Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 7. kapitola

17.03.2010 (09:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6291×

S hlasitým cvaknutím zubů ústa opět zavřel a zmizel. Za pár vteřin se objevil a v ruce dřímal menší knihu, kterou hlasitě „odložil" na stolek. Latinsko-anglický slovník. No tak to teda díky. To se tedy nemusím bát, že bych se tu těch sto let mohla nudit. Takhle si snad budu muset vzít i přesčas!

Začala jsem si vyhledávat jedno slovo po druhém ve slovníku.

 7. kapitola

 Bella:

Louskala jsem postupně zmatené poznámky a útržky o prvních zmínkách o upírech. Většinou se jednalo o překlady z pergamenů nalezených v Řeckých a Egyptských knihovnách. Když opomenu to neustálé hledání slovíček, tak to bylo opravdu zajímavé. Vytrhla mě Felixova přítomnost. Cítila jsem, jak se blíží ke knihovně. Ta má schopnost nebyla k zahození. Chvíli jsem i uvažovala, že bych se tu někde schovala. Dokážu zachytit jeho energii dříve, než má šanci mě vůbec uvidět či ucítit. K čemu by to však bylo?

Otočila jsem se tedy jeho směrem a počkala, než se objevil.

„Další lekce?”

Kývl.

„Proč posílají vždycky jen tebe?” zamumlala jsem, když jsem se společně s ním vydala opět do mučírny. Jak jsem tréninkovou halu nazvala.

„Dary ostatních na tebe nefungují, ale moje síla ano.”

Pohlédla jsem na něj vzhůru. Tvář se mu zkrabatila spokojeným úsměvem. Jako když řeknete kameňák Frankensteinovi. Byl to děsivý pohled. Očividně byl na svou sílu hodně pyšný.

Poslušně jsem naklusala do mučírny a postavila se před již vyčkávajícího Demetriho. Přemýšlela jsem, kolik právě naučených dat mi v hlavě po dalším tréninku zbude. Brzy jsem to měla zjistit, protože do půl hodiny jsme dokázali navázat na konec minulé lekce.

Demetri se již neunavoval s nějakými pravidly a po každém úderu či kopu jen zavrčel, co bylo špatně. Ani radost ze tří vykrytých útoků nedokázala smazat tu beznaděj ze stovek jeho úspěšných napadení.

Byla jsem znavená a opět se začalo ozývat pálení v krku. Cullenovým stačilo pít jednou za několik dní. Já však byla novorozená, nebo to bylo hojením ran, které mi Demetri uštědřil, nevím. Vlastně jsem už dávno ztratila pojem o čase. Jak má žízeň rostla, žár v hrdle se stupňoval, začala jsem pociťovat podráždění. Měla jsem toho dost. Nevěděla jsem, co ho na mě tak hrozně vytáčí, ale už se mi nelíbilo, jak si to na mě takhle vylívá. Přece mu jen tak nedovolím, dělat si tu ze mě boxovací pytel!

Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Demetri pozvedl obočí, evidentně potěšen trochou odezvy, která věstila trochu zábavy do této jednotvárné hry. Zahlédla jsem, jak se jeho paže napřáhla ještě více, aby dodal svému úderu větší razanci. Neuhnula jsem. Ani nevím proč. Místností se ozvala další hlasitá rána. Tentokrát však zvuk zněl jinak. Jeho zatlá pěst nedopadla na mě, ale zastavila se o cosi přede mnou.

Bez jediného pohybu, což bylo způsobeno převážně šokem, jsem na něj hleděla. Byl naprosto otřesený a to v obou smyslech toho slova. Po nečekaném odporu jeho rány udělal dva kroky zpět, aby nabyl rovnováhy a také jeho sebevědomí bylo poněkud pošramocené. Nechápavě zíral na mě, nebo spíše kousek přede mě, kde se jeho rána zastavila. Nic tam neviděl, stejně jako já s Felixem. Na rozdíl od nich jsem však tušila, co se snaží odhalit. Cítila jsem, jak se kolem mě rozprostřela jedna z mých hradeb. Tato však byla jiná, než které jsem dokázala vytvořit předtím.

Demetri znovu zkusil zaútočit, ale se stejným výsledkem.

„Co to sakra je?” zavrčel.

Po druhé ráně, jež se ke mně nedostala blíže jak dvacet centimetrů, začal dlaněmi neviditelnou stěnu zkoumat. S ničím takovým se ještě nikdy nesetkal a byl by rád určitě oželel i tuto příležitost. Jeho nevrlý výraz a podrážděné vrčení se mnou naprosto nic nedělali. Na to už jsem u něj byla příliš zvyklá.

Nevěnovala jsem mu tedy příliš pozornosti a zkoumala spíše tu tenkou skořápku, která mě nyní obklopovala. Stejně jako s těmi, které jsem vytvořila kolem Volturiových, jsem i s touto dokázala manipulovat. Rozšířit či stáhnout blíže svému tělu, až jej naprosto obepínala.

Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá nadšený výraz. Byl to fantastický pocit. Měla jsem možnost sama o sobě rozhodovat, alespoň částečně. Dokázala jsem se snad poprvé ve svém životě opravdu ochránit. Mnohdy jsem si díky jejich síle, rychlosti a zkušenostem připadala jen jako list ve větru. Zmítala jsem se v jejich vlivu. Chtěli-li mě zabít, chránit či opustit, nezmohla jsem naprosto nic.

Ze zamyšlení mě vyrušilo až zavrčení. Konečně jsem opět pohlédla na Demetriho. Již vzdal snahu o objevení skuliny v hradbě, která jej ode mě dělila. Jen už stál a vztekle sledoval mé stále rostoucí nadšení. Vše ostatní mi náhle připadalo tak bezpředmětné. Dokonce i pálení v krku bylo zatlačeno do pozadí mé mysli. Ten fantastický pocit mi vlil do těla nové odhodlání.

„Pokračujeme?“ zazubila jsem se na něj.

Odpovědí mi bylo jen jeho vzteklé zavrčení. Musela jsem obdivovat jeho sebekontrolu. Sama jsem na něm viděla, jak uvnitř zuří. Dokázala jsem to vycítit i na sálání jeho vnitřní energie. Přesto každý jeho pohyb byl naprosto profesionální. Měl své tělo i mysl naprosto pod kontrolou.

Jeho nový útok na sebe nenechal dlouho čekat. Vyrazil proti mně a já zaznamenala hranu jeho dlaně mířící mi přímo pod žebra. Už naučeným pohybem jsem se úder pokusila vykrýt, jako už tolikrát předtím. Vždy mi však dokázal i přes to uštědřit bolestivou ránu. Nyní to však bylo jiné. Vytvořila jsem těsně před svou dlaní hradbu mé energie.

Demetri dal do rány hodně síly, ale naprosto bez efektu, ani se mě nedotkl. S naprosto euforickým úsměvem jsem na něj pohlédla. Pohled mi zamračeně oplácel. Dokázala jsem to velmi rychle ovládnout a on to věděl. Zároveň se však nerad vzdával a to spolu s jeho staletími zkušeností z něj dělalo stále ještě nebezpečného soupeře. Hledal skulinu a hranice této mé schopnosti.

Stála jsem a vyčkávala. Demetri se náhle rozběhl ke mně a znovu se pokusil o útok. Prudkým výkopem mi zaútočil na hlavu. Okamžitě jsem to vykryla loktem a svým štítem. Má radost však neměla dlouhého trvání. Nestačila jsem ani spustit ruku a podkopl mi nohy. S heknutím jsem dopadla na podlahu.

Demetri spokojeně kroužil kolem mě a čekal až vstanu. Našel svou skulinu. Byla jsem zvyklá na jeden jeho úder, který mě dokázal složit, ale on plynulým pohybem navázal hned na další útok. Odhodlaně jsem vstala. Tento neúspěch mi nedokázal sebrat všechnu mou radost, ačkoliv přiznávám, že ji dost zkalil. Myslela jsem, že mám vyhráno, ale on mi vždy dokázal, že mě dokáže srazit na kolena.

Pohlédla jsem mu vyčkávavě do očí. Jeho pohled byl nyní jiný. Předtím jsem v něm našla jen opovržení a nenávist, teď se v nich zračila i obezřetnost. Přestal mě brát jako mlátící panenku. Dokázala jsem částečně odolávat v souboji s ním. Pátrala jsem sama v sobě, zda jsem potěšena jeho zvláštním způsobem uznání, či vyděšená z představy, že už odloží veškeré své ohledy.

Odpověď mi byla odepřena. Prudce se vymrštil a zaútočil na mě, aby mě zbavil rovnováhy, následně vykopl na mou hruď. Zachytila jsem oba jeho útoky, on však stále pokračoval. Jeden útok střídal druhý. Kolem mě se míhaly jeho lokty, pěsti i nohy. Ta rychlost mě donutila svou ochranu tvořit hned u svého těla. Jeho pěst se zarazila přímo před mým obličejem, až jsem ucítila závan ve tváři. Byl to příšerný pohled. Téměř jsem se při něm loučila se životem. Má hlava by bez hradby mé energie skončila na kousky.

V šoku jsem zapomněla vykrýt další ránu. Jeho druhá pěst mě bolestivě udeřila do břicha a já přeletěla přes celou mučírnu a probořila zeď vedoucí na chodbu. Ztěžka jsem se zvedala, ale to už byl Demetri opět u mě. Okamžik stál nehybně s pohledem na mé vstávající tělo, jako by kontroloval následky. Zřejmě jsem byla v pořádku, alespoň podle něho.

Bez ohledu na okolí do mě začal opět bušit a kopat. Soustředila jsem na něj veškerou svou pozornost. Sledovala každý jeho sebemenší pohyb a náznak. Dařilo se mi vykrývat jeho útoky, ale jejich rychlost mě nutila stále couvat. Potřebovala jsem mít kolem sebe alespoň malý prostor a on se ke mně naopak stále snažil přiblížit.

Nevím už ani, jak dlouho to trvalo, než konečně přestal. Jako když utne, zarazil se uprostřed pohybu. Jeho paže poklesly a on zůstal stát s pohledem upřeným za má záda. Zatřepala jsem hlavou. Konečně jsme začala vnímat i něco jiného než jen jeho.

Zmateně jsem se rozhlédla po našem obecenstvu. Hledělo na nás, tedy spíše na mě, asi patnáct upírů. Jako by je náš souboj přilákal, nebo jsme my došli až k nim? Přejížděla jsem po jejich překvapených tvářích a zarazila se na jedné z nich. Aro na mě upíral tak upřený pohled, že by mohl konkurovat i nejmodernějším rentgenům.

Všechna ta pozornost však nebylo to jediné, čeho jsem si všimla. S drtivou silou se ozvala také má žízeň. Zalapala jsem po dechu a chytila si hrdlo. Proudící vzduch jako by jej ještě rozdráždil.

„Bello?“ zeptal se mě Aro.

Netušila jsem, zda vyplynou z našeho bezuzdného řádění po chodbách Volterry nějaké následky. Nyní jsem mohla myslet jen na jediné.

„Mám hroznou žízeň.“

Jen přikývl

„Tesire, postarej se o to,“ zamumlal na hromotluka, s nímž jsem měla už jednou tu čest se setkat. Byl jen o kousek menší než Felix, přesto si má úcta, kterou ve mně jeho zjev vyvolával, s ničím nezadala s tou k jeho kolegovi. Pohled na něj ve mně vyvolal nepříjemné vzpomínky. Byl to také on, kdo mě vedl k mému prvnímu „jídlu“. Bála jsem se, zda Aro mou prosbu vyslyšel, či mě v takto vyhládlém stavu opět předhodí před člověka.

Naštěstí jsme mířili do sklepení. Vešli jsme do jednoho z pokojů. Nic zde nebylo, jen holé kamenné zdi. Nevyvolávalo to tady právě příjemné představy. Čekala jsem snad půl minuty, která se mi však neuvěřitelně protahovala. Pak jsem zaslechla jeden z nejkrásnějších zvuků, skřípavé škrábání o dlažbu podlahy. Občas se ozvala i rány kopýtkem či zamručení, ale hlavně jsem slyšela rychlé bušení srdce. O nedlouho se v otevřených dveřích objevil drobnější upír a vedl mi mou večeři.

Opět to byl daněk. Jeho neklidná očka těkala kolem sebe. Nestihl jej ani postrčit dovnitř a vrhla jsem se hladově po něm. Skokem jsem jej přišpendlila k podlaze chodby a zahryzla se mu do krku. Hltala jsem horkou krev a jeho tělo se mi v pažích z posledních sil snažilo bránit. Aniž bych odtrhla své rty, škubla jsem mu jediným pohybem s hlavou. Chodbou se ozvalo nepříjemné zapraskání.

Teprve s plným žaludkem krve, která příjemně prohřívala mé tělo, jsem opět začala vnímat své okolí. Tesir si mě měřil nevěřícným pohledem. Z jeho výrazu i pohledu čišel naprostý odpor. To už bych raději snášela ty Felixovi poznámky o zvracení, než se koukala na tohohle.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 7. kapitola: