Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá šance na lásku 2. kapitola

19.07.2016 (08:00) • Talie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 981×

Elizabeth

Dneska jsem extra unavená, asi u dějepisu usnu, protože jsem včera šla spát hodně pozdě, musela jsem totiž pořád přemýšlet nad jediným člověkem, a to je Edward. A jak jsem se konečně uráčila spát, tak jsem ho měla i ve snu. Prostě to nešlo, nechápala jsem vůbec, proč nad ním přemýšlím, nebo proč se mi i o něm zdá, sice jo, vím, že se mi líbí, ale to snad není důvod, abych ho měla plnou hlavu.

Ráno jsem si pořádně vypláchla obličej studenou vodou, rychle jsem se nasnídala a běžela na autobus, protože nespavost mi způsobila pozdní vstávání, takže jsem nestíhala. Na štěstí jsem autobus stihla jen tak tak.

Ve škole už na mě čekala Ange, která se tvářila, že by mě nejradši něčím praštila.

„No konečně! Víš, jak dlouho na tebe čekám, už jsem se bála, že nestihnu kvůli tobě hodinu!“ řekla naštvaně.

„Ahoj, ráda tě vidím,“ řekla jsem posměšně.

„Promiň, že jsem tě nepozdravila, ale nemáme na to čas, za dvě minuty začíná první hodina, tak rychle pojď,“ řekla sarkasticky a už spěchala na první hodinu, což měla být biologie.

„No jo. Víš, zaspala jsem a málem nestihla druhý autobus,“ řekla jsem omluvně a rychle šla za ní.

„Nevadí, hlavně už pojď,“ přijala mou omluvu a pokračovala v chůzi.

Edward

Už jsem seděl ve třídě a jen čekal, až zazvoní. První hodinu jsem dneska měl biologii. Docela nudný předmět, ale jinak mi nevadil.

Zazvonilo a do třídy vletěly Ely a Ange.

„Dobrý den, pane učiteli, promiňte, že jsme přišly pozdě. Autobus se zpozdil,“ řekla omluvně Ange a zašklebila se na Ely.

„Dobře, nevadí, jděte si sednout,“ pravil učitel Berengar a otočil se zpátky na svůj stůl. Jenže byly jen dvě volná místa u jedné holky, která se asi jmenovala Cherine, a u mě. Ange si rychle šla sednout k Cherine a usmála se posměšně na Ely, která si šla pomalým krokem sednout ke mně.

„Ahoj, nevadí ti, že si k tobě přisednu?“ pozdravila mě a ukázala na místo vedle mě.

„Ahoj, ne, nevadí, stejně si nemůžeš jinde sednout.“ Usmál jsem se na ni a ona si zatím sedala.

„No to máš pravdu, ale je tu ještě země,“ zazubila se na mě a já propukl smíchu. To bylo po dlouhé době, co jsem se hodně rozesmál po té nehodě. Ale jak jsem si všimnul, že se na mě dívají spolužáci a učitel Berengar, tak jsem toho hned nechal.

„Jo, země je sice volná, ale nejsi žádné zvíře, abys na ní seděla.“ Ještě jsem se na ni usmál a psal jsem do sešitu dnešní zápis. A Ely už neodpovídala, ale za to se pořádně zbarvila do červena.

Hodina skončila a já se přichystával na další, naštěstí jsem mohl zůstat v té samé třídě, protože by měla být hodina dějepisu tady. Ely si všimla, že zůstávám na svém místě a oslovila mě.

„Edwarde? Ty máš teď dějepis, že?“ Zmateně jsem se na ni podíval a přikývl jsem.

„Aha, no mohla bych sedět zase s tebou? Mám totiž taky dějepis a nejsou tu volné místa k sezení, tak jestli ti to nevadí?“ zeptala se mě a pousmála se.

„Ne, nevadí. A nevíš, koho teď máme mít na hodinu?“ Tahle otázka byla úplně nedůležitá, ale chtěl jsem působit jako normální spolužák.

„No, máme třídní, paní Desiree Vallée,“ řekla nezajímavým tonem a usmála se na mě a já jsem jí úsměv oplatil a dál jsem byl potichu.

Elizabeth

Druhá hodina začala tím, že nám učitelka řekla zajímavou novinku.

„Dobrý den, žáci. Tady vám rozdám pro rodiče lístečky na školní dvoudenní výlet na horu Mont Faron. Pojedeme tam dne prvního desátý a to zrovna má být zamračeno a pršet, takže si vemte teplé oblečení a deštníky nebo pláštěnky. Budeme přespávat na chatě. A doporučuju to všem žákům, protože se tam budeme i učit a z toho výletu se bude tvořit padesát procent známky na vysvědčení.“ Zatím jak to říkala, rozdávala lístečky.

A jak řekla, že tam budeme muset jet, tak si skoro všichni povzdechli, protože asi nikdo z holek neměl rád hory a šlapání. Mně to nevadilo, měla jsem ráda čerstvý vzduch hor a lesy a výhled na celé město.

„Pojedeš?“ překvapil mě Edward svou otázkou.

„No, nejspíš jo. Mám ráda procházky po horách a lesy. A ty?“ oplatila jsem mu otázku.

„Nevím, ale nejspíš ne,“ odpověděl smutně.

„A proč?“ podívala jsem se na něho zmateně.

„No já jsem tak nějak alergický na slunce,“ pousmál se.

„Ale ty dny, co tam máme být, má pršet. A kdyby náhodou svítilo slunce, můžeš si dát klobouk a můžeš použít deštník jako stínidlo.“ Usmála jsem se na něho, ale on se tvářil, jakoby mu to vůbec směšné nepřipadalo.

„No nevím. Ještě uvidím a podívám se na předpověď. Ty chceš, abych tam šel?“ zeptal se se zájmem, ale vůbec neměnil pohled a já se začervenala.

„No mě to je jedno, jestli pojedeš, jen že by ti to zlepšilo známky, ne že bys je měl špatné nebo tak něco, a taky je s tebou sranda,“ vykoktala jsem ze sebe a ještě víc se začervenala a usmála se na něj.

„Aha, no mám docela dobré známky, díky, ale myslím, že máš lepší smysl pro humor než já.“ Usmál se na mě a dál už jsme se o tom nebavili. Byla jsem v šoku, že Edward Cullen si myslí o mně, že jsem vtipná!

Edward

Celou další hodinu, co jsem neměl společnou s Ely, jsem přemýšlel o výletu na Mont Faron. Musím se ještě zeptat Alice, jestli bude dostatečně pod mrakem, abych tam mohl jít. Hrozilo totiž, že kdyby začalo svítit slunko, že bych začal jiskřit jako disko koule. Což by pro mé spolužáky nebylo moc normální.

Jakmile byla přestávka, šel jsem po škole hledat Alice. Najednou jsem na ni narazil, jak sedí s Rose na lavičce.

„Alice, jaké bude počasí prvního desátý?“ zeptal jsem se hned, jak jsem byl asi krok od ní, a ona hned měla ten nevnímaný výraz, když se obvykle dívala do svých vizí.

„Tohle tě potěší, Edwarde, můžeš jet na výlet, bude celé dva dny zamračeno a pršet,“ řekla potěšeně a já jí hned viděl v myšlenkách Ely. Jak ji sakra zná?

„Dobře, díky, ale já tam nejedu kvůli ní, ale kvůli učení. A jak ji vůbec znáš?“ I když jsem vůbec neřekl Elyíno jméno, Alice věděla, o kom mluvím.

„Má se mnou společnou matiku.“ Vyplázla na mě jazyk a odešla.

Ta Alice. Takový malý skřítek a dovoluje si, i když jo, je stejně silná jako já, ale i tak bych ji přepral, kdybychom spolu bojovali. Byla teoreticky nejmladší z nás všech, ale i tak se chovala, jako by jí všechno patřilo. Mně to nevadilo, měl jsem jí rád, byla to moje nejmilejší sestřička. Za to Rose byla vždycky tak nějak samotářská a byla to spíš jakoby moje starší sestra, aspoň se tak na to chovala, a taky podle papírů ve škole byla starší o rok. Takže jsem s ní neměl žádné společné hodiny.

Teď jsem měl mít výtvarku. Sice chápu, že bychom měli umět kreslit a tak, ale přijde mi to jako úplně zbytečný předmět. Přišel jsem do třídy a viděl jsem, jak tam u jednoho stojanu na obraz stojí Ely a poslední volný stojan je právě vedle ní. Ach jo. Proč musím být vedle ní vždycky já? Ne, že bych ji neměl rád, ale v tom byl právě problém, já jsem ji měl rád a kvůli tomu jsem se jí chtěl vyhýbat. Nechtěl jsem žádný vztah a nechtěl jsem ji ani zranit, kdyby mi své city řekla.

„Dobrý den, třído! Já jsem vaše nová učitelka na výtvarku. Jmenuji se Elayna Thévenet. Jestli se ptáte, proč jste v kroužku a uprostřed je židlička, tak to je kvůli tomu, že si tuto hodinu zvolíme někoho, kdo si sedne na tuto židličku, a vy ostatní ho budete kreslit. Teď si vybereme dívku, příští hodinu zase chlapce.“ Hned jak to dopověděla, začala celá třída hulákat různá jména a učitelka Thévenet se rozhlížela a zvažovala, koho vybere.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se a ukázala na Ely.

„Já? No, jmenuji se Elizabeth,“ odpověděla Ely plaše a všichni se na ni podívali.

„No takže, Elizabeth, pojď si dnes sednout na tuhle židličku a ostatní tě budou kreslit,“ řekla učitelka a popadla Ely za ruku a vlekla ji doprostřed na židli.

„Takže, třído, dnes budete kreslit Elizabeth. Dejte se do práce a já taky budu kreslit a prosím o ticho. A hlavně si dejte pozor na proporce obličeje a taky tvar je důležitý. A ty, Lízo, se ani nehýbej a klidně se můžeš trošku pousmát,“ řekla nejdřív třídě a pak se otočila na Ely a dala jí přezdívku Líza.

„Ano, a, paní učitelko, říkejte mi prosím Ely,“ opravila Ely učitelku a narovnala se.

„Jistě, a otoč se prosím tímto směrem, aby tě všichni žáci viděli aspoň bokem.“ Otočila Ely tak, že byla čelem ke mně a ještě jí pošeptala, ať se usmívá.

Bylo trochu trapné, že se musela dívat zrovna na mě a ještě k tomu se usmívat. A Ely to přišlo asi taky trapné, protože se začervenala, jakoby jí hořel obličej. Pousmál jsem se na ni, abych jí trochu situaci ulehčil, ale zřejmě jsem jí moc nepomohl, protože se jí potom už celý obličej zbarvil do červena.

Elizabeth

Seděla jsem na stoličce zpříma a měla pohled rovnou na Edwarda, nevěděla jsem, kam se dívat, jestli na něho, nebo někam za ním, nebo na zem, ale na zem jsem se dívat nemohla, protože bych v obraze vypadala jako bych měla zavřené oči. Pohled na Edwarda mě zaujal, protože se vždycky na mě na chvíli díval a pak něco do obrazu namaloval, a tak se to opakovalo, vypadal úplně zaujatě do toho, co dělá.

Já jsem byla úplně nervózní, neboť jsem se ještě musela usmívat a on se taky na mě párkrát pousmál. Z toho mi úplně hořela tvář a nemohla jsem popadnout dech, párkrát jsem se i podívala na Ange, ale ta se jen šibalsky usmála a ukazovala, že se mám pořádně nadechnout, protože jsem úplně červená, tak jsem to aspoň pochopila, když ukázala na své tváře a pak ukázala na mě.

Snažila jsem se co nejvíc uklidnit, ale nešlo to, ten pocit, že se na mě dívá celá třída a taky kluk, co se mi líbí, způsobilo všechny mé příznaky nervozity.

Už vidím ty obrazy, jak tam budu úplně červená a orosená potem. Čekala jsem jen na zvonění, abych mohla co nejrychleji vystřelit z této třídy a jít se na toalety schladit.

Pak konečně zazvonilo a já se už pomalu zvedala ze židle.

„Počkej, Ely, nechceš se podívat na to, jak tě namalovali tvoji spolužáci?“ zastavila mě paní učitelka.

„Ne, nepotřebuju to vidět.“ Pousmála jsem se slabě. Už mě z toho usmívání bolel obličej.

„Ale jo, potřebuješ, pojď, začneme tady.“ Zatáhla mě za ruku a poukázala na obrázek Ange. Ta mě nakreslila tak hezky, ale věděla jsem, že mi tam určitě musela hodně té krásy přidat, poděkovala jsem tiše a šla dál za učitelkou, která vždycky žákům řekla známku, jakmile posoudila jejich obraz.

Oběhly jsme celé kolečko, až jsme byli u Edwardova. On mě tak nádherně nakreslil, vůbec mě tam nezbarvil jako rajče, ani mi tam nenakreslil velké pupínky jako skoro celá třída. Nakreslil mi nádherné modré oči a čistou pleť a krásný úsměv. Skoro jsem se vůbec nepoznala, jen jsem otevřela pusu do kořán.

„No páni. Výborně. Jak se jmenuješ, mladíku?“ předběhla mě učitelka při obdivování jeho obrazu.

„Edward Cullen.“ Pousmál se na učitelku a pak na mě.

„No, Edwarde, moc se ti to povedlo. Tvůj obraz bude pověšen tady ve třídě jako příklad a obdivování pro další studenty, co to budou mít taky za úkol. Dostáváš jedna s hvězdou.“ Usmála se na něho a šla ke svému stolu zapsat všem známky.

„Co na to říkáš ty? Namaloval jsem tě správně?“ zeptal se mě Edward a usmál se na mě

„Je to nádherné tak moc, že nemůžu uvěřit tomu, že jsem to já. Díky,“ odpověděla jsem s úžasem.

„Za co děkuješ?“ zeptal se mě s pokrčeným čelem.

„Za to, že si mě udělal krásnou,“ odpověděla jsem a trochu se zastyděla.

„Ty si nemyslíš, že jsi krásná?“ zase se mě zeptal a já nevěděla, co mám odpovědět, takovou otázku jsem nikdy nedostala.

„No, asi ne,“ řekla jsem nejistě.

„Máš moc krásné oči,“ řekl a zahleděl se mi do očí a já jsem jen cítila, jak se mi hrne krev do obličeje.

„A když se stydíš, tak se začervenáš,“ pokračoval, usmál se a já jsem v rozpacích odvrátila zrak.

„Ahm, Ely, jdeš?“ vyrušila nás a mě zachránila Ange před trapným tichem a já si vůbec nevšimla, kdy odešla učitelka,

„Jo, už jdu. Tak zase zítra. Ahoj,“ řekla jsem Edwardovi a už šla pomalu za Ange.

„Jo. Ahoj,“ odpověděl mi krátce Edward a já se jen otočila, zamávala a šla.

A pak jsem asi jen celý den myslela na Edwarda.

Autor: Talie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance na lásku 2. kapitola: