Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 3. kapitola

18.08.2012 (21:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1518×

3. kapitola

Hledala jsem ho, znovu. Oteklé nohy vzdorovaly, nechtěly dál poslouchat mé rozmary. Ale já tam potřebovala dojít – ten zvláštní svíravý pocit mi nedovolil ani na malou chvilku zastavit, opřít se o strom a vydechnout, ačkoliv jsem to nikdy nepotřebovala víc. Něco mi říkalo, že na tom závisí úplně všechno…

Les už dávno zřídl a já klopýtla, když jsem spatřila kraj louky, na kterou jsem měla celou tu dobu namířeno. Automaticky jsem totiž zrychlila – chtěla jsem tam být co nejrychleji – a to se mi vymstilo. Naštěstí jsem udržela balanc a na poslední chvíli pád vybrala. Pohledem jsem rychle střelila před sebe, bála jsem se, jestli nezmizela. Jakoby to snad bylo možné…

Konečně se mi podařilo dostat na její kraj.

Srdce se mi na kratičký okamžik zastavilo a hned na to začalo uhánět neuvěřitelnou rychlostí. Párkrát jsem zamrkala, potřebovala jsem vědět, že se mi to jenom nezdá. Přestože jsem v to celou tu dobu doufala, nyní jsem tomu nemohla uvěřit.

Byl tam.

Trhaně jsem se nadechla, když mě začalo nepříjemně píchat na hrudi. Potřebovala jsem do plic dostat kyslík - ani jsem si neuvědomovala, že jsem přestala dýchat. Celou svou bytostí jsem se totiž upírala jen a jen na něj.

Byl pro mě všechno. A byl přímo přede mnou…

Seděl uprostřed naší oblíbené louky, hlavu měl ukrytou mezi koleny. Nepostřehl mě, nezvedl obličej. A já potřebovala pohlédnout do jeho očí. Ujistit se, že je to opravdu on.

Došla jsem pomalým krokem až k němu. Snažila jsem se pohybovat, jak nejtišeji jsem dokázala, přestože k tomu nebylo reálné vysvětlení. Přestože jsem si snad každý den představovala, jak se k němu rozběhnu a umačkám ho štěstím.

Ale to já nemohla, něco uvnitř mi bránilo to udělat. Čím blíže jsem mu byla, tím větší se mi na tváři tvořil úsměv a kapky slz radosti a štěstí dopadaly na zem v menších intervalech. Ale současně se mi tím víc třepaly ruce, dech se mi zadrhával a nervozita stoupala. Tím větší jsem měla strach, že bude něco špatně. Nebylo jiného vysvětlení jeho zmizení.

A to mě děsilo.

„Edwarde,“ řekla jsem potichu zkřehlým hlasem, teď už přímo u něj. Vyslovit to jméno, oslovit jej, přímo jeho… Bylo to až podezřele uvolňující. Všechny negativní myšlenky ze mě okamžitě spadly, až moc rychle na to, jak jsem se ještě před chvílí bála. Přála jsem si jediné – obejmout ho a už jej nepustit. Nikdy!

„Bells…“ Stačilo mi jen slyšet své jméno z jeho úst a na tu jednu jedinou chvíli jsem byla neskonale šťastná. V rychlosti si stoupl naproti mně a já měla v plánu vrhnout se mu okolo krku a uzurpit si jeho rty. Neměl tušení, jak moc mi chyběl.

Zarazila jsem se v polovině pohybu, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Šťastný úsměv se během pár vteřin vytratil a já na něj jen tupě zírala.

Byl stejný, jako když jsem jej viděla naposledy. Stejný, kdybych neviděla jeho oči. Po hřejivém teple a jiskřičkách, které byly jejich neodmyslitelnou součástí, nebyla ani památka. Upíral na mě prázdný bezduchý výraz, studeným pohledem se na mě snad ani nedíval - připadalo mi spíš, jako by se jím díval skrze mě.

Ty oči, pohled do nich mě upaloval za živa. Stál přede mnou, ale nebyl to on. Měla jsem strach, že se mu něco stalo – vypadal, jako by mu někdo vysál z těla duši. Jeho jádro, podstatu…

Ucítila jsem na tváři jeho dlaň a instinktivně udělala krok zpátky. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, bála jsem se. Nevěděla jsem sice, co to znamená, ale věděla jsem, že byl někým jiným. Jako loutka, kterou ovládaly pohyby těla. Něco bylo špatně…

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se šeptem, na normální hlas jsem neměla odvahu. Nepřestávala jsem sledovat tu kalnou zelenou barvu, ty nepřítomné mrtvé oči.

„Tolik mě to všechno mrzí,“ odpověděl a celé mé nitro se stáhlo pod náporem křečovité bolesti. Nikoliv fyzické, a o to horší ta bolest byla. Styděla jsem se za sebe. Za to, jak jsem ještě před pár vteřinami uvažovala, bez toho, aniž bych se pídila po vysvětlení nebo se cokoliv snažila pochopit.

Jeho hlas byl plný nezměrné bolesti, jakou jsem z něj slyšela poprvé. Zlomil mě ale ten podtón něhy a lásky, kterou mě denně zahrnoval. Byl to stále on…

„Chybíš mi. Strašně moc. Každou volnou minutu jsem s tebou, a přitom jsem tak nekonečně daleko…“ Naslouchala jsem mu se zavřenými víčky - nevydržela jsem se déle dívat do těch cizích očí, když ke mně promlouval hlas, který jsem milovala. Stejně tak jsem si nedokázala držet odstup, když jsem celé ty dny toužila po objetí. Jeho objetí.

Neuvědomovala jsem si přesný význam těch slov, byla jsem příliš zaneprázdněná jeho přítomností. Zapomněla jsem dokonce na všechno kolem, oči se mi začaly plnit slzami štěstí. Pevně jsem si ho k sobě tiskla, měla jsem strach sevření byť i jen povolit. Nemohla jsem dovolit, aby mi znovu zmizel.

„Ale musím odsud, Bells,“ vydechl a celé mé tělo ve vteřině strnulo. Tato slova mi naopak dávala význam až moc jasný.

„Cože? Ne, to nemůžeš! Edwarde, nesmíš odejít, vždyť jsem tě konečně našla,“ oponovala jsem mu hystericky. Pokusila jsem se zesílit stisk svých paží, ale mělo to spíše opačný účinek. Připadalo mi, že se mi pod rukama ztrácí…

„Tlačí na mě, a já už jim nemůžu déle vzdorovat. Měl bych jim být vděčný za všechno, co pro mě dělají, a přitom jim jenom přidělávám starosti a problémy,“ pokračoval, nebral žádné ohledy na mé předchozí odporování.

„Ne, Edwarde, nedělej to!“ Během chvíle jsem se ocitla na pokraji zoufalství, když mi došlo, že jej nezastavím. Čím víc jsem se k němu tiskla, tím míň jsem ho cítila.

A mně to teprve teď došlo. Přišla jsem pozdě. Nedokázala jsem zabránit, aby mu neublížili. Drželi ho ve své moci – nějak, jakkoliv. Jinak jsem si to neuměla vysvětlit…

„A i tebe to ničí,“ dodal polohlasem, přecházejíc má slova bez jediného povšimnutí. Cítila jsem, že už ani slzy dlouho neudržím. Chtěla jsem mu pohlédnout do tváře, zjistit, co se uvnitř něj odehrává. Ale děsilo mě pomyšlení, že ho pustím, přestože se mi s každou vteřinou vzdaloval. Stával se součástí okolního vzduchu…

„Mě ničí jenom to, že chceš odejít,“ zakřičela jsem, potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat.

„Prosím, zapomeň na mě. A, Bells, prosím, nehledej mě.“ Každá další věta byla ještě horší, ačkoliv jsem si myslela, že už mi víc ublížit nemůže. Jak mě mohl žádat o takové věci?!

„Ne, to nemůžu!“ dostala jsem ze sebe stěží, poslední kousíčky naděje se vypařily spolu s ním. Ještě stále tam byl. A já jej ještě stále držela. Ale necítila. Ruce jsem měla omotané kolem jeho pasu a přitom jsem sama sebe nedokázala přesvědčit, že nesvírám jen prázdno.

„Neplakej, Bells.“ Nevím, jak o mých slzách věděl, ale sotva přetekly, už očima prozkoumával každičký detail mé tváře. Jeho očima! Nemohlo se mi to zdát, i když jsem měla přes slzy zhoršené vidění. Po nicotě nebyla jediná památka, nevěděla jsem, jestli jsem si to předtím jen nevyfantazírovala. Tolik jsem se přece bála, že se mu něco stalo. A v těch dvou zelených drahokamech bylo nyní tolik citu, že jsem si nebyla schopná ten předchozí pohled ani vybavit.

„Neodcházej,“ prosila jsem ho znovu. Setřel svou velkou dlaní právě přeteklou slanou kapku, ale protože za ní následovala další, ničemu to nepomohlo. Stejně tak jako má slova. Byla neméně zbytečná…

 „Bude to tak lepší. Proto musím jít, proto už nemůžu být déle s tebou.“ Nechápala jsem ho. Hlas měl prosycený stejně velkou bolestí, jakou jsem prožívala uvnitř. A přesto to říkal, přesto byl o svých slovech přesvědčený.

„Myslíš si, že mi těch pár minut stačilo?“ vyjela jsem na něj, ale konec věty až žalostně prozrazoval moji bezmocnost. Byla jsem zmatená, nerozuměla jsem ničemu z toho, co mi říkal. Mnohem horší však bylo tušení, že jej opravdu ztrácím. Že je odhodlaný odejít a já ho nezastavím.

„Přišel jsem se rozloučit,“ pokračoval zlomeně. Už i předtím mi něco říkalo, že ani on nechce odejít. A nyní jsem si tím byla naprosto jistá - jeho zmučený hlas mi prozrazoval příliš mnoho. O to víc jsem ale nedokázala pochopit, proč na tom rozhodnutí tolik trvá.

„Ne!“ zašeptala jsem slabě, nepatrně jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. Pokusila jsem se ho chytit, sevřít jeho tričko. A zatímco mi oči tvrdily, že jsem tak i udělala, ruce nedržely nic víc než jen vzduch.

„Miluju tě.“ Očima se mi zabodával až do samého nitra. Věděl, jak moc ho miluju. A musel vidět, jak šíleně mě to ničí. Ale i přesto všechno to rozhodnutí v jeho očích nepolevovalo.

„Edwarde!“ Nemohla jsem být víc zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak ho zdržet, přesvědčit. A přitom bych za to dala všechno.

„Sbohem.“ Odhrnul mi vlasy z tváře a políbil mě na čelo…

Probudila jsem se s příšerným děsem uvnitř sebe. Tváře jsem měla zmáčené potoky slz, prsty ztuhlé z toho, jak jsem je křečovitě svírala v dlani. Nic z toho mě ale nezajímalo, veškerá má pozornost se upírala na rty na mém čele…

Nedokázala jsem se pohnout, ani jsem nedýchala, jen vnímala ten dotek. Dotek, který až žalostně rychle odešel. Ne proto, že by se odtáhl, ale proto, že zmizel. Jako by tam ani předtím nebyl, a přitom jsem cítila jeho přítomnost tak jasně, jako ještě od jeho zmizení nikdy.

Nové kapky slané vody mi stékaly po tvářích. Nebránila jsem jim, to vzlyky jsem v sobě dusila.

Byl tam. Musel být. Vnímala jsem ho celou svou bytostí, ležel naproti mně v posteli. Zvedla jsem jednu ruku mírně do vzduchu a pomalu rozevřela prsty. Jejich třes mě znervózňoval, a tak jsem sevřela víčka pevněji k sobě a snažila se soustředit.

Sama jsem nerozuměla tomu, co dělám. Věděla jsem přesně, kde pohyb ruky ukončit. Necítila jsem ho. Jen prsty mi přecházelo zvláštní brnění…

Bláznila jsem z toho. Už jsem si nebyla jistá, co jsou jen výplody mé fantazie a co skutečnost. A bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se, protože já chtěla, aby tam byl. A tušila, že tam není…

Ten okamžik, kdy brnění v prstech přestalo, rozhodl za mě. Odlepila jsem od sebe uslzené oči a posadila se do sedu. Se zbytečnou nadějí jsem se rozhlédla po pokoji, kdyby tam náhodou přece jen byl. Ani přes mé vědomí jsem totiž nepřestávala doufat…

Pokoj byl prázdný, netknutý, a mě se teprve teď zmocnila ta opravdová panika. Do mysli se mi znovu a znovu dral ten sen. Kupodivu jsem si jej pamatovala celý. A právě to mě znepokojovalo.

Až příliš jasně jsem si vybavovala ten strach, že je to možná moje poslední šance ho najít.

Až příliš jasně jsem si vybavovala všechna ta slova, a ani tentokrát jsem je nedokázala rozluštit.

Až příliš jasně jsem si vybavovala pohled do jeho prázdných očí.

A až příliš jasně na mě doléhaly všechny ty pocity…

Ten sen byl moc živý na to, aby mě nechal chladnou. Nedokázala jsem ho pustit z hlavy. Nedokázala jsem se zbavit těch slov. Abych na něj zapomněla. Abych ho nehledala…

A především jeho neoblomného rozhodnutí odejít.

Pohledem jsem vyhledala digitální budík na nočním stolku. Spala jsem sotva dvě hodiny, ale i tak jsem nabrala dostatek síly, alespoň na prozatím. A Charlie se vrátí až za půl hodiny, stále jsem měla dost času.

Nebádala jsem nad důvodem mého rozhodnutí, snad jsem jej ani nechtěla vědět.

V rychlosti jsem se převlékla do tepláků, trička a volné mikiny, do jejíž kapsy jsem ještě strčila mobil. Pro jistotu. Do batohu jsem nasoukala rifle s halenkou - tak, jak jsem to dělala vždycky. Kvůli Charliemu.

Seběhla jsem dolů, nazula boty, sebrala klíče a zabouchla za sebou dveře. Batoh jsem schovala pod lavičku za domem a vydala se směrem k lesu.

Měla jsem štěstí, že přestalo pršet a já se tak nemusela trmácet v dešti. Brala jsem to jako dobré znamení.

Bylo to jiné než jindy, dneska jsem přesně věděla svůj cíl.

Možná to byla opravdu moje poslední šance…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 3. kapitola: