Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 3. kapitola

02.02.2013 (14:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3382×

3. kapitola

Ženy ve Vamhillu nepracovaly. To mi řekl Ryan, když jsem nahlas přemýšlela o tom, čemu bych se mohla začít věnovat, když jsem opustila svou práci v bistru. Není třeba, aby žena dřela, když je muž schopen uspokojit všechny její potřeby a zjistit pohodlný život. Ve Vamhillu se muži ráno vypravili za obživou a ženy si jejich vydělané peníze pouze užívaly a podle toho, co jsem viděla, si s tím nedělaly hlavu. Přišlo mi to maličko staromódní a zpátečnické. Copak nežijeme v emancipované společnosti, kde jsou ženy schopny pracovat a žít bez finanční podpory od manžela? Tuto poznámku jsem si nemohla odpustit. Ryan se jen zasmál a ujistil mě, že budu tolik zaneprázdněna přípravami svatby a společenským životem, že na práci ani nepomyslím. Tím debata skončila.

Jak jsem zjistila, dali se všichni obyvatele městečka považovat za vyšší třídu. Nenacházel se zde ani jeden dům, který by nesplňoval určitá kritéria. Vypadalo to, že Vamhill pracháče přitahuje. A já se teď stala jedním z nich. Ovšem nemohla jsem si stěžovat. Ležet u bazénu, i přesto, že slunce nesvítilo, číst si knížku a o nic se nestarat byl luxus, který jsem si nikdy předtím nemohla dovolit. Šatník jsem měla nacpaný značkovým oblečením, stačilo si jen vybrat, lednička obsahovala vybrané lahůdky a všechno v domě vysílalo jasnou zprávu - zde jsou peníze. Našlo se zde tolik zbytečností, které nikdy nikdo nepoužije, jako třeba starý šicí stroj nebo několik konzolí s televizními hrami – Ryan prostě nebyl typ muže, který by seděl před televizí a hrál si. Ale podle Ryana je škoda ochudit se o ty věci, když na ně člověk má. Proč si je nekoupit, když vydělá dost na to, aby se jimi mohl obklopit.

Musela jsem mu slíbit, že sama se nikdy nebudu ohlížet na to, co kolik stojí, ale koupím si vše, co se mi bude líbit a budu to prostě jen chtít.

Život ve Vamhillu tedy začal pohádkově. Diane Robertsová si dala za úkol uvést mě to jejich společnosti a hned druhý den po tom obědě mě vyzvedla a odvezla do klubu.

„Je třeba navazovat kontakty, zlatíčko. Ryan vám určitě říkal, že jsme si zde velmi blízcí. Nepouštíme mezi nás moc cizinců. Neradi bychom… jak to jen říct,“ váhala. „Neradi bychom poskvrnili dobrou pověst naší komunity.“
„A mě jste schválili?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Tebe si přivedl Ryan, na tom nebylo co schvalovat.“ Poplácala mě chlácholivě po ruce položené na noze.
„Má Ryan mezi vámi významné postavení?“ zajímalo mě. Všimla jsem si, jak jsou z něho všichni paf, i když se nebylo čemu divit. Sama jsem na tom nebyla jinak.
„Nu, každý tu má své postavení. Geofrey je starosta, tudíž je nejvýš, ale nikomu nic nepřikazuje, ani nikoho nenutí dělat, to co nechce. Víme, jak se chovat a co je pro nás nejlepší, proto spolupracujeme. Však to brzy poznáš sama.“
„Jsem moc ráda, že jste mě přijali, už teď se zde cítím jako doma,“ přiznala jsem se.
„To je moc dobře, uvidíš, že ti nahradíme rodinu, o kterou jsi přišla. Och,“ zarazila se a dlaní si zakryla pusu, „to bylo nezdvořilé, omlouvám se, to jsem nechtěla. Ale asi bys měla vědět, že nám Ryan pověděl o tvé rodině, tedy o tom, co se jim stalo. Jistě, to nemyslel zle,“ začala ho hájit.
„Nic se neděje. Stejně byste se to dozvěděli. Nerada o tom mluvím.“
„Ovšem, to je přirozené, taková tragédie člověka zasáhne. Pokusíme se, abys zapomněla na trápení.“

To už jsme dorazily ke klubu. Ryan měl zase pravdu. Společenský život zabírá místním ženám opravdu hodně času. Všechny byly naskládané v klubu a věnovaly se všemožným i nemožným aktivitám. Podle Diane je to centrum, kde se každý den scházejí. Moc jsem si neuměla představit, denně tam chodit, potkávat stále ty samé tváře a povídat si o stejných věcech, ale nejspíš si na to zvyknu, jako všechny.

Vešly jsme do dveří, které byly označeny číslem 01. Sedělo tam asi deset žen probírajících se v časopisech a to jak módních, tak dekorativních, zahrádkářských a mnohých dalších.

„Dámy,“ zvolala Diane nadšeně. „Toto je Isabella, snoubenka našeho Ryana. Je mezi námi nová,“ na slovo nová dala podle mě větší důraz, než bylo nezbytně nutné, netoužila jsem po tom, aby se na mě každý koukal jako na nový druh živočicha, „takže vás prosím, abyste ji mezi sebe přijaly a pomohly jí s adaptací.“ Všechny začaly přikyvovat a zvedat se, aby se mi představily. „Musím jít ještě něco zařídit, zatím si tu něco pročtěte a já se vrátím,“ usmála se na mě. „Buďte na ni hodné,“ upozornila ostatní s mrknutím a odešla.

Vrhly se na mě jako vosy na bonbon. Lítala kolem mě jména, přání aby se mi tu líbilo a spousta otázek. Nedokázala jsem zachytit ani jedno.

„No tak, no tak, kroťte se, copak nevidíte, že ji děsíte,“ ozval se povědomý hlas. Otočila jsem se a uviděla vcházet Sybil Daversovou. Uff, konečně známá tvář.
„Dobrý den, Bello, jak se dnes máte?“ zeptala se konverzačně.
„Dobře, díky.“
„To ráda slyším. Co kdybyste se vrátily k časopisům, a já se Belly ujmu,“ navrhla ostatním. Nezdály se moc nadšené, nejspíš se těšily, jak mě vyzpovídají, ale přikývly a znovu si posedaly do křesílek a otevřely magazíny.

Vděčně jsem se na Sybil usmála, záchrana přišla právě v čas. „Díky,“ artikulovala jsem rty němě. Zavrtěla hlavou, jako že je to v pořádku a protože si dámy zase četly a listovaly, vytáhla mě za ruku ven, abychom je svým hovorem nerušily.

V jakémsi salonku, kde jsme byly úplně samy a to mi maximálně vyhovovalo, nikdy jsem nebyla příliš společenský člověk, mi nabídla čaj a sušenky.

„Co kdybychom si tykaly?“ zeptala se vesele.
„Ráda.“ Potřásly jsme si pravicí. Sybil byla moc milá osoba. Sice ničím ze svého vzhledu nevybočovala z místního standardu, ale přesto jsem měla pocit, že k ní mám blíž než ke všem ostatním. Zdála se taková… normální. I přes neskutečnou energii, která z ní vyzařovala s každým slovem a pohybem, mi nepřišla až tolik dokonalá jako ostatní. Tedy svým chováním, abych byla přesná.

„Víš, bydlím s přítelem kousek o vás, třeba bys mě někdy mohla přijít navštívit, ať taky vypadneš z domu a taky odsud. Připrav se na to, že tady v klubu budeš pečená vařená, je to tak nějak tradice, že tu ženy tráví dobu, kdy jsou muži v práci, ale občas to pěkně leze na mozek,“ řekla a ještě se svému oznámení zasmála. Živě jsem si dokázala představit, jaké to musí být trávit tu tolik času.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Jasně, jsme přece kamarádky.“ To mě potěšilo. Kamarádka se vždycky hodila a navíc jsem Sybil začínala mít ráda.
„Jak ses sem dostala ty?“
„No…“ přemýšlela. „Vlastně podobně jako ty. Zamilovala jsem se do místního, který si mě přivedl.“
„Aha, zvláštní,“ pousmála jsem se nad tou náhodou.
„Ani ne, to se tu stává celkem často,“ mávla rukou. Usrkla jsem čaje. Byl vynikající. Nejspíš taky hodně drahý.
„Skvělý čaj,“ pochválila jsem ho.
„Vážně?“ Mírně nakrčila nos, jako by ucítila nějaký smrad. „Když to říkáš. Kde jsi nechala Diane? Naznačovala, že ty jsi její priorita a všichni od tebe mají dát ruce pryč.“

Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Chtěla jsem říct, kasala se, jak ti tu všechno ukáže a tak podobně a pak tě najdu samotnou,“ vysvětlila.
„Aha, to je od ní milé. Říkala, že si musí ještě něco zařídit a vrátí se pro mě. Snad mě nebude hledat,“ starala jsem se.
„To se neboj, Diane tě vyčmuchá všude. Je trochu jako lovecký pes.“ I když to ode mě nebylo hezké, nahlas jsem se rozesmála a přidala se tak k jejímu zvonivému smíchu. Povídaly jsme si dál a asi bychom v tom pokračovaly, kdyby nás nepřerušil příchod Diane. Zdála se malinko rozladěná tím, že mě našla se Sybil, ale snažila se to pečlivě skrývat za přívětivým úsměvem.

Absolvovala jsem oběd ve společnosti místních dam a Dianiných přítelkyň. Překvapilo mě, kolik se toho dá říct o šatech od Channela, nových sazenicích růží a směsi na dorty, která však neprošla jejich kritickým okem a byla zatracena. Správná hospodyňka je přeci schopná upéct dobrý dort sama a nepotřebuje k tomu pomoc v podobě chemických umělotin. Pak si začaly předávat recepty na nejlepší dort. Nedokázala jsem si ty úžasné a nádherné ženy představit, jak se v kuchyni snaží vytvořit dortové těsto. Jejich úhledné, čisté zevnějšky se nehodily k mouce a máslu.

Po obědě následovala masáž, kterou jsem si velmi užila. Nikdy jsem na masáži nebyla a teprve teď jsem zjišťovala, o co všechno jsem přišla. Uvolnily se mi všechny svaly v těle, opadlo ze mě veškeré napětí, které jsem v přítomnosti místních občas pociťovala.

Ještě než jsme odjely, musela jsem si dát drink s Diane a pár dalšími, tuším, že to byla Glenda, Patsy, kterou jsem znala z předchozího dne, Joanna a Trudy nebo Lorry, tam jsem si nebyla jistá. S uspokojením jsem zjistila, že si pamatuju většinu obličejů a k některým dokážu přiřadit i jména. Byla jsem si jistá, že když na tom ještě zapracuju, bude ze mě brzy profík a v klidu budu moct oslovit každého, aniž bych se musela stresovat tím, že nevím, jak se jmenuje.

Koktejl, který mi Diane podala, když jsme začaly mluvit o svatbě a mých představách, vypadal velmi lákavě. Sytě žlutá přecházela v růžovou až červenou. Byl ozdoben deštníčkem a kouskem ananasu. Připomněl mi koktejly, které jsme s Ryanem pili na Barbadosu. Zavřela jsem oči a vrátila se myšlenkami zpátky na pláž. Teplé sluneční paprsky laskaly mou kůži. Vzduch se horkem přímo tetelil, zvukovou kulisu tvořily mořské vlny, které se se šuměním rozpouštěly na okraji pláže. Škoda, že se tak blbě opaluju, povzdechla jsem si a zadívala se na svou bledou pleť. Můžu být ráda, že byl Ryan tak prozíravý a každý den mi pečlivě mazal tělo opalovacím mlékem s vysokým faktorem, jinak bych byla rudá jako rak.

Diane mě odvezla domů, ujistila mě, že mě další ráno zase vyzvedne, abychom si užily další prima den a odjela. Zavřela jsem za sebou, shodila boty a bosa jsem se vydala do kuchyně, abych se napila vody. Ryan mě ráno upozornil, že neví, v kolik se dnes vrátí. Prý toho má kvůli dovolené moc. Musí dohonit vše, co zameškal a i když by si velmi přál být se mnou, nebylo to možné. Ale bude se snažit vrátit se co nejdřív, protože mu bude smutno.

Z lednice jsem vyndala džbánek s chlazenou vodou a jeho obsah přelila do velké sklenice. Po tom koktejlu jsem měla hroznou žízeň. Pokud se okamžitě nenapiju, úplně vyschnu na troud. V krku mě skoro pálilo, jazyk se mi lepil na patro. Rychle jsem přiložila sklenici ke rtům a hltavě pila. Přestala jsem teprve tehdy, když jsem ji celou vyprázdnila. Ale nestačilo to. Napustila jsem si tedy vodu z kohoutku a vypila další plnou sklenku.

Udělalo se mi nějak slabo. Žaludek plný vody se začínal bouřit. Zamotala se mi hlava. Přesunula jsem se na pohovku, kde jsem se natáhla tak, abych pololežela a zhluboka dýchala. Na čele mi perlil ledově studený pot. Za zavřenými víčky se mi dělaly barevné kruhy. Doufala jsem, že to brzy přejde. Nesnášela jsem, když mi bylo špatně.

Nádech, výdech, to bude v pohodě.

Ani po čtvrt hodině to nebylo o mnoho lepší. A ve chvíli, kdy se ozval domovní zvonek, jsem myslela, že umřu. Žaludek mě bolel tak moc, že bych se snad raději vyzvracela než takhle trpět.

Pokusila jsem se zvednout. Napadlo mě, že je to třeba Diane a zapomněla mi něco říct. Třeba by mi mohla pomoct, dát mi nějaké prášky nebo něco.

Malátně jsem přešla halu a otevřela dveře.

„Bello,“ slyšela jsem vyjeknout Sibyl. Dokonce jsem ji i zahlédla koutkem oka, ovšem mou pozornost získal muž po jejím boku. Než jsem ho však dokázala zařadit, zamotala se mi hlava a já nedokázala včas najít nějaký opěrný bod, který by mi vrátil stabilitu.

Nezhroutila jsem se ale na zem, jak jsem předpokládala. Zachytily mě něčí ruce. Dotyčný mě vzal do náruče a někam nesl. Nedokázala jsem otevřít oči a nějak zareagovat. Ruce a nohy, jako by mi nepatřily.

„To je to jejich svinstvo. To je hrozný, co to s nima dělá. Nemůžou aspoň vymyslet něco míň nepříjemného?“ řekla Sybil starostlivým hlasem.
„Drž zobák, víš, co by se mohlo stát, kdyby tě slyšela a někdo se dozvěděl, že to slyšela,“ odpověděl jí mužský hlas.
„Jsi fakt milý,“ osopila se Sybil na toho muže. „Bello,“ poplácala mě po tváři. „Slyšíš mě?“

Zaúpěla jsem. A řekla něco jako zvracet. Než jsem se stačila přetočit na břicho, měla jsem před sebou nějakou nádobu. Nebyl čas řešit, jak moc nechutné a nespolečenské to je. Vyzvrátila jsem celý oběd a i to, co jsem vůbec nesnědla.

„Chudinka malá. Neměla by takhle trpět. Je to lepší?“ zeptala se mě. Přikývla jsem. Opravdu mi bylo trochu lépe. Žaludek mě už tak nebolel, jen to motání hlavy neustupovalo. „Donesu ti vodu,“ rozhodla se a za okamžik už mi do prstů tiskla skleničku. Napila jsem se.

„Už je to lepší,“ řekla jsem. Pak jsem si uvědomila, co všechno se stalo. Co jsem dělala před novou přítelkyní a tím cizincem. Do tváří se mi nahrnula krev. „Já se moc omlouvám, tohle asi…“
„Nic si z toho nedělej, hlavně, že už je ti dobře,“ mávla rukou Sybil. „Přišla jsem tě jen pozvat na čaj, Edward byl tak hodný, že mě sem přivezl. Nakonec je možná dobře, že jsme přijeli.“

Zamžourala jsem okolo sebe. Sybil stála u pohovky a sledovala mě, jako by se bála, aby se mi znovu nepřitížilo. Neznámý muž postával trochu dál, ale ani on se nezdál být mým zdravotním stavem přesvědčen.

Sybil si všimla mého pohledu. „Ach ano, Bello, tohle je můj přítel Edward Masen,“ ukázala na muže. Vzpomněla jsem si, kde jsem ho už viděla. Byl to ten zamračený u plotu, ten, který se tvářil úplně jinak, než všichni ostatní. Teď se teda nemračil, ale úsměv, kterým se pyšnili obyvatelé tohoto městečka, se na jeho tvář nedostavil.

„Těší mě, jsem Bella a omlouvám se, za to, co jsem tady viděl.“
„To nic, slečno, viděl jsem už daleko horší věci,“ pravil. „Počkám na tebe v autě, Sybil.“ Ještě jednou se na mě podíval tak, až mi přeběhl mráz po zádech a zamířil z domu pryč.

Moje milé čtenářky, ráda bych poděkovala každé, která dala Dokonalému nebezpečí hlas v povídce měsíce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych s s pouhými dvěmi kapitolami mohla umístit na 6. místě. Doufám, že Vás nezklamu a povídka se Vám bude i nadále líbit.

Zároveň samozřejmě děkuju i za hlasy pro Krásnou ošklivku. ;-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 3. kapitola: