Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Don't take me my love - 2. kapitola

31.08.2010 (14:30) • ladymMysterious • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×

2. kapitola - Nechráněná

Čekala jsem asi  týden na Laurenta a už jsem si začala myslet, že se neobjeví. No jasný, vzdal to. To se dalo čekat! Je vidět, že se už ani na něj nemohu spolehnout!

Zrovna jsem byla po lovu, takže mi oči až skoro svítily, jak byly krvavě rudé, a procházela jsem se po lese. Když v tom něco zašustilo v křoví. Ohlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. Šla jsem tedy dál, ale pak zase něco zašustilo.

Otočila jsem se a nakrčila se, připravena zaútočit. Z hrudi se mi vydralo vrčení.

„Victorie, to jsem já!“ ozvalo se z křoví a vystoupil Laurent. Napřímila jsem se a měřila si ho pohledem.

„Zjistil jsi něco?“ zeptala jsem se. Laurent přistoupil blíže ke mně.

„To bych řekl. Zjistil jsem ti téměř všechno o Cullenových,“ řekl. „Irina mi toho o nich řekla spousty. Myslela si, že mě to zajímá, ale tohle je první a poslední podraz, co jí dělám.“ Odfrkla jsem si. On se ještě začně přátelíčkovat i s Cullenovýma a s tou Swanovou, ne?

„Co ti řekla?“ zeptala jsem se. Laurent se zhluboka na dechl.

„Měla by sis na ně dávat pozor. Většina z nich má velice užitečné schopnosti. Třeba ta mála Alice. Na tu si dej obzvlášť pozor. Dokáže vidět do budoucnosti. Takže kdyby tě sledovala, ty by ses pro něco rozhodla a ona by to uviděla. Dej si pozor na rozhodování. Nikdy nevíš,“ upozornil mě. Tak jedna z nich vidí do budoucnosti. Hm…

„Pak je tam ten Edward. Ten čte myšlenky. Takže kdyby ses přiblížila blízko k němu, uslyší tě. Další je tam Jasper. Ten ovládá emoce lidí kolem. A je to Alicin druh.“

Tak druh, jo? Co by dělali jeden bez druhého? Co by dělali, kdybych se alespoň jednoho z nich zbavila?

„Emmett, nemá žádnou zvláští schopnost, ale je velmi silný. Rosalie, také nemá žádnou schopnost, ale je nadpřirozeně krásná. Krásnější, než kterýkoli upír. Tohle nejsou jen Irinina slova, doopravdy jsem je viděl,“ dodal, když viděl, jak jsem protočila oči.

„Carlisle, něco jako hlava rodiny. On je doopravdy zvláštní. Prý dělá v nemocnici doktora. Netuším, jak se dokáže takhle přiblížit k lidské krvi, ale dokáže to. A Esmé, ta je něco jako mamika.“

„Díky, Laurente,“ poděkovala jsem s úsměvem. Laurent přikývl.

„A ještě něco,“ řekl, když už jsem skoro byla na odchodu.

„Ano?“

Laurent jako by nachvíli zaváhal. Nadzvihla jsem obočí.

„Cullenovi odjeli z města. Není mi známo proč, ale odjeli.“

Na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Tohle je asi nejlepší zpráva, jaká může být. Takže, teď je Swanová nechráněná? Nemá kolem sebe žádné poskoky, kteří ji přede mnou chrání? No to je skvělá zpráva!

„Victorie, nejdříve si všechno pořádně rozmysli, než něco uděláš!“  řekl Laurent, ale to už jsem byla pryč. Běžela jsem si trošku obhlédnout, kde Swanová je. Teď už si ji můžu sledovat, jak budu chtít sama, bez ohrožení, že na mě někde vyskočí některý z Cullenových a zabijí mě.

Takže teď mám volnou cestu, bez jediné překážky! Ach, a to jsem si myslela, že se na mě Laurent vykašlal.  Nakonec mi dal ty nejlepší informace, které mohl zjistit.

Doběhla jsem k domu Swanových. Už dávno jsem věděla, kde bydlí. Bydlí tam s jejím otcem, který je místní policajt. Poslední dobou mají hodně věcí k řešení. Zaslechla jsem něco, že se po lesích potulují medvědi, kteří zabíjejí turisty. Avšak s tím zabíjením je to trochu jinak. Nevím, jestli tu nějací medvědi jsou, ale já se starám o ty turisty. Nemůžu se nechat přece vyhladovět!

Byla jsem dostatečně daleko od jejího domu, aby mě nezáhlédla. Byla tam. Byla v kuchyni a něco vařila. U stolu seděl její táta. Nevypadalo to, že si něco říkali.

Mohla bych ji zabít teď v noci. Ne, to musí být řádně promyšlené. Takhle to udělat nemůžu. Musím ji zabít někde, kde nikdo není. Kam nechodí žádní lidé. Nemohu to udělat u nich doma.

Sledovala jsem, co se děje u nich doma. Byla noc, takže jsem se nemusela obávat, že mě někdo uvidí. Stála jsem jako socha a nenápadně je sledovala zpoza stromu. Byl to typický večer lidí. Navečeřeli se a šli spát.

Ale když Swanová usnula, po nějaké době se začala zmítat, jako kdyby měla nějaké křeče, a řvát. Její táta doběhl za ni do pokoje a utěšoval ji. Asi měla špatné sny. No, to ještě bude mít špatné sny. Možná ji trochu postraším. Kdyby mě jen jednou na okamžíček zahlédla, dostala by strach a pak by to všechno bylo mnohem zábavnější.

Další den jsem Swanovou opět sledovala. Kamsi jela s tou svojí kraksnou, které říká „náklaďáček“. Běžela jsem s ní. Samozřejmě jsem se držela dál a co nejvíce se skrývala. Jela ale strašně pomalu, takže to bylo trochu těžší. Kdyby jela rychleji, také bych běžela rychleji a nikdo by mě ani nezahlédl.

Když přijedla k nějakému… domu, zastavila. Ten „dům“ byl celý ze dřeva a hodně malý. Swanová vystoupila z náklaďáčku, dala si na hlavu kapuci, protože pršelo, a za někým se vydala.

„Jaku!“ zavolala na nějakého chlapce. Byl vysoký, svalnatý a s krátkými černými vlasy. Něco si říkali. Ale pak jsem zaslechla něco o pijavicích Cullenových. On ví o upírech?! Kdo mu to řekl? Určitě ta Swanová! Proboha, co ji to napadlo! Ale to bude brzy úplně v klidu. Až ji zabiju, už bude jen mlčet.

Ten kluk odešel, když na něj zavolali jeho kamarádi. Swanová tam stála v dešti a dívala se za ním, než všichni zmizeli mezi stromy. Pak se otočila a odjela zpátky domů.

Ach, jak já bych to už s ní  nejradši skoncovala. Ale nemůžu to udělat jen tak. Musím být opatrná. Ne že by mi dělal starosti její otec. I když je policajt, nebyl by problém utéct dostatečně daleko a nenechat za sebou žádné stopy. Pro upíra je to tak snadné.

Byla jsem už zase daleko od jejího domu, hluboko v lese, když jsem ucítila lidský pach. Okamžitě jsem se za tím pachem vydala. Nemusela jsem bežet dlouho, když jsem zahlédla dva postarší lidi. Plahočili se lesem, i když se sotva hýbali.

Nakrčila jsem se a následně po nich skočila. Jediným pohybem jsem zlomila vaz nejdříve jednomu z nich, pak druhému. Vysála jsem jejich krev do poslední kapky a těla pěčlivě schovala pod strom, aby je nikdo nenašel. Je skvělé zabíjet v lese lidi, když si ostatní myslí, že je zabíjí nějácí obrovští medvědi.

Chtěla jsem se vrátit k domu Swanových, když někdo proběhl kolem mě. Okamžitě jsem vyskočila na strom a vyšplhala nahoru. Jak jsem o chvilku později poznala, byl to ten kluk, za kterým Swanová dnes jela. Nachvíli se zastavil. Pak se ohlédl za sebe, jako kdyby něco ztratil a teď to hledal a nakrčil nos. Asi mu tu něco nevonělo. No, on mi taky zrovna nevoněl. Ale překvapilo mě, že nemá ten známý lidský pach. Chvíli tam stál, ale pak bežel dál. Byla jsem zvědavá, kam běží, tak jsem šla za ním. Přeskakovala jsem z jednoho stromu na druhý. Po chvilce jsem měla jasno, kam běží. Jde za Swanovou. Tímto směrem se jde k ním.

Zastavil se a pro něco se zohnul. Cosi sebral na zemi a hodil to Swanový pod okno. Hodil tam pár kamínků a jak  jsem viděla, Swanový se moc nechtělo k oknu jít. Jako kdyby se bála. Možná si myslí, že jsem to já. Ale já bych ji určitě neházela kamínky pod okno.

Nakonec se rozhodla tam jít. Vstala z postele a otevřela okno.

„Jaku, co tu děláš?“ zeptala se toho kluka. Ukryla jsem se lépe za strom, na kterém jsem byla, a pozorovala jsem, co se bude dít dál.

„Ustup,“ řekl ten kluk. Swanová ustoupila. Ten kluk… Bylo neuvěřitelné, co právě udělal. Vyskákal po stromě a přímo to jejího pokoje. A trvalo mu to sotva pár vteřin! Kdo to je? Tohle není normální, normální lidé by tohle nikdy nedokázali!

Něco si tam povídali. Vypadalo to, že ten kluk má o Swanovou zájem. Ale očividně ona o něj zájem nemá. Byl u ní asi deset minut, když přešel k oknu a… Vyskočil z něj! Tak tohle už opravdu není normální! Není to člověk, ale zároveň to není upír! Kdo to může být?

Autor: ladymMysterious (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Don't take me my love - 2. kapitola: