Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 25. kapitola

14.11.2010 (12:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1759×

25. kapitola - Měl jsem strach

Damonův pohled:

Zabitím Patrika přešla všechny nepřátele bojovnost, ale Aro dal jasné příkazy a ty se musely plnit - všichni do jednoho měli zemřít. A tak nad les stoupal těžký tmavý mrak prosycen nasládlou vůní. Vůní vítězství.

„Pane!“ zaslechl jsem mezi muži nějaký výkřik. Stál jsem vedle bratrů a pozoroval bojiště s uspokojením. Mnoho dobrých bojovníků sice padlo, ale nakonec se to podařilo a my jsme zvítězili, o čemž jsem ani v nejmenším nepochyboval, ale bylo dobré vědět, že jsme stále ti lepší.

„Co se děje?“ otázal se zvědavě Aro a to už před vládce předstupoval nějaký upír spolu s mým bratrem. Nechápavě jsem se na něj podíval, co zase provedl?

„Tady ten nechce uposlechnout váš rozkaz,“ ukázal na mého bratra a já jen zakroutil hlavou. To jsem si mohl myslet. Ten jeho způsob života a jeho city, nikdy nepochopím, jak se může titulovat mým bratrem.

„Ale, Edwarde, rozkazy se musí plnit,“ napomenul ho káravě.

„To vím, ale ona je v tom nevinně, neměla nejmenší potuchy o tom, co se kolem ní děje,“ namítl Edward a já už byl v obraze. Nechápal jsem, jak jsem na ni mohl zapomenout. Ta slepá holka, kvůli které nás chytli.

„Ona?“ otázal se pro změnu Caius.

„Ano, patřila k tomuto táboru, ale je to člověk. Jmenuje se Rebeca a je slepá. Patrik ji oklamal a ona nevěděla, že je to upír a ani o našem světě neví,“ snažil se objasnit situaci Edward a Aro začal chápavě pokyvovat hlavou, asi to musel vidět všechno v Patrikových myšlenkách.

„Ona mu však věštila budoucnost, nemýlím-li se?“ ujišťoval se Aro.

„Měla nějaké vize, ale myslím, že to neovládala sama. Všechny přicházely samy od sebe.“ Kde sakra k takovým blabolům přišel? Divil jsem se a Edward mi věnoval jeden zamračený pohled. Já si snad nikdy nezvyknu, že mi může lézt do hlavy.

„To je možné,“ souhlasil s ním Aro, „rád bych ji poznal, přiveďte ji,“ rozkázal a ten gardista, který přivedl mého bratra, na malý okamžik odešel, ale během chvíle byl zpátky spolu s Rebecou a celou Cullenovic rodinou.

Bellin pohled:

Cesta zpátky na „Starý“ kontinent netrvala ani zdaleka tak dlouho, jako cesta do Států. Možná to bylo i kvůli tomu, že teď jsem se nezdržovala zkoumáním okolí kolem sebe a soustředila jsem se jenom na cestu.

Vůbec jsem neřešila, kudy poběžím. To jsem začala řešit až kousek před Itálií. Nevěděla jsem, jak na tom je Arova garda a Patrickův tábor. Podle informací od Alice už k boji mělo dojít, takže bych na žádný tábor narazit neměla, ale tohle jsem nehodlala riskovat. Co kdybych někde v lese narazila na někoho z těch povstalců? Je sice fakt, že bych se jim dokázala ubránit – opět by sice byli silnější než já, kvůli mé zvířecí dietě, ale i to by se snad dalo vykompenzovat mým štítem. Ovšem ani za těchto okolností jsem neriskovala a cestu jsem zvolila jinudy.

Do Volterry jsem se dostala až k večeru. Všude byl klid, ale nebylo to jako kdyby se mělo něco dít. Nebyl to ten strašidelný, hrůzu nahánějící klid. Byl to klid domova a já jsem byla ráda, že konečně znovu vidím ty hrdě tyčící se hradby volterrského hradu, neponičené a přesně takové, jaké jsem si pamatovala.

Poté jsem však ucítila nepříjemný pocit v břiše. Měla jsem strach z toho, jak zareagují bratři ve chvíli, kdy jim dojde, že v rozhodující chvíli jsem zmizela a dalo by se říct, že jsem vzala kramle a nechránila tajemství spolu s ostatními členy gardy. A jak zareaguje Damon?

Tohle mě tížilo snad ještě víc, než fakt, že by byli naštvaní Volturiovi. Nechtěla jsem ztratit Damonovu důvěru, přece jenom kvůli mně ho Patrick zajal. Damon mě chtěl spolu s Edwardem zachránit a já…

„Bello?“ zaslechla jsem povědomý hlas a otočila za ním hlavu. Kousek ode mě stála Heidy a za ní skupinka turistů těšících se na návštěvu hradu. Kdyby jenom tak věděli, že to bude poslední věc, kterou v tomhle životě uvidí, asi by se nikdy netěšili a nejraději by se otočili a odešli tak daleko, jak nejdál by mohli. „Bello, jsi to ty!“ řekla nadšeně a já se divila. Tohle jsem fakt nečekala.

„Heidy,“ usmála jsem se na ni a přišla až k ní.

„Páni, Bello, tvoje oči…?!“ Vůbec mi nedošlo, co by mohla barva mých očí způsobit. Ani na malý okamžik jsem si nepřipouštěla to, že by to mohlo ještě víc ovlivnit rozhodnutí vládců. Asi bych si ještě před tím, než napochoduju před vládce pro ortel, měla zajistit nějaké ty čočky, jak má Nikola.

„Neřeš to, Heidy a raději běž, nebo se po tobě budou shánět,“ posílala jsem ji pryč.

„A ty nejdeš?“ zeptala se překvapeně. Ráda bych ji následovala, aspoň bych tam nešla sama, což by mi dodalo trochu odvahy, ale teď jsem nemohla. Nejdřív musím sehnat ty čočky, potom budu moct jít na hrad. Navíc, teď se stejně hodlali všichni nakrmit a u toho opravdu být nemusím.

„Přijdu později, neboj,“ ujistila jsem ji a tak se na mě Heidy usmála a spolu se skupinkou netrpělivých turistů se vydala do hradu.

Damonův pohled:

Rebeca nás tedy doprovodila zpět do Volterry. Arovi stačil jediný dotek na to, aby se přesvědčil o tom, že nemá o našem světě nejmenší potuchy, ale taky to byl dotek, který zpečetil její osud, jelikož se Aro také dozvěděl, že její vize jsou velmi zajímavé.

„Rozhodně bude velmi talentovaná, bylo by špatné promarnit její dar,“ řekl a byl velmi zahloubaný, ale na tváři mu pohrával lehký úsměv. „Rebeco, odpověz mi na jednu otázku,“ začal mile a Rebeca se trochu napřímila.

„Na jakou?“ odvážila se zeptat a nevidomýma očima hleděla někam před sebe.

„Chtěla bys někdy vidět?“ Jeho otázka mi přišla naprosto bezprostřední, ale nehodlal jsem mu do toho mluvit.

„Pane, nevím, co ode mne chcete, ale prosím vás o jedno, nedělejte si ze mě legraci, není to pěkné,“ namítla Rebeca a já na ni překvapeně hleděl.

„Ale já si z tebe nedělám legraci, jenom mi klidně odpověz,“ snažil se z ní vytrvale dostat odpověď. Na tváři měl stále ten svůj spokojený úsměv a já se trochu bál toho, co přijde. Nevím ani proč.

„Jistě, že bych chtěla vidět. Jmenujte mi jednoho jediného člověka, který by chtěl život prožít ve tmě!“ řekla hlasem o něco bojovnějším.

„Mám tedy pro tebe nabídku...“ promluvil Aro a tím byl osud Rebecy zpečetěn. Spolu s vládci a členy gardy s nejtmavějšími plášti se hned vydala na cestu do Volterry, ostatní měli za úkol uklidit tu malou spoušť, co naši nepřátelé udělali a potom se také vrátit.

Rebeca se zdála vyděšená, ptala se dokonce i na Patrika, ale myslím, že jí nikdo zatím neřekl, že shořel na hranici, kvůli porušení zákonu, který ona sama bude muset za několik málo dnů dodržovat také. Aro se zase neskutečně těšil na to, jak se projeví její dar, a jak tedy bude moct vždy díky jejím vizím překvapit nepřítele ještě před jeho útokem, a tak tedy nebylo co víc řešit, a jen co jsme se vrátili na hrad, ji Aro osobně proměnil.

Bellin pohled:

Díky Heidy jsem si uvědomila, že pokud se chci vyhnout všem zvídavým otázkám, měla bych si ještě před svým úplným návratem pořídit kontaktní čočky stejné, jako má Nikola a tak se chránit. Viděla jsem to pohrdání ve tvářích všech, když procházeli kolem Edwarda a viděli jeho zlaté oči.

Nestyděla jsem se za to, že jsem vegetariánem, to rozhodně ne, ale zrovna v tuhle chvíli jsem nepotřebovala život ještě složitější, než jsem ho měla a pokud mi čočky umožní si ho aspoň trochu ulehčit, bude to jenom dobře.

Proplétala jsem se tedy uličkami a hledala někde lékárnu. Stále by mohla mít ještě nějaká otevřeno. Díky vysokým domům a stínům, které vrhaly, jsem mohla jít po ulici a nemusela se bát odhalení, jenom jsem si musela dávat pozor na občasné pásy světla, které ohrožovaly mé utajení.

„Á, návrat ztracené… ehm upírky,“ zaslechla jsem pohrdavý hlas ve chvíli, kdy jsem vystoupila z výtahu a octla se v recepci, kde se nacházel jediný živý člověk v celém hradě, avšak hlas nepatřil jí.

„Děkuju za přivítání, Jane,“ odpověděla jsem mile a kývla na Gianu.

„Myslím, že si pěkně odneseš to své zmizení,“ podotkla a významně se na mně podívala. Jako bych to sama nevěděla. S nějakým trestem se počítalo už od samotného začátku, takže teď jsem jenom mohla hádat, co si vládcové vymyslí.

„A nechceš mě náhodou doprovodit do sálu? Myslím, že si to ráda poslechneš,“ navrhla jsem jí přeslazeně a hrála si na nejlepší kamarádku, pomalu mi z toho cukrování bylo nevolno, ale dokázala jsem se přemoci. Zvládla jsem už horší, tak proč to ještě chvíli nevydržet, než se budu moct uchýlit do bezpečí svého pokoje.

„Víš ty, že to není vůbec špatný nápad? Jdeme tedy,“ souhlasila.

Vydaly jsme se tedy chladnými chodbami do sálu. Cestou jsme nikoho nepotkali a v hradě bylo celkově ticho, což napovídalo o tom, že Giana je skutečně zase na nějakou dobu jediný člověk v okruhu několika stovek metrů. Tedy přesněji za brány tohoto hrůzostrašného sídla, které tak rádo láká turisty, ale nikdy je nepropustí ze svých spárů.

Čím víc jsme se blížily k sálu, tím víc byly mé kroky těžší, až jsem měla chuť se otočit a jít zase zpátky. Ale nehodlala jsem udělat Jane radost, a tak jsem raději polkla všechen ten strach a s rukama sevřenýma v pěst jsem ji následovala, dokud se nezastavila u krásných vyřezávaných dveří, které jsem si dobře pamatovala.

„Ohlašovat tě nemusím, nebo ano?“ otočila se najednou na mě.

„Ne, nemusíš,“ odpověděla jsem, a tak nějak doufala, že se mi bez nějak větší pozornosti podaří proklouznout celým sálem. No, ale to bych tu nesměla být s Jane. Jen co otevřela dveře dokořán, nasadila nejmilejší úsměv a šla směrem k vládcům.

„Vládcové jistě omluví mé chování, ale ráda bych vás upozornila na příjezd Isabelly,“ řekla velmi nahlas, že to musel slyšet každý upír v sále a pohledy všech se tedy stočily ke dveřím.

„Isabello?“ promluvil Aro a vstal ze svého trůnu. Chtě nechtě jsem musela k jeho trůnu. Každý můj krok pak sledovaly desítky očí všech přítomných a já ztrácela původní odhodlání se svému trestu postavit čelem.

Došla jsem tedy až k Arovi a lehce se před ním poklonila. Pak jsem se narovnala a chtěla jsem se zpříma podívat vládcovi do očí, ale nemohla jsem, tolik neurvalosti by jistě nestrpěl, a tak mi nezbylo nic jiného, než se dívat do dálky.

„Isabello! Rád tě znovu vidím, co tě k nám přivedlo?“ zeptal se ironickým hlasem.

„Já… ehm…“ A co teď říct? Nějak mi úplně došla slova a přitom jsem si cestou pořád říkala, co všechno mu řeknu a teď… teď jsem neměla odvahu nic říct. Mé zadrhnutí však vyvolalo na několika tvářích škodolibý úsměv, zejména Jane a Caius ho neskrývali.

„Copak? Snad se mě nebojíš?“ vyzvídal mile a já sklonila hlavu. Doufala jsem, že tohle nebude trvat dlouho, měla jsem strach, že jed v mých očích zničí ty kontaktní čočky a já potom na vládce pohlédnu zlatýma očima, což by bylo zrovna velmi nemilé - alespoň pro mě.

„Pane, omlou-omlouvám se za… za…“ Ne, nemůžu říct útěk, znělo by to příliš zbaběle, anebo říci právě tohle? Přiznat své pochybení a doufat, že trest potom bude mírnější? „Omlouvám se za to, že jsem nezvládla své povinnosti.“ Vlastně byla i tohle pravda, mou povinností bylo chránit Volterru, a kde jsem místo toho byla? V Americe a bavila se s přerostlým vlkem a učila se odolávat lidské krvi.

„Ach tak, říkal jsem si, kam jsi zmizela. Takže takhle ty to nazýváš? Nezvládnutí povinností?“ zeptal se a já začínala, kvůli tónu jeho hlasu, litovat, že jsem neřekla raději útěk. V sále bylo ticho jako v hrobě a všichni sledovali náš rozhovor v očekávání mého trestu.

„Já…“ chtěla jsem se nějak obhájit, ale Aro mě zarazil.

„Nemusíš nic říkat, mám přibližnou představu, co se dělo, ale rád bych věděl jedno. Jak ses dostala z toho tábora? A proč ses teď vrátila?“ položil mi dvě zásadní otázky. Na jednu jsem odpověď znala, ale na druhou jsem nevěděla, co odpovědět.

„Podařilo se mi utéct díky mému daru,“ řekla jsem potichu, „a vrátila jsem se proto, že znám své povinnosti jako člen gardy,“ dodala jsem poslušně a doufala, že ho moje odpověď potěší. Zvlášť ta zmínka o mém daru by mu neměla uniknout.

„Ach tak, znáš své povinnosti, avšak jak ti můžeme věřit, že je v budoucnu budeš všechny zvládat?“ zeptal se a trochu přimhouřil oči. Jednu ruku měl založenou na hrudi a druhou si mnul bradu, jako by o něčem usilovně přemýšlel.

„Přísahám, že… že už budu své povinnosti plnit vždy, a tak, jak se sluší na člena královské gardy,“ pronesla jsem slavnostně takovou malou přísahu a Aro jenom lehce pokýval hlavou.

„Sice si jsi vědoma svých povinností, ale myslím, že by se ti měly nějak vštípit, abys na ně nikdy nezapomněla. Stejně tak pro výstrahu ostatním, kdo by nezvládli své povinnosti v gardě. Isabello, tvým trestem bude půlroční hladovění.“

„Ano, pane,“ přijala jsem svůj trest se vztyčenou hlavou a viděla, jak se Jane usmívá. Dělalo jí potěšení vidět tohle divadlo, kde moje maličkost hrála hlavní roli.

„Teď můžeš jít,“ řekl a mávnutím ruky mě vykázal ze sálu. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se mu podřídit a odejít pryč, nesměla jsem riskovat, že bych ho nějak rozhněvala a nakonec si místo trestu vysloužila rovnou smrt.

Prošla jsem tedy kolem dvou hloučků upírů postávajících kolem stěn, kteří si hned na to začali něco povídat a došla až ke dveřím, které vedly ven ze sálu. Byla jsem ráda, že tohle už mám za sebou, teď jsem však toužila vidět Damona a přesvědčit se, že je skutečně v pořádku. Vydala jsem se tedy směrem k našim pokojům, protože jsem si vůbec nevšimla, jestli byl přítomen v sále nebo ne.

„Bello, počkej,“ zaslechla jsem jeho hlas za sebou a než jsem se nadávala, držel mě za ruku a poté hned tiskl ke své hrudi. „Bello, ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach,“ mluvil, když mě svíral ve svém náručí. Po chvíli však jeho stisk povolil a trochu se ode mě odtáhla. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostivě.

„Ano, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. „A neboj se, že jsem o tebe a Edwarda taky neměla strach. Co vás to napadlo, jít tam jenom vy dva?!“ začala jsem ho okamžitě plísnit, přestože si to nezasloužil.

„Měl jsem o tebe hrozný strach a tak jsem moc nepřemýšlel.“

„To, tě ale neobhajuje, mohlo se tobě nebo Edwardovi něco stát a já bych si to potom musela pořád vyčítat.“ Kdyby se jim totiž něco skutečně stalo, nedokázala bych to vydržet, pocit viny by byl příliš velký.

„Promiň, ale já to musel udělat, přestože jsem ti měl věřit,“ řekl a znovu si mě přitiskl ke své hrudi a svíral v náručí. V tuhle chvíli jsem si připadala jako nezranitelná a nevěděla jsem, co k tomuto pocitu vedlo.

„Dobrá, omluva přijata,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, když jsem stála opět volná, půl kroku před ním a hleděla jsem mu do těch karmínových očí.

„To jsem rád,“ řekl a já se už chystala jít do svého pokoje, když mě jeho ruka, která mi sevřela paži, zastavila a jenom malý moment na to jsem se znovu octla v jeho náručí a cítila na svých rtech ty jeho, které ty mé drtily ve vášnivém polibku.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 24. kapitola <<< >>> 26. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 25. kapitola: