Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá světová - 4. kapitola

Druhá světová - 4. kapitola V této kapitole nás čeká pouze pohled Edwarda - bitva... Příjemné počtení, TinkaCullen. :)

Edward:

Jakmile jsme dostali signál, vyvalili jsme se z bezpečí zákopu. V tuto chvíli bylo nesmírně důležité získat celkovou orientaci a přehled o místě bitvy. Všichni jsme měli jen malou chvilku na to vyhodnotit, jaký úkryt se zdá jako vhodný pro nás, a přemístit se k němu. Potom jsme museli okamžitě zahájit palbu po nepříteli.

Sotva jsme vystoupili na světlo, ozvaly se výstřely němců a první vojáci začali padat k zemi. Já jsem se vrhnul k nedalekému kusu skály a schoval se za něj. Jen co se mi to povedlo, křísla do kamenu kulka a já si vydechl. Ještě chvilku jsem sbíral odvahu, k čemuž mi hodně pomáhalo pomyšlení na to, že tohle dělám pro Bellu a její bezpečí.

Párkrát jsem se zhluboka nadechnul, odjistil zbraň a ujistil se, že je dostatečně nabitá. Potom jsem se vrhnul přímo do bitvy. Jakmile jsem spatřil místo bojiště, zvedl se mi žaludek. Za tu chviličku už byla země posetá desítkami těl mých kamarádů, ale i nepřátel.

„Hej, Masene! Teď není čas na nevolnosti, začni okamžitě pálit!“ zařval na mě jeden důstojník. Na souhlas jsem přikývl a začal pálit.

A najednou jako by se ze mě stal stroj na zabíjení. Pocítil jsem zuřivost a nenávist vůči těm, kteří se rozhodli následovat Hitlera a bojovat za jeho ideu – čistě árijský svět. Nedokázal jsem pochopit chorobnost této myšlenky – že někteří lidé podle jiných za lidi vůbec nejsou považováni a jsou bráni jako odpad a póvl společnosti.

Toto se mi honilo hlavou, zatímco jsem pálil na všechny strany. Zároveň jsem ale dával pozor, abych netrefil někoho z našich vojáků anebo aby mě někdo netrefil taky.

Když jsem se podíval doleva, zděsil jsem se. Na Jacka mířil jeden německý voják a už už se chystal vypálit.

„Jacku, pozor!“ vykřikl jsem naléhavě a vystřelil směrem na němce. Jack se na mě chápavě podíval, ale když uslyšel zasténání vojáka, kterého jsem trefil, vděčně se na mě pousmál.

Úsměv mu ale překazila skutečnost, že ho někdo zasáhl kulkou do ruky. On však vypadal, jako kdyby si toho ani nevšiml, dál pálil na všechny strany se stejnou zuřivostí, jakou jsem momentálně oplýval i já.  Pomalu jsem se k němu blížil a kryl se.

„Jacku, máš zraněnou ruku!“ zařval jsem na něj a znepokojeně ho sledoval, protože nevypadal, jako kdyby hodlal přestat.

„Jacku!“ Ted už jsem s ním zatřásl a snažil se, aby mě vnímal. Moc se mi to nelíbilo, protože měl už rukáv celý zkrvavený.

„Sakra, Jacku! Můžeš vykrvácet,“ zařval jsem znova jako smyslů zbavený. Teprve teď se na mě podíval. Ukázal jsem na jeho ruku a on ji jen nevěřícně sledoval.

„Pojď, ošetřím ti to. Tak pojď,“ pobídl jsem ho, když se stále k ničemu neměl.

Zatáhl jsem ho za kámen, za kterým jsem se sám schovával na začátku, a odtrhl mu z uniformy kousek látky.

„Kulka tě jenom škrábla, ale zasáhla hlavní tepnu! Musím to rychle obvázat,“ informoval jsem ho. Napřed jsem mu ránu přikryl kouskem vaty, kterou u sebe nosil povinně každý, a pak ji převázal kusem látky. Jack se na mě díval a občas syknul.

„Díky, Edwarde, zachránils mi život! Zase,“ poděkoval mi zapáleně. Jen jsem pobaveně zavrtěl hlavou a ukázal směrem k bojišti, kde všude lítaly kulky. Jedna prolétla těsně kolem nás a my se jen víc přitiskli ke kameni.

„Ještě mi neděkuj. Jo a neboj, já si to někdy vyberu zpátky,“ odpověděl jsem a trochu se zasmál. Jack se ke mně přidal.

„Tak, hotovo. Jdem tam na ty nácky a vyženem je odsud, ať vědí, čeho jsme schopni,“ navrhl Jack a napřáhl ke mně pěst. Jen jsem do ní praštil svou vlastní a přikývl hlavou.

„Tak hodně štěstí,“ popřál mi.

„Nápodobně,“ odvětil jsem a zase se vrhnul do boje.

Střílel jsem na všechny strany a viděl, jak všude okolo mě padají vojáci k zemi. Někteří s výkřikem, někteří až strašidelně tiše. Ti už se nikdy zvednout neměli. Nejhorší na tom bylo, že za některé tyto pády jsem byl zodpovědný já. Hnusilo se mi to, co musím dělat, stejně jako jsem se hnusil sám sobě.  Pořád jsem si dokola opakoval, že to, co dělám, dělám pro Bellu a pro to, abychom spolu mohli být šťastní, to ale moji vinu nijak nezmírnilo.

A co když už se nikdy domů nevrátíš? našeptávalo mi moje podvědomí. Ne, tuhle možnost jsem si odmítal připouštět. Já se prostě musím vrátit!

A co když už má Bella někoho jiného? otravovalo mě moje podvědomí dál. Ani tuto možnost jsem si však nepřipouštěl. Viděl jsem, jak Bella trpěla, když jsem odjížděl. Jak mě se slzami a láskou v očích sledovala a líbala mě na rozloučenou. Ne, to by mi nikdy neudělala. Věřil jsem jí. Věřil jsem, že i kdyby ji chtěli rodiče provdat, ona by se bránila a nikdy by to nedovolila.

Zatímco jsem takto uvažoval, ani jsem si neuvědomoval, že jsem přestal opětovat nepřátelskou palbu a jen stojím a zírám do prázdna. Vzpamatoval jsem se a najednou jako by se mi do žil vlila nová dávka odhodlání a sebedůvěry. Ano, já to dokážu! My to dokážeme! Osvobodíme svět od Hitlera jednou provždy a já se pak vrátím zpátky do Chicaga za Bellou a mou rodinou.

Nabil jsem si zbraň a opět začal střílet kolem sebe. Slyšel jsem, jak ranění vojáci všude okolo mě sténali a prosili o pomoc. Viděl jsem desítky i stovky zkrvavených a zohavených těl ležet na krví nasáklé zemi a nehýbat se. Zvedal se mi z toho žaludek, ale taková byla bohužel realita.

Říkal jsem si: Co jsem to za vojáka, když ani nedokážu snést pohled na těžce raněného? Ale odůvodnil jsem si to tak, že jsem vlastně nikdy žádné vážnější zranění neviděl. Kdyby ano, určitě by mě to tak moc nezaskočilo.

Mezitím to pro nás začalo vypadat špatně. Naši vojáci, kteří bránili zákopy, padali k zemi a už nevstávali, zatímco na německé straně se objevovali další a další, aby své padlé mohli nahradit. Linie boje se pomalu ale jistě posouvala směrem k našim zákopům a byla jen otázka času, kdy ho dobijou. I když jsem věděl, že já sám tomu moc nepomůžu, snažil jsem se ze všech sil co nejvíc bránit svoji vlast. Nic jiného jsem v tu chvíli opravdu nemohl dělat.

„Jacku, jak jsi na tom?“ zavolal jsem na svého kamaráda, který stál nedaleko ode mě a neochvějně čelil německým vojskům.

„Já dobrý, ale obrana za chvilku padne!“ zařval na mě zpátky. I on vytušil, že tohle pro nás nemůže dopadnout dobře.

Přiběhl jsem k němu a společně jsme se kryli navzájem. Doufal jsem, že tenhle masakr co nejdřív skončí. Věděl jsem, že momentálně nemám čas na to, aby se mi zvedl žaludek, ale jakmile bitva skončí, dolehne to na mě opravdu velice rychle.

Stříleli jsme na všechny strany. Pak jsme se na sebe podívali a oba ihned běželi krýt naše zákopy.

„Jacku, pošli zprávu na základnu. Potřebujeme nutně posily!“ zařval jsem na něj. On jen souhlasně přikývl a už zmizel v bezpečí našeho stanoviště. Já se mezitím snažil držet německé vojáky co nejdál, ale věděl jsem, že už moc dlouho nevydržíme.

Jako by mi němci četli myšlenky, najednou se ozval vítězný řev a zpoza valu se vyvalila obrovská mračna vojáků. Naskákali k nám a okamžitě začali zabírat naše území.

Věděl jsem, že mají rozkazy poražené vojáky nechávat naživu, ale museli je zajmout. No, myslím, že bych bral radši tu smrt, protože nic není horší než to, když z vás po chvilce mučení vymámí všechny tajné plány a postupy.

Jeden voják se zrovna vynořil z hlavní chodby zákopu a před sebou vedl vítězoslavně Jacka. Viděl jsem, jak se naši vojáci vzdávají a postupně skládají zbraně. I střelba pomalu ustávala a jediné, co bylo slyšet, byl chechot němců a ten jejich odporný jazyk.

Jack přiklopýtal ke mně a němci nás spoutali dohromady. Teď budeme odvedeni do německého tábora a doufám, že bude hodně daleko.

„Hej, Edwarde! Slyšel jsem, že němci se pomalu dávají na ústup,“ přitočila se k nám nenápadně Frank, další z našich kamarádů. Přišlo mi to trochu divné.

„Moc to tak nevypadá,“ odporoval jsem mu. On ale jen horlivě pokýval hlavou.

„Ale jo, dva němečtí vojáci se o tom teď bavili. Hitler prý spáchal sebevraždu, ale jeho vojsko se i tak odmítá vzdát!“ líčil nám Frank celý bez sebe.

„To nedává smysl! Proč by válčili dál, když nemají vůdce?“ namítl Jack.

„To netuším, ale teď musíme vydržet! Už to máme skoro za sebou,“ povzbuzoval nás Frank.

„A nevíš, kam nás teď odvedou?“ zajímal jsem se.

„Němci prý utíkají před dalšími armádami, takže nás pravděpodobně vezmou s sebou. Ať se děje cokoliv, musíme držet tempo, jinak nás zastřelí rovnou!“ varoval nás Frank a my s Jackem jenom přikývli.

„Fajn, řekněte to dalším chlapům. Musí o tom vědět všichni,“ pobízel nás náš kamarád a my jen přikývli.

„Hlavně ať vám na to nepřijdou!“ sykl na nás ještě a začal opatrně rozhlašovat tuhle novinu. My s Jackem jsme ho následovali a dávali si pozor, aby to žádný z němců nezjistil.

Když byli všichni naši vojáci připoutáni k sobě, německý generál vydal povel k pochodu. Z naší armády zůstalo asi tak padesát vojáků schopných pohybu. Ty ostatní tady němci nechali na pospas osudu.

Vydali jsme se ostrým tempem směrem k zapadajícímu slunci. Ani mi nedošlo, že celá bitva trvala takhle dlouho. My jsme se rozhodně nevzdávali a pokud to mohu říct, myslím, že jsme bojovali statečně.

Rázovali jsme takhle asi dvě hodiny, když jsme se dostali k německému táboru.  Tam nás všechny nahnali do třech malých stanů a před každý se postavili dva němci. Chvíli jsme tam seděli a čekali, co se bude dít, když mi došlo to, že se nám stala ta nejhorší možná věc.

My jsme váleční zajatci a je jen na nás, abychom udrželi tajemství.

My jsme váleční zajatci!


Tak, další kapitola je za námi. Musím se přiznat, že už mi trochu dochází nápady, ale to se snad zase zlepší. :)

Doufám, že se Vám kapitola líbila a určitě mi nechte komentář. Díky moc, TinkaCullen. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhá světová - 4. kapitola :

 1
08.09.2014 [21:17]

Blotik:D: Pokud vím, tak byly, ale jen výjimečně, i když je pravda, že na konci 2. sv. v. už se nevyskytovaly.

4. :D
07.09.2014 [18:03]

A byly vůbec ve druhé světové zákopy?

06.09.2014 [11:53]

SamejzeeaHurá, tešila som sa na ďalšiu kapitolu, a táto bola skvelá. Ja dejepis veľmi neviem, ale takto to určite nebolo, ale inak to bola skvelá kapitola... Emoticon

2. Eleni
06.09.2014 [10:49]

Zajímavý příběh... Emoticon Emoticon Emoticon

05.09.2014 [15:45]

BlotikTakže, abych zhodnotila tuhle kapitolu... Styl psaní není nejhorší, ale těch nesrovnalostí!!!
Rozhodně se v období druhé světové války nepřálo štěstí "přaštěním zatnutou pěstí o sebe". Tohle se v té době u vojáků vůbec nedělalo, jestli to už vůbec bylo známo. Spíš si poklepali na rameno nebo podali ruce nebo tak.
Další věc, aby mu mohli zasáhnout tepnu na ruce, ale zároveň ho jenom "škrábnout" (jinak by mu prostřelili kost, popřípadě prostě jenom střelili a kulka by se zastavila o kost), to by musel tu pušku držet teda pěkně blbě, navíc by z ní nemohl střílet.
Další věc, jestli to bylo jenom škrábnutí a trefa do tepny, krev by vystřikovala, rozhodně by netekla a nešpinila jenom rukáv kolem. Je to naprostá kravina. A ten člověk by rozhodně nestál, ale začal by pomalu upadat do šoku.
Další, vatou se rána vážně neošetřuje, a člověk by s tebou vůbec nemluvil po takové době. A i kdyby ta vata teda byla, budiž, tak nejdřív látka, pak POŘÁDNÝ kus vaty, aby to udělalo nějaký tlak, a pak zase obvaz nebo látka.
Další věc, řekněme, že dějepis ti moc nejde, protože takhle přesně se nebojovalo, navíc když zjistili, že je Hitler mrtvý, tak bojovat přestali. A vědět to museli, když se o tom podle tebe bavili.
Další věc, kdyby teda utíkali před ostatními vojsky, rozhodně by se nezdržovali nějakými zajatci, kteří by je zdržovali. Na místě by je zabili, jelikož "válka skončila" (aspoň pomyslně, vím, že ještě oficiálně ne), tak je zbytečné brát zajatce. Zbytečné a nesmyslné.

No, doufám, že si příště dáš na nesrovnalosti pozor; a že jich bylo, teda.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!