Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 24

12.03.2013 (12:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3147×

Vyspala jsem se do růžova. S Edwardovou rukou kolem pasu a jeho tváří zabořenou v mých vlasech, jsem byla úplně spokojená a nevylezla bych z postele, kdybych si nemusela nutně odskočit.

„Kam jdeš?“ zeptal se rozespale a nesouhlasně zašátral rukou mým směrem.

„Hned přijdu.“ Ujistila jsem ho s úsměvem.

V koupelně jsem na sebe natáhla huňatý župan s logem hotelu a rovnou jsem si i vyčistila zuby. Vrátila jsem se do ložnice, ale Edward už v posteli nebyl.

„Ty jsi mi utekl,“ obvinila jsem ho ublíženě.

„Dole máme snídani. Myslel jsem, že tě s ní překvapím do postele, ale už jsem to nestihl. Nebo to sem chceš přinést?“

„Ne, najím se dole, jako normální člověk.“

„Dobře.“ Pokrčil smířlivě rameny. „Půjdeme se najíst dolů.“

Prošli jsme celé ohromné apartmá, než jsme došli dolů, do velkého obývacího pokoje, opět s celou prosklenou stěnou. Tady byla prostřená bohatá snídaně. Od vajíček, lívanců až po ovoce a zeleninu. Posadila jsem se ke stolu a rovnou jsem si přitáhla talíř míchaných vajec a kávu.

„Až se nasnídáme, pojedeme do města. Vybereme prstýnky a taky pár nákupů.“ Nadšení z jeho očí přímo sálalo.

Usmála jsem se a v tichosti dál snídala.

Do města jsme se dostali asi o hodinu později a Edward na sobě neměl oblek. To bylo překvapivé. Snad poprvé jsem ho viděla v černých džínách a černém triku. Sako si sice neodpustil, ale alespoň bylo béžové a sportovní. Můj outfit byl podobný.

Zlatnictví bylo téměř přes půlku města, ale Edwardovým řídil jako drak, takže jsme tam byli za chvíli.

„Trošku mě děsí, že se tu tak vyznáš.“

„Vlastně mi stačí se jednou podívat na mapu a zapamatuju si to. Navíc jsem tu už s bratry několikrát byl. Mají rádi kasina.“

„To leccos vysvětluje.“ Usmála jsem se a nechala si otevřít dveře od auta, abych mohla vystoupit.

Malý obchůdek, ale snad s tím nejdražším zbožím. Všude byly vyleštěné výlohy, ve kterých se blýskaly samé šperky.

„Pane Cullene, vítejte.“ Jen co jsme vešli, prodavač k nám běžel s úsměvem na rtech. Edward si s ním podal ruku a mě představil. „Pojďte, už jsem pro vás připravil pár návrhů, které by se vám mohli líbit. Hlavně bílé zlato, na vaši žádost. Posaďte se.“ Ukázal k malému stolku s pohovkou, která byla nadmíru pohodlná.

„Vyber si ten nejhezčí,“ pobídl mě Edward.

„Mně je to jedno.“

„Isabello,“ zavrčel na mě varovně.

„Dobře,“ vzdala jsem se a přitáhla si prstýnky k sobě, abych se mohla podívat.

Vlastně jsem vybírala ze dvou designů. Jeden byl s kamínky úplně všude a ty zbylé prstýnky jen přikrášlovaly. Ty, co měly kamínků spoustu, jsem dala hned stranou. Za prvé se mi ani nelíbily a za druhé jsem se bála, abych ty kamínky nepoztrácela.

„Co říkáš na tenhle?“ Ukázala jsem Edwardovy tenký kroužek s pěti bílými kamínky zasazených dopředu.

„Říkal jsem, ať si vybereš podle sebe. Můj názor je naprosto vedlejší.“

„Tak si představ, že bys mi musel vybrat zásnubní prstýnek, hm? Jak bys ho vybral.“

„Pravděpodobně bych se s někým poradil, anebo podle ceny,“ odpověděl normálně.

„Aha.“

„Ale nechtěla bys spíš něco víc… luxusního?“

„Edwarde, nepotřebuju mít prsten za tisíce dolarů se dvaceti diamanty. Potřebuju takový, který mi nebude v práci zavazet.“
„Takže chceš tenhle? Dobře.“

„A co tvůj?“

„Já chci jen nějaký obyčejný. Tenhle.“ Ukázal na první, který viděl. Trochu širší, než můj, a bez jakéhokoliv zdobení.

„Dobře.“ Připadalo mi fér, když mě nechal vybrat, abych mu volnou ruku nechala taky. I když se mi jeho výběr moc nezamlouval.

„Máte vybráno?“ Přispěchal se na nás podívat prodavač. „Skvělá volba,“ pochválil nás. „Diamanty jsou z Jižní Afriky, pětikarátové. Prsten je vyrobený ručně s doživotní zárukou.“ Polkla jsem námitku o diamantech. Nedošlo mi, že mě vezme doslova, ale místo dvaceti jich budu mít jen pět. Doživotní záruka platí i pro váš prsten, pane Cullene.“

„Děkuji vám. To bude asi všechno. Nebo se chceš podívat na nějaké jiné šperky?“ Otočil se ke mně.

„Ne, já už nic nepotřebuju.“

„Takže to bude všechno.“ Podával mu kreditní kartu.

„Děkuji za váš nákup.“ Prodavač mu ji hned po zaplacení s úsměvem vrátil a k tomu mu dal dvě krabičky s prstýnky.

„Tak jdeme. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ kuňkla jsem a div nesprintovala za Edwardem k autu. Prstýnky schoval do kapsy u kalhot a otevřel mi dveře od auta, abych mohla nasednout.

„A teď si dáme menší nákupy. Z Las Vegas si prostě musíš něco přivézt.“ Nadšení v jeho očích nabralo větších rozměrů a téměř nadzvukovou rychlostí jsme vyrazili zpátky od centra.

„Právě se ve Vegas vzali. Je to jisté.“ Na policii v Seattlu bylo zase dusno. „Sebereme ji. Určitě něco ví.“

„Ale ne teď. Počkáme, až se vrátí.“

„Měli bysme to udělat co nejdřív, než ji stačí zpacifikovat. Pak už z ní nic nedostaneme.“

„Jime, oni mají pravdu. Musíme počkat. Ve Vegas je zabalit nemůžeme. Navíc je teď klid.“

„Podezřelý klid!“ varoval všechny Jim a s broukem v hlavě odešel do své kanceláře. 

Do hotelu jsme se vrátili až za tmy. Edward si mě vedl kolem ramen a za námi šel poslíček obtěžkán našimi taškami. A že jich bylo požehnaně. Edward nebyl v nakupování rozhodně žádný troškař. Vešli jsme do foyer, kde nám poslíček tašky nechal a odešel.

„Pojď, v obývacím pokoji už by měla být připravena večeře.“ Podezřele se uculil. Něco mi tu nesedělo. A následně jsem zjistila co.

Celý obývák byl vyzdobený červenými růžemi. Mohlo jich tu být snad sto, možná ještě víc. Na stole byla připravená večeře pod stříbrnými poklopy a vprostřed hořely dvě svíčky.

„Isabello Cullenová,“ promluvil Edward, z kapsy vytáhnul krabičku s mým prstenem a kleknul si. „Jsem nesmírně rád, že ses stala mou ženou.“ Navlékl mi na prsten a náruživě mě políbil.

„Teď já.“ Vyžádala jsem si další krabičku. Převracela jsem jeho prsten a nevěděla, co mám říct. Napadaly mě jen dvě slova.

„Miluju tě.“ Stejně jako on mě, i já jsem mu navlékla prsten a zpečetila naše manželství polibkem.

„Miluju tě.“ Oplatil mi polibek. „A smím tě pozvat na večeři?“ Odsunul mi židli od stolu židli, abych se mohla posadit.

„Děkuji.“ Z jídla odstranil poklopy a místnost hned provoněl losos a omáčkou a šťouchanými brambory a samozřejmě víno.

„Dobrou chuť,“ popřáli jsme si navzájem a pustili se do jídla. Bylo to vynikající.

Pořád jsem musela sledovat svůj nový prsten. Jak jsem hýbala s prsty, dopadalo na něj světlo z různých stran, a tak krásně se leskl. Bylo to nezvyklé. Nejen, že jsem nebyla zvyklá nosit prstýnky, ale nějak jsem si pořád nemohla uvědomit, co se za ty dva dny stalo. Byl to pořádný fofr, ale zpátky bych to nevzala.

Večeřeli jsme a přitom se na sebe usmívali. V Edwardových očích se blýskala spokojenost a přenášela se i na mě. Tedy až do té doby, než mu zazvonil telefon a on se zamračil, když zjistil, kdo to je.

„Omluv mě.“ Zvednul se od stolu a odešel z pokoje na chodbu.

„Alice,“ zavrčel. Nechtěla jsem poslouchat, ale mluvil moc nahlas na to, abych to mohla ignorovat. „Ano, rušíš… To tě nemusí zajímat. Ani ostatní… Nejsem si jistý, jestli to bude to nejlepší… Ale když na tom trváte, tak dobře, ale žádné nemístné poznámky… Ještě se domluvíme. Čau.“ Položil telefon, tak jsem se rychle otočila k talíři, jako by nic.

„To byla moje sestra.“ Ano, to jsem pochopila z toho jména. „Chce, až se vrátíme, abychom přišli na oběd.“

„Aha.“

„Chápu, že se ti tam moc nechce, ale…“

„Nechce? To je slabé slovo,“ skočila jsem mu do řeči. „Tvoje sestra mě úplně nesnáší.“

„Protože tě nezná.“

„A nejsem si jistá, jestli mě poznat chce.“

„Jedna návštěva, Bello.“

„Fajn. Ale pak pojedeš ty k mým rodičům.“

„Fajn,“ souhlasil. „Když to nepůjde jinak.“

„Ne, to nepůjde. Ale to… manželství zůstane utajené.“ Manželství, to znělo tak divně.

„To si nejsem tak jistý, alespoň co se týče mé rodiny.“

„Jak to?“ vytřeštila jsem oči. Nebyla jsem připravená na to, abychom to oznámili. Nehledě na to, že jsem se bála novin. Pořád tu byli ti šťouraví novináři, kteří si s ničím nebrali servítky.

„Nejen já mám nějaký dar.“

„Dar? O čem to tu, sakra, mluvíš?“

„Když se člověk promění v upíra, většinou si z lidského života přenese ten nejsilnější rys. Moje matka si přinesla bezmeznou lásku, otec umění odolat krvi a Rose, moje druhá sestra, je přímo andělsky krásná a Emmett, její manžel, je neskutečně silný. Ale pak jsou tu taky jiné dary.“

„Které jsou?“

„Umím číst myšlenky, Bello,“ přiznal se.

„Žertuješ.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ne.“

„A to si nemohl říct dřív?“ Nevěřícně jsem si prsty prohrábla vlasy.

„Umím číst myšlenky, ale ne tobě. Můžeš být v klidu.“ Když jsem to slyšela, myslela jsem, že se musím propadnout do patra pod námi, jak mi spadl kámen ze srdce.

„Vážně? Přísaháš?“

„Ano, přísahám. Vždycky si pro mě byla záhadou a asi i to mě k tobě svým způsobem přitahovalo. Hlavně ze začátku. Nemohl jsem uvěřit, že je někdo, kdo mému daru odolá. Pořád je to frustrující, ale začínám si zvykat.“ Uculil se, ale já si pořád připadala jak ve špatném snu.

„Dobře, a ty ostatní dary?“

„Alice, moje druhá sestra, vidí budoucnost. Vidí každé rozhodnutí. Proto taky vědí, že jsme se vzali.“

„Takže ona mě sleduje?“

„Jen občas, nemá tě moc v lásce, takže se snaží najít něco, co by tě v mých očích mohlo kompromitovat, a já bych se tě zbavil.“

„Pěkné.“

„Ale Jasper, její manžel, umí ovládat emoce, což je někdy pěkně na nic,“ ušklíbnul se.

„Dej mi, prosím tě, chvilku.“ Vzala jsem si svoji skleničku vína a zvedla se od stolu.

„Kam jdeš?“ zeptal se vyděšeně, tvář měl ve vteřině vážnou.

„Potřebuju jen minutku pro sebe,“ odpověděla jsem a odešla z obýváku.

Po mojí levé straně byly dveře do pokoje s kulečníkem. S povzdechem jsem přešla k velkému oknu a koukala dolů, jak se ve tmě mihotají všechna ta světla velkoměsta. Upíjela jsem víno a přemítala nad vším, co mi Edward řekl. Měla jsem v hlavě takový zmatek.

„Bello?“ On mě prostě nemohl chvíli nechat na pokoji.

„Říkala jsem, že potřebuju minutku.“

„Nechceš mi něco říct?“

„Já?“ podivila jsem se. „Myslím, že jsi tady byl ten první, co měl mluvit dřív.“

„Já nechápu, co to tady vyvádíš.“

„Nemohl si na mě ty věci o svý rodině vyklopit hned? Nebo alespoň potom, co jsi mi řekl o sobě pravdu?“

„Nedošlo mi to. Bál jsem se, že s křikem utečeš, a když si zareagovala s úplným klidem, už jsem o tom nechtěl začínat. Nechtěl jsem dráždit hada bosou nohou, a přitom mi nedošlo, že jsem ti čtení myšlenek zamlčel. Mrzí mě to.“

„Takže jste rodina plná nadpřirozených schopností?“

„Tak by se to taky dalo říct, ale to nic nemění. Tobě myšlenky číst nedokážu, jen mám trochu výhodu před mými obchodními partnery. To je vše.“

„Dobře. Potřebuju to trochu zpracovat a jsem unavená. Dobrou noc.“

„Můžu se k tobě přidat?“ Zastavil mě ve dveřích.

„Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem mu nic zakazovat ani přikazovat. Byla to jen jeho volba, ale přesto mě nechal odejít samotnou.

Tolik k našemu prvnímu manželskému dnu, který se vyvíjel tak slibně.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 24: