Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 6. kapitola

15.03.2010 (21:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6951×

6. kapitola

Bella: 

Stanula jsem nervózně v Arově pracovně. Přešlapovala jsem uvězněná mezi svými dozorci, jako bych si šla pro svůj ortel k soudu. Možná to tak však bude. Upřela jsem oči na Ara, který si mě zaujatě prohlížel. Sledoval každičký můj pohyb i změnu výrazu ve tváři. Stále však mlčel. Strnulý ve své nehybnosti vypadal téměř hrůzostrašně. Jako příšera ve skříni, o které víte, a přesto se jí leknete.

Konečně se pohnul. Netrpělivě mlaskl.

„Felixi,” vyzval jej a napřáhl ruku.

Ten jej okamžitě poslechl, došel k němu a pozvedl k němu svou dlaň. Aro se jí zlehka dotkl, stejně jako mě tenkrát v sálu, ale jeho tvář se tentokrát rozjasnila v pobaveném úsměvu. Podíval se na mě a v rudých očích mu jiskřilo pobavením.

„Zatím si vedeš neuvěřitelně dobře. Je nezvyklé, aby se novorození dokázali takto ovládat. V tvém případě se však už přestávám divit čemukoliv.”

Hltala jsem každé jeho slovo. Nezdál se nespokojený. Úlevou jsem se trochu usmála. Vedle mě se však ozval odporný skřípavý zvuk. Demetri podrážděně zatnul čelist. Vrhla jsem na něj pohled, ale on mi nevěnoval sebemenší pozornost, stále hleděl před sebe na Ara.

„Myslím, že nás můžete nechat o samotě.”

Demetri se otočil a přitom na mě na okamžik ulpěl pohledem. V očích měl takovou zášť, až jsem couvla. Neřekl však jediné slovo a společně s Felixem vyšli z pracovny. Osaměla jsem s Arem. Teď se veškerá jeho pozornost opět upírala jen na mě. Chvíli byl potichu, jen občas pokývl hlavou, jako by se utvrzoval ve svých vlastních myšlenkách.

„Tak Bello, asi tě nejvíce bude zajímat, jakou tu budeš mít úlohu.”

Přejela jsem si rukou po paži a přikývla. Dalo mi velké přemáhání, abych sebou nezačala roztržitě ošívat. Nervy jsem měla naplé k prasknutí.

„Zvažovali jsme s bratry, že by ses mohla stát členkou naší gardy. Nejprve však musíme zjistit, jaký přesně je tvůj dar a musíš se jej naučit ovládat. Jinak bys nám byla k ničemu. I ta nejsilnější moc je k ničemu, pokud ji nedokážeš použít.”

Přikývla jsem.

„Prvních pár let tedy věnujeme tvému výcviku. Teď bych však rád věděl něco více o tvém daru.”

V očích se mu nadšeně blýskalo, ale já mohla jen bezradně rozhodit pažemi. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Co je normální a co ne?

„Nevím, co vám o něm říct, necítím nic zvláštního. Vše jako by se dělo samovolně. Jako by mé tělo a mysl přesně vědělo, co dělat.”

„Ano, tvé přirozené upíří pudy se u tebe projevily naprosto plynule a ty jsi se s nimi až neuvěřitelně rychle dokázala srovnat, jen jediný u tebe naprosto selhal a to ten jeden z těch nejsilnějších.”

Uhnula jsem pohledem. Věděla jsem, že má na mysli mou volbu potravy. To však nebylo u mě selhání pudů, ale mým rozhodnutím. Nemohla bych takhle žít, ne když jsem věděla, že to lze zvládnout i jinak.

K tomuto tématu se však už nevrátil. Dalších několik hodin vyzvídal vše, co jsem cítila, dělala, na co jsem myslela. Dokonce jsem chvílemi zatoužila, abych ho dokázala nějak dostat skrz svým štítem a mohl si to vše přečíst v mé mysli sám. Neuvěřitelně ho zajímala má schopnost vycítit ostatní upíry kolem sebe a vytvářet kolem nich štít.

Když už jsem myslela, že tu sebou snad plácnu na zem, protože hlavu jsem měla vymačkanou jako citrón z toho množství otázek a odpovědí, konečně uznal, že to pro dnešek stačí. Má úleva však netrvala dlouho. Jen co Aro tleskl, ve dveřích se objevil Demetri.

„Otázek by pro teď stačilo, Demetri tě bude učit obraně a pak také boji,” vysvětli mi v krátkosti, pak se už obrátil na něj.

„Úvod můžeš přeskočit a až bude připravena, přiřadí se přímo ke gardě.”

Raději jsem se mu ani neodvažovala pohlédnout do tváře. Jeho názor na mě mi byl už velmi zřejmý. Pokývla jsem k Arovi a stočila se ke dveřím. Kolem paže se mi opět ovinul jeho pevný stisk. Tentokrát ušetřil svou čelist, místo toho si svou náladu vylil na mě. Myslela jsem, že mi tu ruku urve, když se mnou smýkl ven na chodbu, kde na nás již čekal i Felix. Jen co za námi zaklaply dveře, prudce jsem škubla rukou. Nečekal to a mě se podařilo vyklouznout. Okamžitě po mě chňapnul znova. Já se však přitiskla až za Felixova záda.

„Chodit umím sama,” odsekla jsem. Pohled mi však v obavě těkal po jeho napružené tváři.

Chvíli mě ještě probodával pohledem a teprve až pak se otočil a rychlým krokem vyrazil pryč. S Felixem v patách jsem jej následovala. Sem tam se něco dá skousnout, ale pokud mě má několik dalších let trénovat, nehodlala jsem si nechat to jeho sadistické chování líbit.

„Proč mě musí trénovat zrovna on?” sykla jsem sklesle.

„Je nejlepší,” zahuhlal hluboký hlas nad mou hlavou.

Mohla jsem tedy jen doufat, že svou averzi dokáže alespoň trochu krotit a neskončím na součástky. S Felixem v patách jsem vešla do rozlehlého sálu. Byl opravdu rozlehlý a impozantní. U stropu se táhla galerie po celém obvodu a zdi i strop zdobily četné odřeniny, praskliny a místy i důlky. S děsem v očích jsem raději svůj pohled od nich odtrhla a přišpendlila ho raději k podlaze. Ta ale nevypadala o nic líp.

Zůstala jsem tedy stát a koukala si na boty. Felix mě plácl do zad, až jsem odletěla pár metrů dopředu, přímo před již netrpělivě čekajícího Demetriho. Chvíli se nic nedělo, tak jsem se odvážila konečně zvednout k němu oči. V tom jsem dostala obrovskou ránu do břicha. S bezmocným Hu jsem přeletěla půlku sálu a dopadla tvrdě na zem.

„První pravidlo, stále sleduj protivníka,” zazněl mi nad hlavou protivný hlas.

Odhodlaně jsem vstala a podívala se mu do očí. Jestli si myslí, že uteču tak to se mýlí. Ucítila jsem náraz do boku a odletěla až ke zdi. Teď jsem se vzpamatovala rychleji. Pohlédla jsem na Demetriho, jak kráčí ke mně.

„Pravidlo druhé, sleduj celého protivníka, nesoustřeď se pouze na jednu jeho část.”

„Pravidlo třetí, stabilní postoj.”

„Pravidlo čtvrté, udržuj si odstup od protivníka.”

„Pravidlo páté, hlídej si okolí.”

„Pravidlo šesté...”

Ani nevím kolik pravidel mi udal. Po čtvrté ráně o zeď jsem to už přestala vnímat. Snažila jsem se jen vyhýbat jeho úderům. Bylo to však naprosto nemožné. Brzy jsem si mohla na své konto připsat hned několik prohloubenin ve zdi. Být člověk, mám už dávno zlámanou každou kostičku v těle. Felix celou tu dobu stál u dveří a jen nás pozoroval. Naprosto netečný tomu co se tu dělo.

Bolela mě každičká část mého těla. Ztěžka jsem se zvedala. Naštěstí se ode dveří ozvalo taktní zakašlání. Demetri se zastavil uprostřed pohybu. Vděčně jsem pohlédla ke dveřím. Stál tam vysoký hubený upír s vlasy stočenými do hladkého uzlu na týle. Netušila jsem kdo to je a co chce, ale už teď jsem ho zbožňovala. Tedy pokud mě přišel vytáhnout z tohoto pekla.

„Mám slečnu Bellu odvést do knihovny.”

Měl suchopárný hlas a na konci se mírně uklonil. Pohled nezvedal, jako by byl pouhý sluha, který plní příkazy. Přesto se Demetri nepokusil ani o sebemenší odpor vůči jeho úmyslu. Únava ze mě rázem spadla a já vystřelila k němu. Prkenně se otočil a já jej následovala. Klidně i do horoucích pekel, hlavně pryč od tohoto místa.

Došli jsme až do knihovny. Ne té Arovy, ale do větší. Konec se mi ztrácel v šeru, kam ani můj zrak nedohlédl.

„Měla byste si pročíst tyto zápisky. Obsahují stručné dějiny a zákony, kterými se musíme řídit.”

Rukou mi pokynul k vysokému stolku, který spíše připomínal řečnický pult. Přešla jsem k němu a zvedla do rukou knihu, která ležela na polici vedle.

„Tuhle?” Měla starou koženou vazbu a tlustá byla na osm palců. Probodl mě jeho pohled. Střelila jsem pohledem zpět k polici.

„Tohle všechno?!”

Bez odpovědi se otočil a zmizel kdesi v hloubi regálů a polic. Hleděla jsem na polici plnou starých svazků. Dějiny by však mohly být docela zajímavé. Podle Jasperových vyprávění byly opravdu bouřlivé. Popadla jsem tedy knihu a položila ji na desku stolu. Rozevřela jsem ji. Celá byla psaná ručně.

„Do kelu!” sykla jsem. Celá byla psaná ručně a latinsky.

„Halooo!” zavolala jsem do nitra knihovny.

„Nějaký problém?” ozvalo se o čtyři řady dále.

„Měli byste i výtisk v angličtině?”

Pokud jsem myslela, že upíři mají jen bledou pleť, tak teď jsem se mohla na vlastní oči přesvědčit o svém omylu. Tenhle neměl moc daleko k růžové. Vypoulil na mě oči a otevřel němě ústa. Schovala jsem se za polici a jen jedním očkem sledovala, co se bude dít dál.

S hlasitým cvaknutím zubů ústa opět zavřel a zmizel. Za pár vteřin se objevil a v ruce dřímal menší knihu, kterou hlasitě „odložil" na stolek. Latinsko-anglický slovník. No tak to teda díky. To se tedy nemusím bát, že bych se tu těch sto let mohla nudit. Takhle si snad budu muset vzít i přesčas!

Začala jsem si vyhledávat jedno slovo po druhém ve slovníku.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 6. kapitola: