Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 3. kapitola

30.05.2010 (22:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2307×

3. kapitola - Spím, či bdím?

Bellin pohled:

Co si o sobě vůbec ten nafoukanec myslí? Slíbil, že se pro mě staví už před půl hodinou a půjdeme tedy trénovat. Naštvaně jsem zaklapla knížku, vstala z postele a vydala se do sálu. Rázovala jsem si to chodbami a všichni mi raději uhýbali z cesty, než aby do mě vrazili. Předevčírem mě sice líbal, ale to neznamená, že na něho budu jako hloupá husička čekat, dokud se pán neuráčí přijít. Tohle jeho chování se na mě hodně odráželo, když byl milý, měla jsem co dělat, abych se do něho třeba nezamilovala nebo aspoň nezačala pochybovat o svých citech k Edwardovi, ale když mě ignoroval a choval se jako normální pako, tak mě štval.

„Damone, měli jsme mít trénink!“ řekla jsem, když jsem rozzuřeně vtrhla do sálu, kde se po mém příchodu rozhostilo dokonalé ticho, jako bych tam hodila bombu, nebo co. Nechápala jsem, proč na mě všichni tak civí, přece mě už viděli. Ale když jsem se rozhlédla po sále, zahlédla jsem pravý důvod toho ticha.

„Bello…?“ zašeptal a překvapeně na mě hleděl. No a já samozřejmě nevěděla, co mám udělat. Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku a přivítat se s ním, ale nohy mi zamrzly na jednom místě a nehodlaly se pohnout ani o píď. Hleděla jsem na něj stejně tak překvapeně jako on na mě a oba jsme tak trochu čekali, co ten druhý udělá.

„Edwarde, co tady děláš?“ zeptal se místo mě překvapeně Damon. Edward ho však vůbec nevnímal, jeho pozornost jsem zaměstnávala teď jenom já.

„Takže ty nejsi mrtvá?“ dostal ze sebe a překvapeně zamrkal.

„No, jak se to vezme,“ odpověděla jsem a nervózně se uchichtla. Tohle je tedy shledání. Mohla jsem si představovat cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Hleděli jsme na sebe docela dlouho, než jsem se rozhodla udělat krok k němu. Na Damona, kterého jsem prvně chtěla okřiknout, že nepřišel včas, jsem úplně zapomněla.

„Proč jsi přijel, Edwarde?“ zeptal se znovu trochu nevrle Damon. A já měla za to, že mu Edward zase tak moc nevadí, že by se k sobě přece jen mohli chovat jako bratři. Tohle tedy bude zase něco.

„Já, přijel jsem ti říct, že… no teď je to jedno, jak vidím,“ řekl a stále trochu překvapeně se na mě usmál. Tak nějak jsem tušila, co mu asi chtěl říct, ale nebylo to potřeba, když mě tu teď viděl, všechno mu asi teď dosedlo na správné místo jako dva kousky puzzle, ale to, co jsem nečekala, byla reakce Damona na Edwardův úsměv.

Celou dobu, co jsem teď byla v sále, stál Damou kousek od Arova trůnu, teď však přišel ke mně a objal mě kolem pasu. Jen co to Edward uviděl, zmizel mu jeho krásný, pokřivený úsměv z tváře a čelo se mu nakrabatilo, jak se snažil přijít na to, co Damonova ruka kolem mého pasu znamená. Sama jsem se trochu překvapeně otočila na Damona, ale ten měl svůj nepostradatelný cynický úsměv na tváři, který nic nevyprávěl.

„Vy… dva…,“ začal trochu zmateně koktat Edward.

„A co jiného sis myslel?“ zeptal se ho ostře Damon a Edward ještě o stupeň posmutněl. Naštvaně jsem se otočila na Damona a jeho ruka tedy zůstala viset ve vzduchu. Tohle bylo trochu moc.

„Můžeš mi říct, co děláš?“ obořila jsem se na něj, ale ani to s ním nehnulo. Jeho úsměv byl stále na svém místě a nezdálo se, že by mu nějak vadilo, že na něj zvyšuju hlas. Copak s tím chlapem nikdy nic nepohne?

„Já myslel, že to chápeš, vysvětloval jsem ti to,“ řekl klidným hlasem a já rychle přemýšlela, kdy mi nějak oznámil, že spolu chodíme, ale nemohla jsem si na nic takového vzpomenout. Jediné, co by vysvětlovalo jeho chování, je to, že mě vlastně dostal jako dar od Ara a tak jsem jeho majetek, ale tohle by Damon nikdy neudělal, nebo jo? Ne, takový on není, tohle mi k němu nesedí.

Z myšlenek, jestli mám Damonovi věřit nebo ne, mě vytrhlo až Edwardovo zavrčení. Odtrhla jsem pohled od Damona a podívala se na Edwarda. Ten si nenávistně měřil Damona a mě hned došlo, co se tady stalo. Damon mu musel něco v myšlenkách říct, musel ho nějak vyprovokovat. Panebože, takhle se chovají bratři?! Začínala jsem být bezradná a tak, abych zabránila aspoň boji, jsem si mezi ty dva rivaly stoupla a doufala, že se na sebe nevrhnou, když tam budu stát.

„Aro, ty nezasáhneš?“ vyjekla jsem i po něm, když jsem viděla, jak stále sedí na trůnu, jako by se nechumelilo. No, ono se vlastně venku nechumelí, zase tam svítí slunce, ale copak nevidí, co se tu děje?

„Co bych měl dělat, milá Bello? Jsou jedna rodina a ta nikdy není bez konfliktů,“ odpověděl mi naprosto klidně a zase bez jediného pohnutí sledoval, co se děje v sále. Podívala jsem se tedy po Damonovi a Edwardovi a nakonec svěsila ruce.

„Tak fajn. Jsi tu sice jenom chvíli, ale už teď toho mám plné zuby!“ řekla jsem naštvaně a vypochodovala ze sálu. Tohle se mi opravdu jenom zdálo! Tohle přece nemůže být pravda! Nasupeně jsem procházela chodbami hradu a ani jsem nevnímala, kam to mířím, nějak to šlo mimo mě.

Měla jsem pocit, že se mi z těch myšlenek na ty dva rozskočí hlava. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je tu Edward, konečně bychom mohli být spolu aniž by nám moje lidství v něčem bránilo, ale na druhou stranu jsem byla neskutečně zmatená, protože Damonovi se podařilo mi proniknout do myšlenek a také do citů a dělal mi tam pěkný chaos.

„Pardon,“ zahučela jsem, když jsem do někoho vrazila, bylo mi jedno, kdo to je, jenom jsem chtěla být co nejdál od všech upírů, co jich na hradě je. Potřebovala jsem se volně nadechnout a měla jsem pocit, že mě tu všechno svazuje.

„Děje se něco?“ zeptal se ten upír, do kterého jsem vrazila, a tak mě donutil se k němu otočit a věnovat mu aspoň trochu pozornosti.

„Ne, všechno je v nejlepším pořádku,“ zavrčela jsem na něj, přestože jsem neměla nejmenší důvod po něm vrčet. Důvod mé blbé nálady přece zůstal v sále a já bych neměla být na všechny tak nepříjemná. Stará Bella taková nebyla. Ale ty ses přece rozhodla nebýt stará Bella, křičelo na mě mé druhé já.

„Omlouvám se ti, jestli se tě má otázka nějak dotkla, vypadala jsi trochu mimo.“

„Ne, to já bych se ti měla omluvit. Neměla jsem na tebe tak vyjet,“ začala jsem se mu tedy hned omlouvat a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a prohrábla si rukou vlasy.

„To je v pohodě, ne vždy máme všichni dobrý den,“ řekl a trochu se na mě usmál.

„Jo, to máš pravdu, jenže já ten blbý den mám už dva týdny a nějak se ho neumím zbavit a teď se všechno ještě víc zamotalo.“ Ani nevím, co mě to napadlo, se takhle svěřovat někomu naprosto cizímu. „Mimochodem, řekneš mi aspoň jméno?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Já se ještě nepředstavil?“ zeptal se překvapeně a to mě donutilo se na něj usmát. „Tak za tohle to stálo, máš pěkný úsměv,“ polichotil mi a já se usmála ještě trošku, byl mi sympatický, zajímavé, že jsem ho tu ještě nikdy nepotkala. „A mé jméno je Nikola,“ řekl a mě až teď přišlo na mysl, že jsem slyšela nějaký přízvuk v jeho jinak bezchybné angličtině.

„Ty jsi z Ruska?“ zeptala jsem se ho trochu užasle.

„Jo, už to tak bude,“ řekl a naoko bezradně rozhodil rukama. „Ale je to už hodně dávno, co jsem tam byl. Naposled asi jako člověk,“ dodal a trochu posmutněl. Tak asi jsem řekla něco, co jsem neměla.

„Promiň, to jsem nechtěla,“ omluvila jsem se mu.

„To je v pohodě, už je to hodně dávno. Teď bys mi ale mohla říct, jak se jmenuješ, když jsem ti už já řekl své jméno,“ řekl s úsměvem a já s podivem zjistila, že jsem se vážně ještě nepředstavila, ale to nebylo divu, protože mě tu tak nějak všichni znali, aniž bych předem musela říct jméno.

„Ehm, no já jsem Bella,“ představila jsem se mu.

„Rád jsem tě poznal, Bello, ale už musím jít, snad se uvidíme později,“ řekl Niko a pak zmizel na opačné strany chodby. Zůstala jsem hledět na jeho mizející záda, a když jsem si po chvíli uvědomila, že nevím, v které části hradu jsem, vzpomněla jsem si i na to, proč tu jsem. Díky Nikolovi mě zlost na ty dva úplně přešla, a když jsem si na to teď vzpomněla, rozhodla jsem se jim dát novou šanci.

Damonův pohled:

„Aro, už budu muset jít, slíbil jsem Belle trénink,“ řekl jsem a zrovna se chystal odejít, když se otevřely hlavní dveře do sálu a vešla Jane v doprovodu s Edwardem, než jsme však stačili nějak zareagovat, vešla do sálu i rozzuřená Bella.

Tak tohle se mi fakt musí jenom zdát, jinak to není možné. Co tu proboha dělá Edward? Vždyť měl zůstat ve Swords, maximálně se užírat Bellinou smrtí a já jsem měl mít šanci získat Bellu, ale teď… teď to nebude možné!

Uklidni se, Bella mu zatím neskočila kolem krku, takže je tu jistá možnost, že bych u ní přece jenom mohl mít nějakou šanci, chce to jenom nějak dostat Edwarda ze hry, ale jak? Sledoval jsem, jak ti dva na sebe trochu zmateně koukají, a tak jsem se rozhodl zjistit, co tu Edward chce.

„Proč jsi přijel, Edwarde?“ zeptal jsem se podruhé a objal jsem Bellu kolem pasu. To se však Edwardovi moc nelíbilo, a když jsem si čirou „náhodou“ vzpomněl na to, jak jsme se s Bellou líbali při tréninku, tak na mě začal dokonce vrčet. Což se zase nelíbilo Belle. Ale co můžu dělat, pokud mám mít šanci být s ní? Musím hrát špinavou hru i proti bratrovi.

Ani Belle se však jeho chování moc nelíbilo. Vypadalo to, že pokud bych na ni brzo nepřestal myslet, tak se po mě Edward vrhne a strhlo by se to ve rvačku, bez nejasného vítěze, díky jeho proklatému daru, ale tomu se Bella rozhodla zabránit tím, že si stoupla mezi nás a požádala Ara o pomoc. Mě však ještě před tím, než to řekl, bylo jasné, že to nechá čistě na nás a to Bellu naštvalo a odešla z místnosti.

„Jsi spokojený?“ zeptal jsem se Edwarda a ten se trochu uklidnil.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyjel po mě Edward a já tak trochu nechápal, co mu mám říct, což hned pochopil z mých myšlenek. „No, například to, že je Bella naživu a taky to, že je z ní upír a rozhodla se strávit věčnost s tebou!“ skoro na mě křičel, ale já si zachovával ledově chladný výraz.

„Věděl jsem, že bys to nesl špatně, a tak jsme to s Bellou vymysleli jinak,“ odpověděl jsem mu a otočil se od něj. „Aro nám s tím ochotně pomohl a teď se to všechno trochu zkazilo tvým příjezdem.“ Nemusel jsem ani umět číst myšlenky, abych přesně uhádl, co se Edwardovi honí hlavou, jeho tiché vrčení, které se ozývalo sálem, jasně vypovídalo o všem.

„Myslel jsem…,“ začal Edward, ale když jsem se k němu otočil, tak jenom zatřepal hlavou a větu nedokončil. Potom se však konečně ozval i Aro.

„Edwarde, jsem rád, že sis k nám našel jednou cestu,“ přivítal ho srdečně Aro. Dokonce mi přišlo, že to bylo trochu přehnané, ani mě tak nadšeně nevítal zpátky doma, jako teď mého bratra, který se tu z ničeho nic objeví.

„Hm, to já taky,“ zabručel Edward. Nemusel jsem umět ani číst myšlenky, abych pochopil, na co právě myslí a proč neopětuje Arovo šťastné přivítání. Tím důvodem jsem byl já a Bella. Jen co jsem na to pomyslel, Edward znovu zavrčel.

„Damone, Edwarde! Copak takhle se chovají bratři?“ zeptal se káravě Aro.

„Omlouvám se, opět jsem trochu zapomněl na to, že můj mladší bráška umí číst myšlenky. Asi si na to budu muset zvyknout, jestli tu zůstane s námi, co Edwarde?“ zeptal jsem se ho, protože jsem potřeboval vědět, jestli se chystá odejít nebo budu muset začít o přízeň Belly více bojovat. Nechtěl jsem o ni přijít, když tu byla jenom se mnou, byla mi tak blízko a teď jsem měl pocit, jako by se mi jeho příjezdem vzdalovala.

„Měl jsem v plánu tu nějakou dobu zůstat, ale teď nějak nevím,“ zaváhal Edward.

„Ale kam bys jezdil?“ zeptal se ho s úsměvem Aro a tentokrát jsem měl chuť na něj zavrčet já. O co se to proboha snaží? Copak nevidí, že to nebude nejlepší nápad, aby tu Edward zůstal? Jasně, asi ho zaslepila touha po tom, mít dalšího velmi talentovaného upíra ve sbírce svých talentů. Zuřil jsem a Aro to na mě musel vidět, ale zároveň jsem si musel hlídat myšlenky, aby se můj bráška něco nedozvěděl.

Bellin pohled:

Plna odhodlání, že Edwardovi všechno vysvětlím a nebudu se na Damona zlobit, jsem se vydala zpátky do sálu. Cestou jsem si ještě připomínala, co jim oběma chci říct, ale tušila jsem, že se mi u toho bude třást hlas.

Když jsem Edwarda uviděla v sále, měla jsem pocit, jako by se mi splnil sen, byla jsem ráda, že je tu a že ho můžu znovu vidět. Měla jsem takovou chuť mu skočit kolem krku a políbit ho, ale něco mi v tom zabránilo. To něco byly moje podivné city, které ten krátký pobyt ve Volteře po Damonově boku hodně pomíchaly. Nevěděla jsem, co mu mám říct, jak se zachovat a potom to Damon vyřešil za mě, sice ne zrovna taktním způsobem, ale vyřešil. Nevěděla jsem, na co myslel, když na něj Edward začal vrčet, ale rozhodně to bylo něco, co by se mi taky moc nelíbilo.

S roztřesenýma rukama jsem otevřela dveře do sálu a jen co jsem vešla dovnitř, zůstala jsem překvapením stát jako solný sloup hned u dveří. Měla jsem pocit, jako by se mi zdál další sen, kde by se Damon s Edwardem usmířili a žili zase spokojený život, jako před jejich proměnou a všechno by bylo v pořádku. Stála jsem u dveří a sledovala, jak se Damon s Edwardem bratrsky objali. Nevěděla jsem sice, čí to byla iniciativa, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno, byla jsem ráda, že jsou zadobře.

„Tohle je pohled k nezaplacení,“ řekl Aro a tím mě vrátil do přítomnosti.

Teď mi všechny připravená slova byly k ničemu, nevěděla jsem co říct. Jejich usmíření mě natolik dojalo, že jsem neměla slov, a kdyby se ke mně Damon nevydal, asi bych u těch dveří zapustila i kořeny.

„Bello, Edward tu s námi nějakou dobu zůstane,“ sděloval mi novinky, které se tu udály během té krátké chvíle, kdy jsem nebyla v sále, a které mě neskutečně potěšily, doufala jsem, že si konečně udělám pořádky v citech, že si uvědomím, že Damon je pro mě skutečně jenom velmi dobrý přítel a láska mého života je Edward a já se s ním budu moct potom vrátit k jeho rodině a žít pokojně na zvířecí krvi bez zbytečných výčitek svědomí, že jsem zabila nějakého dalšího člověka.

„To jsem ráda, vlastně jsem tě ani pořádně nepřivítala,“ řekla jsem s úsměvem a přešla jsem až k Edwardovi a objala ho. Obklopila mě jeho vůně, kterou jsem jako člověk vnímala jenom matně, teď byla však silná a tak rozdílná od Damonovy vůně. Myslela jsem si, že když jsou to bratři, tak by jejich vůně mohly být podobné.

„Taky tě rád vidím, Bello, ani nevíš jak moc rád,“ zašeptal mi do vlasů a stiskl mě v objetí, ze kterého jsem se kdysi nechtěla ani na malý okamžik vyprostit. A teď to bylo stejné, cítila jsem jeho blízkost a bylo mi dobře, cítila jsem, že teď můžu Volterru pokládat za domov, když je tu i Edward, ale ve chvíli kdy si Damon decentně odkašlal, a tak na sebe a okolní svět upozornil, jsem si i já uvědomila, že teď nadejde velké rozhodování.

Vyprostila jsem se z Edwardova objetí. Oba jsme měli na rtech smutné úsměvy, které prozrazovaly, co v následujících dnech bude následovat. Ale bylo tu něco, co musím udělat ještě před tím.

„Damone, můžeš prosím tě Edwardovi zařídit nějaké ubytování? Potřebuju s ním mluvit, musí mi říct, co se děje doma…“ Tohle pro mě bylo v tuhle chvíli nejdůležitější. Zatím jsem si mohla jenom představovat, jak hrozná musela pro všechny členy rodiny být zpráva o mé smrti, ale Edward mi to určitě poví.

„Samozřejmě, pokud to Arovi nebude vadit mohl by se Edward ubytovat v pokoji, který se uvolnil po Jeremym,“ navrhl hned Damon.

„To je výborný nápad. Dej ten pokoj připravit, ať si tam Edward může dát věci,“ odpověděl mu Aro, ale to já už jsem táhla Edwarda ze sálu do svého pokoje, kde jsem ho hodlala podrobit takovému malému výslechu.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 2.kapitola <<< >>> 4.kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 3. kapitola: