Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokážu být šťastná? 2. kapitola

14.05.2010 (08:30) • MichellCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2417×

2. kapitola

Právě mířím ke svému domečku. Jsem značně nervózní z toho, jak Esme ten dům zařídila. Esme už na mě čekala na příjezdové cestě s úsměvem na tváři.

„Ahoj Esme,“ pozdravila jsem.

„Ahoj, Bello, tak pojď, jsem zvědavá, jestli se ti bude líbit, jak jsem ti dům zrekonstruovala.“ Uchopila mě za ruku a vedla mě směrem k domu. Zastavila se mnou u dveří, významně se na mě otočila a otevřela dveře.

„Vítej ve svém novém domově.“

Vešla jsem dovnitř a oněměla úžasem. Vše bylo nádherné a krásně sladěné. Na chodbě byl jen botník a věšák v černé barvě. Z chodby jsem vešla do obývacího pokoje, kde byla prostorná sedačka v bílé barvě, vedle ní byl malý stolek s lampičkou a uprostřed pokoje byl skleněný konferenční stolek. U stěny byla černá plazmová televize a DVD přehrávač. Po obou stranách byl stojan na DVD - čka. Pokoj byl jednoduše zařízený, ale mně se to líbilo. Z obývacího pokoje jsem vešla do kuchyně. Kuchyňská linka byla v černé barvě a spotřebiče byly v stříbrné barvě. Poté jsem zamířila po schodech do dalšího patra.

„Esme, pokoj pro hosty vynechám, u toho nezáleží na mém názoru, jestli se mi líbí, ale na názoru mé návštěvy,“ oznámila jsem Esme.

„Dobře Bello,“ odpověděla.

Nejprve jsem zamířila do koupelny. Otevřela jsem dveře a zjistila, že je místnost větší. V jednom rohu byl sprchový kout a v dalším obrovská vana. Dále tam byla jen skříňka na hygienické potřeby a zrcadlo. Koupelna byla sladěna v barvě bílo - modré. A nakonec jsem si nechala můj pokoj, kde dominovala obrovská postel s modrým povlečením. Po stranách postele byly dva malé noční stolky v bílé barvě. Pod oknem byl psací stůl s lampičkou. Naproti posteli byla skříň na oblečení. Vedle skříně byla malá knihovnička na moji malou sbírku knih též v bílé barvě a stěny byly natřené namodro. Vše mi úplně vyrazilo dech, otočila jsem se tam, kde jsem vycítila přítomnost Esme, která napjatě čekala na můj verdikt.

„Je to nádherné,“ vydechla jsem. Usmála se na mě.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Tak já už půjdu, aby ses tu mohla zabydlet. Doufám, že se brzo uvidíme, Bello.“

Esme ke mně přišla a objala mě. Nejprve jsem ztuhla, ale nakonec jsem jí objetí opětovala.

„Já taky Esme, a ještě jednou moc děkuji.“

„Nemáš za co, nashledanou Bello.“

„Nashledanou.“

A tak jsem zůstala v domě sama. Jelikož jsem byla docela unavená a zítra mám jít do školy, šla jsem si dát něco malého k snědku a pak vlezla do sprchy. Miluju, když na mě dopadají kapičky horké vody a uvolňují mé ztuhlé tělo. Umyla jsem si vlasy a vylezla ze sprchy. Oblékla jsem si staré děravé tepláky a vytahané triko a zalezla do postele. Ještě jsem si nařídila budík, abych ráno nezaspala. Poté si položila hlavu na polštář a hned vytuhla.

Jak já nesnáším ten zvuk budíku. Proč mě musí budit po dlouhé době z  bezesného spánku? Naštvaně jsem ho zaklapla a šla si udělat snídani. Samozřejmě nic extra, jako vždy jen cereálie s mlékem. Po snídani jsem šla vykonat všechny hygienické potřeby. Ale hlavně si musím rozčesat to vrabčí hnízdo, co mám na hlavě místo vlasů. V pokoji jsem se převlékla. Vzala jsem si černé upnuté kalhoty, modrou blůzku a šedou mikinu. Dole na chodbě jsem si obula tenisky a vzala nepromokavou bundu. Popadla klíčky od autíčka a mohla jsem vyrazit do toho ústavu, kterému se říká škola. U školy jsem byla za patnáct minut. Ještě štěstí, že mám navigaci, jinak by mi to trvalo dýl.

Celé parkoviště bylo už plné lidí, kteří jakmile jsem vjela na parkoviště, upřeli na mé autíčko své zvědavé pohledy.

„No jo, už se nedivím, že je plné parkoviště, když tu budou mít novou atrakci,“ brblala jsem si pod nos.

Zaparkovala jsem vedle stříbrného Volva, kde stálo šest osob a vystoupila. Vzala jsem si tašku a šla do kanceláře školy. Cítila jsem na sobě pohledy lidí a slyšela jejich šuškání, ale nevšímala jsem si toho. Jakmile jsem vstoupila do kanceláře, ujala se mě milá paní. Vysvětlila mi, jak se dostat na každou hodinu, dala mi mapku školy, rozvrh a papír, který musím dát podepsat každému učiteli a na konci vyučování odevzdat v kanceláři. Poté jsem se s ní rozloučila a šla na první hodinu, trigonometrii. Když jsem vešla do třídy, hovor utichl a pozornost všech lidí se přesunula na mě. Porozhlédla jsem se po třídě, kde je volné místo. Jedno bylo volné vedle kluka se lví hřívou a bledou pokožkou, který se tvářil, jako kdyby ho něco bolelo a druhé vedle dívky, která si už uklízela věci z druhé půlky lavice, jakoby čekala, že si vedle ní sednu. Povzdechla jsem si a šla k té dívce, jelikož bych nedokázala sedět tak blízko u kteréhokoliv kluka. Došla jsem k ní a zeptala se, jestli je vedle ní volné místo.

„Jistě, já jsem Jessica Stanleyová. Ty jsi Isabella Swanová, že?“ zeptala se

„Hm, to jsem.“

To bylo jediné, co jsem řekla, protože jsem se s nikým nechtěla bavit. Přála jsem si být neviditelná. Ona bohužel tu pusu nezavřela. Začala se mě ptát na to, jak se mi ve Forks líbí, jak na mě působí škola a tak podobně. Ale já jí neodpovídala, to jí ale vůbec neodradilo. Měla jsem jí už dost, tak jsem vstala, vzala si své věci a otočila se na ní.

„Hele…“ nemohla jsem si vzpomenout na její jméno.

„Jessica,“ připomněla mi a koukala na mě vykuleně, co to dělám.

„Jo jasně, Jessico, stejně je to jedno. Popravdě znám tě jen deset minut a už mě z tebe bolí hlava. Víš, neber si to špatně, ale já nestojím o společnost, a ani o kamarády. Ale ty to nedokážeš pochopit, už jen z toho, že jsem ti neodpovídala na ty tvoje dotěrné otázky. Takže promiň, ale bude lepší, když si sednu k tomu klukovi, ten aspoň vypadá rozumněji a myslím, že on pochopí, že o jakýkoliv druh komunikace nemám zájem. Takže ahoj.“

Nechala jsem jí tam sedět s vykulenýma očima a šla si sednout k tomu klukovi. To radši budu sedět vedle něj, než furt poslouchat to kvokání od Jessicy. Po chvíli přišel učitel a já mu šla dát na podepsání papír. Naštěstí se žádné představování nekonalo a hned mě poslal zpět do lavice. Celou hodinu jsem si dělala poznámky, a takhle to probíhalo celý den až do oběda. Už jsem přestala počítat, kolik lidí bylo dotěrných a vyptávalo se mě, proč jsem se přestěhovala do Forks. Co jsem jim měla říct?

„Můj nevlastní bratr mě znásilnil a já to nezvládala?“

To určitě, takže jsem řekla, že je to moje věc a nevšímala si jich. Na oběd jsem si dala pizzu a láhev vody. Sedla jsem si k jedinému prázdnému stolu, který v jídelně byl a to vedle těch lidí, kteří stáli ráno na parkovišti u toho Volva. Všimla jsem si, že to jsou tři kluci a tři holky. Všichni vypadali jako bohové. Seděl tam ten kluk, vedle kterého jsem seděla na trigonometrii. Vedle něj seděla malá dívka s černými rozčepýřenými vlasy. Pak tam seděl vysoký hromotluk s černými krátkými vlasy a okolo pasu držel snad nejhezčí holku, jakou jsem kdy viděla. Měla dlouhé blond vlasy až po pas. A pak tam byla nějaká blondýnka s červeným odstínem ve vlasech a vedle ní seděl sám anděl. Teda mě jako anděl připadal. Měl bronzové vlasy ležérně rozcuchané, ostře řezané rysy v obličeji a zlaté oči. Když jsem si je všechny prohlédla pozorněji, tak jsem zjistila, že všichni mají zlaté oči. Jak jsem si prohlížela toho kluka s bronzovými vlasy, tak se na mě mírně pousmál, ale já pohled odvrátila a už si jich nevšímala. Nemůžou a hlavně nesměli na mě tak působit, hlavně ten anděl.

Vytáhla jsem si z tašky deník a psala tam svoje pocity z prvního dne ve škole. Myslela jsem si, že už mi všichni dají pokoj, ale já takové štěstí bohužel nemám. Došel ke mně kluk s blonďatými nagelovanými vlasy a modrýma očima.

„Ahoj, já jsem Mike Newton, nechtěla by sis se mnou a mými kamarády sednout ke stolu?“ hodil na mě úsměv alá já jsem nejsvůdnější a přitom ukazoval na zmiňovaný stůl. Kde seděla Jessica ještě s nějakýma dvěma holkama a tři kluci, kteří si, jak se zdá, myslí, že jsou něco světoborného.

„Ne, díky." Po mé odpovědi se netvářil moc příjemně.

„Když nechceš, nechtěla bys aspoň se mnou jít třeba na rande?“

„To si uhodl, nechtěla.“

„Jak nechtěla? Mě ještě žádná neodmítla!“ vypadal jak natlakovaný hrnec, s kterým to brzy sekne.

„Vše je jednou poprvé,“ odvětila jsem, přičemž u vedlejšího stolu vyprskli smíchy.

„Ne neberu jako odpověď, ty se mnou na to rande půjdeš a věř mi, že si to oba pořádně užijeme.“

Poznala jsem ten tón v hlase, už jsem ho jednou slyšela. Tohle bylo na mě už moc, dá se říct, že poslední kapka. On si snad myslel, že se s ním vyspím, nebo co?!!! Hrubě jsem zaklapla deník, odhodila ho na stůl, postavila se a došla k němu.

„Tak podívej ty nagelovaný blbečku, který si myslíš, že jsi něco extra. Ty mě nebudeš říkat, co mám a nemám dělat, nejsem žádný tvůj majetek. Takže si to do toho svého šmoulího mozečku pořádně zapiš. Nikam, říkám nikam, s tebou nepůjdu. Ani s tebou, ani s nikým jiným.“

Byla jsem pořádně naštvaná a to co mi řekl pak, mi vztek vyburcovalo na maximum.

„Prosím tě, co se tady rozčiluješ, vždyť stejně vypadáš jako bys chtěla vlézt do postele s každým, který se ti namane. Tak tady na mě přestaň křičet a radši si to pojď rozdat hned, na co čekat dýl, když stejně moje budeš, za každou cenu. A věř mi, ty moje budeš!“

Přitom si mě k sobě přitáhl, surově mě držel a začal hrubě líbat. Hned se mi vybavilo vše, co mi udělal Jake. Musela jsem vynaložit veškerou svou sílu, abych ho od sebe odstrčila. Jen co se mi to povedlo, dala jsem mu facku. To se mu ale nelíbilo a chtěl mě uhodit taky. Málem se mu to povedlo, kdyby ho někdo nechytil za paži. Chvíli mi trvalo, než jsem se podívala, kdo to  je, protože jsem byla v šoku. Byl to ten kluk s bronzovými vlasy.

Svůj pohled upíral na Mikea a být na jeho místě, tak bych radši utíkala pryč. Měl v obličeji vražedný výraz a jeho oči byly černé. Měla jsem z něho strach, vždyť před chvílí vypadal, jako anděl, ale teď jsem si tím nebyla jistá.

„Jenom jí uhodíš, a věř mi, že skončíš špatně.“ Jeho hlas byl temný, ale i přesto sametový.

„Co se do toho pleteš? To je jen mezi mnou a jí. Takže jestli dovolíš, mám s ní nevyřízené účty. Žádná holka si na mě nebude dovolovat!“

V tuhle chvíli jsem si jen říkala, jak jsem mohla předtím mít tolika odvahy, abych se Mikeovi vzepřela. Protože teď jsem si byla vědoma toho, že jsem psychicky na dně. A jestli to se mnou nesekne, tak to bude zázrak.

„Budu se do toho plést, ať se ti to líbí, nebo ne. Nech ji na pokoji a už se k ní nepřibližuj, jinak budeš mít co dělat se mnou.“ Zdálo se mi to, nebo poslední slova zavrčel? Mike stočil svůj pohled na mě a úlisně se usmál.

„Věř mi, že tohle si s tebou vyřídím. Ale do té doby se měj.“ A odešel.

Koukala jsem se na jeho mizející postavu a měla jsem co dělat, abych se nezhroutila.

„Bello, jsi v pořádku?“

Ach bože, ať na mě nemluví. To chce, abych se rovnou složila? Když na mě mluví, tak sametovým hlasem a s takovou něhou. Proč na něj musím reagovat zrovna takhle? Neměl by se mi líbit, ani nic jiného.

„Myslím, že ano,“ špitla jsem roztřeseným hlasem.

„Sbal si věci a pojď se mnou,“ vykulila jsem oči.

„Cože?“

„Jsi otřesená, a jak to vypadá, tak se dlouho neudržíš na nohou, odvezu tě domů“

„To nemusíš, já to zvládnu sama. A navíc nemůžu domů, ještě mám hodinu.“ Bála jsem se s ním být sama, kvůli tomu jak na mě působil.

„Bello, neodporuj mi. Zajdeme do kanceláře a já tě omluvím, že ti není dobře. Což nebude těžké říct, jelikož jsi bledá a celá se třeseš.“

Usmál se na mě pokřiveným úsměvem, ale v očích měl starost.

„Ty máš co říkat, jsi bělější než sama smrt.“ Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem to neměla říkat. V očích se mu objevila bolest. Znám ho teprve chvíli, ale v jeho očích dokážu vyčíst, co cítí.

„Promiň,“ špitla jsem a sklopila hlavu.

Ucítila jsem jeho ruku na tváři. Pohladil mě a pak mi prstem pozvedl bradu, abych se mu dívala do očí.

„Mně to nevadí, Bello, prosím, vezmi si věci a pojď. Docela mi vadí, že nás pozoruje celá jídelna.“

Teprve teď po jeho slovech jsem si uvědomila, kde jsme. Rozhlédla jsem se a viděla, že všechny pohledy se upírají na nás. Vzala jsem si tašku, dala do ní deník a šla k tomu tajemnému klukovi, který na mě čekal. Došla jsem k němu, on se na mě pousmál, vzal mě za ruku a vedl pryč z jídelny. Kupodivu mi jeho dotyk nevadil, spíše mi byl příjemný a cítila jsem se po dlouhé době v bezpečí. Šel směrem ke kanceláři, kde mě omluvil z hodiny a sebe taky. Zjistila jsem, že jsme jí měli mít společně. Dovedl mě k stříbrnému Volvu a otevřel mi dveře spolujezdce.

„Co to děláš?“

„Chci tě zavést domů. Nastup si.“

„Ale já tu jsem svým autíčkem,“ Pozvedl obočí, asi nad tím jak jsem řekla svému autu.

„Dej mi klíčky.“ Sice jsem nevěděla, na co je chce, ale podala jsem mu je. Vytáhl mobil, který mu zvonil a přijal hovor.

„Děkuju Alice," a mobil zaklapl. Za chvíli se objevila ta holka, která vypadá jak elf.

„Ahoj Bello, já jsem Alice. Brácha dej mi ty klíčky, ať nepřijdu pozdě na hodinu.“ Podal jí klíčky od mého autíčka a Alice se vydala zpět do školy.

„Po škole ti Alice zaveze auto domů a teď si konečně nastup,“ povzdechla jsem si a nastoupila. Obešel auto, sedl si za volant, nastartoval a vyjel.

„Když už s tebou sedím v autě a ty mě vezeš domů, mohl by si mi konečně říct, jak se jmenuješ? Docela mě frustruje, že ty víš, jak se jmenuju a já tvé jméno nevim.“ Zasmál se a podíval se na mě.

„Edward Cullen.“

„Cullen? Nemáš něco společného s Esme Cullenovou?“ Přikývl.

„Ano mám, je to moje matka. Teda nevlastní, všichni jsme adoptovaní.“

„Ti co seděli s tebou u stolu na obědě, jsou tví sourozenci?“

„Ano, už si poznala Alici a Jaspera. Ten s tebou seděl na trigonometrii, oni spolu chodí. Pak ještě Rosalie a Emmett, ti spolu taky chodí,“ odmlčel se.

A co teda ta zrzka?

„A ta další holka?“ musela jsem se zeptat.

„To byla Tanya, je to dcera rodinného přítele. Už se u nás nudila, tak na chvíli nastoupila sem do školy.“

„Aha.“

Nic jiného ze mě nevypadlo. Cesta probíhala bez konverzace. Celou dobu v autě jsem přemýšlela, jak je možné, že se Edwarda nebojím jako ostatních kluků. A proč se s ním cítím hergot tak hezky?

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z mého pochodového myšlení. Koukla jsem se na něj a chytila se do pasti jeho zlatých očí, které na mě upíral.

„Nad tím, proč ti věřím a cítím se s tebou v bezpečí.“

„Proč přemýšlíš zrovna nad tímhle?“

„Protože lidem nevěřím, zvláště mužům.“ Odvrátila jsem od něj pohled a dívala se na ubíhající krajinu. Edward začal najednou zpomalovat, zajel ke krajnici a zastavil. I když jsem na sobě cítila jeho pohled, nepodívala jsem se na něj.

„Bello, podívej se na mě,“ zaprosil.

Nemohla jsem, zase mi před očima běhal ten večer, kdy se můj život změnil. Ruce jsem zatnula v pěst a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Tolik to bolelo, proč mi to jen Jake udělal. Proč, čím jsem si to zasloužila?

„Bello,“ šeptl tiše, ale přesto jsem v jeho hlase slyšela bolest. Najednou jsem se ocitla v jeho náručí a on mě kolébal. To už na mě bylo moc a já se naplno rozvzlykala. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi a brečela. Edward mě hladil po vlasech a šeptal slova útěchy. Nevím kolik času uběhlo, ale po nějaké době jsem se uklidnila.

„Chceš o tom mluvit?“ porušil to tíživé ticho.

„Já nevím.“

„Ublížil ti někdo?“ zeptal se mě, více jsem se na něj natiskla a vdechovala jeho vůni, která mě tak uklidňovala.

„Ano,“ vydechla jsem. Najednou Edward nastartoval a auto se rozjelo.

„Co to děláš? Takhle přece nemůžeš řídit,“ protestovala jsem.

„Ale můžu, zavezu tě domů, a jestli budeš chtít, tak mi můžeš povědět, kdo ti ublížil. Ale musíš to chtít ty sama, já tě do ničeho nutit nebudu.“

Povzdechla jsem si a zase se pohroužila do svých myšlenek. Mám mu to říct? Znám ho přeci jen takovou chvilku. Ale věřím mu, ach jo co se to se mnou děje? Proč ho nemůžu ignorovat, jako ostatní?

Asi jsem byla do svých myšlenek hodně zabraná, protože jsem si nevšimla, že by mě chytil za ruku. Teprve až teď, naše prsty byly propletené a Edward mi na zápěstí kreslil uklidňující kolečka. Cesta domů netrvala moc dlouho, jelikož Edward jezdil rychle. Zaparkoval na příjezdové cestě a vystoupil i se mnou v náručí.

„Edwarde, co to děláš, vždyť musím být těžká a mám vlastní nohy.“

„Jsi lehká jako pírko Bello.“ Pokřiveně se usmál a rozešel se k domu. Ten jeho úsměv mě zabije, nesmí se na mě takhle usmívat. Edward vešel do domu a zastavil se v předsíni.

„Kam chceš odnést?“

„Nahoru do pokoje.“

Do pokoje trefil, aniž by se mě ptal, v jakých dveřích se nachází.

„Jak jsi věděl, kde mám pokoj?“

„Intuice?“ odpověděl mi otázkou. Něžně mě položil na postel a sedl si naproti mě. Vzal mojí ruku a hrál si s mými prsty, bylo to velice příjemné. Já sklopila hlavu a připravovala se psychicky, že to někomu řeknu.

„Můj život byl celkem normální. Žila jsem se svými rodiči a nevlastním bratrem v Jacksonvillu. Jacoba jsem považovala za svého bratra, i když jím není. Všechno mezi námi bylo v pohodě, ale někdy jsem měla pocit, že mě bere jinak než jako sestru. Jednoho dne jeli rodiče na víkend pryč. Já jsem zůstala doma a udělala si filmový večer a Jacob šel ven s přáteli.“ Vstala jsem a přešla k oknu.

„Večer, když jsem spala, jsem měla pocit, že mě někdo osahává. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl Jake. Cítila jsem z něho alkohol, on mi zacpal pusu a hrubě si mě vzal. Cítila jsem jeho ruce na svém těle, jeho rty na mých. Ale já nebyla ničeho schopná, upadla jsem do stavu, kdy jsem čekala jen na to, až přestane. Předtím jsem se snažila bránit, ale on byl silnější. Prostě mě znásilnil, když skončil, oblékl se a řekl, že jestli to jen někomu ceknu, ublíží jak mě tak rodičům. Když odešel, utíkala jsem na záchod, bylo mi z toho tak špatně, že se mi zvedl žaludek. Pak jsem jen bezmocně ležela na studené podlaze. Cítila jsem se špinavá, ne cítím se špinavá. Od té doby se mi každou noc o tom zdály sny. O tom, jak si mě vzal násilím, jak hrubě přirážel a bral si mě, bral si moji duši. Před tou nocí jsem s nikým neměla sex, šetřila jsem si to pro někoho, koho budu milovat tak, že bych pro něj umřela. Vždycky jsem chtěla, aby moje poprvé bylo z lásky, aby bylo něžné a zároveň vášnivé.

Po té noci to se mnou šlo z kopce. Skoro jsem nespala, jak jsem měla noční můry. Nejedla jsem a moje známky ve škole se zhoršili. Nemohla jsem to nikomu říct. Nesnesla bych ty pohledy okolí, jak mnou opovrhují, anebo mě dokonce litují. Už jsem to nemohla snést a tak jsem se s rodiči dohodla, že se přestěhuji sem.“

Slzy mi furt tekly po tváři a nešli zastavit. Nic jsem v pokoji neslyšela, ani jeden pohyb. Asi si řekl, že nejsem hodna jeho společnosti. Ale najednou jsem byla zase v jeho náručí a on mě objímal svými silnými pažemi.

„Bells, slibuji ti, že už ti nikdo neublíží. Jen se na tebe někdo křivě podívá, nebo na tebe vztáhne ruku, zabiju ho!“

„Proč? Proč se o mě tak staráš, když mě znáš jen pár hodin?“

„Protože mi na tobě záleží.“

Já vím, že na to nebyla vhodná chvíle, ale musela jsem se zeptat. Pohlédla jsem mu do očí.

„Edwarde, co jste zač, ty a tvá rodina?“ najednou ztuhnul a byl jako mramorová socha. „Vy nejste lidé, máte bledou pokožku, jste ledový, mění se vám barva očí. Když jsme byli v jídelně, tak si měl oči černé a teď je máš zlaté. Lidé nemají zlaté oči. A navíc, nebije ti srdce.“

„Bello, nebuď paranoidní, to se ti jen něco zdá.“

“Ne, já nejsem paranoidní, Edwarde. Možná psychicky na dně, ale ne paranoidní.“

„Věř mi, že to nechceš vědět,“ hlesl.

„Edwarde, prosím, já ti taky řekla své tajemství. Věřila jsem ti, copak ty mi nevěříš?“ čekala jsem na jeho odpověď, která mi začala drásat srdce.

„Ne.“

Otočila jsem se zpět k oknu a opět se rozplakala. Jeho odpověď mě bolela. Já husa hloupá, jak jsem si mohla myslet, že je jiný než ostatní, že mi neublíží?

„Bells, nebreč prosím, nebuď smutná.“ Objal mě.

„Já nejsem smutná, jsem sama na sebe naštvaná,“ odstrčila jsem ho od sebe.

„Ale proč si na sebe naštvaná?“

„Protože jsem tak lehce uvěřila, že jsi jiný jako ostatní, že ti můžu ve všem věřit. Byla jsem tak naivní, že jsem si myslela, že ti na mně alespoň trošičku záleží. Ale to není pravda, zase jsem naletěla. Kdyby ti na mně záleželo, důvěřoval by si mi. Prosím, jdi pryč.“ Při poslední větě se mi zlomil hlas.

„Bells…“

„Prosím…,“ vzlykala jsem a jen tak-tak jsem se držela, abych se nesesypala. Po chvíli jsem se otočila a on už tam nebyl. Sesunula jsem se k zemi, kolena přitáhla k tělu a plakala.

Proč? Proč to musel udělat, proč mi tak lhal, že mu na mně záleží. Cítím se teď ještě víc prázdnější. Připadám si jako podvedený člověk. Proč mi sliboval, že už mi nikdo neublíží a pak mi sám ublížil? Připadala jsem si stejně jako dřív, úplně prázdná. Vstala jsem a šla do koupelny. Umyla jsem se, převlékla a šla spát. Myslela jsem si, že usnu hned, ale mýlila jsem se, usnula jsem až po půlnoci.

Autor: MichellCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokážu být šťastná? 2. kapitola: