Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 18

27.11.2012 (08:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3726×

Po krásném milování jsem obkročmo ulehla na jeho hruď a poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce. Byla jsem spokojená jako snad nikdy. Jemně mě hladil po zádech a já pomalu začala usínat.

„Pojedeš příště se mnou?“

„Na Sicílii? Děláš si ze mě legraci? To už rovnou můžu vlízt do mafiánskýho doupěte.“ Rychle jsem procitla.

„Ty si vážně myslíš, že bych tě tak ohrozil.“

„Co pak já vím? Třeba se mě chceš zbavit,“ nadhodila jsem ironicky.

„Isabello!“ zavrčel podrážděně. „Jestli to řekneš ještě jednou, vyříznu ti jazyk, aby sis tyhle řeči mohla odpustit.“

„Taky tě zbožňuju,“ zamumlala jsem.

„Vážně?“ vyhrkl. Radši jsem si schovala červenou tvář do peřiny. „Vážně?“ zeptal se znovu a donutil mě hlavu zvednout.

„Možná by se o tom dalo polemizovat,“ přiznala jsem zahanbeně, že jsem to ze sebe tak lehce vyklopila.

„Děláš mi radost, mafiánko. Protože já tě zbožňuju taky,“ usmál se a věnoval mi sladký polibek.

„Ještě,“ zaúpěla jsem a přitáhla se k němu blíž.

„Ještě?“ usmál se.

„Ještě.“

Za noční výkon jsem dostala i snídani do postele, ale musela jsem do práce. I když se mi vůbec nechtělo. Edward mě ale uklidnil, že dnes budeme pracovat oba a večer si klidně můžeme užít nádherný večer. To mě opravdu nalákalo a už teď jsem se nemohla dočkat.

Po dlouhém loučení jsem jela do práce. S Betty jsem prohodila pár slov o včerejším Edwardově návratu a vrhla jsem se do pracovního procesu. Zrovna jsem měla hlavu zabořenou v papírech, když jsem do někoho vrazila. Rychle jsem zvedla hlavu a málem mi zaskočilo.

„Panebože, Matte, jsi to ty?“ Nemohla jsem uvěřit svým očím.

„Bello?“ Pravděpodobně si nebyl jistý ani on.

„No to si piš. Co tu děláš? Myslela jsem, že jsi v Chicagu.“

„Byl jsem, ale rozhodl jsem se na chvíli vrátit do rodného hnízda a přitom změnit místo.“

„Nastupuješ sem?“

„Budu tu dělat s velkou ženou Bellou Swanovou.“

„Pořádně tě vydusím.“

„A nevydusíme se navzájem dneska? V baru? Zajdeme na skleničku. Vyzvednu tě, až skončíš.“

„Končím ve tři.“

„Fajn. Teď musím letět. Mám ještě nějaké povinnosti.“

„Ve tři,“ potvrdila jsem to ještě jednou. „Ahoj.“

„Pic,“ rozloučil se a zmizel ve výtahu.

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a pokračovala jsem v cestě. Byla jsem z toho setkání tak mimo, že jsem si až pozdě uvědomila svůj domluvený program s Edwardem. Trochu jsem se nad tím pozastavila, ale nakonec, kdy se s Mattem zase uvidím a jeden vášnivý večer klidně obětuju. Takže jsem vytáhla telefon a vytočila podnikatele.

„Cullen,“ představil se.

„Dobrý den, tady Swanová,“ začala jsem koketním tónem.

„Co potřebujete, slečno?“

„Zrušit dnešní večer.“

„Proč?“

„Potkala jsem spolužáka z vysoký a jdeme na skleničku. Dorazím později.“

„Máš auto a chceš pít?“

„Pojedu taxíkem,“ zahučela jsem.

„Někoho pro tebe pošlu, nebo pro tebe dojedu sám. Rád se s tím tvým spolužákem seznámím.“

„Přijedu taxíkem,“ zopakovala jsem trochu ostřeji.

„Fajn. Tak si to užij,“ odseknul a položil mi to.

„Tak se třeba zblázni,“ zašeptala jsem směrem k telefonu a naštvaně ho hodila do kapsy.

„Tak můžem vyrazit?“ Matt na mě čekal na chodbě

„Můžem,“ přikývla jsem a přijala jeho nabízené rámě.

„Takže tu s náma budeš pracovat?“ začala jsem.

„Jo. Těšíš se?“

„Strašně.“ Ironie z mýho hlasu jen odkapávala.

„Je mi to úplně jasný, že se ti po mně strašně stýskalo.“

„Hrozně moc.“

„Ale povídej, co ty? Něco jsem četl na internetu. Pan podnikatel, hm?“

„Jo, pan podnikatel,“ přiznala jsem.

„A klape vám to?“

„Jo.“

„Takže pořád nemám šanci? Že já se vždycky objevím v nevhodnou dobu.“

„Matte,“ zasmála jsem se. „Pořád jsi stejně vtipnej.“

Mezitím jsme došli do baru a rovnou jsme si objednali vodku s ledem. Posadili jsme se k nejvzdálenějšímu stolu, abychom měli soukromí.

„A tvoje drahá polovička?“

„Buď v klidu, žádná není. Pořád máš šanci. Když ne já, tak ty.“

„Slyšel´s tu ránu?“

„Jakou?“ Nechápal.

„To mi spadnul kámen ze srdce,“ zasmála jsem se a Matt se přidal.

„Ještě vodku?“ nabídl mi.

„Klidně dvě. Musíme to pořádně rozjet po tak dlouhý době.“

„Nebude tě pan podnikatel shánět?“

„To nech na mě. Pan podnikatel to rozdejchá. Tak na zdraví.“ Ťukli jsme si a další vodka v nás zmizela.

Čím víc alkoholu jsme vypili, tím víc bylo veseleji. Hlavní téma byl Edward a oba jsme se na tom parádně bavili. Vůbec se nám nechtělo jít, ale o půlnoci nás vyhodili.

S trochu pochybnou stabilitou jsme si zavolali taxík a společně jeli prvně ke mně domů a pak se měl odvézt Matt. I cesta byla zábavná, ale větší problém nastal, když jsem měla najít klíče od brány. A protože jsem neměla trpělivost, nenapadlo mě nic lepšího, než prostě zmáčknout zvonek. A protože nikdo neotvíral, zvonila jsem pořád.

„Slečno.“ Ve dveřích se objevil Yuri.

„Nemůžu najít klíče,“ omluvila jsem se s provinilým úsměvem.

„Tak pojďte.“ Musel mě podepřít, protože jsem se málem netrefila do dveří.

„Ale musíme potichu, pan podnikatel už určitě spí,“ šeptala jsem, ale můj plán byl zhacen.

„Už ses uráčila vrátit?“ ozval se ledový hlas z pohovky v obýváku.

„Máš problém, podnikateli?“

„Já ne. Ty.“

„Já?“ nechápala jsem.

„Ty,“ utvrdil mě a nalil si další skleničku té odporné whisky. Tvářil se úplně ledově a já okamžitě vystřízlivěla.

„A můžeš mi říct, co jsem provedla? Ničeho si nejsem vědoma. A jestli mi to říct nemůžeš, tak dobrou noc. Ráno vstávám do práce.“ Zamířila jsem ke schodům, ale podle Edwarda to ještě nebylo všechno.

„Kdybys nelundala po nocích bůh ví s kým, vstávalo by se ti mnohem líp.“

„Nechápu, co ti zase přelítlo přes nos.“

„Zase? Jak zase?“

„Víš co?“

„Ne.“

„Běž do hajzlu.“ Bez mrknutí jsem se otočila na patě a šla nahoru.

„Isabello,“ křiknul, ale hned na to jsem práskla dveřma od ložnice. Pořád naštvaná jsem se vysprchovala a zalezla do postele. Edward byl pryč, ale bylo mi to úplně jedno. Netušila jsem z jakého důvodu je na mě naštvaný a nehodlala jsem se s ním zahazovat, dokaď mi ten důvod neřekne. Nechápala jsem jeho reakci, přece jsem mu řekla, kam jdu a s kým jdu, tak kde byl problém?

Chtěla jsem spát, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Naštvaně jsem musela vstát a ještě naštvaněji jsem šla zpátky za ním. Stále seděl v obýváku a pil ten svůj humus.

„Co chceš?“ zeptal se, když mě zbystřil.

„Nebuď na mě hnusnej, nic jsem ti neudělala,“ začala jsem se bránit.

„Poslala jsi mě do hajzlu,“ připomněl mi tvrdě.

„Protože nechápu, proč jsi na mě naštvaný. Přeci jsem ti volala, že nepřijdu.“

„Říkala jsi, že jdeš na skleničku, a ne se s někým ošmatávat.“

„Ošmatávat?“ nechápala jsem pořád. „Jak jsi na to přišel?“

„Tak se podívej.“ S řevem po mně hodil ten svůj drahý a nadupaný telefon. Se svraštěným obočím jsem ho odemkla a dívala se na svoje fotky s Mattem, jak jsem do něj zavěšená, a oba jsme vysmátí.

„Co to má být? Ty mě špízuješ?“

„Ne! To mi přišlo.“

„Přišlo? Od koho? Necháváš mě sledovat?“

„Nevím od koho. Ještě jsem to nestačil zjistit.“

„Ty mi nevěříš?“ obvinila jsem ho.

„Nevím, jestli v tomhle můžu. Vzpomeň si na Adama.“

„To ale přece vůbec nemůžeš srovnávat!“

„Proč bych nemohl?“

„Protože… vzpomínáš si na včerejšek?“

„Moc dobře. Ale co to má s tímhle společného?“

„Tak si vzpomeň ještě jednou, a až ti to dojde, tak se s tebou budu o něčem bavit. Skončila jsem!“

Konečně jsem mohla jít v klidu spát. Měla jsem čistý štít. Že Edward žárlil, to byl jeho problém. Neměl proč. Matt byl sice pořádný kus, ale pořád jsme byli jenom kamarádi.

Už téměř klidná jsem se vrátila zpátky do postele a zavrtala se do peřin. Edward asi pořád trucoval, ale věděla jsem, že ho to každou chvíli přejde. A jestli ho to nepřejde hned, tak ráno nebo až se bude chtít přitulit. A nebyla jsem daleko od pravdy.

„Bellinko, musíš vstávat,“ budil mě hned druhý den. „A mám pro tebe snídani do postele.“

„Došlo ti to?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Omlouvám se.“

„Fajn.“

„Fajn? Víc neřekneš?“

„Děkuju za snídani, ale nebudu. Asi jsem to včera trochu přepískla a nemám chuť.“

Bez dalších průtahů jsem vylezla z postele a odešla do koupelny.

„Bello?“ zavolal za mnou zmateně, ale pozdě. Už jsem byla ve sprše.

Ale aby na mě nebyl zase naštvaný, vzala jsem si svůj snídaňový obložený rohlík alespoň do ruky, když jsem šla dolů.

„Tak já letím, uvidíme se odpoledne.“

„Alexei už na tebe čeká venku a pozdravuj Matthewa.“ Na jeho jméno dal zvláštní důraz.

„Dobře,“ souhlasila jsem zaskočeně. „Tak čau.“

„Ahoj,“ usmál se a šel si hledět svého. Nechápala jsem, ale budiž.

Nechala jsem se odvézt do nemocnice a první, co jsem udělala, nalila jsem si kávu, kterou uvařila Betty při noční. Posadila jsem se do křesla a chtěla načerpat trochu energie do nového pracovního dne.

„Doktorko Swanová, už jste tady,“ vyrušil mě ředitel. „Jsem tu, abych vám přivedl novou posilu do týmu. Matthew Carsen. Všechno mu tady ukažte a vysvětlete.“

„Samozřejmě, pane řediteli.“

„Děkuji. Ať se vám tu líbí, pane Carsene.“ Potřásli si spolu rukou a ředitel odešel.

„Tak jak? Neměla jsi včera průser?“

„Jen trochu, ale už jsem to vyžehlila,“ zasmála jsem se. Vlastně jsem si tu včerejší roztržku nemohla ani pořádně do detailu vybavit.

„No, to jsem rád.“

„Tak pojďte, pane doktore. Podíváme se, jak to tu vlastně chodí.“

„Slečna Swanová?“ ozval se za mnou hlas, když jsem šla odpoledne z práce.

„Ano.“ Chtěla jsem se otočit, ale ruce na mých ramenou mě zastavily.

„Tohle je únos. Jakékoli snahy o útěk budou brány ve váš neprospěch. Jděte stále k tomu velkému autu a chovejte se jako by nic.“ Ledový hlas mi naháněl strach.

„Nic jsem neudělala, nechápu, co po mně chcete. A musím domů.“

„To vám vysvětlíme později. Konec řečí. Nasedněte.“ Otevřel mi dveře a čekal, než se vyškrábu do toho zatraceně vysokého auta.

„Nechte mě být. Budu křičet.“

„No to snad ne,“ ozvalo se zevnitř.

„To jsi ty,“ oddechla jsem si. „Co to má znamenat? Víš, jak jsem se lekla?“

„Tohle je únos, takže si sedni a na nic se neptej.“ Blýsknul po mně širokým úsměvem a sundal si z očí sluneční brýle.

„Kam jedeme?“

„Říkal jsem ti přeci, že příště, až někam pojedu, tak jedeš se mnou?“

„Jedeme na Sicílii?“ zděsila jsem se.

„Neboj, tentokrát jen na druhou stranu kontinentu,“ uklidnil mě.

„Edwarde, to nemyslíš vážně. Musím do práce a…“

„Nemáte náhodou na oddělení novou posilu?“ Skočil mi do řeči.

„No to máme, ale…“
„Tak co řešíš? My si užijeme krásných pár nocí, přes den budeš chodit nakupovat do nejlepších obchodů, já vyřídím pár neodkladných jednání a budeme oba spokojeni. Práce počká. Už jsem to vyřídil. Ředitel neměl nic proti.“

„Seš cvok.“

„Bude se ti tam líbit, slibuju. A když ne, udělám cokoliv pro to, aby jo,“ ujistil mě.

„Ale musím si zabalit věci.“

„To už je zařízené.“ Zmohla jsem se jen na tiché zakroucení hlavou. Byl neskutečný.

Za chvíli už jsme byli na letišti. Letištní halou jsme prošli jako nějaké celebrity, kontrola se nás vůbec netýkala a za chvíli už jsme nastupovali do Edwardova soukromého tryskáče.

„Máš hlad?“

„Možná trochu,“ připustila jsem.

„Tak si sedni a najez se.“ Téměř v tu samou chvíli se přede mnou objevil talíř s kuřetem. „Máš na to spoustu času.“

„Hm, díky.“

Tím skončila naše konverzace. Za celý let jsme neprohodili víc slov. Já koukala z okýnka, jak se stmívá, a Edward byl zabraný do hromady papírů. Když už jsem byla celá přesezená a přestávalo mě to bavit, konečně jsme začali klesat a přistávat v New Yorku. Sebrala jsem si svou kabelku a sledovala letiště JFK. Pak už byla jen rychlá cesta do hotelu, výtahem do padesátého druhého patra, luxusní večeře a dlouhá relaxační koupel v koupelně, která byla celá z mramoru a s nádherným výhledem. Bylo to jako v pohádce.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 18: