Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 8. kapitola

27.04.2011 (19:15) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1925×

Pohled Ellen:

Písnička

Došla jsem na kolej a plná eufemismu jsem si lehla na postel a začala jsem po dlouhé době zase plánovat. Už dlouho jsem byla sama. Carlisle už se nevrátí. Je načase začít znovu žít.

Uvědomila jsem si, že už je načase si najít přátele a možná i přítele.

S tímhle rozhodnutím jsem se zvedla a začala se oblíkat. Tentokrát ale ne do každodenního oblečení. Dnes to chtělo něco speciálního. Ponořila jsem se do skříně a téměř zuřivě jsem se v ní začala přehrabovat. Nakonec jsem vyhrabala modré šaty a k tomu černé boty. S výběrem jsem byla celkem spokojená. Oblékla jsem se, nalíčila… Zavolala jsem Danovi, jestli by nešel na uvítací večírek tohoto roku. Dan o mne už dříve jevil zájem, tak třeba to ještě trvá?!

Vyšla jsem na ulici. Už tam čekal. Díval se na mne takovým zvláštním způsobem. V očích měl jiskřičky rošťáctví a na tváři nádherný úsměv. Chytl mne za ruku a pomalým tempem jsme vyšli směrem ke klubu. Cestou se ze mne snažil vymámit, proč tam jdu, na což jsem mu odpovídala pravdivou odpovědí, která ho ale neuspokojila. Prosté „Je na čase“ mu jaksi nestačilo.

Snahu mu to vysvětlit jsem zahodila, jakmile jsme vstoupili do nejhlučnějšího klubu, ve kterém jsem kdy byla (moc jich ale nebylo). Dav nás dotlačil až k baru. Podívala jsem se na nápojový lístek. Pokud jsem znala dva z názvů nápojů, bylo to hodně. Zoufalým pohledem jsem se podívala na Dana, on ale jen s úsměvem zakroutil hlavou. Rozhodla jsem se bojovat trochu tvrději, a proto jsem nasadila výraz smutného kocourka. Jak jsem čekala - pomohlo to.

„Tak fajn, máš mě,“ řekl poraženě. Na což jsem nemohla odpovědět jinak než laškovným: „Já vím – já vím.“ Objednal Sex on the beach. Nad tím názvem jsem se pousmála. Zvedla jsem skleničku.

„Tak ať si tento rok pořádně užijeme!“ pronesla jsem vážně. Můj výraz musel být k popukání. Vyšpulené rty, nos co nejvíce směrem k nebi a významně hledící oči. Oba jsme se upřímně rozesmáli.

„No tak dobře. Ať je tedy po tvém. Na zdraví!“ řekla jsem poraženecky. Přiťukli jsme si a napili se. Tedy já jsem se napila, on to dal na ex. Blázen. Vyzkoušeli jsme alespoň polovinu nápojového lístku, když ozvalo: „Dámy a pánové, právě začíná ta nejzábavnější část z celého večera! Karaoke. Stačí říct Djovi, tedy mně, jakou píseň chcete, a můžete se předvést,“ pronesl lehce podnapilým hlasem DJ. Tohle oznámení jsem s lehkým úšklebkem přešla, ale Dan bohužel ne. Buďto nevěděl, že můj zpěv je horší než vrzání vrat anebo mě chtěl prostě jen pomalu a bolestivě mučit. Ani jedno se mi nelíbilo. Snažila jsem se vzepřít, ale nedalo se popřít, že má opravdu sílu. Hlavou mi problesklo, že Carlisle má větší, ale na to jsem si zakázala myslet. Nevím, jak se mu to povedlo, ale najednou jsem stála na pódiu a on vedle mne a začala hrát písnička Start of something new. Připadala jsem si jako Gabriela z High school musical. Ona ale na rozdíl ode mne uměla zpívat. A mučení začalo. Ještě jednou jsem obdařila Dana pohledem, který uměl i zabíjet a pustila jsem se do toho.

Povinně si pusťte písničku

Living in my own world
Didn't understand
That anything can happen
When you take a chance

A už je to tady. To nedám. Nadechla jsem se a začala.

I never believed in
What I couldn't see
I never opened my heart (oh)
To all the possibilities (uoh)

Za tohle ho zabiju. To je mučení nejenom mě, ale hlavně těch chudáků, co mě musí poslouchat.

I know
That something has changed
Never felt this way
And right here tonight

Ještě jeden refrén a jde se vraždit. Jak mě k tomuhle jen přesvědčil?!

This could be the
Start of something new
It feels so right
To be here with you (oh)

And now looking in your eyes
I feel in my heart (feel in my heart)
The start of something new (oh, yeah

Konečně už to končí. Myslím, že vím, kde seženu nějakou zbraň. Takový kulomet by mohl stačit!

Now who'd of ever thought that (mm)
We'd both be here tonight (oh) (yeah)
And the world looks so much brighter (brighter, brighter)
Oh, with you by my side (by my side)

S pocitem, jako bych právě zdolala Mount Everest, jsem sestoupila z pódia za děkovného potlesku. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo proto, že se jim to líbilo anebo, že byli rádi, že už jsem konečně skončila. Nevím, ale hlavně, že už to mám za sebou. Pod pódiem jsem se zastavila a počkala na Dana, který se stále loučil s publikem. Když už se blížil ke mně, srdce se mi rozbušilo až závratnou rychlostí. Sice do něj nejsem bezhlavě zamilovaná, ale je hodný, milý, slušný a mám ho ráda. Odhodlala jsem se k radikálnějšímu kroku. Možná mi k odhodlání pomohla právě ta dávka alkoholu nebo to byly zbytky adrenalinu z našeho vystoupení, ale odhodlala jsem se.

„Tohle ti jen tak neodpustím, ty víš, že nezpívám a že nemám ráda pozornost! Proč mi to děláš!“ křičela jsem na něj téměř hystericky. Vypadal, že ho to, že jsem naštvaná, docela bavilo. Nevěděla jsem, jak jeho smích umlčet než ho jednoduše políbit. Splnilo by to oba účely. Jak umlčení, tak potřebu dostat se mu blíže. A to jsem i udělala. Díky našim spojeným rukám jsem si ho přitáhla blíže a zadívala jsem se mu do očí. Netopila jsem se v nich jako v těch Carlisleových, ale ani mne neodpuzovaly. Jeho pohled byl zmatený. Netušil, co se děje. A bylo to tu, políbila jsem ho. Zprvu se naše rty jen zlehka dotýkaly. Jeho rty byly hebké a příjemně teplé. Když se vzpamatoval, začal mi polibek oplácet. Byla jsem překvapená a to příjemně. Do polibku jsem se vžila jako on. Bylo to krásné, ale ne dokonalé. Pomalu jsem se od něj začala odtahovat. Musela jsem něco vědět. „Není už pozdě?“ zeptala jsem se ho se špetkou nervozity v hlase.

„Myslím, že ne,“ odpověděl mi a povzbudivě se na mě usmál.

„Takže to můžeme zkusit?“ zeptala jsem se a naléhavost v mém hlase gastronomicky vzrůstala. Šťastně se na mě usmál a objal mne.

„Proč by ne!“ zašeptal mi do ouška a položil mi svou hlavu na mé rameno. Zrovna začala hrát pomalá písnička a tak jsme rovnou na parketu zůstali. Pohupovali jsme se do rytmu hudby. Dan mě pevně objímal. Nebylo to nepříjemné. Byla to celkem příjemná změna, jen mé srdce chtělo na jeho místě někoho jiného. Někoho, kdo má ruce a rty mnohem chladnější a pokožku mnohem tvrdší. Musela jsem se napomenout. On se nevrátí! Musím žít i bez něj. No a můj rozum byl spokojen. Splnil, co chtěl. Teď jsem chápala ty ženy, které s někým byly pouze z rozumu. Nebylo to ono. Jeho blízkost mi zatím nevadila, ale co když půjde ještě blíž. Ta představa mě píchla u srdce. Naopak můj mozek vysílal radostné fanfáry. Pro mé srdce byl Dan pouze kamarád. Zavřela jsem oči a pokusila jsem se vnímat jen hudbu a myslím, že se mi to celkem úspěšně dařilo. Přestala jsem vnímat čas. Pohupovala jsem se v rytmu hudby, byla bych tam asi až do rána, kdyby mě Dan neprobral a téměř násilím nevytlačil ven. Až teď jsem si uvědomila, že jsem téměř usnula.

Světlo. No ano – světlo, jak já jsem ho v tuhle chvíli nesnášela. Jedno oko otevřít… ne, to nepůjde. Z takového množství světla se mi zatočila hlava. Hlavou mi problesklo, že tohle si budu vyčítat hodně dlouho. Poslepu jsem vstala z postele. Nejenom, že se na mých zádech usídlila opička – no spíš gorila, ale taky se mi zvedl žaludek, a já chtě nechtě musela otevřít oči a letět upíří rychlostí na záchod.

Když jsem se konečně vypotácela z koupelny, byla jsem nadopovaná prášky proti bolesti hlavy a měla za sebou tři ledové sprchy. Celou dobu jsem se snažila vzpomenout, jak jsem se dostala domů, ale nakonec jsem to vzdala s tím, že mě asi dovedl Dan. Svalila jsem se do postele s úmyslem se z ní alespoň ještě několik hodin nebo lépe dnů nehnout, ale najednou někdo zaklepal na dveře. No zaklepal, spíš začal do dveří zuřivě mlátit. Jestli to bylo možné, tak mě hlava začala bolet ještě víc než předtím. Velmi rozvážnou chůzí a s přesvědčením, že toho, kdo se snaží zdemolovat ty dveře, minimálně pořádně seřvu. S trhnutím jsem je otevřela. No jasně – Dan. Kdo jiný. Stál tam s širokým úsměvem ve tváři. Teď jsem měla ještě větší chuť rozmlátit mu tu jeho papuli. Jak sakra může být tak fit. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se to nutkání rozdýchat. Ne, že by se mi to povedlo dokonale. Stále tam někde hluboko ve mně bylo nutkání ho zmlátit, ale byla by škoda ten jeho nádherný ksichtík nějak poškodit. Moc hezky se na něj kouká. Zakroutila jsem hlavou, abych rozehnala tyhle myšlenky a začala jsem konečně vnímat to, co mi Dan říká.

„Víš, že máme oba být již 25 minut na přednášce?“ oznámil mi s klidem.

Začala jsem po celém pokoji hledat hodiny. A opravdu už jsme tam měli být. Sakra. Moment, na který se těším od chvíle, co jsem se rozhodla stát lékařkou, jsem prošvihla. Nechci ani vidět výraz ve tváři profesora až tam vejdeme půl hodiny po začátku. Jako by v tuhle chvíli zmizela bolest hlavy a já mohla konečně racionálně přemýšlet. Rychle jsem Dana políbila a začala na sebe házet oblečení. Popadla jsem tašku a s Danem, kterého jsem za ruku táhla ven, jsem se rozeběhla směr universita. Nechápala jsem, jak se Dan mohl smát. Já byla s nervy na dně. Když jsme běželi kolem výlohy, zahlédla jsem svůj odraz. Musím uznat, že už dlouho jsem neviděla tak odporný odraz. Prioritou ale bylo dostat se na přednášku.

Zabrzdila jsem před dveřmi do přednáškové místnosti. Dan mě objal a zadíval se mi do očí. Nemuseli jsme mluvit. Znali jsme se tak dlouho, že jsme hned věděli, co ten druhý  chce. Tedy ve většině případů. Chytla jsem ho za ruku a vešla. Ve chvíli, co jsem otevřela dveře, se mi svět znovu otočil vzhůru nohama. Dan vycítil moji duševní nepřítomnost a dotáhl mě do úplně poslední řady. Co tady sakra dělá? Jsem ráda, že tu je? Konečně jsem se rozhoupala udělat krok vpřed. Nahromadilo se ve mně tolik vzteku, vzpoury, nenávisti, ale i lásky a to velice silné lásky. Pohledem zoufalého malého štěňátka jsem se podívala na Dana. V duchu jsem si stále opakovala jednu otázku. Co dál?

Následující

Já vím, že už je to dlouhá doba. Nějak jsem neměla čas ani chuť na psaní a měla jsem vždy pocit, že kdybych napsala další dílek, tak bych celou povídku zkazila.

Konečně jsem našla čas i chuť psát, a tak to tady máte. Tak co, víte koho spatřila? Vsadím se, že jo.

Prosím o jakýkoliv komentář. Potěší i kritizující komenty. Alespoň vím, co dělat líp a co nedělat vůbec.

Mám ještě jednu otázku. Baví Vás to ještě?

Moc dlky za podporu všech, co vytrvale psali komentáře a snažili se mě podpořit ve psaní. Moc si toho vážím.

Eleonor

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů 8. kapitola: