Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 17. kapitola

zzz


Dohoda 17. kapitolaVolturiovi se rozhodnou s konečnou platností konečně Bellu přijmout jako členku gardy, za což je vděčná, protože se konečně cítí také trochu užitečná. Přesto ani to ji nedokáže zabavit natolik, aby se zbavila bolestivých vzpomínek.

17. kapitola

 

 Bella:

Sledovala jsem vlnící se koruny stromů z jedné z věží Volterry. Tohle místo jsem objevila teprve nedávno a okamžitě si jej zamilovala. Byl tu takový klid. Mohla jsem si nerušeně utřídit myšlenky, což jsem nyní obzvlášť potřebovala.

Sotva jsem se vrátila z lovu v parku za Volterrou, odvedl mě jeden z Volturiových poskoků do Arovi pracovny. Uvolněně jsem se posadila vděčná za dostatečné ukojení žízně, protože tento výslech bude určitě dlouhý.

Nemýlila jsem se. Brzy jsem přestala odhadovat kolik hodin to už trvá. Při odchodu jsem měla pocit, jako bych prošla výplachem mozku. Ptal se mě na zcela vše. Chtěl znát i tu nejposlednější mou myšlenku a přesto nebyl zcela spokojen. Zároveň jsem však pociťovala neuvěřitelně hřejivý pocit. Caiusův návrh se Arovi a Marcusovi opravdu zalíbil. Směla jsem se přidat ke gardě.

Po mnoha měsících jsem se cítila konečně nějak užitečná. Měla jsem sice obavy, ale ta nečinnost byla neuvěřitelně ubíjející.


Proklouzla jsem do hlavního sálu, kam měli za okamžik přijít Volturiovi. Tentokrát to však pro mě bylo jiné. Předtím jsem byla pouhý divák, ale nyní jsem zde byla právem, patřilo to mezi mé povinnosti. Pečlivě jsem se rozhlížela po všech okolo. Došla jsem až ke stupínku, kde jsem se zastavila; vedle Felixe. Váhavě jsem se na něj podívala.

Nevěnoval mi ani pohled. Jeho pozornost poutal upír uprostřed místnosti. Porušil zákon a měl za to být souzen. Dva strážci jej pevně drželi za paže a tiskli k zemi. Klečel na černo-bílých dlaždicích a hleděl do země. Nepotřebovala jsem mu vidět do očí, aby dokázal zadusit veškerou lítost, kterou bych vůči němu snad mohla pocítit. Krvelačnost z něj doslova čišela. Cítila jsem, jak se pne skrz jeho životní energii. Tušila jsem, že má na svědomí mnoho hrůz.

Do sálu právě vešla královská rodina doprovázená všudypřítomnými Jane a Alecem. Volturiovi se posadili na křesla a jejich věrní ochránci se postavili každý na jednu stranu od nich. Byl to zvláštní pohled. Jane s Alecem vypadali na třináct a ačkoliv se Alec již začal pomalu vytahovat do výšky, stále to byly jen děti. Jejich kamenný výraz jako by však k nim ani nepatřil. Obezřetně hleděli na ostatní. Jen šílenec by se nechal ošálit jejich na první pohled bezbranným vzhledem.

Volturiovi začali svůj soud. Všichni byli obestřeni mým štítem, který nedovoloval nikomu ani se k nim přiblížit. Zvědavě jsem tedy přejížděla pohledem po sále. Všichni byli zaujati dějem uprostřed sálu, až na jediný pár očí. Jane mě pátravě sledovala. Ten pohled nebyl vůbec příjemný, jako by se snažila odhadnout, co jsem doopravdy zač.

Teprve Alecovo syknutí ji donutilo odtrhnout oči a začít se věnovat opět odsouzenci uprostřed sálu. Ortel byl jasný dříve, než ten upír vstoupil. Jeho tělo bylo roztrháno na kusy a okamžitě také spáleno v obrovském krbu.

Volturiovi zde setrvali, dokud se i jeho poslední část nerozpadla v žáru ohně v bělavý prach. Byl to rituál, který musel být vždy dodržen. Odsouzený upír musel být okamžitě veřejně popraven, aby nedošlo k pochybnostem. Naše těla se odkázala zhojit i z nejhrůznějších zranění, proto byl kladen takový důraz na ověření naplnění popravy.

Hleděla jsem na dohořívající oheň a s hrůzou si uvědomila, že právě v něm mohl tehdy Edward skončit. Z pocitu viny by takto zahodil celý svůj život. Zavrtěla jsem hlavou, abych tuto hrůznou myšlenku vyhnala z hlavy.


Vyšla jsem ze sálu a toulala se bezcílně Volterrou. Vzpomínky na Edwarda i ostatní Cullenovi na mě těžce dopadly. Jejich tváře byly rozmazané. Chtěla jsem si vybavit každý detail jeho tváře, ale nešlo to. Mé vzpomínky na něj byly tak chatrné. Viděla jsem jej jen svým lidským zrakem a až nyní jsem si uvědomovala, jak byl ubohý.

Jeho dokonalé rysi v tváři, zvuk jeho hlasu... Bylo to, jako by zastřené mlhou.

K uším mi náhle dolehly jemné tóny. Fascinovaně jsem je následovala. Vedli mě spletitými chodbami, až jsem stanula v jedné z místností. Patřila k menším zde v paláci, ale o to více dávala vyniknout bílému klavíru na vyvýšeném stupínku.

Závěsy byly zatažené a za ta léta notně zaprášené, jak je nikdo nerozhrnul, aby citlivý nástroj pod slunečními paprsky neztratil nic ze svého kouzla. Omámeně jsem v mírném šeru tedy došla až k němu. Přejela jsem prsty po hladkém dřevu a teprve pak zvedla pohled k mladému upírovi, jehož prsty se jemně dotýkaly jednotlivých klapek klavíru.

Ta melodie, kterou zaplňovat celý tento pokoj, strhávala sebou jako něžný proud. Přivřela jsem oči. Bezděky se mi vybavily ty chvíle, kdy mi Edwrad hrál na klavír. Sedávala jsem vedle něj a ostatní nám dopřáli trochu soukromí. Opírala jsem se o jeho rameno a vychutnávala si jeho přítomnost i překrásné tóny.

To vše se mi opět vynořilo z paměti. Teprve až po chvíli jsem si všimla, že pokoj je zcela tichý. Zmateně jsem se zahleděla na toho upíra. Pozoroval mě a na rtech mu pohrával jemný úsměv.

„Bylo to překrásné,” vydechla jsem.

„Děkuji,” přikývl. „Ty jsi Bella,” řekl spíše, jako by to jen konstatoval, než se ptal.

Překvapeně jsem přitakala. Mé pocity se mi musely stále zračit ve tváři, protože mé zmatení jej pobavilo.

„Volterra je místo kde se nic neututlá. Klepy pronikají dokonce i do mého malého světa, kam jsem se uzavřel.”

Zděšeně jsem se rozhlédla po místnosti. Představa, že bych měla být uzavřena pouze v jediné takovéto místnosti ve mě vyvolávala hrůzu.

„Ne,” zasmál se zvonivým smíchem, „takto jsem to nemyslel. Jediným mým potěšením se stala hudba a to je také jediný svět, který chci znát.”

Nedivila jsem se mu. Hrál překrásně. Nemusel ani vyjít z paláce, a přesto dokázal vykouzlit snad všechny pocity pár údery do klapek klavíru. Znovu jsem v tiché úctě polaskala desku křídla prsty.

„Umíš hrát?”

Zavrtěla jsem hlavou aniž bych se na něj podívala.

„A chtěla bys?”

Prsty jsem okamžitě stáhla nazpět. Představa, jak svými jako kámen tvrdými prsty udírám do křehkých klapek, mě zastrašila. Tento klavír ve mě vyvolával překrásné vzpomínky, nechtěla jsem jej zničit.

„Co se stalo?” zeptal se dotčený mou reakcí.

„Mohla bych jej zničit,” zamumlala jsem. Měla jsem dokonce tendenci od klavíru ustoupit, ale než bych to mohla udělat, uchopily mě jeho ruce za jedno zápěstí. Natažený přes klavír mě táhl k sobě. Stáhl mě na lavici a povzbudivě se na mě usmál.


Byl skvělým učitelem, trpělivě vedl každý můj pohyb. Krom tónů klavíru vládlo místností ticho. Každý můj byť malinký úspěch byl odměněn jeho spokojeným úsměvem. Učil mě stupnici a postupně stále složitější prstoklady.

Nelibé ostré tóny zněly stále řídčeji a já pomalu ztrácela svůj ostych a obavu. Jedinou překážkou snad bylo to, že zde neměl žádné jednodušší skladby. První mé pokusy tedy pocházely ze složitých symfonií, z nichž mi alespoň vybíral méně náročné úseky.

Byla jsem si jistá, že jejich skutečné znění je na hony vzdálené tomu, co se pokojem linulo z pod mých prstů, ale přesto mě pomalu naplňovala pýcha.

Závěsy již dávno neprosvítal ani paprsek slunce, když jsem konečně svěsila ruce do klína. Vděčně jsem pohlédla na Fabia, jak se můj učitel jmenoval. Pousmál se a sám se opět ujal klaviatury. Pod jeho doteky opět ožila. Přivřela jsem oči a nechala se unášet tesknou melodií, v níž jsem jen stěží poznávala to, oč jsem se sama před chvílí pokoušela.


Tento život byl tak zvláštní. Jednotlivé stránky jejich života byly na první pohled téměř neslučitelné. Zabíjeli bez jediného mrknutí oka a záchvěvu svědomí, zatím co za okamžik již dokázali vytvořit něco tak nádherného a něžného, že by i kámen ustrnul. S těmito myšlenkami jsem zamířila do mučírny, kde jsem jako člen gardy měla pomáhat s učením novorozených.

 

>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!