Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 40

06.05.2014 (17:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3482×

„Tak jste opravdu těhotná, Bello. Gratuluju.“

„No, není k čemu,“ povzdechla jsem si.

„Jakto?“

„S manželem se rozvádíme a on o to nestojí, takže mi, prosím, vypište žádanku na potrat.“

„Bello, nechcete si to ještě rozmyslet? Jelikož jste podle měření už téměř v jedenáctém týdnu, mohlo by to být pro vás nebezpečné.“

„Prostě to vypište.“

„Dobře,“ kapitulovala doktorka.

„Děkuju.“

Potom, co se mi to doktorka snažila ještě třikrát rozmluvit, jsem se vrátila do hotelu. Po dlouhém přemýšlení, co bude dál, jsem zjistila, že zůstanu tady. Na rodiče jsem neměla náladu, a kdyby mě jen náhodou Edward hledal, hotel nižší cenové kategorie by ho rozhodně nenapadl. Ne že bych si nějaké naděje dělala. To mě po včerejšku hezky přešlo. Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, byl ten týden. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, jedenáct mi nevyšlo ani jednou. Až pak mě to trklo, zatracené Edwardovo poloupírství. To byla další komplikace, se kterou jsem si nevěděla rady.

Termín od doktorky jsem měla za pět dní. Dva dny mi utekly a třetí den jsem dostala zprávu od Edwardova právníka. Chtěl se se mnou sejít, abychom vyřídili všechny papíry. Pak už jsem to vzdala. Jakmile jsme byli rozvedeni, šlo to se mnou z kopce. Mým trvalým bydlištěm se stal hotel. Edward byl při vyrovnání až moc štědrý, a i když se mi příčilo vzít si od něj byť jen jediný cent, nakonec mi nezbylo nic jiného. Dostala jsem se přesně tam, kam jsem nechtěla. Byla jsem bez práce, bytu, k rodičům jsem nemohla bez toho, abych jim musela něco vysvětlovat, a nakonec i svobodná matka. Na ten pitomý potrat jsem totiž neměla sílu, natož odvahu. Alespoň že už jsem mohla alespoň normálně jíst. No, normálně, spásla jsem, na co jsem přišla.

Po dalším týdnu jsem si uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Díky nějaké finanční rezervě jsem si byla schopna najít malou garsonku v centru města a s tím, co jsem měla na účtu, bych měla v klidu vyžít, dokud se ten malý skřítek nenarodí. A pak mě třeba vezmou zpátky do nemocnice, když už s Edwardem nemám nic společného. Tedy skoro nic.

Pravidelně jsem chodila na kontroly do nemocnice a děsila se dne, kdy bude moje těhotenství něčím divné. Zatím jsem však měla štěstí. Se skřítkem jsme se perfektně sžili. Začínaly se ve mně probouzet mateřské pudy a i bez Edwarda jsem si těhotenství neskutečně užívala. Ať táhne ke všem čertům. Já ho k ničemu nepotřebuju.

To jsem říkala teď, ale v noci, když jsem nemohla spát… kolik litrů slz jsem kvůli němu uronila? Co všechno jsem si vyčítala a představovala si, jak to mohlo dopadnout, kdyby nebyl Edward Edwardem, já tou paličatou Bellou a co by kdyby. To byla ta negativní stránka věci.

Blížila jsem se k polovině těhotenství. Bříško už jsem měla pěkně kulaté, hormony se mi snad také stabilizovaly a každou fotky z ultrazvuku jsem si pečlivě schovala do alba.

Jednou odpoledne jsem si to štrádovala v té největší dopravní špičce od doktorky a unešeně jsem si v hlavě vybavovala další ultrazvukový snímek, tentokrát 3D. Bylo to neskutečné. Takový malý človíček. Zbožně jsem si pohladila bříško a těšila se, až se skřítek nebo skřítková zase pohne. Ani za nic jsem si nechtěla nechat říct, co to bude. Povznešeně jsem se nechala unášet ve svém vlastním vesmíru, který mi však někdo nechtěl dopřát.

„Bello!“ někdo na mě křiknul a jen co jsem si zařadila ten hlas, byla jsem zase pevně nohama na zemi. Ignorovala jsem ho a šla dál.

„Tak sakra, Bello, stůj!“ Kolem zápěstí se mi omotaly pevné mužské prsty.

„Co chceš?“ štěkla jsem a vytrhla se mu.

„Rád tě vidím.“
„No, já tebe ne.“

„Nebo vás?“ Ukázal na moje břicho.

„Nestarej se,“ odbyla jsem ho.

„Máš čas? Mohli bychom si jít někam na kafe.“

„Už nepiju kafe.“

„Tak na čaj. No tak, Bello. Pojďme si promluvit. Jak se máš?“

„Mám se skvěle a pokud si dobře pamatuju, chtěl ses rozvést. Nechtěl si se mnou, s námi, mít nic společného. Tak se toho budeme držet. Ahoj.“

„Bello!“ zakřičel, ale to už jsem byla deset metrů od něj. Všechno moje sebeovládání šlo do háje a slzy se mi kutálely po tvářích. Do háje!

Se slzavým údolím jsem se vrátila domů, a aby se mu jen trochu ulevilo, musela jsem sníst půlku zmrzliny a pustit si svůj lék ve formě HIMYM. Trochu toho dokonalého manželství od Marshalla a Lily, pošťuchování Barneyho a Robin a samozřejmě nemohl chybět dokonalý Ted. Zabalená v dece, s čajem a pytlíkem sušenek jsem relaxovala, když zazvonil zvonek. S povzdechem a hekáním jsem se zvedla a šla ke dveřím.

„Isabella Cullenová? Mám tu pro vás zásilku.“ Poslíček držel v ruce malinký balíček s mým jménem.

„Ano.“

„Tak tady prosím podpis.“ Podal mi desky s papírem o převzetí a jen co jsem se podepsala, mi balíček vrazil do ruky.

„Děkuju.“ Usmála jsem se zaraženě a vrátila se zpátky pod teplou deku.

Zvědavě jsem strhla zelenou mašli i s papírem. Otevřela krabičku a hned na mě vypadla bílá malá kartička.

Neodháněj mě od Vás.

                                   Edward

Pod tím bylo malé bodyčko s potiskem bílé košile a černého motýlka. Takový malinký a roztomilý kousek to byl. Tak roztomilý, že se mi znovu spustily slzy. Tvář jsem zabořila do toho úžasného kousíčku a radši bych se neviděla.

Hormony se mi zbláznily a já nevěděla, co s tím. Hodinu jsem brečela proto, že mi to bylo tak líto. Že mě Edward vykopl, že skřítek nebude mít otce, ale pak se to ve mně zase zlomilo a vybuchla jsem jako bomba. Sebrala jsem telefon a vytočila Edwardovo číslo.

„Jsem rád, že voláš, Bello.“

„Teď se budeš starat? Teď? Táhni do hajzlu, Edwarde!“ Konec hovoru. Nemazala jsem se s ním. Třeba mu to docvakne. Rozčíleně jsem hodila s telefonem a skřítkovi se ten rychlý pohyb asi nelíbil, protože o sobě dal pěkně vědět.

„Promiň, drobečku, promiň,“ šeptala jsem a láskyplně ho přes kůži hladila. „Za to může tvůj otec. No, doufám jen, že nebudeš po něm. To by se mi to teda pěkně vyplatilo, trpaslíku.“ Smála jsem se a přitom mi tekly slzy. Nálady byly zpátky.

Dnešním dnem začalo období pravidelných zásilek. Jednou to byly botičky, potom puget pro mě, pak znovu serepetičky pro miminko a znovu puget a tak dále a tak dále. Edward se snažil. Byl velice originální a já to každý večer oplakala. Někdy, že jsem se proklínala, jaká jsem byla blbá a pustila ho k vodě, jindy zase proto, že jsem chtěla, aby mi dal pokoj a pak zase že jsem se v sobě nevyznala a nevěděla, co vlastně chci. Šlo to se mnou pěkně z kopce. Všechnu výbavičku jsem si poctivě schovávala, a když jsem měla slabší chvilku, znovu jsem si to prohlížela. A znovu plakala. Období, kdy jsem byla vyrovnaná svobodná matka, se pomalu vytrácelo a já znovu toužila po pevném objetí. Edwardově objetí. A pak se jakoby najednou objevil silný pocit toho, že se mu nebudu vnucovat a ať si trhne nohou. Vážně jsem to se sebou neměla jednoduché. Ještěže jsem měla Teda, Barneyho a spol. Ty mě drželi trochu v náladě a drželi by mě i dál, kdyby se najednou Edward neobjevil u mých dveří. Bez obleku, jen v obyčejných džínech a kožené bundě.

„Co tu chceš?“ Snažila jsem se udržet kamenný výraz.

„Přišel jsem tě dobývat.“ Usmál se a strčil mi před oči velký puget gerber.

„Klidně jsi je mohl poslat a nemusel ses obtěžovat osobně. Navíc jich mám v celém bytě kvanta.“

„Chtěl jsem tě vidět. Jak se máš?“

„Skvěle. Nemusíš se starat.“

„Ale já bych se chtěl starat.“

„Edwarde, řekla jsem ti to snad jasně, ne.“

„Ale já jsem si to rozmyslel.“

„Jakože teď si mě vezmeš zpátky a až tě to omrzí, tak nás s tím, že sis to rozmyslel, pošleš zase zpátky? Na to zapomeň.“

„Když já už bych si vás chtěl nechat. Napořád.“

„A co když to není tvoje?“ použila jsem na něj jeho vlastní zbraň.

„Ale je moje. Mrzí mě to, hvězdo.“ Jemně si mě stáhl do náruče a dal mi pusu do vlasů. To byl přímo ukázkový spouštěč pro moje slzy.

„Bellinko, pojď se mnou ven. Na večeři. Už jako dva normální lidi. V Africe jsem mluvil pravdu, se vším jsem skončil. No tak.“ Měla jsem pocit, že se rozplynu. Kde teď bylo moje odhodlání kopnout ho do zadku?

„Ale jen proto, že se mnou mlátěj hormony. Nemysli si, že ti skočím na ty tvoje medový řečičky.“ Popotáhla jsem a pevně ho objala.

„Tak pojď.“

„Počkej, musím se obléknout. Pojď dál, prosím tě.“

„Děkuju.“

„Ještě nemáš za co.“ Usadila jsem ho. „Dej mi chvilku.“

„Samozřejmě.“

Rychle jsem se oblékla a upravila, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Mít Edwarda v tak malém bytě pro mě bylo poněkud rozptylující. On sem nepatřil. Jemu tenhle malý prostor neslušel.

„Sluší ti to,“ usmál se Edward.

„Milosrdná lež?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Jenom pravda. Těhotenství ti moc sluší, Bello.“

„Tak… díky.“ Šly na mě rozpaky. „Jdeme?“

„Samozřejmě.“ Otevřel mi dveře, podržel bundu a dával pozor, abych na schodech neupadla.

„Nemusíš být tak napjatá,“ upozornil mě, když si všiml, že kontroluju každý svůj pohyb.

„Nejsem napjatá,“ ušklíbla jsem se přistiženě.

„Tak pojď, uděláme si skvělé odpoledne.“

„Ehm… nemohli bychom jít pěšky,“ zastavila jsem ho, když mě vedl k autu. „Tady kousek je skvělá čínská restaurace a ráda bych se trochu protáhla.“

„Jíš čínu?“ zhrozil se.

„A proč bych nejedla? Není to nic jedovatého.“

„Myslel jsem, že to těhotné nesmí.“

„Je to jen jídlo, Edwarde.“ Smála jsem se mu.

„No tak se ve mně probudily opatrovnické sklony.“

„Vždyť nic neříkám.“

„Směješ se mi.“

„I ty citlivko.“ Úplně spontánně jsem ho vzala za ruku a vedla směr restaurace. Co jsem udělala, mi došlo až o něco později, když mě Edward sledoval.

„Já… promiň.“ Ucukla jsem a on mě pustil.

„Je to v pohodě, Bello. Budeme rodiče, můžeme se držet za ruku.“ Obrátil to v žert, ale já se smát nedokázala. Naopak, do očí se mi nahrnuly slzy. Opět.

„Já vím, ale prostě…“ Popotáhla jsem a bylo hotovo.

„Bellinko, no tak.“ Přitáhl si mě do náruče a nechal brečet. „Přeci se nic tak hrozného nestalo.“

„Promiň, promiň. To ty strašné hormony. Radši jdeme. Mám hlad.“ Moje nálada se jako lusknutím prstu změnila a teď bych dala cokoliv za něco k jídlu. Edwardovi nejspíš došla slova, protože mě objal kolem ramen a pokračovali jsme v cestě za jídlem.

„Hm… v kolikátém jsi týdnu?“ začal Edward opatrně.

„Doktorka říká, že tak ve dvacátém. Ale prvních jedenáct týdnů muselo být zrychlených. Teď už ale roste normálně.“

„Je mi líto, že jsem s tebou nebyl od začátku.“

„Prosím tě, nezačínej s tím.“ Musela jsem ho zastavit dřív, než se před ním zase rozbrečím.

„Jen chci, abys to věděla.“

„Dám ti šanci to napravit, ale jestli zklameš, nebudeš mi moct na oči.“

„Nezklamu, slibuju.“ Pevně si mě k sobě přitáhl a svoje rty přitlačil na moje. Taková elektřina, která mezi námi proběhla, by rozsvítila celý dům. A bylo mi jedno, že i když bych na něj měla být naštvaná, polibek mu oplácím a děsně se mi to líbí. Bohužel se to ale nelíbilo prckovi, protože mě pěkně kopl.

„To je úžasný.“ Edward se ode mě odtáhl a hned si moje břicho začal ohmatávat. A miminko koplo znovu a znovu. Nejspíš poznalo tatínka a mělo radost. Jenže já jim tu idylku prostě musela překazit.

„Jdeme? Hrozně potřebuju čurat.“ Romantika jako prase.

Edward se sice rozesmál, ale vzal mě za ruku a vedl dál.

„Ještě mi řekni jednu věc, když jsi to zjistila, šla jsi hned za mnou?“

„Vlastně…“

„Chci slyšet pravdu, Bello,“ využil mého zaváhání.

„Bylo to trochu složitější. Ještě v Africe jsem zkolabovala. Byla jsem pořád unavená, nic jsem nejedla a všichni si mysleli, že je to nějaká nemoc. Že jsem těhotná, na to přišli až v New Yorku. A ano, za tebou jsem šla hned, co mě dali trochu dohromady. Dál už to znáš.“

Naštěstí jsme přišli k restauraci a Edward se tak nestihl zeptat na něco dalšího. Usadili jsme se a já už hladově očima jezdila po jídelním lístku. Samé dobroty.

„Takže já si dám vepřové knedlíčky, jehněčí na medu a k tomu melounové smoothie. Zatím všechno, díky.“ Edward po mně hodil nevěřícný pohled a sám si objednal nudle s kuřecím. Chlap bez fantazie.

„Co je?“ ohradila jsem se, když mě stále sledoval.

„To všechno sníš?“

„Máš s tím problém?“

„Ani nejmenší.“ Usmál se a už to nekomentoval. Našel si radši jiné téma, které se mi zas až tak moc nelíbilo.

„Bello, myslíš, že by ses ke mně mohla zase přestěhovat?“

„Proč nemůžeme chvíli bydlet o samotě? Občas se scházet…“

„Čekáme spolu dítě, Bello. Těžko mezi námi bude vztah jako mezi nějakými teenagery.“

„Tak na mě netlač. Potřebuju si to trochu srovnat v hlavě.“

„Co si chceš srovnávat? Nevíš, jestli jsem otec já? Za chvíli budeš rodit.“

„Edwarde,“ zavrčela jsem varovně a ruka mi cukala.

„Promiň.“ Povzdechl si. „Máš alespoň peníze?“

„Samozřejmě, že mám peníze. Dal jsi mi jich u rozvodu víc než dost.“

„Tak nějak jsem si do poslední chvíle myslel, že to ještě stopneš.“

„A proč jsi to nestopnul ty? No jasně, chlapská ješitnost.“

„Stejná otázka. Proč si to nezastavila ty?“

„Já bych za tebou pro peníze nikdy, nikdy nešla! To jsem si myslela, že mě znáš líp.“

„Ale tady přeci o peníze vůbec nešlo. To jsem si o tobě nikdy nemyslel. Jen jsem byl naštvaný. Že jsi utekla, nedokázala mi to říct do očí, hodinu si mě tahala za nos a pak bum! Pěkně jsem si narazil zadek. To jsem ti přeci nějak musel vrátit.“

„To se ti povedlo, dokonce dvojitý zásah.“

„Upřímně, Bello, uvažovala jsi o potratu?“

„Uvažovala, ale nemohla jsem.“

„To je dobře.“ Usmál se na mě téměř vděčně. „Moc se na toho prcka těším.“

„Já taky. Už teď ho zbožňuju.“ Pohladila jsem se po břiše a už nám servírovali jídlo. Právě včas.

Edward mě pobaveně sledoval, když jsem se ládovala jako nezavřená. Jak mi rostlo břicho, rostl mi asi i žaludek, protože teď jsem do sebe dostala tolik, kolik nikdy v životě. Naštěstí mi rostlo jen břicho a prsa. Jinak bych totiž vypadala jako koule.

„Můžeme jít?“ zeptal se Edward, když jsem o půl hodiny později než on dojedla.

„Počkej, ještě si vezmu jedno broskvové smoothie na cestu.“

„Vždyť ti bude špatně a pak praskneš.“

„Nemluv mi do jídla,“ obořila jsem se na něj.

„Jasně, promiň.“ Zvedl ruce na znamení míru a nechal mě si objednat.

„Teď můžeme jít.“ Usrkla jsem si spokojeně z nového pití.

Pomalu jsme se ruku v ruce blížili domů. Ani jsme nemuseli mluvit. Já byla spokojená a Edward evidentně taky. Tedy já byla spokojená až do té doby, než jsem vyšla schody do bytu.

„A sakra,“ ulevila jsem si tiše.

„Co je?“ Edward vyletěl jako čertík na gumičce. Tak vyděšený pohled jsem u něj dlouho neviděla. „Něco s miminkem? Bolí tě něco?“

„Jen mě pálí žáha. Zase.“ Protočila jsem oči.

„Není to nebezpečný?“

„Je to normální. Mám tu nějaké pastilky od doktorky a půjdu si lehnout. Dneska už toho mám plný zuby a taky musím chvíli trávit.“

„Uložím tě.“

„To je dobrý, nechci tě zdržovat.“

„Neprotestuj a jdi se umýt.“

„Dobře.“ Zapadla jsem bez řečí do sprchy a nechala Edwarda osudu.

Voda byla úžasná, ale žáha už se pomalu stávala nesnesitelnou. Asi po deseti minutách jsem musela vylézt. To už byl můj jícen celý v plamenech. Zatracená žáha! Zatracená těhotenství! Zatracený Edward! Zatracené jídlo! Nakvašeně jsem vylezla a v naprosto anti-sexy pyžamu jsem vylezla ven.

„Sluší ti to,“ Edward mi vysekl s úsměvem poklonu. „Ale teď si pojď lehnout. Připravil jsem ti sklenici teplého mléka a přášek.“

„Kde jsi přišel na mléko, prosím tě?“ Lehla jsem si do postele. „A dej mi jenom ten prášek.“

„Google.“ Pokrčil nevinně rameny a podal mi tabletku. Potom mi znovu naklepal peřinu a polštáře a až pod hlavu mě přikryl. Tak hezky se o mě staral.

„Děkuju,“ vyhrkla jsem se slzami v očích.

„Dobrou noc, Bellinko.“ Dostala jsem pusu na čelo.

„Edwarde?“ zastavila jsem ho ve dveřích. „Myslíš, že bys tu se mnou mohl chvíli zůstat?“

„Moc rád.“ Usmál se. Čekala jsem, že si ke mně sedne, ale on si lehl za mě, opatrně omotal ruku kolem mého břicha a lehce mě hladil.

„Dobrou.“

„Dobrou. Miluju tě.“

Bylo hezké po dlouhé době slyšet tahle slova a hlavně na noc. Usínala jsem s příjemným pocitem.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 40: