Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 36. kapitola

05.06.2010 (08:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6415×

36. kapitola

 Bella:

„Ne!” zahřměl Caius až jsem na chodbě poskočila. Věděla jsem, že to takhle dopadne. On se nikdy nesmíří s tím, že by kdekoliv na světě byl nějaký měnič, kterého by se nemohl ani dotknout.

Diskuze mezi nimi trvala snad dvě hodiny. Marcus byl více méně nestranný, ale spíše dával přednost Arově straně. Caius se však nehodlal jen tak lehce vzdát, Aro však také ne. Jeho výmluvnost mě nikdy nepřestane udivovat.

Po těch dvou hodinách jsem nabyla přesvědčení, že by přesvědčil i koně ke snášení vajec. Caius souhlasil. Sálem se rozhostilo ticho.

Konečně jsem se odvážila nahlédnout dovnitř. Aro s Marcusem stáli uprostřed místnosti, zatím co Caius stál u jednoho z okem s výhledem na město a mlčel.

„Jak se zdá, Bello, tak už nic nebrání naší dohodě,” usmál se Aro spokojeně. Od okna se ozvalo tiché zavrčení.

Jen jsem rychle přikývla a nasucho polkla. Nechtěla jsem to už dál odkládat. Natáhla jsem ruku před sebe. Aro zaváhal jen okamžik, překvapením. Okolo ruky se mi ovinuly jeho prsty.

Nyní už jsem věděla jak na to. Začala jsem se soustředit na odlepení svého štítu od těla. Ani jsem si neuvědomila, že mi tím soustředěním úplně zčernaly oči. Cítila jsem jak se můj štít pružně napíná až se mi podařilo jím obklopit i Ara.

V místnosti bylo naprosté ticho. Všichni tři jsme stáli bez hnuti jako tři sochy. Jen v Arově tváři se začala zračit neuvěřitelná škála pocitů. Střídaly se neuvěřitelně rychle. Studoval mou mysl. Vše co jsem znala a pamatovala si.

Byl to zvláštní pocit. Nic jsem necítila, ale přesto nahlížel až na mé úplné dno.

Když se jeho pohled vrátil opět do přítomnosti, zůstal mu ve tváři nadšený výraz. Jeho ruce stále držely tu mou. Teprve po chvíli mi po hřbetu ruky zabubnoval prsty a konečně mi ji pustil.

„Fantastické,” zamumlal si spokojeně.

„Doufám, že to za to stálo,” ozval se Caius od okna.

„To rozhodně ano, bratře. Konečně jsem měl tu čest do hloubky vidět rozsah jejího daru.”

Začínala jsem nabývat nepříjemného dojmu, že Aro toho o mě teď už snad ví více, než já sama.

Aro se nemohl nabažit sledování mého daru mou vlastní myslí. Vidět všechny okolo kde se právě pohybují. Zda jsou v klidu, nebo jejich plamen rozdmýchává vztek či strach. Pokud něco projednávali ve velkém sále, měl mě nejraději stále po ruce. Viděla jsem, že se mi teď nebojí věřit.

Nejprve jsem se bála jestli to Jane nebude vadit. Jestli se nebude cítit mnou odstrkovaná, ale ona tím byla spíš nadšená. Stávali jsme nyní všichni tři s Alecem za křesly královské rodiny, jako bychom my sami patřili k sobě. S Alecem mě brali jako sestru. Volturiovi byli tři a my také.

Jediný kdo to nesl dost špatně byl Demetri. Na jeho profesionálním chování to sice nic neměnilo, ale já cítila, jak jeho nenávist ke mně ještě vzrostla.

S Jane a Alecem jsme společně často chodívali sledovat z galerie nováčky jak trénují. Tady ještě o nic nešlo, to až později a tak to bylo docela příjemné zpestření nudy. Putovala jsem pohledem po sále, až se mi najednou střetl s dalším. Demetri se díval přes celou místnost na mě. Přeběhl mi z toho pohledu mráz po zádech. Naštěstí se opět odtrhla a začal se věnovat novorozeným.

„Jane, můžu se tě zeptat na Demetriho?”

„Jasně, je to kus, co?” hodila po něm pohledem.

„Vola,” nedokázala jsem se zastavit. Alec se uchechtl a Jane nás oba probodla naštvaným pohledem.

„Nesnáší mě od první chvíle a já pořád nemůžu přijít na to proč.”

Jane překvapeně přejela pohledem po mě a po svém polobohovi tam dole.

„Ty jsi, Bello,” ozval se Alec, „takový paradox na jeho priorit. Popíráš většinu pravidel, které tady ve Volteře panují a která on ctí do poslední tečky.”

Přelétla jsem pohledem z Aleca na Demetriho.

„Sama vidíš jak to tady chodí. Nováčci si sami musí vydobít právo tu žít a stát se jedněmi z nás. Tys však ničem takovému vystavená nebyla. Jen aby tě Volturiovi dostali, popřeli náš nejdůležitější zákon a pak tě nechali cvičit přímo do královské gardy. To společně s vegetariánstvím a neustálými výjimkami z tebe v jeho očích dělají slabý článek.

Obávám se, že ačkoliv možná uznává hodnotu tvého daru, tak tebe samotnou neřadí nikam výš, než k té bandě tam dole.”

„To je pitomost,” zaprskala Jane. „Bella je rozhodně stokrát lepší než oni!”

Opřela jsem se lokty o zábradlí. Možná měl Alec pravdu. Z tohodle pohledu by Demetriho chování dávalo smysl.

Ze sálu odešel poslední upír a Demetri pohledem přejel po škodách, které jejich dnešní trénink způsobil. Musel o mě vědět, přesto mě naprosto ignoroval. A já jen čekala až ho to přestane bavit.

„Co chceš?!” zavrčel a neobtěžoval se ani obrátit mým směrem.

„Vyřešit to, proč mě tak nesnášíš.”

Podíval se na můj odhodlaný výraz a po chvíli uvažování odhodil přetvařování stranou.

„Co, vypadneš odtud?”

„Sám víš, že to nemůžu.”

„Tak co po mě teda chceš!”

„Slyšet od tebe,” opakovala jsem mu, „proč mě nenávidíš, aniž bych ti cokoliv udělala.”

„Nic neudělala, jo to je přesné. Vždycky, když se ti to hodí, se schováš do toho svého štítu,” zasyčel a ukázal na mě. „Celé je to tady postaveno na zákonech a ty je neustále porušuješ. Nedokážeš pořádně bojovat, ale přesto nám máš krýt záda uprostřed boje.” Teď už na mě doslova křičel.

„Uvědomuješ si vůbec jak křehká tato vláda je? Stačí jedna chyba uvnitř a ostatní toho hned využijí. A ty, naše neviňoučká Bello, vypadáš přesně jako příležitost k tomu! Nepatříš sem!”

Nikdy předtím jsem neviděla, že by nad sebou Demetri tak ztratil kontrolu.

„V něčem máš pravdu, ale v něčem se zas mýlíš,” řekla jsem potichu. „Ano, nepatřím sem, ale bojovat dokážu.”

„Vážně?” uchechtl se a otočil se ke mně. „Tak se ukaž, princezničko.”

Věděla jsem přesně co vidí. Jak už mi Felix řekl předtím, díky Fredericovi jsem vypadla jako éterická křehulka. To byla ale jeho chyba.

Povytáhla jsem obočí.

Demetri se náhle zarazil uprostřed úšklebku, když mu došlo, že to myslím opravdu vážně. Zaváhal jedinou vteřinu, ale pak se na mě okamžitě vrhl. Chtěl mi dát lekci. A já ji chtěla dát jemu.

Naučeně po mě vypálil ránu a za ní následovaly hned další dvě ze druhé strany. Tímhle mě na tréninky většinou odrovnal, ale od té doby uběhlo už spoustu času a spousta tréninků s Felixem. Hbitě jsem mu uhýbala. Překvapeně se na mě podíval a toho jsem využila já. Nakopla jsem ho prudce do boku, až několik metrů odletěl.

Doskočila jsem na podlahu, až mi podpatky cvakly. Přemýšlela že bych si ty boty zula, ale za ten efekt, jak Demetrimu nakopu zadek i v tomdletom, mi ta trocha nepohodlí stála.

Sladce jsem se na něj usmála, když se zvedal ze země. V okamžiku byl zpátky u mě a já tak měla šanci trochu poupravit jeho názory na mě...

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 36. kapitola: