Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 18. kapitola

Dokonalé nebezpečí - 18. kapitolaImpulzivní rozhodnutí...

18. kapitola

Sahala jsem zrovna po klice auta, když mi na ústech přistála studená dlaň a druhá ruka mě objala okolo pasu.

„Mlč a pojď.“

Celá jsem ztuhla. Vyděšeně jsem zírala před sebe a v hlavě se mi začal odvíjet film o tom, co to znamená, že třeba zrovna tohle je definitivní konec. Pak se však do vedení dostal můj pud sebezáchovy. Mlela jsem sebou ze strany na stranu a pokoušela se dotyčnému vytrhnout. Věděla jsem, že bych nikam neutekla, ale musela jsem to aspoň zkusit. Pokusit se o cokoliv.

Neznámý mě rychle zatáhl mezi stromy, které rostly u domu. Zřejmě nás chtěl dostat z dohledu, kdyby jel někdo okolo. Opřel mě o strom a jedním rychlým pohybem otočil, abych mu viděla do obličeje.

Už jsem se chystala vykřiknout, protože jsem měla ústa na chvíli volná, ale v tom okamžiku jsem zahlédla jeho tvář.

„Panebože,“ vydechla jsem a vysíleně se opřela o kmen za svými zády. Srdce mi uhánělo ve zběsilém tempu. Úlevou se mi na chvíli zatmělo před očima. „Co blázníš, víš, jak jsem se lekla?“ zeptala jsem se Edwarda. Asi nechtěl, aby ho se mnou někdo viděl, ale taky to mohl udělat tak, abych z toho já neměla infarkt.

„Odcházíme.“
„Kam?“ ptala jsem se nechápavě. „Právě se chystám do klubu,“ oznámila jsem mu s nulovým nadšením v hlase.
„Odvedu tě odsud, Bello.“ Pomalu mi začalo docházet, kam tím míří.
„O tom už jsme mluvili…“
„Nehodlám s tebou diskutovat.“ Popadl mě za ruku a pohybem tak rychlým, že ani nevím, jak se to stalo, si mě hodil na záda a rozběhl se. Rychlost, kterou nasadil, mi brala dech. Okolí se kolem mě míhalo v barevných šmouhách. Nikdy jsem nebyla člověk, který rád chodí na poutě. Dělalo se mi špatně i na pouhopouhých houpačkách, takže jsem se podobným radovánkám raději vyhýbala. Tohle bylo stejné. Pevně jsem stiskla víčka k sobě.

„Edwarde,“ vykřikla jsem. Přemýšlela jsem jak ho upozornit, že chci dolů, že potřebuju, aby zastavil, jinak se mu vyzvracím za krk. Pokoušela jsem se kopat nohama, zatahat ho za vlasy, ovšem zjistila jsem, že se ho nemůžu pustit, takže veškeré mé pokusy vyšly na prázdno.

„Stůj!“ Nic
„Je mi zle.“ Proti nevolnosti už nepomáhalo ani pravidelné dýchání. Konečně to zabralo. Znatelně zpomalil. Dokázala jsem rozeznat, že jsme už daleko za obydlenou částí Vamhillu. Zastavil. Byli jsme někde v lese. Stále jsem se ho křečovitě držela. Chtěla jsem slézt dolů, sednout si, ale hlava se mi točila a končetiny neposlouchaly.

Edwardova ruka se zvedla, uchopila mě za paži a plynulým pohybem si mě přetáhl do náruče. Starostlivě si prohlížel mou tvář.

„Potřebuju si sednout,“ zamumlala jsem a už jsem seděla v měkkém jehličí. Sklonila jsem hlavu mezi kolena a přesvědčovala žaludek, aby zůstal tam, kde je. Jednou už jsem před Edwardem zvracela a bohatě to stačilo.

„Co to sakra děláš?“ zeptala jsem se slabým hlasem.
„Dostanu tě odsud. Posadím tě na letadlo a zmizíš.“
„Ale…“
„Už jsem řekl, že jsem nepřišel debatovat,“ přerušil mě. „Můžu běžet trochu pomaleji, aby ti nebylo špatně, ale musíme odsud rychle pryč, alibi máme jen do odpoledne.“
„Alibi?“
„Sybil poví Diane, že ti není dobře, takže jsi zůstala doma. Dokud se Ryan nevrátí, nikdo nic nezjistí.“ Obezřetně se rozhlédl kolem, jako by zkoumal, jestli nás někde nesleduje. Přeběhl mi mráz po zádech.
„Je to nebezpečné,“ namítla jsem.
„Není, Bello. Musíme jít,“ řekl naléhavě. Upřeně se mi díval do očí a čekal. Poznala jsem, že mi dává na výběr, i přesto, že se choval suverénně, pořád mi nechával zadní vrátka a možnost rozhodnout se podle svého.

Vložila jsem dlaň do jeho natažené ruky a znovu se nechala vysadit na jeho záda. Pevně jsem ho obemkla nohama i rukama a připravovala se na další cestu. Prostě ve mně byla jedna část, které se velmi líbila vidina toho, že bych odsud mohla pryč. Snažila jsem se ji umlčet, ale nešlo to. Byla jsem ta sobecká osoba, která myslela jen na svůj prospěch. Nelíbilo se mi to, jenže… zůstat tu ještě chvíli, zbláznila bych se z toho.

Edward zase běžel. Tentokrát znatelně pomaleji. V porovnání s jízdou v autě to bylo tak padesát kilometrů za hodinu. Překvapilo mě, jak rozsáhlé je území Vamhillu. Velká plocha zůstávala stále neobydlená, zarostlá lesy, loukami, narazili jsme i na menší rybník.

Pak jsme konečně dorazili k vysoké zdi. Mohla mít tak čtyři metry. Abych viděla její horní okraj, musela jsem zaklonit hlavu.

„Jak se přesto dostaneme?“ ptala jsem se a prohlížela si tu výšku. Edward pokrčil rameny pod mými pažemi.
„Snadno,“ opáčil. Poodstoupil dva kroky. „Pořádně se drž,“ poradil mi okamžik před tím, než se odrazil. Dvakrát se dotkl zdi a byl a jejím vršku. Mohl se na ní pohodlně usadit. Zeď byla asi metr široká. Opravdu silná hradba. Kolem dokola rostly stromy, které ji úspěšně zakrývaly. Maskování se vším všudy.

„Chceš skočit dolů?“ zeptala jsem se Edwarda s obavami. Takhle se to zdálo nějak moc vysoko.
„Bez obav.“ Zněl sebejistě. Chtěla bych mít jeho přesvědčení.
„Řekni mi, než to uděláš, ať zavřu oči.“
„Vážně se bojíš?“
„Jo,“ přiznala jsem zahanbeně. Zavrtěl hlavou a pousmál se.
„Jdeme na to.“

Semkla jsem víčka. Vítr zasvištěl. Žaludek se zhoupnul. Čekala jsem na náraz o zem, ale nic se nedělo. Otevřela jsem jedno oko. Edward stál pevně na zemi. Tentokrát jsem to byla já, kdo vrtěl nechápavě hlavou.

Po pár minutách, kdy jsem se rozhlížela kolem a zkoumala okolí, mě napadla jedna věc. Nikdy jsem nad tím neuvažovala. Vzpomněla jsem si, jak Ryan mluvil o tom, je na cestě domů. Jel autem… Ale tady to bylo jiné než u nás. Vybavovaly se mi obrázky na pohledech nebo v televizi, ale nedokázala jsem je honem zařadit.

„Jsme v Americe?“ Edward zpomalil. Mlčel. Nakonec jsem lehce klusal. „Takže…?“
„Nejsme.“
„Jak to?“ ptala jsem se hloupě.
„Jsme v Anglii.“
„Jak jsem se sem dostala?“ vykulila jsem oči. Do Anglie jsem se chtěla podívat, ale ne za takových podmínek.
„Ryan…“
„Ne,“ zarazila jsem ho a připlácla mu dlaň na pusu. „Nechci to slyšet. Nemusím vědět všechno.“ Nepotřebovala jsem další důvod k tomu, abych ho nenáviděla a pohrdala jím. I tak toho bylo víc než dost.

Všimla jsem si, že se Edward vyhýbal místům, kde bychom mohli narazit na lidi. Držel se v lesích nebo na jejich okrajích. Občas jsem z dálky zahlédla dům, ale nikdy jsme nešli blízko. Překvapilo mě, jak daleko od lidí Vamhill je. Když jsem se ptala, kdy se asi tak dostaneme na letiště, řekl mi, že někdy k ránu. Kvůli mně, tedy hlavně mému žaludku, jsme nevyužívali Edwardových plných schopností. Omlouvala jsem se mu, ale prostě to nešlo.

I když jsem nemusela udělat ani krok, byla to únavná cesta. Brzy jsem přestala cítit horní i dolní končetiny a chtělo se mi na záchod. Hodně dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, jak to říct Edwardovi. Přišlo mi to trapné. Ale nebylo vyhnutí. Močový měchýř dával jasně najevo, že pokud s jeho obsahem rychle něco neudělám, stane se něco daleko horšího, než to, že budu muset svou potřebu vyjádřit slovy.

„Ehm… potřebovala bych si na chvíli stoupnout,“ řekla jsem tichým hlasem. Edward okamžitě zastavil. Pomalu mě sundal ze svých zad. Jakmile se mé nohy dotkly země, podlomily se, jako by byly z gumy. Edwardovy paže mě pohotově zachytily a přitiskly k jeho tvrdému tělu. Zvedla jsem oči, abych se mu omluvila. Můj pohled se setkal s jeho. Napíchla jsem se na jeho oči a zírala do nich. Nevadilo mi, že jsou rudé. Hlavní bylo to, co jsem v nich viděla.

Srdce mi škobrtlo, udělalo kotrmelec a utíkalo rychlejším tempem dál. Bezděčně jsem sjela očima na Edwardovy plné rty. Dívala jsem se na ně zblízka a pomyslela si, že mně nikdy dřív tolik nelákaly. Bylo zvláštní být mu tak blízko a cítit se tak… podivně přitahovaná.

Najednou mě bodlo v podbřišku a já věděla, že rychle musím.

„Já… musím si odskočit,“ dostala jsem ze sebe a zoufale se rozhlížela kolem sebe, abych našla nějaký keřík či strom s tlustým kmenem, za který bych se mohla schovat.

Edward byl chápavý. Prstem ukázal za shluk jakéhosi roští a ohleduplně se otočil.

Rychlými poskoky jsem se přemístila na určené místo a rychlostí blesku vykonala potřebu. Vylezla jsem rozpaky rudá ve tvářích.

„Myslíš, že bychom mohli chvíli jít? Potřebuju rozhýbat nohy,“ řekla jsem, abych odvedla téma od mého čůrání.
„Můžeme. Stejně to dneska na letiště nestihneme. Budeme muset někde přečkat noc. Budeš se potřebovat vyspat, aspoň chvíli.“

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Nocovat venku? V lese? Zbláznil se?!

„Jinak to nejde. Nemůžeme si tady hledat ubytování. Nebude trvat dlouho a začnou tě hledat. Naštěstí nepředpokládají, že s tebou někdo je, takže si budou myslet, že jsi někde ve Vamhillu.“
„Co Sybil?“ strachovala jsem se o kamarádku.
„Ta se o sebe postará. Nikdo ji nebude podezřívat,“ uklidňoval mě. Moc jsem mu nevěřila a asi to na mě bylo vidět, protože řekl: „Nedělej si starosti. Všechno bude v pořádku. Posadím tě na letadlo, vrátím se, odvedu jejich stopu…“
„Edwarde, co když se ti… chci říct vám, něco stane?“ Chytila jsem ho za ruku a stiskla ji.
„Bello,“ vydechl mé jméno a něžně se na mě zadíval.
„Povíš mi to?“ Záporně zavrtěl hlavou.
„Prostě se nic nestane. Musíme jít dál. Potřebujeme se dostat co nejdál, než nastane úplná tma.“

Mračila jsem se na něj, ale ani to s ním nehnulo. Vysadil si mě na záda a znovu se rozběhl.

Kručet v břiše mi začalo někde odpoledne. Světla už ubývalo a můj žaludek začal řvát hlady. Dělala jsem, jako by nic. Bylo mi to trapné, ale Edwarda jsem neoblafla. Měl vlastní uši.

„Sakra,“ zaklel.
„Co se děje?“
„Na tohle jsem zapomněl.“
„Na co?“
„Jídlo. Mám peníze, pasy, ale vzít ti něco k jídlu mě nenapadlo,“ řekl rozpačitě. Zamyslel se. Opřela jsem se mu do ramen, abych dala najevo, že chci dolů. Pomalu jsem mu sjela po zádech a postavila se.

„Počkáš tady.“ Rukou ukázal ke stromům. „Za chvíli budu zpátky.“
„Edwarde, počkej, kam jdeš?“ zavolala jsem za ním. Dostala jsem strach. Co když mě nenajde. Zůstanu tu a… a tím to skončí.
„Vrátím se,“ křiknul zpátky.

Dívala jsem se, jak mizí v dáli. Přemýšlela jsem, kam to utíká. Co se najednou stalo, že to nemohlo počkat? Objala jsem se kolem hrudi a procházela se v malém kolečku. Potřebovala jsem rozhýbat nohy, dostat je z té strnulosti. Chodila jsem v kruhu, a co chvíli utíkala očima k místu, kde se mi ztratila Edwardova záda.

Přišlo mi to jako strašně dlouhá doba, co byl pryč. Vážně jsem se začínala obávat toho, že tam zůstanu navždy. Byla už téměř tma, když jsem zahlédla pohyb, ze kterého jsem málem dostala infarkt. Pak jsem rozeznala Edwardův obličej, jak se na mě usmívá. Oddechla jsem si a sedla si na zem. Bylo mi jedno, že budu špinavá.

„Kde jsi byl?“ ptala jsem se hned. Neodpověděl, ale natáhl ke mně ruku s jakýmsi pytlíkem. Vzala jsem si ho a nakoukla dovnitř. Bageta, chipsy, limonáda, čokoláda, jablko. Vypadalo to jako jídlo, co zabalí maminka dítěti na výlet. „Kde jsi to vzal?“
„Na tom nezáleží. Jez, to kručení jsem slyšel na míle daleko.“

Nemusel mě moc pobízet. Snědla jsem to všechno do posledního drobečku asi za deset minut. Když jsem si z klína sklepala poslední drobky a otřela si hřbetem ruky ústa, všimla jsem si, jak se Edward spokojeně usmívá.

„Díky, bylo to skvělý,“ pochválila jsem ho, jako by to sám vařil.
„Ráno to budeš muset vydržet na letiště,“ řekl. Mávla jsem rukou. Měla jsem plné bříško a byla v rámci možností spokojená.
„Půjdeme dál?“
„Teď se vyspíš. Vyrazíme brzy ráno. Rezervoval jsem ti let. Sybil zařídila počasí. Všechno je naplánované.“

Nehádala jsem se s ním, stejně to nemělo cenu. Místo toho jsem začala hledat místo, kde bych se mohla uložit. V křoví něco zašustilo. Vyjekla jsem.

„Něco tam je!“ ukázala jsem prstem na inkriminované místo.
„Jen zvíře.“
„Jen zvíře?!“ Jak to může říct, jako by to nic nebylo. „Nemůžu spát, když kolem mě pobíhají zvířata!“
„Nic se nestane, jsem tu já,“ přesvědčoval mě, ale stejně jsem si nepřipadala úplně v pohodě.

Edward si povzdechl, sednul si tak, že se zády opřel o strom a nohy natáhl před sebe.

„Pojď sem.“ Přistoupila jsem blíž. Za ruku mě stáhl k sobě dolů. Protože jsem nechápavě seděla, maličko do mě zatlačil a já se mu položila do náruče. Vzdychla jsem. Tohle se mi nějak líbilo. „Není to pohodlné, já vím, ale zvířata se sem nedostanou.“
„Takhle je to fajn,“ zamumlala jsem. Obličejem jsem se mu zavrtala do košile a nakonec usnula jako miminko.

≈≈≈≈≈

Letiště v Londýně mi připomínalo mraveniště. Za svůj život jsem na letišti nikdy nebyla, nikdy jsem neletěla. Nebo o tom aspoň nevím. Tolik lidí mě znervózňovalo. Rozhlížela jsem se, prohlížela si jednotlivé tváře a hledala někoho povědomého. Rudé oči, bledou pleť. Ale všude byli jen spěchající lidé, kteří si mě vůbec nevšímali.

Edward mě překvapil, když z kapsy vytáhl černé sluneční brýle. Úplně jsem zapomněla na to, že má červený pohled. Sama jsem si na to zvykla a už mi to ani nepřišlo. Koupil mi snídani, kterou jsem s chutí snědla. Pak jsme se posadili do haly a čekali, až ohlásí můj let.

„Tady máš letenku. A tady pas, další pokyny a všechno, co budeš potřebovat dál. Všechno je zařízené.“
„Ale…“ On se se mnou loučil. „Ty se mnou dál nepůjdeš?“ Mluvil o tom, že já poletím, já mám zamluvený let, ale pořád mi to nějak nedocházelo. Nedokázala jsem si představit, že mě Edward opustí. Vrátí se mezi ty šílence a já budu sama.
„Vrátím se, tam je mé místo,“ řekl nenadšeně.
„Nevracej se,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Podíval se na mě. I přestože jsem mu neviděla do očí, cítila jsem sílu jeho pohledu. Zrudla jsem a sklopila oči. „Já nechci, abys šel zpátky. Přála bych si, abys byl dál se mnou.“ Sama sebe jsem nechápala, kde se to bere, co to znamená. Ale věděla jsem, že představa, že budu bez Edwarda, je skoro bolestivá. On byl mým nejbližším člověkem. Potřebovala jsem ho u sebe jako vzduch k dýchání. „Prosím,“ dodala jsem.
„Já bych…“ Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala. Nemůže mě tu nechat. Tedy může, ale…
„Edwarde, já… mám tě ráda.“ Obtočil mi ruce kolem pasu a zabořil obličej do vlasů. Hlasitě se nadechl. To gesto bylo tak přirozené. „Neopouštěj mě,“ šeptala jsem úpěnlivě.
„Neopustím,“ zazněla odpověď, která uklidnila mé srdce.


Takže dneska s malinkým zpožděním, omlouvám se, nějak nestíhám. Snad se kapitola líbila. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 18. kapitola:

 1 2 3   Další »
28.03.2013 [12:51]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Ajda
28.03.2013 [10:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Seb
27.03.2013 [18:03]

Super kapitola, jsem ráda, že zůstanou spolu, ale mám o ně strach. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Paes
27.03.2013 [17:25]

PaesTak ten konec je strašně sladký Emoticon Emoticon moc se těším na další, paráda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. PCullen
27.03.2013 [14:50]

Kapitola se mi víc jak líbila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. jully211
27.03.2013 [9:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.03.2013 [8:53]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Kačka V.
27.03.2013 [0:29]

Pořád jsem se bála, že na ně třeba v lese přijdou. Snad je nesledovali, ale to by je snad Edward cítil. A teď jestli spolu odletí, určitě se tajně spojí se Sybil, aby zjistil jaká je situace. A snad to nebude léčka, že se zrovna bude Ryan nacházet u Sybil pod pohrůžkou a tak právě zjistí, kde se oba nacházejí. Jo, jsem jako černá kronika, hlavou se mi promítají různé scénáře, ale já jim přeji to počáteční dobývání a romantiku, nevěřím, že se ti zmetci o něco nepokusí, když jim to všechno dode. Ani nemusím psát jak se šíleně těším na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. leila
26.03.2013 [22:57]

nádhera.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon poprosím si pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. JanaZ
26.03.2013 [22:43]

JanaZnečekala jsem, že odejdou tak brzo, super kapča, těším se na další
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!