Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 5. kapitola

08.03.2010 (18:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6783×

5. kapitola

Bella:

Pevný stisk kolem mé paže nepolevoval a já následovala jednoho hromotluka, zatím co druhý nám kráčel v patách. Vidět to jako nezúčastněný divák, asi bych se dost bavila. Byla jsem snad třetinová oproti jejich velikosti, širokým ramenům a statným postavám. Přesto mě hlídali se zarputilou obezřetností.

Poslušně jsem se nechala vést, zatím co s každým krokem jsem pociťovala stále větší a větší hrůzu. Věděla jsem přesně, co mě čeká. Netušila jsem však, jak to dokážu. Edward často říkal, že je při lovu vedou jen pudy. Sama na vlastní kůži jsem již poznala sílu svých pudů, když jsem se v obavách vymrštila připravená se těm dvěma v knihovně bránit. Přišlo to naprosto samovolně, jako by se mé tělo řídilo svými vlastními zákony. Nyní to bude zřejmě stejné.

To však nebylo pramenem mé obavy. Já se nebála, že bych nedokázala lovit, ale toho, jak se s tím potom vyrovnám. Neměla jsem však na výběr. Do nosu mě uhodila známá vůně. Dříve mi připomínala rez a sůl. Nyní jsem jen při závanu lidské vůně a krve, co mu kolovala v žilách, cítila jen touhu. Neuvěřitelně silnou touhu ji vlastnit. Nechat ji proudit do svých úst.

V krku mi vypukl požár. Jako by se tisíce jehliček zabodávaly do mého hrdla. To již jeden z nich otevřel dveře a mě se naskytl pohled na mladého muže, vyděšeně stojícího u protější zdi. Mé smysly se začaly soustředit na jediné. Na kousek holé kůže nad límečkem jeho košile. V rychlém tempu zde tepala žíla a šířila při tom omamnou vůni po celém pokoji.

Jen okrajově jsem vnímala samotného muže. Třásl se strachy a rysy v sinalém obličeji měl strhané. Musel tu být již několik hodin a velmi dobře si uvědomovat, co ho čeká. Drželi ho tu pro uhašení mé žízně.

To mně konečně odtrhlo mysl od mé vlastní žízně. On zde čekal celé hodiny jen na to, až se přijdu nakrmit. Proboha! Ruka svírající mi paži zmizela. Přesto jsem zůstala stát na místě a nedokázala se pohnout. Upírala jsem pohled do jeho čokoládových očí jako do záchytného bodu. Právě ty zděšené oči mi dokazovali, že je to přeci člověk. Živá bytost!

Muž se jako vyděšené zvíře vrhl do druhého rohu. Místností se rozvířila jeho vůně a zasáhla mě jako pěst do břicha. V ústech se mi nahromadila nahořklá pachuť a plameny v krku ještě zesílily.

„Neee!“

Skrz sežehlé hrdlo jsem bezmocně zařvala a s pažemi kolem těla se schoulila na zemi u zdi. Snažila jsem se vytěsnit z mysli cokoliv okolo. Třásla jsem se vypětím sil, abych dokázala zůstat na místě. Jako v abstinenčním amoku jsem si chvějícími dlaněmi přitiskla hlavu do skulinky mezi koleny.

Vytěsnila jsem z plic veškerý vzduch prosycený jeho vůní a z hrdla se mi linul šílený řev ve snaze nevnímat tlukot jeho srdce. Přesto jsem se stále třásla vypětím veškeré své vnitřní síly, která jediná mě tu držela na místě.

Téměř jsem se znovu začala stahovat do koutku své mysli ve snaze tomu všemu uniknout, když jsem si uvědomila, že nápor polevil. Nevěříc vlastním smyslům, jsem jen pootevřela víčka. Kousek nad mou hlavou jsem zahlédla širokou bradu. Jeden z těch hromotluků nesl mé stále se ještě chvějící tělo.

Když jsem si uvědomila, že již tomu muži neublížím, začala jsem povolovat své tělo ze ztuhlé polohy. Přitiskla jsem se vyčerpaně na jeho hruď. Nehnul ani brvou. Kráčel dál a Aro s pevně sevřenou čelistí šel vedle. Pozorovala jsem stěnu chodby, kudy jsem už jednou šla. Bylo to předtím, než mě kousli. Mířili jsme do podzemí. Opět do toho samého pokoje.

Hromotluk mě postavil na zem a já se ztěžka svezla na postel kousek za mnou. Seděla jsem opřená o jeden ze sloupků v čele postele a sledovala Arovu podrážděnou tvář. Chvíli na ně ještě mlčky zíral, než si znaveným gestem promnul oči.

„Bello, mohla bys mi laskavě vysvětlit, co se tam stalo?“

Věděla jsem, že se mu má odpověď nebude líbit.

„Nemohla jsem, já... Prosím nenuťte mě zabíjet lidi.“Zmohla jsem se pouze na tiché prosebné šeptání.

„Bello, sama víš, jak to tu chodí, tohle...“

„Prosím, alespoň mi dejte tu šanci.“

Chvíli mlčel, než přikývl. „Dobře.“ S ústy sevřenými do tenké linky vyšel ze dveří. Tušila jsem, že nesvolil kvůli mým prosbám, ale spíše z obav, že bych se opět uzavřela hluboko do sebe. Já popravdě také. Budu se muset naučit jak zde přežít. Aro tvrdil, že jsem výjimečná, ale ani to mi neumožňovalo vyčlenit se zdejším pravidlům.

Ze zamyšlení mě vyrušily nepravidelné údery do podlahy. Zvedla jsem hlavu a zírala ke stále ještě otevřeným dveřím, kudy Aro odešel. Stál tam jeden z hromotluků. Ve tváři měl kamenný nezúčastněný výraz, pohledem však těkal stále ke mně. Nezměnil pózu ani když kolem něj prošel jiný upír táhnoucí za sebou uříceného daňka. Jeden paroh měl ulomený a za ten druhý jej držel. Kopýtky se příčil o podlahu a mrskal sebou ze strany na stranu, ale bylo mu to naprosto marné.

Do nosu mi pronikl jeho pach. Nebyl příliš lákavý, ale přesto se mi ústa zaplnila nahořklou pachutí jedu. Polykala jsem jej skrz rozpálené hrdlo. Tentokrát jsem své žízni nechala volný průběh. Jen co s daňkem pohodil před sebe, vrhla jsem se na něj.

Vše šlo stranou. Celé mé vědomí pohltily jen základní pudy, které přesně řídily každý můj pohyb. S naprostou přesností jsem srazila zvíře k zemi a přitiskla ústa k místu, odkud se nejvíce linula vůně krve.

Pod rty jsem ucítila zvířecí srst, ale v okamžiku mi zuby pronikly skrz ni i kůži. Do úst mi začala proudit horká krev. Svírala jsem ten zdroj životodárné tekutiny tak silně, až mi se místností ozvalo odpudivé zapraskání. Bylo mi to jedno. Mé smysly vnímaly jen krev rozehřívající mé nitro. Bolest v krku pomalu slábla a proud krve také. Nakonec jsem musela již sát. Teprve až v jeho těle nezbyla ani troška krve, povolila jsem své sevření.

Opět jsem začala vnímat své okolí. Klečela jsem na podlaze a přede mnou nehybně leželo tělo daňka. Hlavu měl zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Přepadla mě lítost, ale raději tohle zvíře, než člověk. Tohle byla má jediná volba, zvíře nebo člověk.

Zvedla jsem se ze země. Místností vládlo ticho, přesto jsem cítila přítomnost těch dvou. Ten druhý se znovu chopil daňka a odtáhl ho, aniž by se na mě ještě podíval. Ten druhý však sledoval, jak jsem si opět sedla na rožek postele.

„Asi budu zvracet.”

Při jeho znechuceném zabručení jsem sebou škubla. Mlčel tak dlouho, že jsem ani nečekala, že by promluvil. Pohledem sjel kapky krve na mém tričku. Roztěkaně, jako by mě při něčem přistihl, jsem si rukou snažila skvrnky utřít. Jen jsem je však rozmazala.

Zas takové škody však nevzniklo. Měla jsem na sobě oblečení, v němž jsem přijela do Volterry. Cítila jsem z něj každý i ten nejmenší pach. Dokonce i odporný pach, který mě při přičichnutí nepříjemně udeřil do nosu. Rozpoznávala jsem v něm zápach mokré zatuchliny, jako bych se otírala o zatoulaného psa. Přesto jsem si nemohla pomoci a znovu se zhluboka nadechla. Chtěla jsem si ten pach zapamatovat. Poznat i mezi tisíci. Stýskalo se mi po Jacobovi.

Někdo se blížil. Cítila jsem blízkost někoho dalšího. O okamžik později se ve dveřích objevil Demetri. Jeho pohled mi naháněl hrůzu. Probodával mě opovržlivým pohledem.

„Má se dát do pořádku a přijít za Arem.”

Hned jsem vstala a vykročila k nim. Ta nervozita z pouhého čekání mě ubíjela. Popravdě, ani jsem netušila, co po mě budou chtít, co tu vlastně budu dělat. Jediné co mě trochu uklidňovalo byl fakt, že i Carlisle zde nějakou dobu žil z vlastní vůle.

Demetri si mě změřil pohledem a popadl mě nepříliš ohleduplně za paži. Nyní nemusel již brát na mě jakékoliv ohledy a jemu to evidentně vyhovovalo. Jeho prsty se mi zatínaly do kůže, až jsem tiše sykla. Nevěnoval tomu žádnou pozornost a táhle mě chodbou. Ten hromotluk nás následoval. Začínalo mi být jasné, že jeho dohledu se jen tak nezbavím. Stále to však bylo lepší, než aby mě zavřeli do doby, než si budou jistí, že jako novorození nic neprovedu.

Můj doprovod mě dovedl do prostorného pokoje a zatím co hromotluk zůstal stát v pokoji, Demetri se mnou smýkl do menší koupelny. Dveře za mnou hlasitě zapadly a já konečně zůstala sama. Rozhlédla jsem se po místnůstce. Byla zde vana a umývadlo, oboje mělo za sebou už pěkných pár desítek let. Pak mi však pohled pak na něco co mě donutilo zalapat po dechu.

Nevěřícně jsem pomalu přistoupila k umývadlu a zahleděla se na vlastní odraz v zrcadle. Měla jsem zacuchané vlasy, na obličeji pár šmouh a oblečení špinavé a uválené. Přes to přese všechno jsem však byla překrásná. Zírala jsem na svou tvář stejně nábožně, jako první den na Culleny.

Jediné co mě děsilo, byly mé oči. Krvavě rudé duhovky zářily z mého bledého obličeje. Odtrhla jsem od sebe pohled a začala ze sebe svlékat oblečení. Nechala jsem tu nevonnou hromádku ležet na zemi a pustila vodu do vany. Lehla jsem si a nechala proud vody dopadat na své nohy. Nemohla jsem při tom však odolat. Prohlížela jsem se a fascinovaně sledovala změny, které se s mým tělem udály.

Jizvy zmizely, jako bych žádně ani neměla. Místo nich jsem prsty přejížděla po hedvábně hladké pokožce. Vše na mě bylo takové nezvyklé a nové, přesto se mi to vše zdálo přirozené. Uvědomila jsem si, že nyní jsem stejná jako oni, krásná, silná a věčně mladá. Rty se mi zvlnily do úsměvu a jí zajela celá radostí pod vodu.

Vlasy mi povlávaly v čiré vodě kolem hlavy. Náhle mi došlo i něco dalšího. Nedýchám. Ani jsem si to předtím neuvědomila. Nyní mi to docvaklo a já zděšeně automaticky zalapala po dechu. Proud vody mi pronikl okamžitě až do plic a já cítila jak se mi plní plíce a těžkne hrudník. Vymrštila jsem se nad hladinu a přehnula se přes okraj vany.

Divoce jsem se snažila vykašlávat vodu, než mi došlo, že mi stačí zůstat v předklonu a ona sama vyteče. Na podlahu dopadal proud vody a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je tam i něco jiného. Kousek ode mě byly boty a to i s obsahem. Putovala jsem pohledem vzhůru přes nohy boky široký hrudník až k pobavenému pohledu mého přerostlého hlídače.

Má první myšlenka byla na trapas, jehož byl divákem, pak na to, že jsem naprosto nahá, čirá voda neskryla ani ň, a nakonec, že je to vlastně jedno. Vyhodila jsem ze sebe poslední zbytek zrádné vody a sklouzla opět do vany.

„Donesl jsem ti oblečení.”

Jeho hlas už mě tak nepřekvapil jako poprvé, tak jsem zaznamenala, že jej má neuvěřitelně hluboký. Hodil se k němu. Pohlédla jsem na jeho svalnatou paži, přes niž bylo přehozené nějaké oblečení. Také jsem však zaznamenala, že se nechystá odejít. Nuž co, pozdě bycha honiti. Vstala jsem a zabalila se do ručníku. Vedle něj, ignorujíc jeho pohled jsem si z vlasů vyždímala vodu.

Oblečení mi docela padlo, bylo na něm však poznat, že patřilo někomu přede mnou. Zřejmě stejně jako celý ten pokoj. Raději jsem ani nezkoušela bádat nad osudem původního vlastníka. Vlhké vlasy jsem spustila na záda.

„No když už se tak dobře poznáme,” promluvila jsem s trochou sarkasmu v hlase, „tak bych ráda znala alespoň tvé jméno.”

„Felix,” zabručel. Evidentně nebyl moc společenský typ. Tak to si budeme rozumět.

Vykročila jsem za ním zpět do pokoje, kde na nás již čekal Demetri. Při pohledu na mě se znovu zamračil a má paže znovu uvízla v jeho drtivém sevření. Vedl mě za Arem a mě polévala stále větší nervozita. Neměla jsem potuchy, co mi zde Aro uloží za úkol. Mohla jsem jen doufat, že budu schopná jej splnit.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 5. kapitola: