Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 9. kapitola

Jane


Dva bratři a já - 9. kapitolaMinulá kapitola končila tím, že Damon si chtěl s Bellou promluvit, a v tomto místě také na kapitolu navážu, jak jinak, že? :)
Rozhovor se bude vyvíjet všemi různými směry a nakonec vyústí v malou hádku, jestli tím však kapitola skončí, vám neřeknu, protože vy si to za malý okamžik o kousek níž budete moct přečíst a já doufám, že se vám kapitola bude i líbit.

9. kapitola - Víte všechno líp jak já!

 

Bellin pohled:

„To máš pravdu, musíme,“ přitakala jsem, a tak jsme společně vyšli ze sálu. Na chodbě však na mě čekal Edward. Od chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvila, mě stále doprovázel. Chtěl mě znovu poznat a chtěl mi být neustále nablízku. Damon se na Edwarda zamračil a ten se na mě podíval s jasně položenou otázkou v očích. Jenom jsem tedy přikývla a Edward odešel.

„Podpantoflák,“ zamumlal něco v tom smyslu Damon a já se usmála.

„Nemáš pravdu, chce nám poskytnout jenom trochu soukromí k rozhovoru,“ zastala jsem se Edwarda, přestože mě jeho označení bratra pobavilo. Jen jestli to Edward neslyšel, protože by ho to nemuselo potěšit.

„Tak soukromí, jo? A o čem se budeme bavit?“ zeptal se a se zájmem si mě měřil.

„Ty jsi ke mně první přišel, že si musíme promluvit, takže asi máš důvod, jinak bys za mnou nechodil.“ Začala jsem se trochu vyhýbat tomu divnému tématu s vlastnictvím mé maličkosti. Rozhodně se mi o tom nemluvilo dobře, ale Damon je přece můj přítel, tak proč?

„Bylo na tobě vidět, že bych tě dneska jenom neodbyl, takže jsem se rozhodl to podstoupit, jenom by ses měla Felixovi omluvit, protože mám takový pocit, že náš rozhovor bude rozhodně na dlouho a ty bys nemusela stihnout váš společný trénink,“ poradil mi, když kolem nás procházel Felix.

„Grr…“ Na tohle jsem opravdu neměla náladu. Felix a ty jeho řeči bude opravdu to poslední, co dneska potřebuju, přesto jsem se trochu uklidnila a vydala se za ním. Za zády jsem jenom zaslechla pobavené uchichtnutí, a tak jsem se naštvaně na Damona otočila, ten se však opět snažil ovládnout své mimické svaly a tvářit se přísně. „Ehm, Felixi?“ promluvila jsem na něj, když jsem stála kousek vedle něj.

„Mluvíš na mě?“ zeptal se, jako bych ho snad neoslovila, a Damon se znovu začal usmívat. To s ním nemohl promluvit on, když ví, jak je pro mě těžké s Felixem vycházet?

„Jasně, na koho jiného bych asi mluvila, když říkám Felixi?“ otázala jsem se a pomalu se přestávala ovládat, protože jsem pozbývala naděje, že by se ke mně někdy začal chovat líp, a já jsem vlastně nevěděla, proč se ke mně tak chová, měl by být přece profesionál.

„Fajn, tak co chceš?“ zeptal se nevrle.

„Jenom jsem tě chtěla informovat, že dneska nějak nestihnu trénink,“ řekla jsem a Felix nadzvedl jedno obočí, což asi mělo znamenat otázku proč, a tak jsem se mu to rozhodla vysvětlit, přestože jsem vůbec nemusela, „musím něco projednat s Damonem a mohlo by se to protáhnout,“ řekla jsem.

„Jak myslíš, nejsem tvůj opatrovník, abych musel vědět o každém tvém kroku,“ řekl a vydal se zase svou cestou. Já se jenom otočila na pobaveného Damona, který stál pořád na svém místě.

„Co to mělo jako znamenat?“ zeptala jsem se ho a došla zpátky k němu.

„Copak já vím, co mezi sebou za nevyřízený účty máte?“ zeptal se nevinně.

„Jo, podle mě to víš právě ty,“ řekla jsem a ukázala na něj prstem, „a taky mi to řekneš, protože já chci konečně slyšet všechno, rozumíš?“ řekla jsem a prst mu přiložila k hrudi. V tu chvíli mě napadlo, že jsem mu už hodně dlouho nebyla tahle blízko a lehký úsměv, který jsem do té doby měla na tváři, se stáhl do rovné, avšak ne přísné, linky a ten Damonův se také po chvíli stáhl.

„Dobře, máš pravdu,“ odpověděl po chvíli, kdy jsme si jenom hleděli do očí.

„Takže…,“ řekla jsem trochu nejistě, „ehm, chtěla jsem říct, kam tedy půjdeme, nebudeme se přece bavit na chodbě, ne?“ zeptala jsem se a čekala na jeho reakci. Damon chvíli přemýšlel, potom o kousek odstoupil a tím zvětšil vzdálenost našich těl.

„Máš pravdu, chodba není zrovna ideální místo,“ přitakal, a tak jsme se potom společně vydali někam jinam, kde bychom měli k našemu rozhovoru trochu soukromí, nikdo nás nerušil a hlavně, aby to bylo co nejdál od Edwarda, jeho daru a jeho žárlivosti.

***

„Dobře, tady nás nikdo nebude rušit,“ řekl, když za námi zavřel dveře do knihovny a pro jistotu i zamkl. Sledovala jsem jeho počínání a musela uznat, že mě neustále překvapuje. „Takže, Edward chtěl, aby sis se mnou promluvila, asi předem tuším, o co jde, ale rád to uslyším od tebe,“ řekl po chvíli.

„No…, jak bych začala,“ zamyslela jsem se, podle všeho totiž doopravdy nevěděl, co jsem mu chtěla říct. „Dobře, asi bude nejlepší, když začnu od začátku. Když mě sem přivedli, mluvil jsi s Arem a on ti slíbil za nějaké tvé služby odměnu a ty sis vybral… vybral mě, jestli jsem to dobře pochopila…?“

„Aha,“ řekl a moje otázka ho zřejmě velmi překvapila, „myslel jsem, že budeme mluvit o mém bratrovi, ale pokud tě zajímá tohle, tak ano, Aro mi tě dal jako dar.“

„Takže ti patřím?“ zeptala jsem se pro upřesnění.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl trochu vyhýbavě, „kam vlastně tímhle rozhovorem míříme? Nemám takový pocit, že by ses mě na to ptala bez nějakého důvodu. Ty totiž ke všemu potřebuješ nějaký důvod a to pokud možno hodně dobrý,“ řekl po chvíli a zkoumavě si mě prohlížel.

„To není pravda,“ začala jsem se rychle hájit, „nemusím mít vždy důvod k tomu se někoho na něco zeptat, teď jsem byla jenom zvědavá, to je prostě všechno,“ přiznala jsem. „No, a když ti tedy jakože patřím, co to pro mě znamená?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Co to pro tebe znamená?“ zeptal se spíš sám sebe a na okamžik se zamyslel. „Asi bys mě měla poslouchat, nemůžu tvrdit, že jsi jako můj otrok, ale rozhodně je náš vztah trochu jiný, než když spolu například žijí dva upíři,“ řekl a sám si zamyšleně promnul bradu.

Jiný vztah, než mezi sebou mají normálně žijící upíři. Ano, náš vztah nebyl v ničem normální, milovala jsem jeho bratra, ale náklonnost k Damonovi se rozhodně nedala přehlédnout. Co je například na tomhle normální?!

„Když mi vysvětlíš, co je normální, tak ti řeknu, jestli se ten náš vztah hodně liší,“ řekla jsem s úsměvem a protože jsem tušila, že tenhle rozhovor bude opravdu na hodně dlouho, sedla jsem si na jednu z židlí stojících u stolu, na kterém bylo rozloženo několik knih, které se vzájemně překrývaly a některé měly po okrajích různé popisky.

„Co chceš, abych ti vysvětlil, náš vztah musíš znát stejně dobře jako já.“

„Já vím, jak to cítím já, ale ráda bych věděla, jaký je tvůj názor na náš vztah. Víš, jak to myslím?“ zeptala jsem se pro jistotu a sledovala Damona, jak si sedl na druhou volnou židli naproti té mojí, natáhl se přes stůl a vzal do svých dlaní mé ruce.

„Ty můj názor na náš vztah znáš, jenom si na to od příjezdu Edwarda tak trochu zapomněla,“ řekl a smutně se na mě usmál. Okamžitě mi bylo jasné, kam se náš rozhovor stočil, a chtěla jsem z něho vycouvat, ale nevěděla jsem jak. Jeho ruce, které svíraly ty mé, byly příjemné, a tak jsem neměla nejmenší potřebu je vykroutit.

„Já vím,“ špitla jsem a nemohla mu říct nic víc, protože se znovu ozval můj niterní chaos, který mě dál nutil chovat se k oběma bratrům sobecky. Nevím, co jsem řekla nebo udělala, případně neudělala, ale Damonovy ruce se najednou stáhly.

„Mé city k tobě se nezměnily, Bello, jenom jsem ti chtěl dát prostor k tomu, aby sis ujasnila city, potom se tu objevil můj bratr a bylo mi jasné, že nemám právo mezi vás dva zasahovat,“ řekl sklíčeně a sledoval své ruce. Nesnesla jsem pocit, že je tak smutný, a tak jsem k němu natáhla přes stůl ruce, až jsem v nich svírala ty jeho.

Damon se na mě podíval a já znovu uviděla ty jeho lidsky zelené oči. Byla to nádhera a zároveň to bylo tak nečekané, až jsem zalapala po dechu. Hleděl mi do očí a vyčkával, co bude dál, ale já se k dalšímu kroku nerozhoupala, už teď jsem mu dala další naději a jeho zklamání, kdybych se dala dohromady s Edwardem, by bylo ještě větší, a tak jsem raději ruce stáhla.

„Vidíš to a já jsem to vlastně věděl od samého začátku, už od chvíle, kdy jsem tě kousl, jsem věděl, že mi nikdy nebudeš patřit, tak jak bych chtěl. Teď mi patříš jako nějaká věc, ale nikdy mě nebudeš milovat tolik jako mého bratra.“

„Jak to tak vidím, vy víte přesně, co cítím. Víte všechno líp jak já!“ vykřikla jsem zoufale a rychle jsem vstala a židle, na které jsem doteď seděla, se převrátila. Podívala jsem se na židli a pak na Damona, kterého moje reakce na jeho slova velmi překvapila, a potom jsem už běžela ke dveřím a úplně zapomněla, že jsou zamčené.

„Bello, počkej!“ řekl najednou Damon a stál kousek za mnou.

„Nech mě na pokoj, vlastně ty i Edward mě nechte oba dva na pokoji!“ vykřikla jsem a naštěstí se mi podařilo konečně odemknout dveře. Vyběhla jsem na chodbu a běžela do svého pokoje, kde jsem za sebou zabouchla dveře a poraženecky sjela zády po dveřích. Rukama jsem si zajela do vlasů, a kdybych mohla, tak bych brečela.

Myslela jsem si, že by náš rozhovor mohl proběhnout v klidu, stejně jako každý z předešlých rozhovorů, než se Edward ukázal ve Volteře, ale jak jsem viděla, nebylo to možné. Edward si myslel, že s ním chci odejít, Damon si to myslel taky a já jsem byla jediná, kdo si to nemyslel. Proč ani jeden z nich nepochopí, že potřebuju trochu času na přemýšlení, že je pro mě můj nový život velmi složitý?

Asi jsem měla raději umřít, bylo by to všechno jednodušší. Teď se nemůžu vrátit ani domů a tomuhle místu domov nikdy říkat nebudu schopna. Kdybych zemřela, všichni by si trochu poplakali, zavzpomínali na to dobré, co bylo, a tím by to všechno skončilo, jenže ne. Já jsem se musela stát upírem a budu dál všem ubližovat. Tohle je snad už jako prokletí.

Možná to i prokletí je. Co můžu vědět, jestli se Freye nepodařilo něco vyvést, za co by potrestali jak ji, tak třeba i její potomky? Minulost byla hodně nebezpečná, o tom jsem se už díky Victorovi dozvěděla, ale v jeho případě měla šťastný konec v podobě Lilly a já jsem jim to ze srdce přála, ale jak zjistím, jestli nemá nějaký zlý skutek z minulosti vliv na mou přítomnost nebo budoucnost?

„Bello, prosím otevři ty dveře,“ zaslechla jsem za dveřmi Damonův zoufalý hlas. Ale tentokrát jsem nepocítila lítost, ani mě to neničilo. V hloubi duše jsem z toho měla radost, protože mi svými slovy ublížil. Oni o mně rozhodují, jako bych byla nějaká věc, jako bych byla nesvéprávná, nemyslící osoba!

„Odejdi,“ odsekla jsem mu.

„Ne, dokud si my dva nepromluvíme. Klidně si tu budu hrát i na velkého hlupáka, klidně předvedu celé Volteře divadlo, jaké ještě neviděli, ale dokud mi neotevřeš ty dveře, tak tu budu sedět na chodbě a nikam nepůjdu,“ řekl rozhodně.

„Dělej si, co chceš, moje věc to není,“ odsekla jsem mu znovu. Nestávalo se mi moc často, že bych s někým takhle mluvila. Dokonce ani tehdy, když mě někdo hodně naštval, jsem se k němu nechovala jako malá holka.

 

Po chvíli tichého vzdoru jsem se nakonec zvedla a rozhodla se ty dveře otevřít. Nemělo pro mě žádnou cenu, aby Damon před všemi hrál divadlo, jak ho nechci pustit do pokoje, a jemu by to asi taky neprospělo, tedy asi jeho místu v gardě.

„Fajn, tak co tedy chceš?“ zeptala jsem se mrazivě, když jsem otevírala dveře. Damon o ně musel být opřený, protože jen co se dveře otevřely, přepadl dozadu a najednou ležel rozplácnutý na podlaze. Připadalo mi to i skrz důvod, kvůli kterému je na zemi, docela komické a měla jsem co dělat, abych udržela zvedající se koutky na místě a nezačala se smát.

„Jak jsem řekl, mluvit s tebou,“ řekl, vymrštil se a v momentě stál přede mnou, otřepával si z rukávu prach a vešel dovnitř pokoje, aby měl jistotu, že mu třeba nezabouchnu dveře před nosem, a jelikož jsem byla v divném rozmaru, asi bych se tomu ani zdaleka nedivila. „Asi jsem v té knihovně řekl něco, co jsem neměl a měl bych se ti za to omluvit,“ řekl a já čekala, čím bude pokračovat, ale zdálo se, jako by to neměl v plánu.

„Aha, no dobře, omluvil ses a můžeš jít,“ řekla jsem a ukázala k otevřeným dveřím. Proboha, co se to se mnou děje? Proč se k němu chovám tak hnusně, když se mi omluvil? To měl vážně Edward pravdu a já se tolik změnila?

„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně a já jenom přikývla. Damon se vydal ke dveřím a možná přesně v tu chvíli mi docvaklo, jak divně se chovám, tedy to jsem možná věděla celou dobu, ale až teď jsem se rozhodla zachovat trochu normálně, a tak jsem natáhla ruku, chytla Damona za paži a tak ho zastavila.

„Omlouvám se.“

„Panebože, Bello, nemáš ani ten nejmenší důvod se mi za něco omlouvat, to já jsem se zachoval jako ten největší hlupák pod sluncem. Věděl jsem, cos mi řekla, když jsem se ti svěřil se svými city, a teď jsem si hrál na někoho, kdo ví všechno nejlíp,“ spustil proud omluv.

„I přesto se omlouvám,“ řekla jsem navzdory všemu a zahleděla se do podlahy, neměla jsem sílu, dívat se mu do očí. Avšak během chvíle mě svíraly jeho pevné paže v objetí a hladily mi vlasy.

„Neomlouvej se,“ šeptal mi do vlasů a jenom mě tak konejšivě držel v náručí. Sama jsem ho tedy taky objala a nechala se jím konejšit, protože jsem se nemohla udržet a začala jsem vzlykat nad svou hloupostí.

***

Nevím, jak dlouho mě takhle držel v náručí, ale bylo mi to jedno. Damon věděl o tom mém vnitřním zmatku, a tak jsem doufala, že pochopí i to, že mu kromě přátelství zatím nemůžu nabídnout nic víc a s Edwardem bych si asi taky měla konečně promluvit takhle narovinu.

„Měla bys jít na trénink,“ řekl najednou Damon a já jen přikývla s obličejem stále přitisknutým na jeho hrudi, „ale to by ses mě nejdřív musela pustit,“ řekl s úsměvem po chvíli, kdy jsem ho stále nepřestávala objímat a já znovu přikývla a znovu se neměla k tomu se od něj odtáhnout. Měla jsem trochu strach, že se potom vrátí ten starý a nepřátelský Damon. „Tak, takhle to asi nepůjde,“ rozhodl po chvíli, „jdeme na trénink spolu,“ dodal hned na to a zvedl si mě do náruče.

„Damone!“ vypískla jsem, když jsem se octla ve vzduchu. „Okamžitě mě polož na zem, nebo uvidíš,“ začala jsem vyhrožovat, když mě nesl chodbami Volterry do haly, kde na mě beztak bude čekat Felix a pokud mě tam takhle Damon donese, jistě si neodpustí nějaké své kousavé řeči.

„A co za to, když tě pustím?“ zeptal se mě zvědavě.

„Řekni, co bys chtěl, a já to promyslím,“ odpověděla jsem mu diplomaticky a doufala, že nevymyslí něco, co bych rozhodně nedokázala splnit.

„Dobře, tak tedy… dáš mi pusu a já tě pustím na zem,“ řekl po chvíli rozmýšlení.

„To nejde, přece jsem ti to už vysvětlila,“ odpověděla jsem zamítavě a čekala na jeho další přání a doufala, že teď to bude něco jednoduššího a splnitelnějšího, nebo fakt nevím a to už jsme se pomalu blížili k hale, už jsem skoro i slyšela, jak někdo někoho hodil na zem.

„Neřekl jsem, že mě musíš políbit, řekl jsem jenom, že chci pusu,“ nedal se jen tak odbýt od svého původního plánu, ale když slovo pusa trochu víc rozvedl, pochopila jsem, že to nebude tak složité. Měla jsem strach, že ho budu muset políbit a případné odmítnutí mu hodně ublíží, ale pokud chce jenom pusu na tvář jako od kamarádky, tak tomu bych se nemusela bránit.

„Fajn,“ souhlasila jsem a dala mu pusu na tvář.

„No vidíš, že to ani nebolelo,“ řekl s úsměvem, když jsem se trochu odtáhla.

„Máš pravdu, nebolelo, ale teď mě už pusť na zem nebo bude mít Felix nějaké řeči na tohle téma a to bych fakt nesnesla,“ postěžovala jsem si a tak mě Damon opatrně postavil na zem, „díky,“ dodala jsem a pak už jsem se vydala po svých vlastních nohou za Felixem do haly, kde se ze mě bude zase snažit vytlouct duši, jak ho znám.

„A podívejme se, koho nám to sem všichni čerti nesou, slečna Isabella se na nás přišla podívat,“ neodpustil si Felix rýpnutí, jen co mě spatřil ve dveřích do haly. Upoutal tím tak na mě nechtěnou pozornost. Protáhla jsem se tedy jenom pootevřenými dveřmi, sedla si ke stěně, sledovala posledních pár minut souboje mezi Felixem a několika nováčky a nechápala, proč k nim není takový, jaký bývá pořád ke mně - stejně nepříjemný!


Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 8. kapitola <<< >>> 10. kapitola <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!