Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 46

09.03.2017 (15:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2201×

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

Den D nastal jako mávnutím kouzelného proutku. Edward si prosadil Cullenovi už od rána poletovali a všechno připravovali. Mě dovolili akorát sedět a odpočívat. Alespoň jsem se mohla těšit na své rodiče. Už jsem je dlouho neviděla.

„Bellinko.“ Máma se mi vrhla kolem krku, ani jsem se nestihla otočit.

„Ahoj mami.“ Usmála jsem se a s hekáním jsem se postavila.

„Pane jo, tebe už je kus.“ Prohlížela si mě, ale vypadalo to, že má radost.

„Připadám si jako tuleň. A to mám termín až za měsíc a půl,“ posteskla jsem si.

„A jinak je všechno v pořádku?“

„To ano.“

„Tak hlavně, že jsme oba zdraví. A tak mě napadá… kluk nebo holka?“ zeptala se se šibalským úsměvem.

„Kluk,“ zašeptala jsem zbožně.

„No tak to Edward musí být v sedmém nebi.“

„ Někdy bývá pěkně nesnesitelný,“ postěžovala jsem si. „Ale může se přetrhnout, abych byla spokojená.“

„No jistěže. Divila bych se, kdyby tomu tak nebylo. Čekáš jeho dítě. Syna ke všemu. Počkej, až se narodí. To praskne pýchou.“

„Už aby to bylo. Jsem naprosto nepohyblivá, sama se skoro ani nepostavím. Jenom bych spala a jedla.“

„Jen si to užívej. Až se to narodí, budeš ráda za pět minut klidu. Na to se připrav.“ Zasála se tiše máma.

„Je mi to jasné.“ Dala jsem jí za pravdu, ale v koutku duše jsem doufala, že se k tomu Edward postaví čelem a dítě nebude mít jen na hraní, ale že se o něj i dokáže postarat.

„A jak jsi na tom dneska?“ Zajímala se.

„Jsem v klidu. Nikdo mě nenechá nic udělat.“

„To je dobře. Musíš odpočívat dokaď to jde.“ Souhlasila s Cullenovými, ale na můj názor se tu nikdo nezeptal. A že jsem vystudovala medicínu, to mi tu snad ještě přitěžovalo.

„Bello, prosím. Je čas.“ Přišla za mnou Rose. Stále jediný člověk v téhle domácnosti, který se ke mně choval normálně. I když možná jen kvůli prckovi.

„Jistě, utíkej. Ať nepřijde nevěsta pozdě.“ Zasmála se máma, objala mě a nechala osudu.

S Rose jsme odešly do jejího pokoje, kde jsem měla improvizovanou šatnu. Sama mě nalíčila, učesala a pomohla mi do šatů. Ty byly božské. Na moje pokročilé těhotenství jsme sehnaly šaty úplně princeznovské. Opaté, s rozšířenou sukní, dlouhé rukávy a celé pokryté drahou a luxusní krajkou. A s líčením jsem byla vážně kus. Byla jsem si jistá, že jakmile mě Edward uvidí, spadne mu brada úžasem. A nějak jsem doufala, že o svatební noci mu úžasem spadne nejen brada.

„Jsi překrásná.“ Rose mi s úsměvem vysekla poklonu.

„Díky.“ Oplatila jsem jí úsměv. Nemohla jsem si pomoct, ale nějak jsem se nemohla přinutit být nervózní, nesvá či mít o svatbě nějaké pochyby. Byl to pro mě snad den jako každý jiný.

„Připravená?“ I ostatní to snad prožívali víc, než já. „Pošlu sem tvého otce.“ Hodila po mě poslední úsměv a zmizela.

„Zlatíčko, moc ti to sluší.“ Rozplýval se táta, jen co vstoupil do dveří. „Vypadáš jako princezna.“

„Děkuju.“

„Jsi v pořádku? Nejsi nervózní?“ Už jsem říkala, že to všichni prožívají víc než já? Táta toho byl hlavním příkladem.

„Ne, ani ne. Jsem v pohodě.“ Pokrčila jsem rameny. Táta nevypadal, že by mi to věřil, ale to byla jeho věc. Mrkla jsem na hodiny, a protože už se blížily dvě hodiny, sama jsem se chytla jeho rámě a nasměrovala nás ke dveřím. Ještě jsem si vzala svoji kytici a byla jsem opravdu připravená.

Obřad se odehrával na Cullenovic velké zahradě. Bylo tu jen pár hostů a uprostřed byl natažen červený koberec až dopředu k oddávajícímu a čekajícímu Edwardovi. Jakmile začala hrát hudba, táta se semnou rozešel kupředu.

Edward se na mě celou dobu usmíval jak měsíček na hnoji a oči mu zářily jako dvě hvězdičky. Najednou se mi rozklepala kolena. Musela jsem se usmívat jako blázen a měla jsem pocit, že se za chvíli blahem rozplynu. Všechno jakoby zapadlo na své místo. Věděla jsem, že je správné si Edwarda oficiálně vzít a ať to dneska dopadne jakkoli, zašijeme se s Edwardem na celý týden a nevylezeme z postele. Charlie mě na konci uličky předal Edwardovi a po polibku na tvář mě nechal osudu.

„Já, Edward Cullen, beru si tebe Bello Swanová za manželku. V dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v chudobě a bohatství. Slibuji, že ti budu vzorným manželem, budu tě ve všem podporovat, stát ti po boku a plnit všechny tvé sny. Slibuji, že budu vychovávat a milovat naše děti, jak nejlépe dovedu. Miluji Tě.“ Poslouchala jsem s úsměvem Edwardův slib a z očí mi přitom tekly slzy štěstí. Tolik mě to dojalo, až jsem se bála, že já ze sebe nic nevymáčknu.

„Já, Isabella Swanová…“ Musela jsem si odkašlat. „Beru si tebe Edwarde Cullene za manžela. V dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v chudobě i bohatství. Slibuji, že ti budu vzornou manželkou, budu ti stát po boku a ve všem tě podporovat. Slibuji, že budu vychovávat a milovat naše děti, jak nejlépe dovedu. Miluji Tě.“ Zopakovala jsem to v upravené verzi a to nejdůležitější bylo za námi.

„Má-li někdo námitky, ať promluví teď nebo ať mlčí navždy.“ Nastala minuta ticha, a když se nikdo nehlásil, oddávající pokračoval. „Prohlašuji vás za muže a ženu. Můžete si dát první manželské políbení.“ Než jsem se vzpamatovala, Edward držel moje tváře a hladově mě líbal. Potom se na mě usmál a už jsme putovali z náruče do náruče a nechali si gratulovat tím zástupem hostů, který se oproti plánům pořádně rozrostl.

„Paní Cullenová.“ Edward to vyslovil s takovou pyšností, že to snad nebylo ani možné. „Konečně oficiálně.“

„Bello, gratuluju. Moc vám to spolu sluší. Budete skvělí rodiče.“ Charleine mě pevně objala. „Popovídáme si po jídle. V klidu.“ Mrkla na mě a nechala mě dalšímu.

Edward si mě pyšně odvedl ke stolu. Pyšně se vedle mě posadil a nespustil ze mě pohled.

„Vypadáš nádherně. Nejkrásnější nevěsta na světě.“ Věřila jsem mu, protože do polibku vložil všechny své zbožňující city. „Miluju tě.“

„Miluju tě.“ Odpověděla jsem mu, ale pak šlo všechno vyznání stranou, protože na řadu přišlo jídlo.

Celé odpoledne jsem se královsky bavila. Nejen, že jsme si s Edwardem zatancovali, ale také jsem našla spoustu společných témat s našimi hosty. To byla svatba, jakou jsem si vždycky představovala. Byla jsem nadmíru spokojená, ale taky unavená.

„Edwarde?“ Nechtěla jsem ho rušit, když se bavil se svými bratry, ale už jsem nemohla vydržet.

„Ano, hvězdičko?“ Otočil se na mě s úsměvem.

„Půjdu si na minutku nahoru odpočinout.“

„Doprovodím tě.“

„Ne, ne. Jen si na chvilku lehnu a pak se vrátím.“

„Hlavně neusni moc tvrdě. Máme před sebou novomanželskou noc.“ Zasmál se, ale s polibkem mě propustil.

Zmizela jsem ze sálu jako pára nad hrncem. Neměla jsem sílu někomu něco vysvětlovat, jen jsem si chtěla lehnout a ulevit svým bolavým nohám a hlavně zádům. Už jsem stála ve výtahu a nemohla se dočkat postele, když přistoupil, mě povědomý, muž v černém kabátě. Pořád jsem přemýšlela nad tím, koho mi připomíná, ale ani za nic jsem ho nemohla nikam zařadit. Až když se ke mně otočil, se mi rozsvítilo. Tep mi vylétl snad na dvě stě dvacet, ruce se mi začaly potit a začala jsem panikařit. Vždyť to byl přeci jeden z těch šmejdů, co mě tak dorasovali, když jsem si Edwarda poprvé tajně vzala!

„Co by to bylo za svatbu bez únosu nevěsty?“ Usmál se na mě slizce a namířil proti mně zbraň. Chtěla jsem začít křičet, ale nevyšla ze mě ani hláska. „Buď v klidu, princezno a nic se ti nestane.“ Zastavil výtah a pak jsme jeli znovu do přízemí. „V tichosti přejdeme přes halu ven do auta.“ Udílel tiché pokyny. Moji ruku si zahákl do své a se smrtelným klidem mě vyvedl ven. Já se nezmohla ani na zoufalý pohled okolo sebe. Znovu jsem cítila na boku studenou hlaveň, která se mi zarývala do boku, a v hlavě jsem měla jen jediné. Hlavně ať se nic nestane prckovi. To bych si v životě neodpustila.

Nikdo si nevšiml nervózní těhotné nevěsty, jak prchá s mužem, který ji tiskne k pasu zbraň, takže jsem za minutu seděla v autě s černými skly.

„Paní Cullenová, vítejte. Gratuluji ke sňatku.“ Otočil se na mě ten největší grázl, s jakým jsem se kdy setkala. „Omlouvám se, že jsem vás tak vyrušil, ale Edward má něco, co patří mě a já mám teď něco, co patří jemu. A to dokonce dvakrát. To se ale musí nechat, velice vám to sluší.“

„Nevím, čeho tímhle chcete dokázat.“ Dodala jsem si odvahu a doufala, že za tuhle svoji drzost jednu nedostanu.

„To nechte na mě.“ Odbyl mě ledově. „A vzhledem k vašemu stavu bych doporučoval, abyste mě moc nerozčilovala.“ Co tím do háje myslel? Že by byl schopný připravit mě o dítě? Jenom tahle myšlenka mi stačila na to, abych se ve mně probudil pud sebezáchovy a poslechla jsem. Zajela jsem hlouběji do sedačky a snažila se uchlácholit prcka, který se právě probral.

Jeli jsme asi třicet minut cestou, která vedla na letiště. Letiště? Teď na mě dolehla všechna panika. Jak mě Edward najde, když se mnou odletí, kdo ví kam? Znovu se mi začaly klepat kolena a potit ruce. Já přeci nemůžu nikam letět. Je to nebezpečné pro miminko. A co Edward? Nikdy mě nenajde!

Najeli jsme na osamocenou ranvej daleko od letištních hal a hangárů. Zastavili jsme u helikoptéry a otrapa mě začal vystrkovat z auta jako bych byla pytel brambor.

„Já nikam nejdu.“ Vzpříčila jsem se. „Nemůžu letět.“

„Vážená paní Cullenová,“ přišel ke mně jejich šéf. „Myslel jsem, že jsem to řekl dost jasně. Ale pokud ne…“ Sáhl do saka a vytáhl zbraň. „Půjde to po zlém.“

„Ne, ne, ne.“ Kroutila jsem hlavou, z očí mi tekly slzy beznaděje a všechno mě bolelo.

„Jdeme!“ Přikázal mi a znovu se mi zbraň zaryla do boku. A tlačila mě stále víc, dokaď jsem se nerozešla. „Dělej!“ zařval na mě a strčil do mě tak, až jsem zakopla. Stačila jsem dát ruce před sebe, ale přesto jsem dopadla dost tvrdě. Tak tvrdě, že mi z dlaní začala téct krev.

Dva muži mě tvrdě postavili zpátky na nohy, a aby se můj pád neopakoval, vzali mě tak silně, až mě skoro nesli. Snažila jsem se jim vyškubnout, ale ztrácela jsem síly, až mi žádné nezbyli. Jenom na pláč.

„Bello? Bello!“ Myslela jsem, že se mi to zdá. Slyšela jsem Edwardův hlas, ale nebyla jsem schopna ho najít očima. „Zolnerowichi, ty svině!“ Slyšela jsem ho stále blíž, ale neuvědomovala jsem si jeho přítomnost, dokaď zbraň neopustila můj bok a neozval se výstřel.

„Ne!“ Otáčela jsem se všemi směry, ale pořád jsem ho neviděla. Dokud nevyšla další střela.

Uviděla jsem ho za černým autem a nejen jeho. Byl tu Emmett, Jasper a dokonce i Edwardův otec. Na jednu chvíli jsem doufala, že už budu v bezpečí, ale dřív mě stihli naložit do vrtulníku a ten začal startovat. Chtěla jsem se prát, abych se dostala ven, ale přes moje břicho se prohnala ohromná křeč, až jsem se svezla na zem.

Střílení pokračovalo, ale pomalu ustávalo. Zvedla jsem hlavu, abych viděla, co se děje a zamrazilo mě. Edward držel strůjce toho všeho pod krkem a jeho výraz mě k smrti vyděsil. Okolo nich se váleli jeho bodyguardi s hlavou nepřirozeně na stranu a s krvavými skvrnami pod nimi. Ale Edward mě vyděsil milionkrát víc. Jeho zběsilý výraz, vyceněné zuby a tmavé oči. A pak se k němu sklonil a jediným pohybem mu zlomil vaz.

Vykřikla jsem hrůzou a zároveň bolestí, protože se přihnala další křeč. A moje nádherné, bílé, svatební šaty se mi začaly zbarvovat do červena.

„Do prdele,“ vyhekla jsem s hrůzou a snažila se dostat z vrtulníku. Musela jsem do nemocnice. A pryč od Edwarda, od všech těch mrtvol.

„Bello?“ Edward stál ve vteřině u mě.

„Nedotýkej se mě!“ zaječela jsem s panikou. Pořád jsem viděla, jak mu láme vaz.

„Musíš do nemocnice.“

„Já sama. Nešahej na mě.“ Snažila jsem se ho odstrčit, když mě přepadla další křeč.

„Bello! Musíš do nemocnice. Krvácíš.“

„Myslíš, že to nevím?“ vyjela jsem na něj a přečkala jsem další bolest. „Telefon, dej mi telefon. Zavolám si sanitku.“

„Než sem přijedou, může se něco stát.“

„Polib mi prdel.“ Vylétlo to ze mě, ani jsem nevěděla jak.

„Isabello, Edward má pravdu.“ Vložil se do toho Carlisle. „Potřebujete rychle do nemocnice.“

„Sanitku.“ Stála jsem si na svém, ale začaly mě opouštět síly. Motala se mi hlava a bolest v břiše se stále stupňovala, až jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se v autě a než jsem se zorientovala, byli jsme u nemocnice. Edward mě držel za ruku, ale když zjistil, že jsem se probrala, rychle mě pustil. Já se cítila, jako kdyby mě přejel válec. Všechno mě bolelo a nejvíce břicho. Měla jsem tušení, že se blíží něco špatného.

„Už jsme tady.“ Poté, co jsem odmítla Edwarda, mi z auta pomohl Carlisle. Posadil mě na vozík, se kterým čekala sestra, a už mě valili dovnitř na vyšetření.

„Hvězdičko, musíš si sundat ty šaty.“ Edward mi chtěl pomoct, ale zarazila jsem ho.

„Ty na mě nešahej. Já sama.“ Chtěla jsem se pustit do zipu na straně, ale v tu chvíli mě znovu přemohla bolest.

„Vždyť si nedosáhneš na zip.“

„Poprosím sestřičku.“ Otočila jsem se na milou mladou slečnu, co stála u ultrazvuku.

„Jistě.“ Souhlasila ochotně, když jí došlo, co po ní chci. Edward se stáhnul, ale věděla jsem, že jen na tuhle chvíli.

Doktor mi udělal ultrazvuk a další nutná vyšetření. Myslela jsem si, že to bude v pořádku, planý poplach, ale on se čím dál víc mračil.

„Co se děje?“ Znepokojovalo mě to.

„Paní Cullenová, musíte okamžitě na sál. Plod má málo kyslíku. Musí okamžitě ven.“

„Ale je ještě malý.“

„Nemusíte se bát, 35. týden už je života schopný. Všechno dobře dopadne.“ Snažil se mě uklidnit, ale vyšlo to na prázdno. „Jedeme.“

„Edwarde.“ Chytila jsem se jeho ruky. Najednou mi bylo jedno, co jsem viděla. Jen jsem potřebovala svého muže, aby mě uklidnil. „Mám strach.“

„Neboj se, hvězdičko, bude to v pořádku. Jsem tady.“

Než jsem se nadála, už jsme byli na porodním sále. Edward musel zůstat venku a já tak se svým strachem zůstala sama. Protože ještě prcek nebyl připravený na cestu ven, museli mě uspat a udělat císařský řez. Jediné, co jsem stihla, než jsem upadla do umělého spánku, bylo poslední pohlazení mého obrovského břicha a tiché přání, ať vše dobře dopadne.

Dítě! Probudila jsem se s leknutím a cítila se vážně divně. Neměla jsem břicho, jen šílenou bolest a zmatek v hlavě. Rozhlížela jsem se po pokoji a snažila si uvědomit, co že se to stalo.

„Lásko, už jsi vzhůru? Jak ti je?“ Edward vpadnul do dveří jako divoká voda a ve vteřině jsem měla přilepené jeho rty na mých.

„Já… co miminko?“

„Je v inkubátoru, ale všechno je v pořádku a je to nejkrásnější dítě na světě.“

„V inkubátoru?“

„Je mi to líto, Bellinko. Bylo to na poslední chvíli, ale všechno je v pořádku.“

„Chceš mi říct, že kdyby se to… nestalo, tak by bylo všechno dobrý?“

Neodpověděl, takže souhlasil.

„Edwarde, děláš si ze mě srandu?“ Chtěla jsem se nadzvednout, ale moje břicho mi to nedovolilo. Zaúpěla jsem bolestí a Edward byl hned u mě.

„Nech mě být.“ Odstrčila jsem ho a opatrně jsem vyhodila nohy z postele.

„Kam jdeš? Musíš ležet.“

„Musím ho vidět. Musím vidět svoje dítě!“ Panika mě obalovala jako deka.

„Tak počkej. Nemůžeš chodit. Přivezu ti vozík.“

„Já sama.“

„Do háje, Bello! Můžeš si ublížit. Uklidni se a počkej, až ti pomůžu. Pak pojedeme.“

„Fajn,“ vyprskla jsem a počkala.

Edward mi pomohl na vozík. Pečlivě kolem mě obalil župan a ještě mi přes kolena dal deku. Jako kdybych byla malomocná. V tichosti jsme dojeli výtahem až úplně do horního patra. Edward šel na jistotu a já byla nervózní.

„To je on.“ Ukázal mi Edward našeho syna.

„Pane Bože, je tak maličký.“ Ani za nic jsem si nepředstavovala, že bude maličký takhle moc. Všude kolem něj byla spousta hadiček. Byl zachumlaný pod dekou a spokojeně spal. „A je tak krásný.“ Ani jsem si to neuvědomila a z očí se mi kutálely slzy jako hrachy. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že je malý v pořádku, ale štěstí ve mně bojovalo i se strachem, že všechno nemusí být tak, jak má.

„Proč pláčeš?“ Edward mě pevně objímal.

„Protože ještě nemáme jméno.“ Vypadla ze mě první blbost, která mě napadla.

„Co Zachary?“ Zareagoval hned Edward.

„Ne.“ Zamítla jsem to. „Zachariah je hezčí.“

„Ano, to je. Zachariah Cullen. Miluju tě.“ Chtěl mi dát pusu, ale odtáhla jsem se.

„Ještě si to vyřídíme.“ Byla jsem odhodlaná, že jakmile si užiju chvilku se svým synem, dám mu to ještě pořádně sežrat.

„S tím počítám.“ Edward se smutně pousmál.

Nejradši bych se svým dítětem strávila celé dny. Nechtěla jsem se od něj hnout, až když mě sestry opravdu téměř vyhodily, nechala jsem se Edwardem odvézt zpátky do svého pokoje. Celá cesta proběhla v tichosti a já se v hlavě snažila sesumírovat všechnu zlobu a vztek, který jsem na Edwarda měla.

„Řekli ti, kdy si ho budu moct vzít k sobě?“ zeptala jsem se a stále si v hlavě vybavovala obrázek svého syna.

„Podle doktora by měla být všechna vyšetření v pořádku, a pokud to tak půjde dál, za tři nejdéle čtyři dny nám ho dají domů a tebe taky.“ Usmál se na mě a ve dveřích se objevil doktor.

„Paní Cullenová, slyšel jsem, že už jste byla na procházce?“ Změřil si mě nesouhlasným pohledem. „Jak vám je?“

„Jde to. Díky.“

„Dobře. Pro jistotu se podívám na jizvu, jestli jste si ji nepoškodila.“ Vyhrnul mi noční košili, opatrně strhnul náplast a začal kontrolovat. „Vypadá to dobře. Dnes vás ještě necháme odpočívat, ale zítra už si dojdete do sprchy a pomalu se začnete připravovat na mateřské povinnosti. Blahopřeji k miminku a zatím nashledanou.“ Usmál se a odešel.

„Bello.“ Začal Edward a chytil mě za ruku. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale držel pevně. „Je mi to všechno moc líto. Ale přísahám ti, že už to všechno skončilo.“

„To už jsi říkal mockrát. Jak ti mám po tom všem věřit? Skoro jsi mi zabil dítě.“ Začínala jsem opět hystericky vzlykat.

„Teď už opravdu slibuji, že to skončilo. Budeme žít jako normální rodina. Přestěhujeme se a začneme nový život. A kdyby se něco stalo malému, nikdy bych si to neodpustil.“ Ujišťoval mě.

„A co za pět nebo deset let. Bude ti normální život stačit?“ Nedokázala jsem pochopit, jak by se mohl vzdát něčeho, co mu tak dlouhou dobu přinášelo uspokojení.

„Samozřejmě, že mi to bude stačit. Když budeme spolu.“ Ujistil mě znovu. „Už nikdy nechci zažít ten pocit, že jsem tě ztratil, že jsem ztratil naše dítě. To bych nepřežil.“

„Dobře. Poslední šance, Edwarde.“ Podívala jsem se na něj s odhodláním v očích to dodržet. Už bych nesnesla další pocit bezmocnosti a strachu.

„Miluju tě.“ Přitáhl si moji tvář a lehce mě políbil. „A děkuji ti, že jsi mi ukázala nový život. Šťastný život.“

Ještě jednou bych tu moc ráda poděkovala všem, co se dohrabali až sem. Na Konec s velkým K. Nebyla jsem tu více, než rok, ale tohle jsem prostě musela dopsat. 
Děkuji všem za nesmírnou podporu, které se mi tu za všechny ty roky psaní dostávalo. Za úžasné komentátorky a lidi, které jsem tu poznala. Je mi velkou ctí, že jsem mohla být toho všeho součástí, ale všechno jednou končí. 

Děkuju!!!

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 46: