Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 40. kapitola

11.06.2010 (08:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7231×

40. kapitola

 Bella:

Zuřivě jsem se vrhala na všechny novorozené okolo sebe. Nedovolovala jsem si myslet na sedm upírů, kteří byli lapeni v mém štítu, přes nějž se nemohli dostat ven a ani nikdo dovnitř.

Někteří z novorozených nám to ještě ulehčovali. Vrhali se po sobě v panické hrůze. Celou louku jsem držela v dalším štítu, který nedovolil žádnému uprchnout a to v jejich řadách způsobovalo ještě větší zmatek.

Občas jsem zahlédla někoho z gardy, ale většinou jsme bojovali kus od sebe a já je cítila jen štíty, v nichž byli. Udržovali si dostatečný prostor okolo, aby jsme se mohli soustředit jen na útoky na nás.

Okolo mě se pomalu začínal tvořit shluk upírů, kteří mě považovali za snadnějšího soupeře. Cítila jsem schopnosti několika z nich. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Neměla jsem jim kudy uniknout. Pokud bych se o to tedy chtěla pokusit. A to můj případ rozhodně nebyl.

Se škodolibým pousmáním jsem začala okolo tvořit štít. Ne pro sebe, ale pro ně. Ovinula jsem jejich těla a jejich energie. Někteří si toho a ni nevšimli, ale ti co měli nějaký dar, tak se jim v očích objevila panika. Neodkázali jej použít. Po štítech klouzalo jemné šimrání, jak se bezvýsledně snažili svými dary proniknout skrz tu bariéru.

Čekala jsem a pak v jediném okamžiku všechny štíty, které jsem okolo nich udělala, odstranila. Netušila jsem jaké dary mají či jak jsou silné, ale jak se je snažili naplno použít, tak společně tvořili doslova drtivou smršť.

Převalila se přese mě a ničila vše, co nebylo chráněno štítem v okruhu několika desítek metrů. Těla novorozených se tříštila na kusy a vlna zůstávala netečná jen k těm chráněným štítem.

Rozhlédla jsem se fascinovaně okolo sebe. Po zemi byly rozesety kusy bílých těl. Felix už tak nadšený nebyl. Podrážděně se podíval na hromádku před sebou.

„Sakra Bells! Tenhle konečně za něco stál!”

„Co, mám ti ho zas složit?” ušklíbla jsem se na něj v náhlé dobré náladě.

Dráždit Felixe uprostřed bojiště ale asi nebyl nejlepší nápad. Pod náporem adrenalinu se na mě vrhl. Tak tak jsem stihla uhnout a už doskočil vedle mě. Měl chuť se do někoho pořádně opřít a protože jsem mu zlikvidovala jeho hračku, rozhodl se, že ji nahradím já.

Edward:

Bezmocně jsem bušil do neviditelné stěny před námi, ale ona nepovolila. Zahlédl jsem v davu mihnout se Bellinu postavu, ale hned mi zase zmizela v obležení novorozených. Skrz jejich zmatené myšlenky jsem viděl jak ji obklíčili. Neměla šanci.

Znovu jsem ji našel abych ji ztratil? Viděl jak mi ji zabijí a roztrhají na kusy?

Novorození okolo ní náhle strnuli. Než si stačili pořádně uvědomit, co se to vůbec děje. Někteří z nich použili své dary co jen to šlo a jejich ničivý síla se spojila v jednu drtivou vlnu valící se přes vše okolo.

Kolem nevěřícně zůstali zírat, na holou pláň, kde před chvílí bylo ještě na dvacet upírů a nyní tam byly rozesety už jen kusy jejich těl. Uprostřed stála moje Bella. S chladným úsměvem se rozhlížela okolo sebe.

„Co to sakra bylo?” zašeptal Jasper a přistoupil blíž. Prošel už mnoha boji, ale něco takového ho opravdu znepokojilo.

„Nemám ponětí,” odpověděl mu Carlisle. Svíral v náručí Esme, ale celou svou pozornost upíral na bojiště před námi. Celá tato situace mu dělala starosti. Novorození, Volturriovi, Bella i to co tohle udělá s naší rodinou.

Pro mě však bylo nejdůležitější, že pro tuto chvíli je Bella v pořádku a bezpečí. Okolo ní nebyli žádní novorození. Nejblíže ní byl jen Felix, který by ji dokázal ochránit. Zastavil jsem se na jeho výrazu. Nebyl ani trochu příjemný a hleděl na Bellu, jako by něco provedla. V příštím okamžiku ve mě vše zatrnulo.

Felix se rozběhl přímo na ni. Vztekle po ní skočil a ona jen v posledním okamžiku uhnula. Ustoupila o krok od něj, ale to se už rozmachoval k úderu a vší silou na ni zaútočil.

„Bello!” zařval jsem vyděšeně. Můj hlas však zanikl v ohlušující rána, která nedopadla na ni, ale kousek od ní do půdy. Zem se zachvěla pod takovou ránou a z nedalekých stromů se dokonce sneslo listí.

Oba se mi ztratili ve spršce hlíny a trávy, která se vznesla. Ozvala se další rána a Felixovo tělo kus odletělo, při čemž srazil několik zmatených novorozených. Bella se za ním vrhla, ale on se překulil a tak dopadla až kousek za jeho hlavou.

„Jako malý děti,” zamumlal kousek od nás Alec a zakroutil hlavou. Nevěřícně jsem na něj pohlédl. To si ale zmatku na bojišti všiml i Demetri.

„Hej! Přestaňte blbnout, máme tu ještě práci!”

Felixovi se právě podařilo srazit Bellu k zemi. Oba se zarazili uprostřed pohybu. Bella se na Demetriho podívala trochu provinile, zatím co Felix spíše, jako na morouse, co zkazí každou srandu. Podal Belle ruku a pomohl jí vstát. Následně se oba rozběhli ke skupince novorozených, které si právě nikdo neuzurpoval.

Hleděl jsem na to a jen pomalu mi děj okolo pronikal do vědomí. Bella k nim opravdu patřila. Ať se to stalo jakkoliv, nyní byla jednou z nich. Posledních pár vteřin jsem byl dlaněmi přitisklý k neviditelné stěně, jako bych jí tak mohl být ještě blíže. Nyní jsem se po ní vyčerpaně svezl dolů.

Bella:

Pod podrážkami mi skřípaly kusy bílých těl a já se rozhlížela po posledních novorozených, kteří ještě zbyli. Hledala jsem poslední chabé záminky, abych se nemusela střetnout s Cullenovými. Tomu se však nedalo vyhnout.

Ohlédla jsem se konečně směrem, kam jsem si po celou dobu netroufla.

Všichni tam stáli bez sebemenší újmy a sledovali spoušť, která na louce zbyla. Jen jediný vyčerpaně klečel. Edward měl hlavu sklopenou, jako by se nedokázal dívat na tu scénu před sebou a jednou rukou se stále opíral o stěnu štítu.

Odstranila jsem konečně všechny štíty, které jsem během boje vytvořila. Nechala jsem jen ty, které byly přímo okolo členů gardy.

Edward překvapeně zvedl hlavu, když stěna před ním zmizela a on prohrábl prsty vzduch. Viděla jsem, jak mě hledá pohledem, ale než ke mně doputoval, otočila jsem se a vydala s Felixem k autům. V kufrech jsme měli kanystry s benzínem.

Minula jsem Demetriho, který vykročil ke Cullenům.

„Carlisle,” zaslechla jsem jak se s ním přivítal.

„Rád tě vidím Demetri.”

„Mám ti vyřídit pozdravy od Ara.”

„Děkuji. Hmm, hodláte se zdržet?” zeptal se s mírným zaváháním Carlisle, jako by ta otázka měla zcela jiný význam.

Ohlédla jsem se nenápadně k nim. Několik párů zlatavých očí bylo upřeno přímo na mě.

„Ne, vracíme se rovnou zpátky,” zavrtěl Demetri hlavou. „Pokud mě tedy už odmluvíš...”

„Přemýšlel jsem,” přerušil jej váhavě Carlisle, „že bych opět navštívil Ara. Tak bychom mohli jet přímo s vámi.”

Strnula jsem uprostřed pohybu.

„Předpokládám,” odpověděl po chvíli Demetri, „že by vaši návštěvu uvítal. Ještě tu zamaskujeme stopy a nabereme benzín. Přidáme se k vám tedy až během cesty.”

Na další reakce už nečekal a jen Carlislovi pokývl na rozloučenou.

Zachytila jsem ještě pár pohledů, které se na mě upřely přes louku, jak jsem tam stála u aut. Pak se však rychle vydali pryč.

„Zvládáš?” zeptal se mě Demetri jen co ke mně došel.

Přikývla jsem. Stále jsem se však opírala o kapotu auta a hleděla do míst, kde Cullenovi zmizeli.

„Proč jsi souhlasil, aby jeli s námi?” Nechápala jsem, proč to udělal. Nesnášel zbytečné problémy a komplikace.

„Stejně se tomu nevyhneme a raději to budeme řešit na naší půdě než někde jinde. A navíc, Aro Carlisla určitě rád uvidí.”

Felix se Santiagem rozlívaly po louce benzín a pak jej zapálili. Přede mnou vzplál oheň který stravoval veškeré stopy po tom, co se tu odehrálo. Hleděla jsem do jeho plamenů, ale nevnímala je. Snažila jsem se rozhodnout, co dál dělat. Jak se k nim mám chovat. Nemůžu jim říct pravdu, ale lhát jsem jim také nechtěla.

Moc času na rozmyšlenou jsem neměla. Trvalo to jen půl hodiny a louku od níž stoupal tmavý dým i město jsme nechali v zádech a v autech s již plnými nádržemi jsme se řítili kupředu. Demetri přesně věděl kde teď jsou a tak jsme se po jedné z vedlejších cest řítili přímo k nim.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 40. kapitola: