Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 12. kapitola

Dokonalé nebezpečí - 12. kapitolaPodivnosti a další divné věci...

12. kapitola

Míchala jsem v hrnci omáčku na těstoviny a duchem byla úplně nepřítomná. V hlavě se mi motalo hned několik věcí najednou. Mezi ně patřila samozřejmě i košile s krvavým flíčkem. Vymyslela jsem spoustu možností, které by mohly být případným vysvětlením – říznutí při holení, říznutí při krájení, mohl se v práci píchnout do prstu špendlíkem a pak se ušpinit – něco mi ale říkalo, že se za tím skrývá něco jiného. Bezděky se mi vybavil Edward a jeho narážky na Ryana a ostatní. Je možné, že by to s tím mohlo souviset? Ne, to je blbost, Edward lhal, vymýšlel si. Nenechám se jím oblbnout.

Začichala jsem. Co to… „Sakra,“ zaklela jsem a rychle vypínala sporák a pokoušela se něco udělat s tou podivně páchnoucí hmotou, která se mi z omáčky vytvořila. Vážně moc hezké. A kdo za to může? Edward. Děkuju, Edwarde, pomyslela jsem si sarkasticky.

Tohle vážně jíst nepůjde. Otevřela jsem lednici a hledala nějakou náhradní alternativu. Těstovinový salát. Zeleninu mám a jogurt na dresing taky. Hrnec s nepovedenou omáčkou jsem dala odmočit a vrhla se na krájení zeleniny. Ryana jsem očekávala každým okamžikem a nechtěla jsem, aby musel čekat, až něco připravím, když jsem na to měla takovou dobu.

Když jsem všechny ingredience smíchala, připravila jsem si do misky jogurtový dresing. Jídlo jsem prozatím uklidila do lednice a šla prostřít. Těšila jsem se, až se Ryan vrátí. Tentokrát se ujistím, že se mnou v posteli stráví celou noc. Ani jeden z nás o tom nebude moc pochybovat.

Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a šla Ryana s otevřenou náručí přivítat.

„Jak to myslíš, že výsledky neodpovídají dávkám?“ říkal někomu. „To je pitomost. Dáváme jí toho přesně podle tvých instrukcí, není možné, aby… Dobře, zvýšíme je. Jasně není žádný problém, doma toho mám dost,“ pokračoval v hovoru, aniž by si všiml, že jsem na doslech. „Jasně, to mi nemusíš říkat, vím, co to znamená, snad to ještě chvíli vydržím,“ povzdechl si naštvaně. „Počítám s tím, čau.“

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo tlumené cvaknutí a Ryan vešel do obývacího pokoje. Mračil se. To jsem viděla i ze své pozorovatelny ve dveřích kuchyně. V pravé ruce držel mobil. Klouby na prstech mu postupně bělaly, jak pevně telefon tiskl. Pak se ozvalo křupnutí a mobil se mu rozpadl v dlani. Vyděšeně jsem sledovala, jak jednotlivé kousky dopadají na zem, když ruku spustil podél těla.

„Ryane,“ vykřikla jsem a rychle k němu šla. „Nejsi zraněný? Jak jsi to dokázal?“ Ryan měl svaly, sama jsem se jich nejednou dotýkala, ale aby měl až takovou sílu… Vypadal zaskočen mou přítomností. Zamračil se nepatrně víc. O krok jsem ustoupila, ale pak jsem si uvědomila, že od něj mi nic nehrozí. Vzala jsem ho za ruku, abych zkontrolovala, jestli není zraněný. Nebyl. Dlaň měl dokonale hladkou a jemnou jako vždycky, neměl na ní ani červené otlačky od hran telefonu.

„Co se stalo?“ ptala jsem se dál.
„Nic.“
„Jsi rozčilený, co se děje?“ dotírala jsem a viděla nevoli, která se jasně promítala v jeho tváři.
„Není to nic, s čím bys mi mohla pomoct.“ Konec diskuze. Vytrhl mi svou ruku a šel ke schodům nahoru.

Nehodlala jsem se vzdát tak snadno. Burzy budeme manželé a ti si mají říkat všechno. Neváhala jsem tedy ani chvíli a rozběhla se za ním. Díky jeho dlouhým, rychlým krokům jsem ho dohnala až přede dveřmi ložnice.

Nezdál se být mou přítomností dvakrát nadšený.

„Svěřená starost je poloviční starost nebo tak nějak se to říká,“ oznámila jsem mu.
„Nemám teď náladu,“ odbil mě a rozvazoval si kravatu.
„Když mi to řekneš, tak ti dám pokoj,“ slibovala jsem.

Netrpělivými pohyby si rozepínal košili.

„Jde o práci,“ zavrčel, aniž by se na mě podíval a košili strhl z ramenou. Musela jsem se mírnit, abych hladově nezírala na jeho svalnatá záda a obnaženou hruď. Teď tu byly důležitější věci.
„Co se stalo v práci?“
„Tomu bys nerozuměla.“
„Nerozuměla, pokud mi to nevysvětlíš.“
„Ježiši, Bello, už jsem ti řekl, že mi nemůžeš pomoct, tak mi dej pokoj,“ obořil se na mě.

Zírala jsem na něj v němém úžasu. Ještě nikdy na mě nebyl takový. Za celou dobu naší známosti jsem ho snad nikdy neviděla tak podrážděného. Z jeho zuřivého pohledu šel strach.

„Jak chceš,“ pípla jsem a otočila se k němu zády. Milovala jsem Ryana snad víc než svůj život a věděla jsem, že on miluje mě, ale občas… pitomý Edward!!

 ≈≈≈≈≈

Napětí mezi mnou a Ryanem trvalo i následujícího rána. Od jeho výbuchu jsme spolu nemluvili. Večeřela jsem sama a spala taky sama. Když jsem šla do ložnice, slyšela jsem Ryana přecházet v pracovně. Napadlo mě, že bych za ním mohla jít a urovnat to, ale pak jsem usoudila, že je řada na něm. Nebyla to moje chyba.

Byla sobota a nás čekala jakási párty v klubu. Důvod jsem si už nepamatovala, takže to nejspíš nebylo nic důležitého.

Já a Ryan, mezi námi tíživé ticho. Dovedla jsem si představit, jak se ostatní budou vyptávat a vyzvídat, co se děje. To bude nepříjemné. Zaksichtila jsem se na sebe do zrcadla.

Oblékla jsem si starorůžové šaty se sukní po kolena, lodičky tělové barvy, vlasy spletla do francouzského copu a do uší píchla malé perličky.

„Můžeme jít?“ ozval se můj snoubenec, který se objevil mezi dveřmi. Přikývla jsem a následovala ho.

Cesta se mi zdála delší než normálně. Mohlo za to ticho, které v autě panovalo. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím a půjdu si popovídat třeba se Sybil.

„Hele, mohli bychom na včerejšek zapomenout? Vybouchnul jsem, omlouvám se,“ řekl Ryan, když jsme zaparkovali před klubem.
„Já se taky omlouvám, neměla jsem dotírat,“ vyhrkla jsem šťastná, že k té omluvě z jeho strany došlo.

Proč mám do háje pocit, že jeho oči říkají, ne neměla?!

Jsem tak zblbnutá Edwardem anebo…

Zavrtěla jsem hlavou. Natáhla jsem se přes řadicí páku a nastavila Ryanovi rty. Představovala jsem si vášnivý usmiřující polibek. K mému zklamání mě políbil jen krátce.

V klubu už byly téměř všichni. Kdoví proč jsem pohledem hledala nejdřív Edwarda a teprve po tom, co jsem ho nenašla, jsem se zaměřila na Sybil.

Kamarádka seděla s Emaline a živě s ní o něčem diskutovala.

„Půjdu pozdravit Sybil,“ řekla jsem Ryanovi.
„Dobře, musím si něco zařídit.“ Povytáhla jsem obočí nad jeho ochotou. Rychle se vytratil, tak jsem šla za Sybil.

Posadila jsem se k oběma ženám a přidala se k jejich klábosení. Bavily jsme se o všem a o ničem. Bojovala jsem sama se sebou, abych se nezeptala na Edwarda. Zajímalo mě, co dělá, jak se má. Ale hrdost mi nedovolila pustit ty otázky ven.

„Bello,“ zavolal na mě Dianin hlas.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Drahoušku,“ začala, „už jsem to slyšela.“
„Co jsi slyšela?“
„Mohly bychom si promluvit o samotě?“ Byla jsem dokonale zmatená.
„Jistě.“

Zvedla jsem se a šla s Diane do soukromého salonku. Vyčkávavě jsem na ni pohlédla zvědavá, s čím přijde.

„Ryan nám to řekl.“
„Ehm… co vám řekl?“ Promluvil snad o našem včerejším nedorozumění?
„O tvém stavu.“ Tragicky se na mě zadívala. Obočí mi vylétlo vzhůru. Byla jsem pořád mimo. „Ups, ty to nevíš?“

V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Ryan.

„Asi jsem udělala něco so jsem neměla,“ řekla Diane a přitiskla si dlaň na ústa.
„Ty jsi jí to řekla?“
„Omlouvám se, myslela jsem, že to ví.“
„Promiňte, že se vám do toho pletu, ale o čem to mluvíte?“ skočila jsem jim do rozhovoru. Zdálo se, že jde o něco důležitého.
„Chtěl jsem ti to říct, až budu vědět víc. Ale když už to Diane načala…“ odmlčel se. „Výsledky od doktora Clarence nebyly dobré. Máš něco v krvi nebo s krví, už nevím, jak přesně to říkal.“
„Ale já jsem naprosto v pohodě.“
„Je mi to líto, zlatíčko, ale doktor ti předepíše léky. Není se čeho bát,“ ozvala se Diane.
„To je to, proč jsi byl včera takový?“ zeptala jsem se Ryana.
„Taky.“
„Měl jsi mi to říct už včera a ne s tím čekat, až mi to poví někdo jiný.“ To mě teda pěkně naštval. Dělá, jako by šlo o něco super extra tajného a pak zjistím, že šlo vlastně o mě.
„Byl jsem rozrušený, musel jsem si to promyslet,“ zamručel.
„Rozrušený,“ prskla jsem. „nechovej se ke mně jako k malému děcku,“ zašermovala jsem mu prstem před nosem.
„Mám o tebe jen starost,“ hájil se.
„Bello, asi by bylo lepší odložit svatbu, co říkáš? Než se dáš do pořádku,“ promluvila Diane. Cože?!
„Ale já jsem v pohodě, nepotřebuju odkládat svatbu!“
„Taky si myslím, že to bude nejlepší. Posuneme ji o měsíc. To není moc,“ souhlasil Ryan. Hodila jsem po něm ublížený pohled. Opravdu jsem se cítila naprosto normálně. Neměla jsem potřebu odkládat svatbu jen kvůli… ani nevím, co to přesně je.
„Ale já…“
„Odložíme ji,“ rozhodl a tón jeho hlasu nepřipouštěl námitky.
„Zařídím to,“ zazpívala Diane.

Mračila jsem se na oba dva. Byla to zrada, hlavně od Ryana. Copak by se pár neměl na všem shodnout? Nebo alespoň najít kompromis?

„Jak chcete,“ řekla jsem v množném čísle, protože mi začalo připadat, že je to svatba Ryana a Diane a ne Ryana a moje. Než jsem se naštvaně otočila, zdálo se mi, jako bych zahlédla mrknutí. Vážně si vyměnili mrknutí? Ne, to se mi muselo zdát.

Naštvaná jsem došla k Sybil, která byla tentokrát sama. Sedla jsem si, opřela se a ruce založila na hrudi.

„Co je?“ zeptala se mě opatrně Sybil.
„Nevdávám se.“
„Cože?!“
„Teda jo, ale o měsíc dýl.“
„A proč?“
„To bych taky ráda věděla. Doktor mi prý našel něco v krvi nebo co, takže se mám nejdřív uzdravit a pak se můžu vdávat. Je to pitomost,“ prskala jsem jako rozdrážděná kočka. „Si snad myslej, že se rozsypu nebo co. Mám toho akorát. Proč tu se mnou každý jedná jak s malomyslnou? Lžou mi, zatajujou. Ale víš co?“ nečekala jsem na odpověď a pokračovala dál: „Kašlu jim na to. Budu si dělat co chci, když oni můžou taky. Nevypadneme odsud?“ Byla jsem tak naštvaná, že mi bylo jedno, jestli se to bude Ryanovi líbit nebo ne. Vlastně jsem si byla jistá, že by se mu to nelíbilo a to byl onen hnací motor.
„Bello, neblázni. To k ničemu není. Jim nezáleží na tom, co se ti líbí nebo ne.“
„To jsem si všimla. Mně taky nezáleží, co se jim líbí,“ mlela jsem si dál tu svou.
„Nádech, výdech, vypusť páru. Na,“ strčila mi do ruky skleničku, „napij se.“ Poslechla jsem ji a vylokala její obsah, aniž bych řešila, co obsahuje.

Vztek mě pomalu přecházel, ale místo něj se objevoval smutek a rozčarování.

„Můžu se na něco zeptat?“ Očima jsem sledovala ruce položené v klíně.
„Jistě.“
„Myslíš, že je možné, že měl Edward pravdu? Víš, já Ryana miluju a on mě, ale poslední dobou… je to takové… divné.“ Nevěděla jsem, jak jinak ten stav popsat.
„No… ehm…“ váhala s odpovědí.
„Víš co, kašli na to. Je to jedno,“ mávla jsem nad tím rukou a raději převedla řeč na něco jiného.

≈≈≈≈≈

Sledovala jsem Ryana rozvaleného na gauči, v ruce ovladač, oči upřené na obrazovku. Díval se na baseballový zápas. Ryan se o baseball nikdy nezajímal, nebo jsem si toho aspoň nikdy nevšimla.

„Baseball je národní sport, ovšem, že ho mám rád,“ říkal mi. Přikývla jsem a nechala ho. Moje plány na dnešní večer tím padly. Představovala jsem si, že bychom mohli jet někam ven, pryč z Vamhillu. Na večeři nebo třeba do divadla anebo klidně obojí. Jenže jen, co jsem ten nápad zmínila, přišel s tím baseballem. Další zklamání. Jedno z mnoha za posledních pár dní.

Založila jsem si ruce na hrudi. Nechtěla jsem trucovat, chtěla jsem se chovat jako dospělá a rozumná žena, ale nemohla jsem si pomoct. Těšila jsem se.

„Co kdyby sis šla lehnout,“ navrhl, aniž by odtrhl pohled od televize.
„Je brzy,“ namítla jsem a cítila se dotčená, že se ke mně zase chová jako k dítěti. „Možná bych mohla jít ven se Sybil.“ Našpulila jsem rty a čekala co on na to.

Zareagoval podle očekávání. Otočil hlavu a probodl mě pohledem, možná se i maličko zamračil.

„S ní nikam nepůjdeš.“ Opět použil rozkazovačný tón, který mě popudil.
„A proč ne? Můžu si dělat, co chci,“ trhla jsem vzdorovitě rameny.
„Chápu, že se s ní chceš vídat, ale nepřeju si, abys s ní někam jezdila,“ řekl důrazně.
„Ale…“
„Dobře, pokud chceš, půjdeme spolu,“ povzdychl si rezignovaně.
„Vážně?“ zaradovala jsem se spokojená, že povolil. Aspoň v něčem, svatbu v původním termínu jsem z něho stále nedostala a dobře jsem věděla, že ani nedostanu.
„Ano. Co kdybychom si dali nějaký drink na rozjezd a pak vyrazili?“ Přikývla jsem a věnovala mu svůj nejkrásnější úsměv určený jen pro něj a nikoho jiného.

Ryan přešel k barovému stolku a zády ke mně nalil dvě sklenky zlatavé tekutiny. Přihodil dvě kostky ledu a jednu mi donesl.

„Na zdraví.“ Cinkli jsme o sebe sklenicemi a oba si lokli. Alkohol mě pálil v krku a pořádně mě rozehřál.
„Asi bys neměl pít, když budeš řídit,“ napadlo mě najednou, když jsem viděla, jak Ryan znovu přiložil sklenici k ústům.
„Jistě.“ Položil sklenici na stůl a spokojeně se usmál. „Máš pravdu.“

Já jsem to vylokala všechno. Nikdy jsem alkohol moc nepila, ale řekla jsem si proč ne. Omluvila jsem se Ryanovi a běžela se nahoru převléknout a trochu se upravit. Bude to poprvé, co od mého příjezdu do Vamhillu pojedeme ven. Nemohl jsem se dočkat. Těšila jsem se, až se s Ryanem ukážu mezi lidmi. Vzpomněla jsem si, jak závistivě na něj koukaly ženy na Barbadosu. Ani se po nich nepodíval. Bylo moc příjemné vědět, že je jen můj.

Prohlížela jsem si šaty a okusovala si spodní ret. Nevěděla jsem, které si vybrat. Chtěla jsem vypadat dobře, ale zase to nepřehánět.

Než jsem si stihla vybrat, zvedl se mi žaludek. Přitiskla jsem si ruku na břicho a modlila se, aby to přešlo. Bohužel, nevolnost se přivalila v mohutné vlně zpět. Zakryla jsem si dlaní pusu a spěchala do koupelny.

Stihla jsem to jen tak tak. Dávila jsem se nad mísou dobrých pět minut, až už jsem neměla co zvracet. Čelo jsem měla zvlhlé lepkavým studeným potem. Rozklepanýma rukama jsem si shrnula vlasy z tváře.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Ryan, když jsem se vyplížila z koupelny. Připadala jsem si slabá jako moucha. Zamotala se mi hlava. Chytila jsem se zárubně dveří.
„Žaludek…“
„Vzala sis dnes ty prášky od Jacka?“ zajímal se. Přikývla jsem. „Třeba je to reakce na ně. Tvoje tělo si na ně musí zvyknout.“ Dost jsem o tom pochybovala, brala jsem je už dva dny a nic mi nebylo. Necítila jsem zlepšení ani zhoršení svého stavu.

„Lehni si, donesu ti vodu.“

Pomohl mi uložit se. Zase jsem měla pocit, že na jeho tváři vidím cosi jako spokojenost. Ale nevěřila jsem tomu. Prostě jsem nemohla.

Takže žádná večeře ani jiná společenská událost, pomyslela jsem si otráveně, když Ryan odešel. To se prostě může stát jen mně.

≈≈≈≈≈

„Potřebuju s tebou mluvit,“ vychrlila na mě Sybil, jen co jsem jí otevřela dveře.
„Ahoj,“ řekla jsem a ustoupila, aby mohla vejít.
„Ahoj,“ zakývala hlavou.
„Stalo se něco?“ Sybil k nám běžně nechodila. Vlastně tu byla jen jednou, tenkrát, když jsem se seznámila s Edwardem.
„Jo, stalo. Už se na to nemůžu dívat. Ty se trápíš, on se trápí…“ Mluvila a u toho rozčileně rozhazovala rukama.
„Kdo se trápí?“ Tušila jsem, kam tím míří, ale chtěla jsem to slyšet na vlastní uši.
„Edward. Sedí doma, bručí, mračí se, je na mě protivný. A pak jsi tu ty a tvoje nemoc,“ zdálo se mi, jako by byly kolem nemoci uvozovky. „Prosím tě, jdi za ním. Promluvte si. Jinak se z toho zblázním.“
„Ty chceš, abych si šla promluvit s Edwardem, protože se trápí?“
„Tak nějak, je toho víc, ale to by ti měl povědět on. Vím, že jsem se do toho nechtěla plést, ale prostě to takhle dál nejde. Je na čase, aby určité věci vypluly na povrch.
„Ale…“
„No nic, udělala jsem, co jsem chtěla a teď půjdu. Je to na tobě, ale mysli na to, co vidíš, co si myslíš a… a tak. Ahoj.“

Než jsem stihla říct něco dalšího, byla pryč. Zírala jsem před sebe a uvažovala o tom, jestli se mi to náhodou nezdálo.

Proč Sybil tak najednou chce, abych šla za Edwardem? A jak s tím souvisí moje nemoc? Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se urovnat si myšlenky.

Co vidíš, co si myslíš… Poslední dobou je toho spoustu, ale převažuje asi úvaha nad tím, jestli neměl Edward pravdu. Ne, to neměl, určitě ne! křičel hlásek v mé hlavě.

Stiskla jsem rty. Byla jsem vším tak zmatená. Jenže to, co se dělo poslední dobrou, Ryanovo zvláštní chování, moje nemoc, odklad svatby… to všechno jasně naznačovalo, že něco není v pořádku.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Ruce si vrazila do kapes kalhot. Mysl se bránila, srdce taky, ale něco mi napovídalo, že třeba, možná…

Tak mám nebo nemám?


Půjde nebo nepůjde? Toť otázka.

Odpověď Vás čeká v příští kapitolce. ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 12. kapitola:

 1 2   Další »
10.03.2013 [12:15]

daslli141 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. BellaEdward
07.03.2013 [22:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.03.2013 [15:13]

mima19974Úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. mmonik
07.03.2013 [10:58]

mmonikMáš!!! Emoticon
Koukej tam za ním běžet, Bello Emoticon Emoticon
Těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. PCullen
07.03.2013 [8:05]

Ryan je prevít, ale to už vím dávno! ;-) Jsem ráda že Bellino podvědomí se chce vyjít na povrch a ona začíná pochybovat o svém nynějším"dokonalém" životě a svém "úžasném" snoubenci! Emoticon A začíná přemýšlet a váhat nad možností že Edward třeba opravdu mluvil pravdu. :-) Stejně tak mě potěšilo že Sybil Belle dala důvod pochybovat ještě víc a to že ji posla za Edwardem. Emoticon Emoticon
Půjde nepůjde? to je opravdu otázka na právem místě. Emoticon Emoticon Ale protože Bella má Edu podvědomě ráda :-D a protože je zvědavá tak si myslím, že za ním půjde. Emoticon
Proto se těším na další díl abych si třeba potvrdila svoji domněnku. Emoticon
Jinak kapitola byla skvělá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.03.2013 [21:58]

Dianeh001Teda v takovým napětí mě nechat, to se nedělá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ale doufám že tam půjde a konečně zjistí pravdu Emoticon

12. Paes
06.03.2013 [18:45]

Paestož doufám, že tam půjde Emoticon já bych šla Emoticon skvělá kapča, moc se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Seb
06.03.2013 [18:15]

At jde, vlastně ty to máš už napsané, tak doufám, že ša. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.03.2013 [13:28]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Ajda
06.03.2013 [7:25]

Ou.. Emoticon Emoticon Emoticon Musí za Edwardem jít Emoticon A ten Ryan .. Emoticon Už mě štve..Chudáček Bellinka :( Emoticon Honem dalšíí Emoticon Opravdu úžasná kapitola :) Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!