Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 43

27.11.2014 (20:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2992×

Ráno mě vzbudil prcek. Vypadalo to, že bude fotbalista a trénuje na nějaký důležitý zápas. Břicho se mi vlnilo, jak prcek dělal neplechu. Dneska byl obzvláště neposedný a vypadalo to, že se jeho aktivita promítá i na mě. K snídani jsem spořádala téměř celý toustový chléb a sklenici burákového másla. Najednou jsem se po něm mohla utlouct. Edward s tátou si mě dobírali a máma jim místo mě odpovídala. Já se nehodlala nechat něčím rozhodit. Chtěla jsem si jen vychutnat svoji delikatesní snídani.

„Co by sis dala k obědu, Bello?“

„Vlastně, máme dnes domluvenou návštěvu u Cullenových, takže se na oběd nezdržíme.“

„Měla by ses najíst, Bello, před tak dlouhou cestou.“

„Nezlob se, mami. Edwardova matka s námi na oběd počítá. Snad někdy jindy.“ Snažila jsem se. Bylo mi jasné, že jakmile ztratím odhodlání, Cullenovi se o prckovi dozvědí od někoho jiného.

„Děje se něco?“

„Ne, ne. Jen by taky měli vědět o novinkách.“

„Tak dobře. Ale připravím ti na oběd nějaký sendvič.“

„Díky, mami.“ Objala jsem ji. „Půjdu zabalit nějaké věci. Jestli mě tedy fotbalista nechá.“ Pohladila jsem se po břiše. „Od rána nedal pokoj,“ vysvětlila jsem.

„Je dobře, že se má k čile světu.“

„Nejspíš bude po tatínkovi. Taky mi nedal chvilku pokoj,“ neodolala jsem a rýpla si. Edward se po mně ohnal, ale naštěstí jsem od něj stála daleko. Radši jsem se na něj zasmála a zmizela nahoře v pokoji.

Rychle jsem zabalila věci a v duchu se připravovala na konfrontaci u Cullenových. Jakmile jsem ale pomyslela na něco nepříjemného, prcek dal o sobě vědět a moje nálada vyletěla hned nahoru. Vypadalo to, že dnešní den mi nic nezkazí. Pravděpodobně jsem měla dnes nadbytek hormonu štěstí a moc se mi to líbilo. Po dlouhé době jsem byla jako v sedmém nebi.

„Bellinko, dávej na sebe pozor. I na prcka. Moc ti to sluší. Celá jako bys zářila.“ Máma mě pevně držela, když jsme se loučily.

„Díky, mami. Brzy se uvidíme.“ Dala jsem jí pusu na tvář a pokračovala k tátovi.

„Měj se krásně, Bells.“ Táta mě objal jen tak jemně.

„Nejsem rozbitná, tati,“ zasmála jsem se, když mi došlo, že se bojí, aby mi neublížil. Místo toho jsem ho pevně objala já a prcek zrovna kopnul.

„Pane jo, má sílu,“ zasmál se táta a pohladil mě po břiše.

„Dnes celý den,“ přitakala jsem.

„Tak na sebe dávejte pozor.“

„Já se o ně postarám, Charlie.“ Přišel Edward a majetnicky mi omotal paže kolem ramen.

„V to doufám.“ Nejprve vážnou tvář rozjasnil úsměv.

Edward mi pomohl do auta a máma mi na klín položila dva velké sendviče plné burákového másla.

„Snad ti to bude na cestu stačit.“

„Díky, mami.“ Ještě letmo jsem ji objala a pohodlně jsem se usadila. Naposledy jsem našim zamávala a pustila jsem se do prvního sendviče.

„Zase jíš?“

„Já ne. Prcek chce.“

„Tak to se nenech rušit,“ usmál se a začal se věnovat řízení.

„Všechno v pořádku?“ otočil se na mě Edward, když jsem se po hodině cesty začala vrtět.

„Jen se prcek zase probral.“

„Kdyby ses chtěla třeba projít, tak řekni.“

„To je dobrý. Už to vydržím.“

„Je to ještě dlouhá cesta.“

„Tak na to trochu šlápni. Jedeš jako slimejš.“

„Ale…“

„Edwarde.“ Protočila jsem oči a v tu chvíli se ručička tachometru vzdalovala číslu povolené rychlosti. Konečně jsme se trochu pohnuli a s Edwardovou rychlostí, ke které jsem ho trochu přinutila, jsme cestu zvládli skoro za polovinu času.

„Mohla bys mi dát chvilku? Potřebuju si něco zařídit.“ Edward zastavil v centru města.

„Samozřejmě. Já si alespoň skočím na záchod a pro něco dobrého. Dostala jsem chuť na velký kus čokoládového dortu.“

„Můžeš mi vzít klidně taky.“ Políbil mě a každý jsme šli na jinou stranu ulice.

V cukrárně jsem se trochu zdržela. Měli tolik dobře vypadajících a vonících dortů, že jsem nevěděla, který vybrat. Takže jsem vzala ten, pro který jsem na začátku šla. Čokoládový. A dvakrát. Pak jsem se vrátila zpátky k autu. Edward tam ale ještě nebyl, takže jsem byla nucena se s dorty usadit na nejbližší lavičku.

„Už jsem tady. Promiň, že jsem tě nechal čekat.“ Edward se najednou objevil vedle mě na lavičce.

„Ne, to je dobré. Ten dort je výborný.“

„A kde mám já?“

„Jejda. Promiň. Koupila jsem ti, ale prcek mě přemluvil, abych ti nenechávala,“ usmála jsem se nevinně.

„To ti odpouštím.“

„Tak si kousni. To mi snad odpustí.“ Nastavila jsem mu kousek, co mi ještě zbýval. Čekala jsem, že si kousne, ale on mi to snědl celé. A ještě se tomu smál.

„Je výborný. Chápu, proč jsi snědla můj kousek.“

„To ne já,“ bránila jsem se chabě.

„Vždyť já vím.“ Políbil mě smířlivě. „Něco pro tebe mám. Dovol.“ Vzal si opatrně moji pravou ruku a z kapsy u saka vytáhl malou sametovou krabičku. „Když už je to teď oficiální, chci ti oficiálně předat tohle.“ Otevřel krabičku a na mě vykoukl prsten s obrovským kamenem. „Je zásnubní, takže…“ Lehce mi z prstu stáhnul snubní prsten a nahradil ho novým, zásnubním. Starý dal do krabičky a krabičku zpátky do kapsy. „Tenhle si samozřejmě schovám na svatbu. Tedy, jestli nechceš jiný.“

„Nechci jiný. A tenhle je nádherný. Děkuju.“

„Jsem nesmírně rád, že jsi znovu řekla ano.“ Zamumlal mi do rtů a odpovědět už mě nenechal. Byli jsme jako čerstvě zamilovaní puberťáci. Sice v pokročilém stadiu těhotenství, ale to mi vůbec nepřekáželo.

„Pojedeme?“ zeptal se tiše, když jsme se od sebe odtáhli.

„Asi ano. Ať to máme za sebou.“

„Nemusíš se bát. Nenechám je zaútočit.“ Snažil se to zlehčit.

„Fajn.“

„Fajn?“

„A co jiného mám říct, když vím, že mě nesnáší.“

„To…“

„Je to pravda, Edwarde.“

„Slibuju, že je nenechám cokoliv ošklivého říct.“

„Dobře, jedeme.“ Bez zájmu jsem se zvedla a nasedla do auta. Edward mě jen zmateně následoval.

U Cullenových jsme byli dřív, než jsem se nadála. Za celou cestu jsme v autě nepromluvili, ale mně to nijak zvlášť nevadilo. Stačilo mi, že se mnou pantomimicky komunikoval mrňousek. Věřila jsem, že jakmile bude dávat o sobě takhle vědět, tak mě nevyvedou z míry ani ty nejsprostější Cullenovy poznámky.

Slušně jsem počkala, až Edward obešel auto a pomohl mi vystoupit. Pevně mě objal kolem pasu a v tichosti jsme šli do domu. Prcek jako kdyby tušil něco zlého, najednou přestal kopat. Jako kdyby sám napjatě čekal, co se bude dít.

„Edwarde.“ Jeho matka se mu okamžitě zavěsila kolem krku. „Isabello.“ Mě pozdravila o něco chladněji. Pak se její pohled zaměřil na mé břicho.

„Koukám, že se odehrála spousta věcí, zatímco jsme se neviděli.“

„Mami, mohli bychom počkat, až tu budou všichni. Chtěli bychom vám něco říct.“

„To, že čekáte dítě, by poznal i člověk s poruchou vidění.“

„Mami, prosím.“

„Jistě, omlouvám se. Pojďte dál. Všichni jsou v obýváku.“

Čím více jsme se blížili k ostatním členům rodiny, veselý hlahol byl hlasitější a hlasitější. Jakmile nás ale s Edwardem objevili ve dveřích, všichni zmlkli.

„Nechci být jedovatá, ale nepřibrala jste?“

„Alice!“ okřikl ji Edward dřív, než jsem stihla zareagovat.

„No co?“ Pokrčila rameny.

„Vlastně za to může vaše neteř nebo synovec.“ Usmála jsem se na ni sladce a sebrala jí tak vítr z plachet.

„No nazdar,“ zhodnotila to nakonec.

„Alice!“ zařval Edward mnohem hlasitěji než předtím. Až jsem nadskočila. „To už stačilo! Bella je moje žena a čeká moje dítě. Ona sama sem chtěla přijít a říct vám to. Navíc se budeme brát.“ Dodal už v klidu.

„Už zase?“ zeptal se Emmett se zvednutým obočím.

„Myslím tím oficiálně. Obřad, svědci, hosté a tak.“

„Prosím, posaďte se. Udělala jsem čaj. Nechci, abyste se tu hádali ve stoje.“

„Díky.“ Pousmála jsem se a posadila se na volné místo na sedačce. Edward se zhroutil vedle mě a jako na ochranu před dravými rybami kolem mě omotal ruku. Upřímně jsem však pochybovala, že by je jeho ruka odradila.

„Takže se budete brát?“ přidala se k nám Edwardova matka.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Kdy?“

„Nemáme datum, ale určitě dřív, než se mrňous narodí. Takže brzy,“ odpověděl Edward. A jakmile vyslovil mrňous, už jsem měla břicho opět v jednom pohybu.

„Zase?“ Edward se evidentně bavil.

„Jo. Dneska ještě nedal pokoj.“ Povzdechla jsem si a tiše snášela kopance. Alespoň že ještě neměl takovou sílu.

„Já… můžu si sáhnout?“ Z ničeho nic se vedle mě objevila Rosalie a natahovala dlaň k mému břichu.

„J-jo,“ vykoktala jsem zmateně a nechala ji.

„To je nádhera.“ Poprvé za tu dlouho dobu jsem viděla někoho z rodiny projevit jiný cit než nenávist. Jakmile Rosalie ucítila pohyby, úplně jako by se rozzářila. „Má sílu.“

„Ano, to má. Obzvlášť dnes,“ zasmála jsem se.

„Gratuluju.“

„Díky.“ No, to bylo snadné. Jeden člen nedobytné rodiny na mé straně. A stačilo k tomu jen dítě.

Rosalie se posadila vedle mě a pokaždé, když prcek kopnul, měla tam ruku, aby to cítila. A nechtěla se mě pustit. Vlastně mi to ani moc nevadilo. Edward mi nastlal polštáře, přikryl mě dekou, takže nebylo divu, že se mi za chvíli začaly klížit oči.

„Edwarde?“ Probudila jsem se v naprosto cizí místnosti a sama. Postel vedle mě byla studená a nerozestlaná. „Edwarde?“ zkusila jsem to ještě jednou, ale znovu nic. Vyhrabala jsem se tedy z deky a šla na průzkum.

Brzy jsem poznala, že jsem u Cullenových a že dole se něco děje. Sešla jsem o dva schody níž, abych zjistila, že tam probíhá přímo slovní přestřelka. A kdo jiný tam na sebe mohl štěkat než Edward a Alice.

„Říkám ti, že tu svatbu necháš zařídit Bellu!“

„Nemá žádný vkus.“

„Pokud si vzpomínám, posledně se ti její šaty líbily.“

„Chtěla jsem být jen zdvořilá,“ odsekla mu kousavě.

„Bella je těhotná, nemůže se tolik namáhat.“

„No právě. Já jen myslím na její zdraví.“ Alice byla neodbytná.

„A nemůže se ani rozčilovat. Zvlášť ne s tebou,“ stál si Edward na svém.

„Nedělej ze mě nějakou necitlivou fúrii.“

„Netvař se zas tak ublíženě,“ odfrknul si pohrdavě Edward.

„Nepoužívej na mě tenhle tón, Cullene!“ varovala ho.

„A ty se přestaň srát do věcí, do kterých ti nic není,“ zařval na ni. Už mu začínala docházet trpělivost. Nechtěla jsem, aby na sebe víc křičeli, proto jsem sešla ten zbytek schodů dolů.

„Bellinko.“ Edward si mě všimnul dřív, než stačil znovu zvýšit hlas. „Děje se něco?“ Okamžitě stál u mě a kontroloval mě.

„Jen jsem nevěděla, kde jsem.“

„Je to v pořádku. Jen jsme si s Alicí potřebovali něco ujasnit. Ale už jdu za tebou.“

„Dobře.“

„Tak dobrou.“ Alice po mně hodila takový pohled, až jsem se divila, že ještě stojím na nohou. Edward se ale ke mně hned postavil, připraven bránit.

„Dobrou,“ pípla jsem zaraženě a sledovala, jak jde Alice nahoru.

„Pojď spát.“ Edward mě nasměroval zpátky ke schodům, ale já mu ucukla.

„Nechci, abyste se kvůli mně hádali.“ Cítila jsem se provinile.

„Nehádáme se kvůli tobě.“

„Ale…“

„Bellinko, tohle vůbec neřeš. Pojď spinkat.“

„Mám hlad,“ vymluvila jsem se.

„No, tak pojď, najdeme ti něco k jídlu. Něco speciálního?“

„Hm… dala bych si něco sladkého. A taky chipsy a džus, máte džus? Mám hroznou chuť na džus.“

„Máme džus.“

„Jé, vy máte i popcorn? Uděláš ho?“

„Samozřejmě.“

„Tak jo. Uděláme si párty. V posteli.“ Najednou jsem byla myšlenkami úplně jinde. „A nutellu. Edwarde, vezmi taky nutelu. Třeba se k něčemu bude hodit. Tak udělej popcorn a vezmi to nahoru. Já vezmu pití a chipsy. Díky.“ Dala jsem mu rychlou pusu a už jsem si to štrádovala nahoru do ložnice.

V posteli jsem se zachumlala do deky, pěkně se roztáhla a čekala na Edwarda. Ten přišel za chvíli, náruč nacpanou vším, na co jsem měla chuť.

„Pojď, pojď,“ poklepala jsem vedle sebe na postel a nemohla se dočkat, až si pošmáknu.

Popcorn jsem mu vyrvala z ruky a nacpala si plnou pusu. Zajedla jsem to nutellou, zapila džusem a bylo mi krásně. Tím jsem zahnala tu největší chuť a pak už jsem to jen jemně doplňovala. Edward si ode mě občas zobnul a usmíval se na mě, jak kdyby si něco šlehnul.

„Co se tak křeníš?“

„Já se nekřením,“ oponoval mi.

„Křeníš.“

„Nekřením.“

„Ale křeníš a nehádej se se mnou,“ stála jsem si na svém.

„Dobře, křením,“ uznal to.

„No vidíš. Tak proč ses křenil?“

„Jen mám radost.“ Pokrčil rameny.

„Z čeho?“

„Že ti tak chutná. Ale nebude ti špatně?“

„Proč by mi mělo bejt jako špatně?“ Nechápala jsem, protože mi bylo absolutně úžasně.

„Podle toho, co jsi spořádala…“

„No a co? Tak za to nemůžu, no.“ Rozhodila jsem rukama a do očí se mi tlačily slzy.

„Proč pláčeš? Vždyť jsem přeci nic tak hrozného neřekl.“

„Nech mě.“ Vyhrabala jsem se z deky a utekla do koupelny. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl.

„Bello?“ Edward se na mě hned začal dobývat.

„Běž pryč,“ vzlykla jsem tiše.

„Hvězdičko.“ Zaťukal na dveře a přitom jsem slyšela, jak se pochechtává. To mě nadzvedlo ještě víc. Vypálila jsem ze dveří jak raketa a prst jsem mu zabodla do prsou.

„Ty se mi směješ?“

„Nesměju,“ snažil se to zapřít, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky.

„Jak můžeš?“ Znovu jsem měla na krajíčku.

„Ale Belluško.“

„A neříkej mi tak!“ Rozčíleně jsem ho plácla do ramene, ale on si mě k sobě pevně přivinul.

„Hvězdičko, ty jsi úžasná.“ Drtil mě v náručí a na hlase jsem poznala, že se usmívá.

„Jsem nesnesitelná. Myslela jsem, že hormony se nejvíc projevují na začátku těhotenství,“ povzdechla jsem si.

„Ale nejsi. Jsi jen těhotná a nosíš pod srdcem toho nejúžasnějšího človíčka.“

„No, jen doufám, že po tatínkovi nezdědí ten jedovatý jazyk.“

„Po mně zdědí krásu a šarm.“

„Zas tak moc si nefandi,“ zamumlala jsem a za trest jsem dostala od Edwarda přes zadek.

„Pojď spát.“ Vzal mě do náruče a odnesl do postele. Rychle sklidil naši noční hostinu a zamotal mě do deky.

„Půjdeš ke mně?“ Natáhla jsem ruce a Edward se s úsměvem zavrtal za mnou.

Další den byl za námi.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 43: