Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 1. kapitola

16.03.2010 (14:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2359×

1. kapitola - Stará Bella umřela

Bellin pohled:

Nad ránem jsem dočítala posledních pár stránek knížky, přesto jsem se stále ve čtení zastavovala, protože mou pozornost odváděly zamlžené vzpomínky na mou rodinu a taky na Edwarda. Všechno se to míchalo s čerstvými a jasnými vzpomínkami na můj první lov, na chuť lidské krve a vrahovo vítězství.

Vzpomínky, přestože hodně matné, bolely. Teď bych klidně mohla být s Edwardem, aniž bych se ho musela bát. Teď bychom mohli být konečně šťastní a Edward by mi jistě spolu s jeho rodinou zabránili v tom, stát se vrahem. Slovo rodina v mých myšlenkách znovu vyvolalo bouři pocitů. Tolik bolelo pomyšlení, že už nikdy neuvidím Elinor, mámu, tátu, babičku, nikoho z Rush ani z Atlanty. Určitě i je bolelo, když se dozvěděli, že jsem zmizela, ale co když začali s pátráním? Co když do toho zapojili policii?

„Damone!“ zavolala jsem a během několika sekund vcházel do mého pokoje.

„Děje se něco, Belli?“ snažil se na mě být milý a musím říct, že kromě toho jeho šíleného chování v době, kdy jsem byla ještě člověk, mi přišel celkem sympatický, takže kromě toho, že zrovna kvůli němu jsem tady, jsem to brala docela v pohodě.

„Ty se mě ptáš, jestli se něco děje?“

„Ano, ptám,“ odpověděl se svým typickým úsměvem. Teď jsem dokonce byla ráda, že je ve svém upířím těle, protože kdyby se proměnil na Stefana, nedokázala bych s ním zůstat v jedné místnosti a to jenom z jednoho prostého důvodu, tolik by mi připomínal Edwarda a to já bych prostě nevydržela. Rozchod s ním ještě hodně bolel.

„Dobře, dělejme, že jsem se na tohle neptala,“ odpověděla jsem trochu klidně, „ale k věci. Máma po mě jistě vyhlásila pátrání, co s tím hodláte udělat? Domů se vrátit nemůžu a tak by to chtělo nějaké řešení.“

„Máš pravdu. Už jsem o tom s Arem mluvil. Bude hodně těžké to zamaskovat, ale nejdřív jsme s tebou chtěli mluvit, abys nám řekla, které údajné smrti dáváš přednost.“

„Údajné smrti?“

„No, pro lidi budeš muset zemřít, takže jak bys chtěla zemřít? Nikdo totiž nestojí o to, aby po tobě někdo pátral. Nikoho by sice nenapadlo, že ses stala upírem, ale i přesto by to nebylo moc dobré.“

„A co jste tedy vymysleli?“ zeptala jsem se a znovu se posadila na postel. Damon si sedl vedle mě a začal vysvětlovat, jaké způsoby mé smrti vymysleli, aby bylo těžké mě idenfitikovat, ale nakonec jsme přišli na to, že všechny jejich nápady mají nějakou malou případně větší trhlinu a tak budeme muset vymyslet něco jiného. Rozhodně bude lepší, když si všichni budou myslet, že jsem mrtvá. Dokonce i Edward. Tolik mě chtěl před svým světem chránit a nakonec do něj spadnu a rovnou na zadek. Doufám, že ho nenapadne v mé smrti hledat nějaký skrytý podtext, aby mě šel nedejbůh hledat.

„Budeme to ještě muset prodiskutovat s Arem, má k tomu jistě co říct,“ usoudil asi po dvou hodinách marného namáhání hlavy Damon a tak jsme se vydali za Arem.

Edwardův pohled:

Doma jsem si připadal jako na trní. Stále jsem přecházel po pokoji a neměl nikde stání, neměl jsem žádné nové zprávy a to mi připadalo snad ještě horší, než kdyby někdo zavolal a řekl, že je mrtvá. Panebože, co to tu plácám, rozhodně by to nebylo lepší, ale připadal jsem si prostě tak nepotřebně. Alice nic neviděla a já jsem ji tolik chtěl najít.

Znovu, snad už po sté, jsem ztěžka dosedl na pohovku a zabořil hlavu do dlaní. Rose moc nechápala, proč tak šílím, přece jen se s Bellou pořádně ani neznala, ale mohla by mít aspoň trochu pochopení.

Tolik jsem chtěl vědět, co se s Bellou děje, že jsem chtěl jet dokonce do Atlanty, ale to bylo nebezpečné a tak jsem vytáhl z kapsy telefon a chvíli si s ním hrál, dokud jsem se nerozhodl zavolat Elinor. Nevěděl jsem, jak na mě bude reagovat. Musela vědět, že jsme se před vánocemi s Bellou rozešli a snad mi tedy nebude vyčítat, že se Bella ztratila. Já v tom přece prsty nemám.

„Ano?“ ozval se její hlas na druhé straně linky.

„Ehm…, Elinor, tady je Edward, chtěl jsem se zeptat, jestli máte nějaké nové zprávy ohledně Belly,“ promluvil jsem a doufal, že mi nepoloží telefon.

„Edwarde…“ povzdechla si, „… ne zatím nic nového o Belle nevíme, ale neboj se, až nám policie řekne něco bližšího, dám ti vědět, vím, že máš o Bellu stejnou starost jako my všichni tady,“ ujistila mě, že ke mně nechová žádnou nenávist a já si mohl oddechnout.

„Dobře, moc ti děkuju, El,“ rozloučil jsem se s ní a zaklapl telefon. Hrál jsem si s ním a upřeně pozoroval své ruce. O Belle pořád nejsou žádné zprávy, hledá ji policie z celé Atlanty a zatím bez úspěchu. Moje myšlenky byly chmurné, ale i přesto jsem si odmítal připustit, že by Bella byla mrtvá. Nemohla být mrtvá!

Bellin pohled:

Ano, Aro k tomu měl své připomínky, asi už měl s takovýmto případem, jako jsem já už nějaké zkušenosti. Nechtěla jsem však řešit, koho nebo proč toho dotyčného přeměnili. Sama jsem pořád nechápala proč. Zatím to vypadalo, že Damon zjistil nějaké mé nadání, které se Arovi zalíbilo, ale jen proto mě jako proměnili? Přišlo mi to jako málo za to, že se musím stát nesmrtelným vrahem.

Vrah. Stála jsem se vrahem, hned první den své nesmrtelné existence. Ani svědomí mi nedokázala zabránit v tom, chovat se jako upír. Zabila jsem, bylo to hrozné, když jsem si to připustila, ale nemohla jsem toho litovat. Ta krev utišila ten oheň v mém hrdle a chutnala naprosto skvěle. Opět jsem jí byla naprosto polapena, jak nemůžu litovat jeho života? Vždyť jsem ho zabila, třeba měl rodinu, milující manželku, dvě malé děti, které čekaly, až jim večer poví pohádku na dobrou noc a teď už nikdy víc nepřijde.

„Bello, vnímáš nás?“ přerušil mě v úvahách Damon. Podívala jsem se na něj a v jeho tváři se zračila starostlivost. Copak, snad teď o mě nemá strach. Je to pokrytec, jenom kvůli tomu, aby se Arovi ještě více vetřel do přízně, mě musel proměnit.

„Samozřejmě, že vás vnímám,“ odsekla jsem mu a podívala se na Ara. Ten se na mě jenom spokojeně usmíval. Chápala jsem proč, získal zase někoho do své sbírky nadaných upírů, ale vždyť já do ní patřit nechtěla, vždyť ani nevím, kvůli jakému daru jsem se do téhle šlamastiky dostala.

„Takže, je to na tobě, vyber si, jak chceš, aby ta lidská Bella zemřela a zůstala jenom ta nesmrtelná,“ promluvil pomalu a klidně Aro, úsměv jeho tvář však neopouštěl. Bel s vývojem událostí spokojený a já se teď měla rozhodnout. Jisté však bylo jenom jedno, lidská Bella musí zemřít nejen tam venku, pro ostatní lidi, ale také tady v mé maličkosti, pokud tu budu chtít přežít, budu se muset změnit a to od základu.

„Dobře, myslím, že nápady, které zde padly, jsou skvělé a nenašla by se na nich žádná chybičky… až na to, že musíte brát v potaz i moji maličkost, a to jak vlastně lidská Bella smýšlela,“ těmi slovy jsem jim jasně naznačila, že už tou lidskou Bellou nejsem, „… měla spoustu přátel, neměla problémy v rodině, uměla dobře řídit, byla sportovní typ,“ opět jsem jim dokazovala, že ta Bella je mrtvá „… nakonec mi z toho, co jste zde navrhli zbývá jenom jedna možnost,“ chystala jsem se ji říct nahlas, ale Damon odpověď vytušil a odpověděl místo mě.

„Oheň.“

„Jak tedy myslíte, vše je domluveno, Josh a Mikem to zařídí, Felixi vyřiď jim jejich úkol a ať se ho neprodleně zhostí.“ Aro jenom pokynul rukou a Felix už odcházel ze sálu, aby dal příkaz k usmrcení mého lidského já.

„My už půjdeme,“ promluvil potom Damon, omotal mi ruku kolem pasu a odváděl mě pryč ze sálu. Cítila jsem Damonovu ruku, kterou stále držel můj pas, a nic jsem nechápala, byla jsem úplně mimo. Tak dost! Stará Bella to má přece spočítané a já jsem se rozhodla změnit, už jako člověku mi moje hloubání nepřineslo mnoho štěstí a tak to nebudu pokoušet ani teď.

„Proč to všechno?“ zeptala jsem se, když za námi zavřel dveře v mém pokoji.

„Jak, proč to všechno? Lidé by tě pořád hledali a tak bude lepší, když si budou myslet, že jsi mrtvá, nebo chceš, aby pořád neměli jistotu?“ zeptal se mě zmateně.

„Ne, to jsem nechtěla vědět. Ještě jsi mi totiž neřekl, proč jsem tu, proč je ze mě upírka. Vlastně mi tady nikdo zatím neřekl nic.“ S povzdechem jsem si sedla na postel a podívala se na Damona, který pořád stál u dveří a zřejmě váhal, jestli mi má říct pravdu nebo si rychle něco vymyslet.

„Vždyť jsi to už musela slyšet. Aro tě chtěl pro tvůj dar,“ odpověděl vyhýbavě.

„Já si však nemyslím, že je to jenom kvůli Arovi,“ uhodila jsem na něj.

„Proč si to nemyslíš?“

„Aro se o mě vůbec neměl dozvědět. Edward tvrdil, že jste tak byli dohodnuti, tak jak se o mě dozvěděl? Nebylo to proto, že sis chtěl jenom pojistit své postavené v jeho gardě?“ po mých slovech se zatvářil trochu bolestně, jako bych ho svými slovy nějak urazila, ale co, já se musela zeptat.

„Tohle si myslíš?“ zeptal se a smutně se na mě podíval.

„Já nevím, co si mám myslet a proto chci, abys mi to objasnil.“

„Jak myslíš,“ odpověděl rezignovaně, přešel těch několik kroků k posteli a sedl si vedle mě, „díky tomu úkolu, který mi Aro zadal, jsem si opět vzpomněl na něco, co jsem měl navždy zapomenout. Vzpomněl jsem si na svůj lidský život. A když jsem poznal tebe, nejprve jsem si myslel, že to bude jenom hra. Hra, díky které bys pochopila, jak jsme pro tebe nebezpeční, hra, která měla Edwardovi ublížit. Jako Damon jsem měl jiný postoj k životu a trochu jsem Edwardovi ten jeho záviděl, ale to už je pryč. Všechno mě to ve Swords změnilo, ne sice úplně, ale rozhodně hodně. A tam jsem taky poznal jeden cit, který mi byl doposud utajován. Zamiloval jsem se,“ už se na mě nedíval, díval se někde za mě a já nevěděla, jak se teď zachovat.

„Zamiloval ses,“ to nebyla otázka, ale pouhé konstatovaní.

„Ano,“ přitakal a já se ani nemusela ptát do koho, bylo mi to jasné. Pro jsem teď tady a proto, když Aro chtěl, aby si vybral odměnu řekl, že chce mě. On se do mě zamiloval.

„Damone, já…“ vlastně jsem nevěděla ani co mu mám říct. V takové situaci jsem se octla poprvé. Jak mu šetrně říct, že ho nemiluju? Musí pochopit, že jsem stále zamilovaná do Edwarda a jeho dokážu brát jenom jako kamaráda, přestože mi není tak úplně lhostejný. Vzpomněla jsem si na ty vynucené polibky, a když jsem se na to dívala s odstupem času, nebylo to nikdy tak hrozné.

„Nemusíš nic říkat, vím, co bys mi řekla,“ zarazil mě a podíval se mi do očí.

„Ale já…“ marně jsem se snažila něco říct, pohledem mě uvěznil ve svých očích a prstem, který položil na mé rty, mi zabránil pokračovat. Hleděla jsem mu do očí a snažila se uhádnout, co se chystá udělat, ale ani ve chvíli, kdy se jeho rty začaly přibližovat k těm mým, jsem neuhnula, jako bych to udělala kdykoliv předtím, když se mě snažil políbit. Teď jsem se mu sice mohla bránit, jsem přece stejně silná jako on, ale já jsem nechtěla, možná to bylo proto, že se z Volterry nedostanu a jediný, s kým budu moct trávit svůj čas, bude Damon.

Jeho rty se jemně otřely o ty mé a já jsem nadále vyčkávala. Najednou se Damon odtáhl a na tváři se objevil jeho cynický úsměv.

„Víš, že to nemusíš dělat, nikdo tě teď do toho nenutí,“

„Ale já…“ opět mě nenechal nic doříct. Vstal z postele a přešel k oknu. Jak má mám tedy vysvětlit, že nevím, co přesně k němu cítím. Jediné co vím je to, že miluju Edwarda, ale co cítím k jeho bratrovi, to je pro mě záhadou.

„Já vím, že by vždy stál mezi námi. Kdybychom se mohli potkat někdy dřív, dřív než jsi ho poznala a zamilovala se do něj, možná bychom teď mohli být spolu a ty ses nemusela nutit, abys neuhnula, když jsem tě chtěl políbit.“ Díval se z okna a vlastně řekl všechno, co trápilo mou mysl. Byla jsem teď přesvědčená, že nebýt Edwarda, asi bych teď byla šťastná s Damonem, ale… ale nebýt Edwarda nepoznala bych upíří svět, nepoznala bych Damona a nakonec bychom stejně nemohli být šťastní.

„Možná máš pravdu,“ připustila jsem tedy jeho slova a Damon se ke mně otočil.

„Pořád miluješ mého bratra a já si myslím, že i kdybych se snažil jakkoliv získat tvou náklonnost, asi bych to stejně nedokázal,“ povzdechl si. Přešla jsem k němu a položila mu ruku na rameno, znovu se na mě povídal a tentokrát vyčkával on.

„I přesto, že ses kvůli tobě stala upírka a nemůžu se už nikdy vidět se svou rodinou. I přesto si nemyslím, že jsi tak špatný. Měla jsem možnost tě poznat, poznat, jaký jsi ve skutečnosti. A myslím si, že nejsi tak špatný. Zatím tě beru jako dobrého kamaráda, jelikož si nejsem jistá ve svých citech, ale, a teď poslouchej dobře, beru tě jako velmi dobrého kamaráda,“ dokončila jsem svůj proslov a čekala, co odpoví.

Damon se na mě jenom díval a ani jeho obličej nic neprozrazoval, hleděl mi do očí, a jako by se snažil z nich něco vyčíst. Pohled jsem mu opětovala a ani mě nenapadlo jím uhnout a tak mu dát nějakou příčinu k pochybnostem.

„Je to zvláštní, víš?“ promluvil po dobrých pěti minutách.

„Co je zvláštní?“ nechápala jsem jeho slova.

„Nejprve se mi vyhýbáš, jak to jenom jde a teď mi tu tvrdíš, že mě považuješ za přítele. To je na tom všem to zvláštní,“ řekl a trochu se usmál.

„To, že jsem se ti vyhýbala, mělo taky svůj důvod. Nejdřív to bylo proto, jak ses choval ke mně a Edwardovi. Potom jsem se ti vyhýbala kvůli tomu incidentu v lese, kdy jsi mi připomněl jednu zkušenost s tvým, vlastně teď už naším, druhem,“ vysvětlovala jsem mu své důvody ohledně svého chování k němu, „potom ses ale změnil. Do teď nevím, jestli to bylo upřímné nebo jsi to jenom hrál, ale teď jsi tady jediný koho tu znám a mohu s ním o všem mluvit a…“

„To stačí, Bello. Myslím, že jsem tě dokonale pochopil,“ zastavil příval mých slov.

„Ne, myslím, že jsi to pochopil přesně naopak,“ nadala jsem se jen tak odbýt.

„Víš, rád bych si tu s tebou ještě povídal, ale mám ještě nějaké povinnosti a ty mě teď volají. Takže,“ pohladil mě po tváři, „teď musím jít, ale neboj se, tvoje vrba se brzy vrátí a budeš se jí moc zase se vším svěřit,“ řekl s takovou cynickým podtónem, že mě to hodně zabolelo.

„Jaké povinnosti?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Po dobu, co jsem byl s vámi ve Swords jsem hodně zameškal v trénování a tak si musím přece jen trochu protáhnout tělo,“ odpověděl mi a já jsem zírala na jeho záda, když odcházel z pokoje.

„Počkej!“ zastavila jsem ho, když se chystal zavřít dveře.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se a já pomalu došla až k němu.

„Nemohla bych se dívat, jak trénuješ? Zajímalo by mě to,“ nechtělo se mi zůstávat zavřená mezi čtyřmi stěnami a jenom nad vším přemýšlet. Navíc, mě to skutečně zajímalo. Věděla jsem, že je Edward silný a rychlý, ale bojovat jsem ho ještě nikdy neviděla a tohle by mohlo být docela zajímavé.

„Opravdu tě to zajímá?“ zeptal se podezřívavě a celou si mě měřil, jako by v tom hledal něco jiného. Co bych proboha mohla dělat v hradě plném upírů? Vždyť se neumím ani bránit a on si myslí, že bych mohla něco podniknout.

„To víš, že mě to zajímá. Navíc, nechci tu být sama,“ řekla jsem skutečný důvod a Damon se na mě usmál.

„Tak dobře, pojď,“ otevřel mi dveře a já jsem vyšla na chodbu. Zavřel za sebou a spolu jsme se vydali do místností, kde chtěl trénovat. Už tam na něj čekal nějaký jiný upír a tak jsem si stoupla ke stěně a sledovala Damonova záda, jak míří k tomu neznámému a v hlavě se mi odehrávaly různé scénáře jejich boje. Rozhodně to nebude, jako když se poperou obyčejní kluci, tohle musí být něco jiného.

„Dovedl sis diváka, co?“ neodpustil si ten cizí upír. Damon se na mě ještě jednou podíval, ale potom se začal plně soustředit na boj.