají,“ podotkl a v uklidňujícím gestu mě vzal za ruku.

I přes můj počáteční strach to dopadlo dobře. Aro se zdál být dobře naladěný a dokonce se na mě i usmál, když mohl všem říct, že jsem trest úspěšně překonala, opět získala přízeň vládců a dostala šanci zasloužit si své místo v gardě.

Těch několik málo mých příznivců to přijalo s úsměvem, avšak ti, se kterými jsem byla na ostří nože, se jenom kysele tvářili, že jsem to všechno zvládla a neudál se žádný incident, který by vládce přinutil k nějakému zásahu, který by byl nepříznivý a mě by mohl stát třeba život.

„Vidíš, že to nebylo tak hrozné,“ usmál se na mě Damon, když jsme společně vycházeli z trůnního sálu.

„Však já vím, ale co se mnou naděláš, já už asi ani jiná nebudu,“ vrátila jsem mu to.

„Já tě ani jinou nechci. Zamiloval jsem se do tebe a jinou bych tě ani nechtěl,“ uklidnil mě tím, že na mně nechce nic měnit, že se mu líbím taková, jaká jsem. „Ale teď už pojď, mám pro tebe takové menší překvapení,“ řekl záhadně, až ve mně vzbudil zvědavost.

K mému velkému překvapení jsme však nezamířili do našich pokojů, ale vedl mě chodbou, kterou jsme šli naposledy s Peterem, když jsme jeli na mou první, přiznejme si to pěkně popravdě, velmi nepodařenou misi. Takže jsme museli jít někam do podzemních garáží. Z téhle dedukce jsem tedy došla k názoru, že někam spolu pojedeme.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se ho zvědavě. „My někam pojedeme?“

„Řekl jsem ti, že je to překvapení, buď trochu trpělivá,“ usmál se na mě šibalsky.

„Fajn, ale nemám moc ráda překvapení,“ upozornila jsem ho na skutečnost, kterou věděla snad jenom Elinor a přátelé z Atlanty. Snažila jsem se na to vždy předem upozornit, než se mi někdo rozhodl nachystat nějaké překvapení.

Než jsem se nadála, nasedali jsme do pohodlného, černého SUV s tónovanými skly a vyjížděli z městských hradeb. Před námi se rozprostřela malebná toskánská krajina ve své celé kráse a ručička tachometru neklesla pod 100km/h. Damon se nezdržoval dodržováním bezpečnostních předpisů jízdy - v nejhorším případě by bylo na šrot jenom auto a my v pohodě odkráčeli pryč.

Po asi půl hodině zběsilé jízdy Damon zastavil auto na lesní cestě, kousek za prvními stromy, aby nebylo hned na dohled od cesty.

Když jsem si uvědomila, co tady děláme, celá jsem se rozzářila.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a otočila jsem se na sedadle k němu.

„A za co?“ otázal se mě překvapeně. Dělal jako by nevěděl, za co mu děkuju, ale tvářil se jako by to myslel skutečně. Každopádně to bylo teď jedno, z dálky ke mně totiž doléhal zvuk tlukoucích srdcí a to mě začínalo pěkně rozptylovat.

Dala jsem tedy Damonovi jenom rychlou pusu a už mě v autě nebylo. Okamžitě jsem se rozběhla hloub do lesa a nechala se vést jenom svými instinkty.

Po víc jak hodině, kdy jsem doháněla ten ztracený půlrok a zaháněla ten strašný oheň v hrdle, jsem se vrátila k Damonovi, který na mě celou dobu čekal v autě. Nasedla jsem a dala mu hned pusu, kterou si právem zasloužil.

„Ještě jednou ti moc děkuju, že jsi mě sem vzal,“ podotkla jsem, když jsem se trochu odtáhla. Ale opravdu jenom trochu, protože mi obličej zůstal uvízlý v Damonových rukách. Lehce mi konečky prstů přejížděl po tváři v místech, kde se mi za měsíce hladovění vytvářely až černé kruhy pod očima a které po dnešním vydatném lovu zmizely.

„Jsi nádherná,“ zašeptal naprosto omámeně a byla to jedna z nejhezčích lichotek, které mi řekl. Tohle byla opravdu jedna z těch dokonalých chvil, kdy jsme si byli blízko, jako snad nikdy předtím.

„Taky nejsi k zahození,“ odpověděla jsem mu škádlivě a Damon se jenom lehce usmál. „Teď bych si asi měla nasadit ty čočky, v téhle chvíli by poznali asi všichni, že jsem vegetarián,“ zašeptala jsem, když stále v rukách svíral můj obličej.

„Počkej s tím, ještě to není potřeba,“ namítl a ještě několik minut si mě jenom tak prohlížel. Potom se obrátil k volantu a vyrazili jsme na cestu. Jenže ne tam, kam jsem čekala.

„Kam to jedeme? Přijeli jsme přece z druhé strany,“ zeptala jsem se překvapeně.

„Řekl jsem, že pro tebe mám překvapení, nebo snad ne?“ usmál se lišácky.

„Počkej, a tenhle výlet sem nebylo překvapení?“ vyjekla jsem.

„Ne, tohle byla jenom úmyslná zastávka, protože jsem viděl, jak tě to hladovění vysiluje a nemohl jsem se na to dívat. Teď jedeme až na místo mého překvapení,“ podotkl a já jenom s dokořán otevřenýma očima od toho, že jsem se překvapení ještě nedočkala, jsem seděla v pohodlném sedadle, které mě dokonale obklopovalo a sledovala cestu před námi a směrové ukazatele, které nás vedly do Florencie a následně na letiště.

„My někam poletíme?“ vyhrkla jsem, když jsme se octli v prosklené budově letištní haly, kde se i v tuto celkem pozdní denní hodinu hemžilo mnoho lidí. Damon se na mě však shovívavě podíval. „Jo, já vím, je to překvapení a ty mi to nemůžeš říct,“ odpověděla jsem, když jsem poznala, co jeho pohled znamená.

Damon mě požádal, abych chvíli počkala, že musí ještě něco zařídit, a tak jsem si z nudy začala pročítat lety, které měly odlétat nebo přilétat. Byl tam Londýn, New York a několik dalších, ale nic co by mě nějak navedlo k tomu, jaké pro mě má Damon překvapení. Byla jsem skutečně napnutá jako malá holka před Vánoci.

Ačkoliv, když se to tak vezme, tak Vánoce jsou právě teď, až na to, že já nejsem ta malá holka, která čeká na dárky pod stromečkem. Jsem už rok stará upírka, která konečně našla sama sebe a dokonce získala lásku.

„Můžeme vyrazit?“ ozval se najednou vedle mě Damon a vytrhl mě tak z úvah. Souhlasně jsem tedy přikývla a my si to zamířili ven z budovy. Tak tohle mě mátlo ještě víc, než kdybychom čekali na letadlo.

Jenže my na něj nečekali. My měli své vlastní. Hned mě taky napadlo, jestli to není to samé, kterým mě tehdy unesli z Atlanty, ale ještě než jsem nad tím začala uvažovat, zahnala jsem tu myšlenku opět do hloubi mysli a sedla si do pohodlných sedaček z bílé kůže a sledovala kulatým palubním okénkem, jak pod námi pomalu a jistě mizí runway a všechny objekty na zemi jsou menší a menší.

Let nám trval něco přes dvě hodiny. Nevěděla jsem kolik přesně, nesledovala jsem ubíhající čas - vlastně to ani v Damonově přítomnosti tak dobře nešlo. Snažila jsem se ho mírnit, přece jenom jsme byli v letadle několik kilometrů nad zemí, ale moc to nepomáhalo. Přestože jsem se mnoha narážkami snažila z Damona dostat, kam to letíme, nedařilo se mi to a on se vždy jenom významně usmál. Už v zárodku odhalil všechny mé snahy, a tak mi nezbylo nic jiného, než přečkat let v nevědomosti a doufat, že se po přistání dozvím cíl téhle záhadné cesty.

Po těch dvou hodinách jsme se konečně octli na zemi a mohli vystoupit z letadla. Venku už byla tma a letiště zářilo do daleka. Dokonce mi na první pohled přišlo jako další obyčejné letiště, ale jak jsem se mýlila, když jsem ho poznala…

„Damone…?!“ vydechla jsem překvapením a zírala na velká písmena tkvící se nad vstupem do letištní haly. DUBLIN.

„Ano?“ usmál se nevině a omotal mi ruce kolem pasu a spolu se mnou se díval na rozzářené letiště. Nemohla jsem najít správná slova, kterými bych vyjádřila to, co se ve mně v tu chvíli začalo odehrávat. Byla jsem doma… „To tu budeme celou dobu jenom tak stát nebo půjdeme i jinam?“ nalezl ta slova místo mě můj společník.

„To-to jako doopravdy? Můžu?“ zeptala jsem se ho šokovaně.

„Proč bys nemohla? Myslím, že si to i zasloužíš. Navíc je to takový malý dárek k Vánocům,“ řekl, jako by se nechumelilo a přitom kolem nás leželo aspoň dvacet centimetrů čerstvého prašanu, který musel před nedávnem napadnout, a který mi v Itálii chyběl.

„Pane, vaše taška,“ došel k nám člen posádky a podával Damonovi nějakou tašku.

Zvědavě jsem na ni pohlédla.

„No přece sis nemyslela, že bych tě tu nechal mrznout!“ usmál se na mě svým okouzlujícím úsměvem a než jsem se nadála, měla jsem na hlavě nasazenou čepici.

Hned na to jsem už na sobě měla i kabát a šálu a sám se zachoval stejně a zabalil se do všech těch, pro nás nepotřebných avšak pro lidi velmi nezbytných, rekvizit, které jsme měli při hře na lidi využit.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ zašeptala jsem omámeně, když jsme nasedli do pronajatého auta - velmi podobného tomu, co jsme nechali na letišti ve Florencii - a vyjeli jsme směrem Swords. Bylo to tak neskutečné a přitom to byla pravda. Myslela jsem si, že už nikdy neuvidím svoji rodinu a přitom se na ně teď jedu podívat!

Tentokrát jsme jeli pomaleji, protože nám cestu ztěžoval napadaný sníh a i ten, který se začal z šedých mračen znovu sypat. Já jsem jenom netrpělivě poposedávala na sedadle spolujezdce a nemohla jsem se dočkat cíle naší cesty, přestože jsem nechápala, proč jsme prostě neběželi - byli bychom tam určitě dřív než autem.

Ale nakonec jsem se přece jenom dočkala a my vjeli na poklidné předměstí toho ospalého městečka, kde jsem ještě před rokem bydlela. Domy byly zachumlány do své sněhové pokrývky, z komínů stoupal kouř, pouliční lampy byly svátečně ozdobené a odněkud jsem zaslechla i vánoční koledy.

Nemohla jsem se na tu krásu kolem sebe vynadívat. Nikdy bych nevěřila, že budu mít ráda zimu tak moc jako zrovna v tomhle okamžiku.

Auto jsme poté zaparkovali na jednom z veřejných parkovišť a společně, ruku v ruce, jsme se vydali na malou procházku směrem k mému domovu mládí, kde jsem očekávala celou svou rodinu. Tolik jsem je toužila vidět - aspoň ještě jednou.

A taky jsem se dočkala. V tom malém domku byli všichni, tak jako loni. Jenom babička seděla teď na vozíčku, jinak se zdálo všechno při starém. Dovnitř jsem nakoukla polozamrzlým oknem, na němž si dal mráz hodně záležet. Chtělo se mi z toho pohledu dokonce i brečet. S Elinor tu byl Peter, přijela dokonce i Lily spolu s Victorem a přivezli sebou i její mámu - konečně jsem přišla na to, po kom má Lily své rezavé vlasy. Máma přivezla Phila a zdálo se, že si konečně i on porozuměl s tátou.

Ačkoli bylo všude vesele a domem se rozléhal smích a vánoční nálada, cítila jsem i ten smutek, který na všechny dopadal. Byl to rok, co jsem zmizela.

„Pojď, slíbil jsem Cullenům, že se u nich ještě stavíme. Jak půjdeme zpátky, můžeš se ještě podívat,“ pobídl mě Damon a já se s velkým přemáháním odtrhla od okna. Bylo to právě ve chvíli, kdy se tím směrem podívala i Elinor.

Vánoce jsme tedy strávili s Cullenovýma a ještě někým. S jednou milou upírkou, která si k nim našla cestu a pomaličku, polehoučku si ji vyšlapávala i do Edwardova srdce. Za tohle jsem byla neskutečně ráda.

Cestou domů - do Volterry - jsem si neodpustila ještě jeden pohled na mou rodinu, kterou jsem možná viděla teď naposledy, anebo jsem také mohla ve skrytu duše doufat, že mě sem příští Vánoce vezme Damon znovu.

The End

Následující díl odkazuje na
volné pokračování povídky

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - Epilog: