Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý poklidný život Rileyho Bierse - 7. kapitola

13.02.2011 (20:15) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1128×

„Riley, víš, co nechceš udělat?" kroužila mi s pytlíkem plné krve kolem hlavy. Bylo to vtipné i přes všechnu bolest, kterou mi to způsobilo. Znepokojovalo mě, že to bolest působilo i Tanye.

V Denali se mi líbilo. Každý den jsem lovil zvířata. Nelovil jsem lidi. Za tu dobu, co jsem tu byl, se mi změnil můj nový život od základů. Věděl jsem, že můžu být jiný. Můžu jít proti proudu. Možná, že bych mohl navštěvovat rodinu. Ale na to ještě nejsem připravený. Dále tu byla jedna zásadní věc. Moje oči zbarvené do tekutého zlata. Mohl jsem vyjít mezi lidi a oni nebrali nohy na ramena. Moje sebeovládání bylo už dobré, ale blížila se doba, kdy jsem musel zpět do Volterry. Proto jsem se tak obával svého návratu „domů". Já už nechtěl lovit lidi. Nikdy. Když jsem se pevně rozhodl, že se vracím, přidal jsem k tomu, že jen proto, abych dodržel svůj slib. Protože... já... ve Volteře žít nebudu!

XXX

„Riley, už jsem si myslel, že se tu neukážeš, že nás snad chceš opustit," řekl Aro s trochu vyčítavým tónem. Popošel jsem blíž k trůnům. Vypadal žíznivě.
„Nechceš mi podat ruku?" zeptal se a čekal. Věděl jsem, že když mu ji podám, všechno bude venku. Ale proto jsem to udělal.
„Zajímavé! Takže, Riley, ty tu s námi už dlouho nezůstaneš. Měl by ses ukázat Jane, než odejdeš. Bude tebou zklamaná a vlastně jsem zklamaný i já." Odvrátil pohled a já se vydal ke dveřím. Jenže vtom se okolo mě mihl dav lidí s průvodkyní - Heidi.

Uchvátila mě malá holčička. Měla krásné černé lokny, které jí padaly volně do tváře. Měla růžové šatičky. Které, jak to vypadalo, nosila nerada. Na chvíli se na mě otočila. Utápěl jsem se v těch krásných zelených očích. Do sálu přibíhávala garda. Večeře je na stole, pomyslel jsem si. Musel jsem jednat, než se zavřou dveře jejich márnice.

Popadl jsem dívenku do náruče. Nečekal jsem na nic a rozeběhl se pryč. Všichni se krmili. Byl to zázrak, že mě nikdo neviděl. Slyšel jsem křiky, bezmoc lidí, co právě přišli o svůj život.

Malá byla vyděšená. Položila ručičku na mou tvář, ale rychle ucukla. Byl jsem příliš ledový. Byl jsem už dostatečně daleko, ale pořád byly slyšet výkřiky. Oni je oddělávali po jednom. Nechávali je trpět. Zakryl jsem jí ouška. Byla tak blízko. A stačila by malá námaha a cítil bych její teplou krev ve svých ústech. Na to jsem nemohl myslet. Začal jsem pozpěvovat melodii, kterou jsem slyšel naposled. Pomalinku zavírala očka. Byla nejspíš po celodenním navštěvování památek utahaná.

Nastalo ticho. Toho jsem se právě bál. Venku bylo ještě slunce. Chybělo trochu a já mohl vylézt ven. No ták! Slyšel jsem, jak začaly vrzat dveře... Ale to už světlo bylo pryč a já vyběhl pryč s úchvatnou holčičkou v rukách.

Nikdy mě nenapadlo, že budu chtít někoho zachránit tak moc. Hlavní bylo dostat se z Volterry. To bych možná udělal, kdyby mě nezastavila Jane se zbytkem gardy.

„Riley?" radostně se na mě podívala. Už jsem necítil žádnou zášť. Pochopil jsem, proč jsem musel zabít Bree. Bylo to já nebo ona. Usmívala se na mě. Pak ale její pohled sklouzl dolů do mé náruče a úsměv jí spadl.
„Běžte napřed! Sejdeme se na hradě!" řekla jim a oni odešli. Překonala vzdálenost mezi námi. Měla černé oči. Byla žíznivá.
„Proč držíš to dítě?" zeptala se náhle a upírala pohled na tu maličkou. Stisk jsem ji pevněji. Bál jsem se, že by mohla...

„Je moc nevinná na to, aby přišla o život, nemyslíš, Jane?" Ušklíbla se.
„Tohle ale není přirozené, udělali z tebe vegetariána. Koukni na své oči."
„Jane, pamatuješ si, když jsi byla ještě člověk. Pamatuješ si svůj život? Nemá tahle holčička stejné právo prožít ho, jako jsi měla ty?" Nakrčila nos. Pak se ale hlasitě zasmála.
„Ty ses do ní snad zamiloval. Víš, že tohle už tu bylo. Chceš následovat Cullena?" usmála se.
„Ne. Jen jí chci dát šanci prožít šťastný a normální život," prosil jsem ji. Chvíli uvažovala.
„A jak to chceš, prosím tě, udělat?" zeptala se hned vážným tónem. „Budeš její tatínek? Myslíš, že si nevšimne, že nestárneš? Pak budeme muset zasáhnout, ty to víš!"
„To jsem neřekl, já mám plán!" usmál jsem se pro změnu já. Napadl mě během útěku.
„Dobře. Vím, že nejsi hloupý, a něco vymyslíš. Je vážně roztomilá." Pohladila ji. Pořád spala. Jane si sundala mikinu a podala mi ji.
„Nemyslíš, že jí může být zima?" zvedla obočí. Pomalinku jsem ji obmotal kolem jejího tělíčka.

„Ty nás opouštíš?" sklopila oči. Zakýval jsem na souhlas.
„Opouštíš i mě? Kvůli těm fiflenám z Denali?" Rty se jí stáhly do bolestného výrazu.
„Ne. Já nechci už být jako vy. Vím, že můžu být jiný. Nepřipadat si jako zrůda." Byla to pravda, poprvé za tuto existenci jsem si připadal správně. Tak jak všechno mělo být.

„Dobře. Víš, kde mě máš hledat. Na začátku jsem si myslela, že bysme spolu možná mohli..."
„Mohla bys jít se mnou, jestli chceš!" přerušil jsem ji.
„A živit se zvířecí krví?" odfrkla si.
„Ano!" odpověděl jsem ihned. Zavrtěla hlavou.
„Jednou možná... v budoucnu. Ale teď zůstávám. A i tak Aro možná pustí tebe, ale né mě."
„Aro před tebou může klečet, když budeš chtít!" odporoval jsem.
„Musím jít, tohle nemá cenu. Už se potřebuju nakrmit," polkla. Zamrkal jsem a rozloučil se. Vtiskl jsem jí nevinný polibek na temeno a odstoupil
„Chtěl bych ti poděkovat, že ses za mě přimluvila, že jsi mě zachránila! Bez tebe bych tu už nebyl. Jednou možná přijdeš. Já na tebe budu čekat!" usmál jsem se. Pohladila mě po tváři a odešla. Na nějakou dobu jsem zapomněl, že mám maličkou v náručí. Jenže když se začala převalovat, uvědomil jsem si to.

XXX

Koukal jsem na svůj portrét nad krbem. Držel jsem maličkou v náručí. Chvíli jsem uvažoval, jestli to bude správné, ale rozhodně bude. Maminka seděla na kanapi a tatínek ji objímal. Vyskočil jsem do svého pokoje - opatrně, abych neporanil malou. Položil jsem ji pomalu na postel. Cucala si zrovna paleček. Během pár dní, co jsem se o ni staral a překonal s ní oceán, se naučila tento zlozvyk. Bylo to kvůli tomu, že jsem často zapomínal, jak často musí jíst. Naklonil jsem se nad ni a vtiskl polibek na temínko.

„Tady ti bude dobře!" usmál jsem se na ni. Pak jsem odstoupil od postele. Bouchl jsem do dveří. Uslyšel jsem, jak dole v přízemí někdo stává. Slyšel jsem kroky, které se přibližovaly a vedly do mého pokoje. Poslal jsem malé polibek a vyletěl oknem. Když jsem byl dostatečně daleko, aby mě nedokázalo vidět lidské oko, zadíval jsem se zpět. Maminka svírala holčičku a pomalu ji kolíbala. Tatínek se díval z okna. Hledal někoho nebo něco. Usmál jsem se. Takhle to má být.

XXX

Byl to už nějaký pátek od toho, co jsem se viděl naposled s Jane. Ale každý den jsem přišel ke svému oknu do pokoje. Spala v něm krásná holčička. A když se náhodou s pláčem probudila, přišla její maminka (i moje) a strčila ji flašku do pusy. Zpívala jí písničku, která byla moje ukolébavka, když jsem byl malý. Když jsem se jednou vracel zpět od našeho bytu, potkal jsem známý pach. Nevěřil jsem vlastnímu čichu. Hledal jsem, ale pokaždé se mi stopa ztratila. Až jednou jsem ji uviděl, stála u velkého smrku.

„Ahoj," usmála se.
„Ahoj," oplatil jsem. A neschovával svoje překvapení.
„Takže jsi změnila názor?" zeptal jsem se a udělal krok vpřed. Zavrtěla hlavou.
„Ne tak docela. Ve Volteře vládne chaos. Už nějakou dobu o trůn usilují Rumuni. A daří se jim to. Když jsem naposled viděla pány, hořeli na popel," sklopila pohled. Nebylo mi to líto. Neměl jsem je nikdy rád.
„A tys utekla?" ptal jsem se.
„Neřekla bych to tak," usmála se, ale věděl jsem, jak moc námahy ji to stojí. „Oni mě rádi pustili." Propletl jsem naše ruce a vtiskl jí polibek. Usmála se.
„Jdeme lovit. Vlastně ani nevím, jak se to dělá. Ukážeš mi to?" zeptala se. Vykulil jsem oči.
„Vážně chceš lovit zvířata?" Přikývla. Za zády se jí objevil Alec. Byl jsem překvapený, ale bylo to samozřejmé, že se sourozenci nedají rozdělit.
„Nejsem z toho moc nadšený, ale rád bych to zkusil," usmál se. Přikývl jsem a vydali jsme se společně na lov.

XXX

Seděli jsme na gauči ve svém obydlí. Obmotal jsem ruce kolem jejího pasu a zasmál se. Byl jsem šťastný. Pomalu jsem se připravoval na polibek, jenže to by do dveří neměl mlátit můj švagr.
„No ták, nechte toho! A pusťte nás dovnitř," začal bušit jak pomatený. Nerad jsem vstával. Jane si všimla mého výrazu a zasmála se. Otevřel jsem dveře a pustil je dovnitř. Tanya si sedla vedle Jane a začaly se spolu bavit. Během posledních měsíců se toho hodně změnilo. Alec a Tanya se do sebe zamilovali. Byli zrovna uprostřed příprav na svatbu. Malá, co jsem tehdy zachránil, se dnes vydala poprvé do školy. Pozoroval jsem svou bývalou rodinu. Byla šťastná. Můj obrázek nad krbem pořád byl, ale všechno bylo barevnější. Jane si zvířecí stravu zamilovala. Milovala lov lvů. Její oči měly krásnou barvu topazu.

A já? Já jsem byl naprosto smířený s tím, co jsem byl. Nějakou dobu jsem Victorii za to, co mi udělala nesnášel, ale teď jsem jí byl vděčný. Protože smrtí můj věčný život teprve začal.

Poslední kapitola věnována: Emielee

5. 8. 2010 - 16. 2. 2011

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý poklidný život Rileyho Bierse - 7. kapitola :