Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 21. kapitola

30.09.2010 (20:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1880×

21. kapitola - Ráda vás poznávám

Bellin pohled:

Neměla jsem nejmenší tušení, co má přítomnost ve Forks způsobí. Tedy ne přímo ve Forks, ale v La Push. Nebyla jsem tu ani týden a hned jsem si tu našla nepřítele. A když už mluvím o nepříteli, myslím tím opravdového nepřítele. Takového, který by mi byl schopný bez nejmenších potíží prokousnout krk a roztrhat na malé kousíčky. Vlastně mě mohlo napadnout, že někdo takový skutečně existuje, když už i svět upírů a nesmrtelných je pravdivý, tak proč by nemohli existovat i vlkodlaci?

Měla jsem sice za to, že vlkodlaci se můžou měnit jenom za úplňku, ale tenhle mě vyvedl z omylu. Stejně jako upíři nejsou alergičtí na česnek a nespálí je slunce, tenhle nebyl omezen úplňkem a mohl se měnit, kdykoliv chtěl on sám, a většinou to bylo jenom v mé přítomnosti. Jen co jsem se přiblížila k němu moc blízko, tak se proměnil a já neměla šanci si s ním promluvit.

Stále na mě cenil zuby a já nevěděla, co si počít. Možná by bylo dobré zmizet a nechat ho na pokoji, ale na to jsem byla moc zvědavá. Rozhodla jsem se tedy ještě jeden týden zde zůstat a dozvědět se o něm víc.

„Chci s tebou mluvit,“ promluvila jsem na něj, když znovu přecházel po druhém břehu lesní říčky. Nikdy za mnou nešel na druhou stanu, když jsem však říčku překročila já, neváhal a hned se po mě vrhl. Bylo mi jasné, že by mě nejraději zabil, ale nechápala jsem, proč nepřeskočí tu říčku, aby mě mohl pronásledovat dál.

Na mou prosbu jsem dostala odpověď formou zavrčení a zamítavého zavrtění velkou vlčí hlavou. Vlk to byl opravdu majestátní. Hlavu měl ve stejné úrovni jako já, ale i tak mi spíš připomínal trochu psa.

„Nevím, co proti mně máš, že mě chceš zabít, ale můžeme si o tom promluvit, ne?“ navrhla jsem, když jsme se navzájem prohlíželi. Ostražitě si mě prohlížel a jedno ucho měl natočené ke mně a druhé někam dozadu. Neustále ve střehu, musela jsem se usmát, opravdu to byl jenom přerostlý pes.

Vlk na mě znovu vycenil zuby. Nechtěl se v mé přítomnosti proměnit, ale já nechápala proč. Jsem přece na druhé straně říčky, jsem vegetarián – tedy začínající, ale pokud ví, že jsem upír, musí vědět, že jsem i jiný, když nemám rudé duhovky, ale začínají se mi zbarvovat do zlatova. A poslední důvod k jeho přeměně zpět na člověka byl ten, že jsem mu nehodlala nijak ublížit. Chtěla jsem se o něm jenom víc dozvědět.

„Nehodlám ti ublížit, jsem vegetarián, vidíš? Moje oči nejsou červené jako u ostatních upírů, ale začínají být zlaté. To znamená, že se živím zvířecí krví, ne lidskou,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale vlk na mě dál nepřátelsky koukal. Potom se však najednou otočil a odběhl pryč. Co má tohle proboha znamenat?!

„Co tedy chceš?“ ozval se najednou přísný mužský hlas a na druhém břehu už nebyl mohutný vlk, ale svalnatý kluk v bermudách.

„Chci o tobě vědět víc. Ty víš, kdo jsem já, tak proč bych i já nemohla vědět, kdo jsi ty? Nejsem pro tebe nebezpečná,“ mluvila jsem k němu mile a přistihla se, že se k němu chovám jako k nalezenému psovi, u kterého si chci získat důvěru.

„Všichni upíři jsou nebezpeční. I ty!“ štěkal po mně, i když už nebyl vlkem.

„Copak jsi hluchý?“ vypěnila jsem. „Zrovna ti tady tvrdím, že nejsem pro lidi nebezpečná. Není nás sice mnoho, jako já, ale někteří z nás jsou natolik dobří v tom, co dělají, že dokonce mohou pracovat i s lidskou krví, aniž by lidi ohrožovali,“ snažila jsem se ho uklidnit, aby se znovu neproměnil ve vlka a nezaútočil na mě. Kdybych ho vyprovokovala, určitě by neváhal a vrhl by se klidně i přes tu říčku, co nás oddělovala.

„Vím, jenže ty nejsi úplný vegetarián, jak tvrdíš,“ nevzdával se.

„Zatím, ale snažím se. Je to pro mě těžké, ale já nechci zabíjet!“ tahle hádka mě pomalu a jistě nudila. Vypadalo to, že si prostě nedá říct a bude si tvrdohlavě stát na své pravdě, že jsem nebezpečná. To, že jsem nebezpečná, jsem věděla taky, kdyby se v mé blízkosti někdo řízl do prstu, nebo spadl z kola a odřel se až do krve, nevím, jestli bych se udržela a nic mu neudělala.

„Nevěřím ti.“

Jeho slova jasně vystihovala to, jak jsem se cítila. Nevěřil mi stejně, jako jsem si nevěřila já a byla jsem natolik zbabělá, že jsem to nedokázala poslouchat dál a raději jsem utekla. Dokonce jsem ani nevěděla, jak se ten kluk jmenuje. Ale bylo mi to jedno. Pokud najdu dost odvahy, abych slyšela další jeho urážky, tak se ještě jednou k té říčce vrátím, abych se o něm dozvěděla víc.

Pomalu se blížil večer, sedla jsem si pod nejbližší strom, přitáhla jsem si kolena až pod bradu, opřela si o ně hlavu a rukama jsem si objala nohy. Cítila jsem se unavená, ale spát jsem nemohla. V lese bylo až příliš velké ticho, všichni se mě báli. Byla jsem obávaný predátor a všichni se mi klidili z cesty, jak nejdál mohli.

Chtěla jsem přemýšlet o Edwardovi a Damonovi. Chtěla jsem si touhle cestou udělat pořádek v myšlenkách a citech. Daleko od obou bratrů, daleko od všech, kteří by jakkoliv mohli ovlivňovat mé rozhodnutí. Daleko od Volterry, od domova. Daleko od všech, ale věděla jsem, že to není možné, a tak jsem se musela spokojit aspoň s místem, kde nikoho neznám.

Teď jsem ale někoho poznat chtěla, ale ten někdo mi nechtěl uvěřit, že to myslím skutečně a smrtelně vážně. Jeho nenávist ke všem upírům mu překážela v tom, aby si se mnou mohl jen tak promluvit. Snažila jsem se mu všechno vysvětlit, ale nějak to nešlo. Nevěděla jsem, co mu ostatní upíři udělali v minulosti, že je tak nenávidí, ale to mi bylo jedno, já nejsem ten upír z jeho minulosti, já jsem mu nic neudělala, se mnou může normálně mluvit, ale on ne. Jednou si upír, tak buď táhni, nebo tě roztrhám.

Takhle doslovně to sice neřekl, ale z jeho chování se to dalo usoudit rychle. Neustálé vrčení a vyceněné zuby, ostražitě našpicované uši, jako by každým okamžikem ode mě čekal podraz a byl připravený mě zničit.

Další týden jsem stále bloudila v lesích okolo Forks, ale přes říčku jsem se nevydala. Chtěla jsem mu dokázat, že mi věřit může. Během té doby jsem byla také dvakrát na lovu a ke svému velkému uspokojení jsem nezabila žádného člověka, což bylo opravdu skvělé. Oči mi tím pádem začínaly stále více zlátnout, ale červené žilky jsem v nich měla stále. Ještě to bude chtít hodně práce, než budou dokonale zlaté.

„Je mi jasné, že mě tu nechceš, a tak, přestože jsem nikomu zde neublížila, odejdu, abys mohl dál v klidu žít. Nevím, co ti ostatní mého druhu udělali, že mi nechceš věřit, ale nebudu se to pokoušet zjistit. Teď ti tady slíbím, že pokud to bude v mých silách, už mě tu neuvidíš,“ přísahala jsem slavnostně, když jsem se rozhodla mu po tom týdnu oznámit, že je na čase jít opět o dům dál.

Vlk jenom přikývl obrovskou hlavou na souhlas. V jeho postoji jsem už možná necítila tu notnou dávku nenávisti jako před více jak týdnem, ale i tak tam byla. Možná pochopil, že mi může věřit – tedy aspoň toho, co se týče mého odchodu, protože věřit upírovi, že už nikdy nezabije, to rozhodně není moudré gesto. Je to stejné, jako se otočit k vrahovi zády.

„Ráda jsem tě poznala, vlku, přestože netuším, jak se jmenuješ,“ rozloučila jsem se s ním a vlk znovu souhlasně pokýval hlavou a dokonce k mému velkému překvapení zakňučel. Nevěděla jsem, jak si to zakňučení mám vyložit, ale pokud mi nevěří natolik, aby se proměnil v člověka a rozloučil se se mnou, bude lepší, když zmizím.

A tak jsem se k němu otočila zády, na znamení toho, že já mu věřím a rozběhla jsem se lesem někam na sever. Stejně jako jsem do Forks dorazila náhodou, neměla jsem jasný cíl cesty ani teď. Nepospíchala jsem nikam a tak jsem nemusela ani běžet rychle. Vždy po určitých etapách jsem se zastavila a zkoumala okolí. Procházela jsem se po lesích a v nocích i mimo ně, dokud jsem nedoběhla až k hranicím s Kanadou.

V noci jsem přeskočila řeku a octla se v naprosto neznámé zemi, odhodlána ji trochu poznat. Jediné, co mi přišlo trochu zvláštní, bylo, že jsem za celou svou cestu napříč Amerikou nepotkala žádného nomáda.

Od chvíle, co jsem opustila Forks, uplynuly asi tři dny, když jsem narazila na pach několika upírů. Chtěla jsem se jim obloukem vyhnout, než na ně někde narazím, nebo oni pro změnu narazí na můj pach. Pláště jsem se už před nějakou dobou zbavila, protože mi jenom překážel a žádný účel stejně neplnil. Přesto se mohli dozvědět o uprchlém členovi gardy, pokud se tak můžu nazvat.

Vůně se stáčela k severu a tak jsem plna rozhodnosti, že ji nebudu následovat, vydala na západ. Díky tomu, že jsem dávala ve škole pozor, jsem věděla, že se nacházím na Aljašce a svým rychlým tempem se velmi přibližuju k národnímu parku.

Měla jsem dojem, že už jsem těm neznámým upírům, se kterými jsem se nechtěla setkat, utekla, ale jak se mi během několika dalších hodin, kdy jsem se jenom tak procházela parkem, potvrdilo, byla jsem na omylu. Neutekla jsem jim a dokonce i jejich pach se tu zdál silný, jako by tu byli chvíli přede mnou, nebo dokonce jako by se tu nějakou dobu předtím zdrželi a jejich pach ještě neměl šanci vyprchat.

Upřímně jsem doufala v tu druhou možnost, protože kdyby tu byli jenom chvíli přede mnou, tak bych je tu mohla kdykoliv potkat a dávat se znovu na útěk se mi nechtělo. Toužila jsem někde zase na chvíli zakotvit. Někde na malou chvíli najít útočiště, najít domov. Přestože se to zdálo absurdní, zatoužila jsem po návratu do Voltéry. Nechápala jsem tohle náhle pohnutí, ale bylo to fakt.

Dál jsem se však raději nehodlala do těchto myšlenek ponořovat, protože bych se skutečně vrátila a nakonec by můj útěk z gardy nebyl k ničemu. Vrátila bych se tam, kde žije Damon, znovu bych se začlenila do gardy – tedy nejspíš, nemohla jsem totiž tušit, co by se stalo po mém návratu, no a zase bych si nebyla jistá svými city.

Dávala jsem si proto pozor na pach ostatních upírů a dál se ubírala procházkovým krokem dál, a přestože jsem se snažila ubírat na západ, moc se mi to nedařilo, jelikož jsem k večeru dorazila do Anchorage. Město pomalu pohlcovala okolní tma a v oknech se rozsvěcovaly světla.

Procházela jsem tmavými uličkami, protože se mi nechtělo nikomu z trochu všímavějších obyvatel města vysvětlovat, proč při teplotě mínus 25°C nemám na sobě nic víc než jeansy a pulovr. To bych jim asi nevysvětlila, nikdo by to nepochopil a přitom teplota mého těla se dala této zimě hravě přirovnat. Bylo to až absurdní, tolik jsem milovala slunce a jeho hřejivé paprsky a teď se tu tak na lehko procházím v takových třeskutých mrazech na okraji polárního kruhu.

Svou pouť po městě jsem zastavila až před hotelem. Přes velké okna v přízemí jsem viděla až do recepce, kde u vyvýšeného pultíku usínal nějaký kluk nad nějakou knížkou a jen s velkým přemáháním nezavřel oči nadobro. Když jsem tak nad tím přemýšlela, napadlo mě, pronajmout si pokoj. Nebylo by špatné ze sebe po dlouhé době smít tu špínu, která na mě ulpěla od chvíle, kdy jsem přeplavala oceán, ale to bych si nejdřív musela zajít na lov. Cítila jsem, že mi přítomnost lidí a jejich pachu začíná dělat problém a tak, pokud nebudu chtít nikoho ohrozit a nějakou dobu tu zůstat, měla bych si zajít na menší lov.

Zacouvala jsem zpět do stínu a ve spleti uliček jsem se snažila dostat do okrajových částí města a nejlíp někam co nejblíže parku, tam by se mělo vyskytovat dost zvěře na to, aby tam mohli postrádat nějakého grizzlyho nebo jinou šelmu, která by utišila oheň v mém hrdle.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 20. kapitola <<< >>> 22. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 21. kapitola: