Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 13. kapitola

the-host


Dva bratři a já - 13. kapitolaTak a Edward nám odjel. Damon má volné pole působnosti, co se týká Belly, jak toho tedy využije?
Bella taky nemá s kým trénovat, jak se tento malý problém vyřeší? A nebude Damon žárlit?

13. kapitola - Nebudeš žárlit?

 

Damonův pohled:

Schody jsem bral po dvou a snažil se do sálu dostat co nejdřív. Nechápal jsem, co se to tam děje. Tedy ne přímo v sálu, ale v hradě jako takovém. Stačí, abych se vzdálil jenom na jeho druhou stranu k hradbám, a už se tu děje něco, co se mi vůbec nelíbí.

„Už jsi to slyšel? Prý Edward odjíždí,“ řekl mi jeden ze stráží, když se vrátil na hradby. Jeho slova mě dokonale překvapila a zároveň trochu i vyděsila. Pokud Edward odjíždí, je možné aby… Ne, to by přece neudělala, nejdřív by si se mnou promluvila a ne jenom tak zmizela. Určitě se mýlím, ale…

Na nic víc jsem nečekal a vyběhl jsem ze sálu, doufal jsem, že ho ještě zastihnu, ale bohužel jsem přišel pozdě. Auto, kterým jsem před nějakou dobou přijel, už mizelo za hradbami a vzdalovalo se od města.

„Sakra!“ zaklel jsem a pomalu se vracel do hradu.

„Co se děje?“ zeptal se mě zúčastněně Aro, když jsem vešel do sálu, hodlal jsem si co nejvíce zkrátit cestu, ale tak nějak jsem pozapomněl na jeho hroznou zvídavost. „Nic neříkej, všechno vím, nestihl ses rozloučit s Edwardem,“ začal hádat.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se úplně na něco jiného.

„Aha, tak v tom tkví tvá zamračenost. No, co já vím, nehlídám ji, buď je u sebe v pokoji, trénuje nebo je někde jinde,“ odpověděl lhostejně Aro a mě tak spadl ze srdce obrovský balvan. Měl jsem strach, že odjela s Edwardem.

„Stejně by ani nemohla odjet, je členem gardy a navíc, bez tvého svolení nesmí opustit hrad, tedy pokud to samozřejmě nebude zrovna na nějakou misi,“ řekl a já na něho zůstal hledět. To si opravdu myslí, že máme takový vztah s Bellou?

„A jak jsi to myslel s tím, že je v gardě? Zatím přece jenom trénuje, ne?“

„Takže ty nic nevíš? Nevadí, došlo k takovému menšímu incidentu, u kterého byli jaksi účastni někteří členové gardy,“ začal a já jsem se lekl, že se Belle něco stalo, ale Aro pokračoval a nezdál se, že by se stal nějaký průšvih, co by ho rozčílil, „abych to zkrátil, projevila jisté nadání v boji a nebylo by prý na škodu otestovat si ji přímo v terénu.“

„Chcete ji poslat na misi? Ale… vždyť je tu jenom dva měsíce, ještě neumí bojovat tak, aby mohla účinně pomoct v gardě. Navíc ještě neumí ovládat svůj štít,“ začal jsem mu jeho nápad s tím, poslat Bellu na misi, rozmlouvat.

„Takhle bys se mnou mluvit neměl, ale nevadí. Nemyslel jsem zrovna dnes. Ať si klidně dál trénuje a připravuje se, ale nebude to trvat dlouho, co se stane plnohodnotnou součástí gardy,“ řekl a spokojeně se usmál.

„Smím tě, Aro, požádat o laskavost?“ Věděl jsem, že dneska jsem jeho trpělivost už docela slušně pokoušel, ale tohle by pro mě mohl udělat. Patřím k jeho nejlepším lidem, a tak by se nemusel zdráhat a mohl by mi tu laskavost prokázat.

„O co jde?“ zeptal se ledabyle.

„Chtěl jsem tě jenom požádat, jestli by bylo možné, abych byl účasten Belliny první mise.“ Už tak jsem měl o ni strach, při představě, že by měla s někým bojovat a ten někdo by ji skutečně usiloval o život, necítil jsem se zrovna nejlíp. Nejraději bych ji ani nepouštěl z hradu, ale to nebude jaksi možné, a tak pokud už má s někým bojovat, chci se rovnou na místě ujistit, že bude v pořádku.

„Hmm, nevím…, možná by to nějak zařídit šlo,“ řekl zamyšleně a s přimhouřenýma očima mě pozoroval. Věděl, nebo alespoň tušil, jaké jsou mé city k Belle, a nevěděl jsem, jestli s nimi souhlasí nebo ne. Nebyl však jediný, kdo si mě zaujatě prohlížel. Dokonce i Marcus si mě zvědavě měřil.

„Pokud mě tedy nepotřebujete, tak bych se vzdálil.“ Uklonil jsem se a Aro mi gestem ruky naznačil, že můžu jít. Ten Marcusův pohled se mi nelíbil, připadal jsem si jako pod mikroskopem. Musel přesně vidět, co k Belle cítím, a pokud to poví Arovi a ten uvidí, že strach o Bellu ze mě dělá méně schopného bojovníka, mohlo by to znamenat ztrátu postavení.

To se ale nesmí stát! Své postavení jsem si tvrdě vydobýval už skoro dvě století a teď jenom kvůli zamilovanosti bych o něj mohl přijít? Tohle se mi přece nesmí stát, když tvrdili, že je Bella dobrá, tak bude skutečně dobrá a já bych se o ni neměl bát, tak co se to se mnou sakra děje?

 


Bellin pohled:

Když už jsem jenom tak ležela v posteli a zírala do stropu, snažila jsem se pochopit, co přesně jsem cítila, když mi Edward řekl, že odjíždí. Kromě toho, že jsem cítila bolest v srdci, od kterého se kousek odlomil a odjel s Edwardem domů, jsem cítila i něco jiného, ale nedokázala jsem to popsat. Nebyl to smutek, dokonce ani zlost, že mě tu nechal samotnou napospas mým citům.

Nechtěně se mi před očima objevila ta scéna z lesa, kdy jsem se s Edwardem rozcházela a myslela si, že už ho vidím naposledy. Tehdy jsem cítila, jak se mi srdce zlomilo. Tehdy jsem si ještě byla jistá svými city. Tehdy jsem ho ještě milovala celým svým srdcem, nebyla jsem na vážkách. Všechno bylo fajn, až do toho osudného dny, kdy jsem uviděla Edwarda zabít člověka a jeho zlaté oči se naplnily tou krví a zrudly. Tehdy jsem se tolik vyděsila a ani to, jak moc jsem ho milovala, mi nezabránilo v tom, abych se s ním rozešla.

„Bello, můžu dál?“ zaslechla jsem za dveřmi Damona. Zhluboka jsem se nadechla, posadila se na posteli a dovolila mu vejít. „Co se stalo, že Edward odjel tak náhle?“ zeptal se a posadil se na kraj postele.

„Nebylo to náhle, Edward o tom přemýšlel už nějakou dobu,“ přiznala jsem a zahleděla se na místo, kde stál ten obraz, který mi dal. Damon po chvíli také pohlédl tím směrem a překvapeně vykulil na obraz oči.

„Co to…,“ začal překvapeně.

„To maloval Edward,“ vysvětlila jsem mu a odvrátila se od obrazu. Nechtěla jsem na to teď myslet. Dal mi možnost udělat si pořádek v citech, tak bych se jí měla chopit a udělat to. „Chtěl mi dát trochu prostoru, abych si ujasnila city,“ vysvětlila jsem jeho odjezd, přestože se na to neptal.

„Aha,“ řekl naprosto bez zájmu, ale já na něm viděla, jak pookřál. Edwardův odjezd mu musel udělat radost i přesto, že to byl jeho bratr, a tak by měl být smutný, že zase odjel, sotva se tu ukázal. „Navíc jsem se dozvěděl, že Aro by tě rád konečně uvedl do gardy. Prý jsi prokázala mimořádné schopnosti v boji. Můžeš mi říct, co jsi dělala?“ zeptal se mě po chvíli a já na něho překvapeně vypoulila oči. Tak já že prokázala mimořádné schopnosti v boji?

„Já?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No, a sedí tady v tomhle pokoji přede mnou ještě někdo jiný než ty? Jenom by mě zajímalo, jak se ti podařilo během dvou měsíců se dostat do gardy,“ řekl a já jsem asi konečně pochopila, co se vlastně stalo.

„Asi vím, na co se ptáš…,“ souhlasila jsem, ale nechtělo se mi věřit, že by mě chtěli hned do gardy, přišlo mi to divné. „Felix zrušil naše tréninky, ale tak nějak jsem ho vyprovokovala a začali jsme spolu bojovat… no a já jsem tak nějak vyhrála. Vidělo nás u toho několik členů gardy, a tak to asi řekli Arovi. Jinak si to vysvětlit neumím,“ řekla jsem a nejistě se na něj usmála.

„Tys porazila Felixe v boji?“ zeptal se nevěřícně.

„No dovol? Co si o mně myslíš? Že jsem nějaké neschopné nemehlo, že nikoho nepřeperu?“ zeptala jsem se naoko uraženě. Neměl ve mě moc velkou důvěru. Já v sama sebe ze začátku taky ne, ale tak musel vědět, co každodenní výcvik s člověkem udělá, a že se rozhodně něco naučit musím.

„Ne, tohle bych si nikdy o tobě nepomyslel. Jenom mě to překvapilo. Jak se ti to povedlo?“ pokračoval trochu zvědavě ve vyzvídání. V očích mu zářily jiskřičky očekávání z toho, co se ode mě dozví.

„Nijak zvlášť. Využila jsem všechno, co mě naučil, taky co jsem okoukala z tréninků ostatních, když jsem tam trávila volno. A taky jsem věděla, co od něho můžu čekat a jak se mu bránit. Rozhodně si tedy nemyslím, že bych se měla stát plnohodnotným členem gardy. Tohle se mi povedlo jenom proto, že jsem Felixe a jeho způsob boje znala, jinak by se mi to nikdy nepovedlo,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že pro opravdový boj nejsem dost dobrá.

„Takže si myslíš, že bys to znovu nesvedla?“

„Pokud bych bojovala s Felixem, tak jo, ale pokud s někým jiným, tak to není úplně jisté,“ přiznala jsem. Rozhodně jsem věděla, že bych na zemi zůstala během prvních několika minut boje.

„A co znamená to, že Felix zrušil vaše tréninky? Aro mu to přikázal, neměl by se protivit jeho rozkazu!“ začal se rozčilovat, když si uvědomil, že nejsem tak dobrá, jak si někteří členové gardy myslí.

„Nevím, on proti mně měl něco už od začátku. Nějak jsme si nesedli.“ Nechtělo se mi rozebírat to s Demetrim. Damon to beztak musel vědět, a pokud se o tom nezmiňuje, asi má svůj důvod. Teď bych navíc mohla využít příležitosti a… „Damone?“

„Ano?“ zeptal se vyčkávavě.

„Tak mě napadlo, že když už netrénuju s Felixem… no, prostě, nechtěl bys se mnou trénovat ty?“ vyhrkla jsem ze sebe a Damon se na mě usmál. Brala jsem to jako dobré znamení, tedy spíš jako souhlas.

„Je mi jasné, že tréninky s tebou by mě zajisté bavily, ale bohužel to nejde,“ řekl už trochu méně vesele a můj úsměv, který jsem měla na tváři, když začal mluvit, se taky stáhl. Tohle se mi moc nelíbilo. Měla bych s ním trénovat, co když mi zase dají k tréninku někoho, s kým si nesednu a budu muset hodně bojovat a přemáhat se, abych nebojovala jenom naštvaná. Měla bych si boj užívat, stejně jako ten pocit vítězství, jaký jsem zažila potom, co jsem Felixe porazila.

„A proč to nejde?“ zeptala jsem se trochu uraženě, že se mnou nechce trénovat.

„Není to kvůli tomu, že bych s tebou nechtěl trénovat, to rozhodně ne, nechápej to špatně. Sám musím stále trénovat, abych se udržel ve formě, a navíc mám spoustu jiných povinností, které ty neznáš, protože nejsi v gardě. Až v ní budeš, tak to pochopíš,“ řekl a cvrnkl mě do nosu. Netvářila jsem se moc nadšeně a rozhodně mi nepřišlo, že by toho měl tolik, aby mi nemohl věnovat třeba jenom hodinu denně.

„S kým tedy budu trénovat?“ pokračovala jsem uraženě.

„Nevím, pokusím se ti sehnat někoho, s kým se ti bude trénovat dobře. Mohl by to být třeba Paul. Není sice tak zkušený v opravdovém boji, ale bude ti velmi sympatický. Do gardy se dostal poměrně nedávno, mohl by se ti líbit,“ začal mi vychvalovat jednoho z nejnovějších členů gardy.

„A ty na něj nebudeš žárlit?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Myslíš, že mám důvod na něj žárlit, když ti ho chci dohodit jako trenéra?“ zeptal se mě pochybovačně a já jsem musela přiznat, že jeho slova jsou logická. Pokud mě chce, tak proč by mi dával za trenéra někoho, kdo by mě víc rozptyloval?

„Hm, to dává smysl, ale co kdyby se mi doopravdy zalíbil? Co bys dělal potom?“ vyzvídala jsem a Damon se na moment zamračil. Podmračeně mě chvíli sledoval, než konečně promluvil.

„Co bych potom udělal?“ zeptal se mě bez svého stálého úsměvu. „Nevím, ale asi by se to Paulovi moc nelíbilo. Nechci, aby se kolem tebe někdo takový motal, pokud to nebude nezbytně nutné,“ zamumlal.

„Takže bys přece jen žárlil,“ odpověděla jsem si spokojeně, ale zároveň se mi moc nelíbilo to, co řekl o Paulovi. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, kdyby mi byl sympatický. Navíc, Paul je přece nějaký nadaný bojovník a má slibnou kariéru v gardě před sebou, tak by mu snad Damon nic neudělal.

„To si piš. Jsi moje a nikdo mi tě nevezme,“ řekl rozhodně a já se lekla. Můj pohled, který musel zachytit, mu to jistě potvrdil, a tak se začal smát. Já jsem se však nepřestávala tvářit šokovaně nad tím, co řekl. Patřím mu a nikdo mě mu nevezme. „Bello, uklidni se, to byl jenom vtip,“ začal se se smíchem bránit, „fajn uznávám, nebyl zrovna povedený, ale rozhodně to neber vážně,“ snažil se mě trochu uklidnit.

„No, když se to tak vezme, tak to tak úplně vtip nebyl. Ono je to vlastně pravda, Aro mě tobě daroval, tak jsem tvoje a jako takovou si mě nemůže nikdo vzít,“ usoudila jsem a Damon se přestal smát.

„Už zase vytahuješ to s tím darem? Vždyť jsem ti vysvětlil, jak to přece je. Nejsi můj otrok ani tak úplně majetek. Možná pro ostatní ano, ale já tě tak neberu. Ono je jednodušší, když tě tu berou jako někoho, o koho se někdo stará, nebo tě má někdo pod ochrannými křídly. Jsi moc pěkná a mohlo by to pro tebe být nebezpečné.“

Tak pro mě by to bylo nebezpečné, jo? pomyslela jsem si. Jen aby to nebylo tak, že si mě chtěl jenom pojistit, a nelepili se na mě další pěkní upíři.

 


Opět jsem se nudila. Damon mi zatím nedomluvil, s kým bych jiným mohla místo Felixe trénovat. Nehodlala jsem trávit všechen čas v pokoji, a tak potom co musel Damon odejít, jsem vyšla na chodbu a chtěla jsem se jít podívat znovu do té zahrady, kam mě Damon vzal ten den, kdy se tu objevil Edward. Chtěla jsem si znovu sednout pod větve té staré sykomory a nechat se konejšit jarním vánkem.

Jen co jsem však dorazila k těm dveřím, přišla jsem na to, že jsou dveře zamčené, a tak se do zahrady nedostanu. Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat, abych se tam přece jenom dostala, když v tom jsem si vzpomněla, co Damon o té zahradě říkal. Patřila vládcům, a proto do ní byl ostatním vstup zakázán.

Se svěšenými rameny jsem se tedy chodbou vracela ke svému pokoji, když jsem však brala za kliku, abych se do svého dobrovolného „vězení“ vrátila, napadlo mě, že bych ve zdejší knihovně mohla najít nějakou dobrou knížku na ukrácení té nudy. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat a četba teď byla asi to nejlepší řešení.

 

 

Procházela jsem se mezi regály s knihami a prstem přejížděla po hřbetech knih. Zatím mě nic pořádně nezaujalo, a kdybych nebyla upír, už bych kýchala nad tím množstvím prachu, kterým byly knihy pokryty. Naposledy jsem kýchala, když jsem objevila na babiččině půdě ty staré deníky a dopisy s příběhy o Freye, Victorovi a Brianě. Skoro bych na to i zapomněla, je to víc jak půl roku.

„Tak, co bych si tak mohla přečíst?“ uvažovala jsem nahlas a pokračovala v čtení názvů knih. Některým jsem ani nerozuměla, protože byly jinými jazyky, některé dokonce i latinsky a já zatím neměla příležitost naučit se nějaký jazyk, kromě mateřštiny a trochu irštiny, ale tu už jsem skoro zapomněla, učila jsem se ji jako malá a to už je hodně dávno.

Zastavila jsem se, až když mi prst narazil na knihu v koženém obalu a zlaceným hřbetem. Název na hřbetu byl právě v irštině a to mě zaujalo, není mnoho knih, které by byly psány tímto skoro zapomenutým jazykem.

Vytáhla jsem ji z police, a když jsem ji otevřela na náhodné stránce, zvedlo se z ní opět tolik prachu, že bych za normálních okolností opět kýchala. Takhle jsem však zůstala jenom překvapeně zírat na obraz Briany, stejný jako našel Curad v té knize. Tohle rozhodně nebude náhoda. Možná je to ta samá kniha jenom v originále, to by mohlo být možné, už jsem tu našla spoustu jiných literárních skvostů.

S knihou v ruce jsem se vrátila ke stolu, kde byla rozložena spousta dalších knih, které tu ležely už od našeho rozhovoru s Damonem. Odsunula jsem je tedy všechny stranou a položila svou „kořist“ na stůl, abych ji mohla lépe prostudovat. Text byl trochu hůř čitelný, ale to nebyl zrovna můj problém. Mým největším problémem bylo jenom to, že jsem si nemohla vzpomenout na všechna slova, co jsem se jako malá učila.

„Coille máthair,“ přečetla jsem první slova a byla mi hodně povědomá, rozhodně jsem je už někdy slyšela. „Tohle jsem věděla, proč si nemůžu vzpomenout?“ začala jsem syčet nahlas. Tohle mě štvalo. Prstem jsem přejížděla po ozdobném, trochu vybledlém písmu a snažila se vzpomenout, kde jsem ta slova slyšela. Určitě mi je někdo říkal, buď babička, nebo někdo jiný, ale někdo určitě ano. Jako malé mi babička hodně vyprávěla spoustu příběhů v tom prastarém jazyce a já jsem se teď styděla, že si nemůžu vzpomenout na jazyk mých předků, abych se o nich dozvěděla víc.

 

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 12. kapitola <<< >>> 14. kapitola <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!