Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 14

01.09.2012 (16:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4514×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Isabello Swanová, vypila jsi mi celou vodku,“ napomenul mě Edward, když se setmělo a já stále seděla na terase s další cigaretou v puse. „A vykouřila krabičku cigaret.“

„Nemáš další?“

„Uhodla si, nemám. Myslel jsem, že ti jedna bude stačit. Dám ti radši další čokoládu a vodu.“

„Nech mě být!“

„To by ses mi tu taky mohla otrávit alkoholem, holčičko, takže na to ani nemysli.“

„Vypadni,“ zařvala jsem z plných plic a hodila po něm prázdnou krabičku.

„Bello, vzpamatuj se.“ Ignoroval moje příkazy. Místo toho si ke mně kleknul a vzal si moje ruce do dlaní. „Tímhle nic nevyřešíš, musíš se vzchopit.“

„Nejde to,“ povzdechla jsem si. Slzy už mi naštěstí došly.

„Všechno jde,“ odsekl. „A teď pojď spát.“

„Za chvíli přijdu.“

„Dobře.“

Lhala jsem. Neměla jsem sílu se zvednout. Bylo mi jedno, že se do mě dává zima a že bych mohla nastydnout. Jen jsem seděla schoulená na křesle a čuměla na velký podsvícený bazén a pár keřů. Nic víc a bylo mi to jedno.

„Děláš si ze mě legraci, že jo?“ Objevil se vedle mě jako duch, až jsem nadskočila.

„Co je?“ prohodila jsem bez zájmu. „Proč nespíš?“

„Isabello, neser mě,“ procedil varovně mezi zuby.

„Neseru,“ zahuhlala jsem.

„Vstaň!“ přikázal, a když se nic nedělo, za loket mě vytáhl nahoru. „A pojď spát.“

„Nechci spát.“

„Nebudu s tebou diskutovat. Budeš poslouchat.“ Dotáhl mě nahoru a hodil do postele. Rychle mi vysvlékl kalhoty, přikryl mě dekou a zhasnul. „Dobrou noc.“

Tak jsem místo na bazén čuměla do stropu. Velká změna. Znuděně jsem si povzdechla a někde mezi myšlenkami, jestli si půjdu nalít další vodku nebo radši hledat cigaretu jsem usnula.

Ráno bylo krušné. Bylo mi zle. Zvracet se mi nechtělo, ale hlava mě bolela jako střep. V krku jsem měla jako na Sahaře a bylo to pěkně nepříjemné. Se zasténáním jsem se převalila na druhý bok a snažila se držet hlavu v klidu.

„Už jsi vzhůru?“ usmál se Edward, když přišel a podal mi sklenici vody. „Vypij to, za chvíli ti přinesu pořádně silnou polívku.“

„Děkuju,“ vydechla jsem vděčně a voda ve mně okamžitě zmizela.

„Je ti lepší?“ zeptal se opatrně.

„Ne.“

„Fajn. Tak si zabal pár věcí a jedeme pryč, abys přišla na jiný myšlenky. Do nemocnice zavolám, že si bereš dovolenou a teď ti dojdu pro tu polívku.“

„Dneska nikam nejedu,“ stihla jsem ho upozornit ještě dřív, než odešel. Znovu jsem sebou plácla do postele.

„Vstávej, opilče,“ zasmál se, když se vrátil.

„Buď zticha,“ zasyčela jsem a posadila se. Ta polévka voněla sakra dobře.

„Nebuď drzá nebo nic nedostaneš.“

„Ha ha ha, dej to sem, nemám náladu na vtipy a už vůbec ne na ty tvoje.“

„Tady se někdo špatně vyspinkal,“ provokoval mě.

„Edwarde,“ povzdechla jsem si.

„Vzdávám se.“ Ruce dal před sebe v obranném gestu. „A až se najíš, zajedeme k tobě pro zbytek věcí. Je zbytečné za ten byt platit, když budeš bydlet tady.“

Neodpověděla jsem, radši jsem se cpala horkou polévkou. Konečně se mi udělalo trošičku líp.

„Jdu do sprchy.“ Vyhrabala jsem se z peřin a odpajdala do koupelny.

Do velké várce vody se mi udělalo lépe ještě víc. Pěkně jsem se osvěžila a zbavila se pachu od vodky a cigaret, což ke zlepšení mého stavu taky přispělo.

„Můžeme jet?“ zeptal se hned.

„Kam zase?“ Byla jsem nevrlá.

„No přeci k tobě, zabalit věci,“ vysvětlil mi s protočením očí. „Říkal jsem ti to před chvíli.“

„Aha.“

„Tak pojď.“ Objal mě kolem ramen a vedl z ložnice.

„Pojedeš?“ nabídl mi, když jsme sešli do garáže a ve vteřině mi hodil klíče.

„Tak jo,“ přikývla jsem a nasedla. Auto ještě vonělo novotou a interiéru dominovala vůně kůže. Opatrně, se zvláštním mravenčením v podbřišku, jsem nastartovala a vrata od garáže se otevřela.

Chvilku mi trvalo, než jsem se s novým autem sžila, ale za pět minut už jsem jezdila jako drak. Řízení jsem si užívala. Vždyť jsem za volantem neseděla pěkně dlouho. Zaparkovala jsem na první pokus a byla jsem na sebe pyšná. Chvíli mi trvalo, než jsem našla klíče od bytu, které jsem dlouho nepoužívala, ale za chvíli jsme byli vevnitř.

„Chceš s něčím pomoct?“

„Ne.“

„Ale no tak, ukaž.“ Prošel do ložnice a začal mi rabovat skříň.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Nejsi nějakej moc oprsklej?“

„Chci, abys to měla rychlejc. Ještě musíme zabalit na dovolenou.“

„A kam jedeme?“

„Překvapení,“ mrknul na mě a začal vytahovat jedny šaty za druhými a dávat na postel.

„Počkej,“ zabrzdila jsem ho. „Tak to dávej rovnou do tašky, když se k tomu musíš cpát.“ Hodila jsem mu na postel cestovní tašku a nechala ho, ať balí. Sama jsem vyndala šuplíky a potom jsem se vrhla na obývák.

„A kam to chceš u sebe asi dát?“ křikla jsem zvědavě.

„Zdá se ti ten dům malej? Přinejhorším přistavíme.“

„To radši ty věci vyhodím,“ zamumlala jsem a všechny filmy a cédéčka jsem naházela do krabice na jednu hromadu. Z balení mě vyrušil telefon.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem překvapeně a rozvalila se na gauči. „Stalo se něco?“

„Bello, ty se nám vyhýbáš?“

„Nevyhýbám, jak tě to napadlo?

„Nevoláš, nedáš o sobě vědět.  Nebo ti on brání? Ubližuje ti? Bello, jestli tě vydírá, tak jdi okamžitě na policii,“ plašila.

„Mami, neblázni. Nic takovýho se neděje, neboj se. Moc práce, nic jiného v tom není, přísahám.“

„Ale kdyby ano…“

„Kdyby ano, tak to budu řešit, slibuju.“

„Bello,“ ozval se Edward za mnou a slyšela jsem, jak máma zatajila dech. „Už to máš?“

„Ne,“ odpověděla jsem nevzrušeně, když se rozvalil vedle mě.

„Je tam s tebou?“ zeptala se tiše máma.

„Jo, stěhuju se.“

„Bello, to nemyslíš vážně?“

„Mami, neměj strach. Přijedu, abys viděla, že žiju. Ještě ti zavolám.“

„Opatruj se.“ Položila to.

„Co je?“ chtěl vědět.

„Máma,“ vysvětlila jsem a znovu se pustila do balení.

Nejhorší byla kuchyň a hlavně potraviny. Pár věcí jsem vyhodila a zbytek jsem vzala k Edwardovi.

„A jak chceš všechny ty věci v tom malým autě odvézt?“

„Necháme to tady a až zítra odjedeme, Grigory se o to postará.“

„A co nábytek?“

„Potřebuješ ho?“

„No, asi ne, ale…“

„Tak to nech na nás,“ usmál se a vedl mě ke dveřím.

„Počkej, nějaké oblečení si vezmu, když už jsme tady, ať si mám co zabalit. A kam vlastně pojedeme, ať vím, co si mám vzít.“

„Vezmi si něco pohodlného a teplejšího. Mezi lidi jít vůbec nemusíme, když nebudeš chtít. To ti musí stačit.“ Vrátil se, vzal dvě tašky s oblečením a mně strčil do ruky tu nejmenší.

„Jdeme?“

„Musím podepsat papíry,“ vzpomněla jsem si dodatečně.

„Doma to podepíšeš a Grigory to zítra odevzdá i s klíčema. Nedělej si starosti.“

„Tohle bych ale měla vyjednat sama.“

„Říkal kdo?“

„Já.“

„Bello,“ varoval mě. „Pusť to z hlavy a pojď.“

Mlčky jsem přikývla a nasoukla a věci do auta. Nemělo cenu mu odporovat, o tom už jsem se přesvědčila několikrát. Byla by to jen ztráta času. Tak jsem spolkla pár jedovatých poznámek a odvezla nás zpátky do vily.

Potom jsem se pustila do balení. Něco pohodlného a teplejšího, to se mu to řeklo, když všechno věděl. Probírala jsem se taškami a to, co jsem si nebrala, jsem rovnou uklízela do velké poloprázdné šatny. Neznala jsem ho natolik, abych uhodla, kam jedeme a hlavně na jak dlouho, ale balila jsem si hlavně jeansy a pohodlná trička nebo košile.

Tohle poskakování mi zabralo celý den, ale jak jsem zasedla k večeři moje myšlenky si sami našly Chrise a  byla jsem tam, kde včera. V prdeli.

„Něco na trávení?“ nabídl mi Edward skleničku whisky. Nikdy mi nechutnala, ale teď mi přišla k duhu.

„Ještě.“

„Ani náhodou. Alkoholička je nereprezentativní a to já nepotřebuju.“

„Debile!“ Naštvaně jsem se zvedla a zabouchla se v ložnici.

Shodila jsem ze sebe oblečení a zalezla si pod peřinu. Zavřela jsem oči a nechala si po tváři stékat slzy, které se zpod víček probojovaly. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a dávala jsem si pořádný pozor, abych ze sebe nepustila jediný vzlyk. Dokud jsem neusnula.

Edward pravděpodobně nespal v ložnici. Polštář byl netknutý a deku jsem zmuchlala já. Ale můj zabalený kufr byl pryč. Vůbec se mi nechtělo vstávat, bylo mi však jasné, že se mu nemůžu vyhýbat donekonečna. Ne, když jsme spolu v jednom domě.

Celou dobu, než jsem sešla na snídani, jsem strávila uvažováním, jak se k němu mám chovat. Nevěděla jsem, jestli mám být uražená nebo mám ty jeho debilní poznámky skousnout. Už jsem si přeci mohla zvyknout, že si někdy otevře hubu a že prostě není dokonalý. Jako žádný chlap. Rozhodla jsem se pro kompromis.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše u snídaně a přisedla si.

Noviny, které právě četl si odtáhl kousek od tváře, aby na mě viděl a věnoval mi jeden ze svých milionových úsměvů. Tohle jsem nečekala.

„Jak ses vyspala?“

„Nespal si v ložnici?“ Použila jsem jeho taktiku na otázku odpovědět otázkou.

„Pracoval jsem,“ odpověděl prostě. Chápavě jsem kývla a bez dalších řečí do sebe začala ládovat míchanými vajíčky s opečenými rajčaty a výbornou houskou. Edwarda jsem ignorovala, stejně si četl noviny.

„Neodpověděla jsi mi,“ promluvil najednou.

„Hm?“ nechápala jsem

„Jak ses vyspala?“

„Dobře.“

„Fajn.“ Konec obsáhlé konverzace. Jak vyčerpávající.

Dojedla jsem svou snídani, dopila kafe a zvedla jsem se od stolu.

„Můžeš to tady ještě podepsat?“ zastavil mě a podal mi dva papíry. Tužku vytáhl z košile. „Kvůli tomu bytu. A za patnáct minut vyrážíme,“ stihnul mě ještě upozornit, než jsem vyšla schody nahoru.

Protože jsem netušila, kam vůbec jedeme, znovu jsem si vyčistila zuby, pročísla vlasy a zkontrolovala kabelku, abych měla všechno potřebné. Vrátila jsem se dolů a čekala na další pokyny. Posadila jsem se na opěrku gauče.

„Sakra,“ zašeptala jsem a povzdechla si. Úplně jsem zapomněla na tu pitomou antikoncepci. Edward mě zabije!

„Jsi připravená?“ Edward se vedle mě objevil jako duch.

„Jo,“ zalhala jsem

„Bello?“ Ne, pořád jsem neuměla dobře lhát. „Tak co je?“ Nervózně jsem si skousla ret a rozhodla se jít s pravdou ven.

„Zapomněla jsem na ty prášky.“

„Tak se pro ně zastavíme ještě teď, nemusíme nikam chvátat. Je to na chvíli, ne?“

„Jo,“ přikývla jsem.

„Tak jedem.“ Posadil mě do auta a Alexei nás dovezl před nemocnici. Vystoupila jsem a Edward stál ve vteřině u mě.

„Ty nikam nejdeš. Zvládnu to sama,“ zabrzdila jsem ho.

„Ne, jdu.“

„Jdeš ty, nejdu já.“ Vrátila jsem se nekompromisně zpátky k autu. Absolutně jsem nestála o to, aby na gynekologii šel se mnou zrovna on.

„Mazej. Ať si hned zpátky.“ Protočil oči a opřel se o dveře.

Šla jsem hned na oddělení. Chvíli jsem musela bojovat s myšlenkama na Chrise, ale úspěšně jsem to zvládla. Musela jsem si vystát menší frontu a Edward mě neustále bombardoval smskama. Neodpovídala jsem mu, ale když mi začal vyhrožovat, že přijde, odepisovat jsem začala. A psali jsme si jenom samé kraviny.

„Slečna Swanová,“ zavolala si mě sestra, tak jsem uklidila mobil a šla do ordinace.

„Všechno v pořádku? Byla jsi tam dlouho. Není ti něco?“

„Musela jsem ještě do lékárny. Jedeme.“ Nasedla jsem do auta.

„Potřebuješ ještě něco?“

„Ne. Už vážně můžeme jet… nevím kam.“

„Na letiště.“

„Zase někam letíme?“

„Neboj se. Bude to balzám na tvoje nervy, uvidíš.“

„No tak jo,“ povzdechla jsem si smířeně a sledovala cestu na letiště. Už abychom byli z tohohle blázince pryč.

Jenže Alexei nezastavil u letištní haly, jak jsem předpokládala, ale profrčel si to do zóny, kde jsem v životě nebyla a ani jsem nepředpokládala, že bych se tam kdy dostala. Zmateně jsem pozorovala, jak rovnou zaparkoval na přistávací dráze vedle schůdků do malého letadla.

„Poučil jsem se od minule a tahle nádhera je k dispozici jenom nám.“

„Tys koupil letadlo?“ zděsila jsem se.

„Krásko, tohle není letadla, ale letadýlko, přesněji řečeno takový malý tryskáč a nekoupil jsem ho. Byl to dárek, takže buď bez starosti,“ usmál se na mě a pomohl mi vystoupit.

„Jasně, naprosto ti věřím,“ prohodila jsem ironicky.

„Běž nahoru. Vyřídím pár drobností s Alexeiem a poletíme.“ Dal mi pusu a víc si mě nevšímal.

Pomalu jsem lezla po schodech nahoru. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a málem to se mnou praštilo hned ve dveřích. Interiér byl zařízený jak nějaký pětihvězdičkový hotel. Kožené sedačky, na stole šampaňské a něco k zakousnutí, huňatý koberec na zemi… Prostě přepych, na který si pravděpodobně ani nezvyknu.

„Vítejte na palubě, slečno,“ přivítal mě muž v uniformě. „Můžu vám nabídnout šampaňské?“

„Prozatím jenom něco nealko, díky.“

„Určitě. Prosím, posaďte se. Za chvíli poletíme.“

„Anthony, skleničku whisky, prosím,“ poručil si Edward hned, jak se objevil na palubě.

„Budeš pít už od rána?“ zeptala jsem se uštěpačně. Podíval se na hodinky.

„Už je skoro poledne,“ namítnul. Protočila jsem oči a napila se ze svého džusu, který mi Anthony přinesl.

Za chvíli jsme byli ve vzduchu. Pohodlně jsem seděla u okýnka a koukala ven. Nohy jsem si přitáhla k tělu a na kolena jsem si položila hlavu.

„Nechceš něco k jídlu? Šampaňské?“

„Ne. Jak dlouho poletíme?“

„Asi čtyři hodinky a pak třicet minut autem. Klidně si pospi, jestli chceš, můžeš se natáhnout na pohovce.“

„To je dobrý,“ zahuhlala jsem a znovu se zakoukala z okýnka na mraky.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 14: