Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 8. kapitola

Stephenie Meyer


Druhý svět - 8. kapitolaPovzdechl si, než pokračoval. „Stejně tak, jako my nedokážeme zasáhnout do jejich světa, oni v určitých ohledech nemůžou zasáhnout do toho našeho. Ale přitom to neznamená, že je něco špatně – nesmíš to tak brát! Přes všechny shody je to pořád odlišné místo.“ Snad právě proto, že jsem z celé té situace byla ještě pořádně vyděšená, se mi to snažil vtlouct do hlavy. Všechno to vysvětlování ale značilo jen jediné…
„Co to je, Jaku? Co je… jinak?“ zašeptala jsem to poslední slovo se strachem, co mohlo znamenat.
Přeji příjemné čtení. :))

8. kapitola

 

Seděla jsem v lavici na svém místě, které zůstalo od mého zmizení prázdné. Bradu jsem měla položenou na překřížených rukou a přemýšlela. Tentokrát nezáleželo, že jsem nevnímala Bertyho výklad. Nezáleželo na spoustě věcí, které pro mě byly ještě před pár dny důležité…

Nebyla jsem tu poprvé. Zabíjela jsem tady jen čas, který měl nyní úplně jinou váhu. Neměla jsem žádné povinnosti, starosti. Ale ani žádné blízké, když nepočítám Jacoba. Nemohla jsem nikoho jiného pozdravit, prohodit pár slov nebo se na něj jen usmát a přitom čekat nějakou reakci. A Jake nemohl trávit všechen čas se mnou.

Zbývalo mi přemýšlet. Jedinou mou činností se tedy stala snaha se vším se vyrovnat. Po čtyřech dnech už jsem všemu věřila – byla bych hloupá, kdybych si ještě stále nalhávala, že to může být sen, halucinace, že se to neděje. Ne. Všechno to byla pravda. A mně nezbývalo, než se s tím smířit, naučit se s tím žít.

A to i přesto, že jsem se tomu celou svou bytostí uvnitř bránila. Nechtěla jsem tu být – a ani neměla. Všechno kolem bylo zahalené rouškou tajemství a objevovat další a další záhady tohoto světa bylo šílené. A děsivé.

Bránila jsem se novým zjištěním, kterým zdaleka nebyl konec. Ba naopak mi připadalo, že čím víc jsem toho o tomto světě věděla, tím víc nových tajemství bylo přede mnou.

Nejhorší na tom ale byla představa, kým je nyní Edward. Na něj jsem se od toho odpoledne neptala – neměla jsem odvahu. Navíc jsem tušila, že právě kolem něj bude záhadností víc než dost. A snad i proto jsem se nejdřív chtěla smířit s tím vším okolo.

Zatím jsem se ale nedokázala nadobro odtrhnout od svého původního žití, zvyklostí. To proto jsem chodila dopoledne do školy – byť se to mohlo zdát sebevíc hloupé a nepochopitelné. Vždyť kdo by sem chodil dobrovolně? Ale kromě zajetých kolejí jsem tady byla mezi lidmi. A jen tady jsem si připadala alespoň z minimální části normálně.

I když o normálnosti nemohla být ani v nejmenším řeč.

Když jsem na druhý den přesvědčila Jaka, že pro mě bude školní prostředí to nejlepší – že budu moct přemýšlet, srovnat si všechno v hlavě, a přitom se nebudu cítit sama – nevědomky jsem ho tím zároveň donutila ukázat mi další tajemství, se kterým chtěl ještě počkat.

A protože Charlie se doma zastavil vždycky jen na pár minut, než se zklamaně a nešťastně odebral zpátky na stanici, neměla jsem šanci na to přijít sama a dřív…

 

„Bude ti to připadat šílené, ale, Bello, musíš mi slíbit, že nebudeš byť i jen přemýšlet nad tím, že je něco špatně s tebou!“ domlouval mi, zatímco jsme stále ještě seděli v autě na nejzapadlejším rohu školního parkoviště. Nechápavě jsem na něj hleděla a otázkou skrytou v očích se dožadovala vysvětlení.

Povzdechl si, než pokračoval. „Stejně tak jako my nedokážeme zasáhnout do jejich světa, oni v určitých ohledech nemůžou zasáhnout do toho našeho. Ale přitom to neznamená, že je něco špatně – nesmíš to tak brát! Přes všechny shody je to pořád odlišné místo.“ Snad právě proto, že jsem z celé té situace byla ještě pořádně vyděšená, se mi to snažil vtlouct do hlavy. Všechno to vysvětlování ale značilo jen jediné…

„Co to je, Jaku? Co je… jinak?“ zašeptala jsem to poslední slovo se strachem, co mohlo znamenat.

„Všechny věci jsou v tomto světě nastálo. Dalo by se téměř říct dvakrát. Domy, auta, židle, stoly… I když to tak úplně není pravda, protože oni nad nimi mají, dá se říct, větší moc.“ Znělo to složitě, ale toto všechno už jsem věděla. Vysvětloval mi to ještě dlouho, znovu a znovu na několika případech, dokud jsem v tom neměla nanejvýš jasno.

Jako třeba sklenice. Kdybych ji omylem rozbila, nezbylo by mi než ji vyhodit do koše. Ale Charlie by ji pořád měl na poličce, i když já už bych ji nikdy znovu neviděla. Kdyby ji však rozbil on, zmizela by i pro mě…

To všechno jsem chápala. Teď už ano.

„ Jen jídlo je výjimkou, to nám nepatří. A lidi, kteří jsou ve svém světě a my máme pouze možnost je vidět, nikoliv se jich však dotýkat.“ Na okamžik se odmlčel, abych ta slova vstřebala, a teprve potom pokračoval. „Nejsou tady s námi, ačkoliv my máme ten pocit. A tím nám ani nemůžou bránit ve volném pohybu. Kdybys chtěla dojít ke vstupním dveřím bez toho, aniž by ses musela komukoliv z nich vyhnout, prošla bys. Se zavřenýma očima bys nepoznala, jestli tam vůbec někdo byl.“

Vstřebávala jsem ty informace a snažila si je dát dohromady.

„Prošla bych jimi?“ zeptala jsem se opatrně, jasně šlo slyšet mé zděšení.

„Tak nějak. My to tak vidíme, vnímáme, ale v podstatě oni jsou jen naší iluzí. Pohled tam, kam se nemůžeme vrátit. Vesměs je to stejné, jako hýbat s věcmi.“ Opřela jsem se zády o sedačku a na pár vteřin zavřela oči. Snaha představit si to vyšla naprázdno. A zvědavost mi neumožňovala déle sedět na místě.

„Musím to vidět,“ vysvětlila jsem mu, když mě chytl za ruku a zastavil mě v otvírání dveří dřív, než jsem to mohla uskutečnit. Chvilku si mě měřil pohledem - snažil se přijít na mé rozpoložení - a pak mě pustil. Než jsem stihla obejít auto, připojil se ke mně.

S ubývající vzdáleností, která mě od nich dělila, ale zároveň mizelo odhodlání a já zpomalovala, dokud jsme nedošli ke skupince lidí a nezastavili úplně.

„Jaké to je?“ vyslovila jsem nevědomky, když jsem sbírala odvahu.

„Napoprvé zvláštní,“ odpověděl popravdě. „Chceš, abych ti to nejdřív ukázal?“

Přikývla jsem a sledovala každý detail.

Bylo vidět, že se toho nebojí, že to bere jako samozřejmost a pomalé pohyby dělá jen kvůli mně. Natáhl ruku a položil ji na chlapcovo rameno, který k nám byl otočený zády. Na okamžik se v pohybu zastavil  - vypadalo to úplně přirozeně, jako by se jej opravdu dotýkal. A to jsem si v první chvíli i myslela, i když to byla jen iluze. Jake věděl moc dobře, co dělal, a jakmile spustil paži, rukou projel zády toho kluka tak snadno, jak jen to bylo možné…

Nebyl to Jacob, kdo mi vymizel ze zorného pole. Každou milisekundu jsem jej mohla pozorovat. Zato toho kluka ne. V ten samý okamžik, co se ho opravdu dotknul, znenadání zmizel, jako by tam ani nikdy nestál! Objevil se stejně nečekaně přesně ve chvíli, kdy Jacobovy prsty opustily jeho tělo.

S údivem jsem to bez mrknutí oka pozorovala. A tentokrát měla odvahu to vyzkoušet.

Nedokázala jsem blafovat stejně jako Jake, ačkoli jsem chtěla. Vyzkoušet si to, jestli jej ucítím alespoň tehdy. Ale chlapec zmizel dřív, než jsem čekala.

V ten moment jsem se začala ohánět prsty, ale nebylo mi to nic platné. Snažit se sevřít vzduch by bylo stejně bezúčelné. Navíc - to přesně jsem teď dělala. Cítila jsem jen vzduch, nic víc, nic míň…

Skupinka se rozešla ke škole a bez jediného upozornění se ten kluk vynořil jen o pár centimetrů vedle, hned u špičky mého malíčku. Sotva se vymanil z mého pomyslného doteku…

 

Ze vzpomínek mě nevytrhlo řinčení zvonku ani ruch třídy. Ale pocit. Pocit, že se na mě někdo dívá.

Ze třídy vycházely poslední dvě holky. A za nimi on. Ten nenápadný kluk, co sedával za mnou. Těsně před překročením prahu se otočil a díval se mým směrem. Jen chvíli, než prošel dveřmi.

Nepřekvapilo mě to, dnes už ne. Když jsem tady byla předevčírem poprvé a on se v tu stejnou chvíli – po ukončení poslední hodiny - podíval naprosto shodně, myslela jsem si, že mě snad vidí! Strnula jsem, naděje mě zaplavila jako tsunami a zabránila mi cokoliv udělat.

Jakmile jsem se vzpamatovala a doběhla ho na parkovišti, chtěla jsem zjistit, jestli to opravdu dokáže. Jestli o mně ví. Ale když jsem se k němu přiblížila na bližší vzdálenost, vůbec si mě nevšímal. Snad byl mírně nervózní – párkrát se ošil – ale bylo tisíckrát pravděpodobnější, že je nesvůj díky lidem kolem, kteří se dostali do jeho osobního prostoru. A nemusela jsem ho ani znát, abych věděla, že je nejradši sám.

Opakovalo se to každý den a já se dnes definitivně přesvědčila, že je to jen jeho zvyk. Ellena – moje jediná kamarádka ve Phoenixu – to taky dělala. Dřív, než odkudkoliv odešla, se za sebou ohlédla, aby zkontrolovala, jestli něco nezapomněla.

Vstala jsem a šla za Jakem. Čekal na mě před školou, byli jsme tak domluvení. Chtěla jsem, aby mi představit své kamarády a jejich ženy. Ty, se kterými teď žil, i když v podstatě neměl na výběr. Oni jediní tu byli.

Vyprávěl mi o nich, znala jsem jejich životní příběhy…

 

„Quil Ateara II. byl pradědečkem Quila, kterého možná znáš od vidění. S Lucy Foxovou měl dvě děti, Doris a malého Quila III. – to jméno se dědilo z generace na generaci. Společně vyrůstali na malém hospodářství, dokud Doris nebylo osm a Quilovi čtyři.“ Na chvíli se odmlčel. Bylo víc než jasné, co mělo následovat.

„Nečekaná bouřka překazila Lucy projížďku na koni, které milovala. Jela rychle, chtěla být co nejdřív doma. Blesk uhodil do stromu a ten vzplál a spadl, těsně před ní. Kůň se splašil. Byla dobrá jezdkyně, udržela se na něm. Ale snad to bylo příčinou její smrti – kůň spadl přímo na ni, zalehl ji. Když se pak vrátil bez jezdkyně domů, Quil se ji okamžitě vypravil hledat. Už ale bylo pozdě…

Od svého otce věděl o druhém světě, o možnosti být zase s ní. Byl si vědom, čeho všeho by se musel vzdát. Přesto neměl na výběr, musel za ní. Ještě pár týdnů na to byl se svými dětmi, které nakonec přenechal jeho sestře Amélii, aby se o ně postarala.

Byl připravený opustit svůj dosavadní život a začít nový, ale nevěděl, jak to udělat. Nakonec se u něj začala projevovat proměna, aniž by to sám spustil.“

S napětím jsem jej poslouchala, představovala si dobu tolik odlišnou od té současné. Nemusela jsem se ani ptát, pokračoval sám. Věděl přesně, co mi nebylo jasné.

„Sledujeme naše rodiny, a tak když to viděli, jeho předek i se svou milou navždy opustili druhý svět a přenechali těm dvěma místo, aby i oni mohli být ještě několik let spolu. Můžeme, nebo spíš musíme tady být vždy jen tři. S tím, koho milujeme…“ Sklopil pohled k zemi a já pochopila. On jediný tu byl sám, nedobrovolně.

„A Maurice?“ zeptala jsem se rychle s nadějí, že se jeho tvář vyjasní od špatně skryté bolesti.

„Maurice Uley je o dost starší. Žil v době, kdy hrálo velkou roli postavení. Cynthie Lermondová byla z chudé rodiny, jejich lásce nebylo přáno. Musel by se vzdát všeho, co měl. A jeho rodiče by na to nikdy nepřistoupili. Zakázali mu se s ní stýkat, proto s ní utekl. Žili v nuzných podmínkách, přesto se milovali. Cynthie otěhotněla, ale kvůli špatným podmínkám porod nepřežila.

Maurice se s její smrtí nedokázal smířit. Útěchu neviděl ani v jejich právě narozené zdravé dcerce, která měla její studánkově modré velké kukadla. Po několika dnech se v noci dostal do domu rodičů a nechal jim kromě malého pokladu i vzkaz. Prosil je, aby se o ni postarali a milovali jako vlastní. Obával se, že by je jeho návštěva jen popudila, proto nepočkal ani do rána.

Začal se měnit ještě tu noc.“

Několik minut bylo ticho, prosycené atmosférou dřívější doby.

„Stejně to nechápu. Jak mohli opustit své děti,“ šeptala jsem, plná smíšených pocitů.

„Neměli na výběr. Oba je táhla síla otisku, i když dokud se v nich neprobudily vlkodlačí geny, nebyl otisk tak zřejmý a silný jako potom. Ale byl tam, jen v jiné podobě. A síla otisku je…“

„Nepřekonatelná,“ doplnila jsem ho. „Bez ní tě nic nedokáže držet při životě,“ zopakovala jsem téměř neslyšně slova, co mi tehdy řekl.

S úžasem jsem vstřebávala jejich příběhy. „Jak se přesunuli sem, do tohoto světa?“

„Stejně jako já.“ No, tohle mi mohlo dojít i samotné. Ale při té změti informací jsem to opomněla.

O jeho přemístění jsem věděla hned v úterý. Vysvětlil mi, že jakmile jejich tělo proběhne proměnou a dokončí ji, jakmile se stanou nadpřirozenou bytostí, ocitnou se tady. Sami nevěděli, jak je to možné, jak jejich přesun do druhého světa probíhá. Bez okolních podnětů by nepoznali, že se cokoliv změnilo.

„A co Lucy a Cynthie? Ty se sem dostaly jak? A co teď vlastně jsou, když… umřely?“ zajímala jsem se, v krku se mi udělal při posledním slově knedlík. O nich jsem toho moc nevěděla.

„To by ti možná měly vysvětlit spíš ony,“ vyhnul se taktně odpovědi.

„Zítra?“ zkusila jsem váhavě. Sama jsem nevěděla, co od té návštěvy čekat. A poprvé, když mi ji nabídl on sám, jsem ji odmítla.

„Chceš?“ Zkoumavě se na mě díval. Byla jsem si jistá, že víc uvěří mým očím než odpovědi.

Přikývla jsem na souhlas. Přece jenom, spoustu věcí jsem teď snášela o něco málo líp. A oni byly jediné živé duše široko daleko…

 

Quil měl nyní sto čtyři let, Lucy sto dva. Přesto podle Jaka vypadali, že jim teprve táhne na třicet. Vypadali stejně, jako když odešli z prvního světa.

Maurice s Cynthií byli starší, oba měli téměř dvě stě let, a přesto prý vypadali sotva na dvacet. Byli mladí, když se to stalo. Mladší, než kolik je Jakovi.

Záleželo na tom, v kolika opustili svůj bývalý život, aby mohli být s nimi. Od té doby se jejich těla neměnila…

 

Vzhlédla jsem, stál několik metrů přede mnou. Při pohledu na jeho rozjasněnou tvář se mi rty nepatrně zvlnily do úsměvu.

Všechno tu bylo šílené. Ale jednu výhodu to přece jen mělo. Byl tady on, stejný, jak jsem si jej pamatovala…

Alespoň z většiny. Jeho změněnou část mi odmítal ukázat…

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 8. kapitola:

 1
04.02.2013 [23:03]

Ivka77Uff tak som strašne zvedavá na ďlšie vysvetlenia. Veľmi zaujímavé. Ale žiť v takom svete... to je viac než kruté. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [14:37]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Kim
30.09.2012 [16:51]

KimAch, jak já zbožňuju tuhle povídku... a teď napíšu něco, co jsem dlouho veřejně nenapsala a to - zbožňuju Jacoba. Emoticon On je tady tak skvělej, prostě kamarád do deště. Neumím si představit, jak by to všechno Bella zvládla, kdyby tam nebyl s ní.
Jsem si jistá, že ty dny, kdy je sama, musejí být na zbláznění. Musí to být hrůza pochybovat se mezi lidmi, kteří ji nevidí a nevnímají, prostě jako by byla duch. Emoticon
Jsem vážně napnutá, jak tohle bude pokračovat, ale zůstanu optimistou a upnu se na toho kluka ze školy. Já prostě věřím, že on tam bude mít nějakou roli, musí! To on je všechny dostane ven a bude to. Možná jsi ho tam jen zmínila, abys nás všechny zmátla, ale co, doufat v dobrý konec můžu, ne? Emoticon
A taky se těším na Edwarda. Myslím, že on se v tom světě ocitnul proto, že se stal upírem. Už se moc těším, až se ti dva setkají tváří v tvář, asi to nebude jednoduchý, ale oni to určitě překonají. Mám na mysli jak tenhle podivný svět, tak i tu maličkost s upírstvím. Emoticon
Ach joo a teď zase čekat na další kapitolu. Emoticon
Any, je to bomba, moc děkuju za tak bezvadný čtení! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. LadySadness
30.09.2012 [15:44]

som smutná, smutná, smutná Emoticon Emoticon
toto bude ešte dlhá cesta

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!