Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 15. kapitola

21.04.2010 (18:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6072×

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na zděšený pohled, když se ke mně Tesir blížil. Tvář mu brázdil krutý úsměv. Vytáhl mě nepříliš jemně na nohy a vlekl za sebou.

„Přece bychom tě o tento výlet nemohli připravit, když máš ty zrůdy tak ráda,” zapředl mi Caius do tváře až mi po zádech přeběhl mráz.

15. kapitola

Bella:

Otupěle jsem kráčela a sledovala orosenou trávu před sebou. Tesir mě držel za paži a táhl někam kupředu. Nevěděla jsem kde jsme, ani kam míříme, ale i přesto jsem se uvnitř klepala strachem. Vzhlédla jsem po ostatních. V čele kráčel Caius s Jane a Demetrim v patách, pak je následovali Santiago, Julien, Natalie a nakonec já s Tesirem.

Byli jsme vybraná společnost. Otřásla jsem se. Společnost těch nejkrutějších kreatur Volterry.

Srpek měsíce matně osvětloval okolní pole a pastviny. Občas se na obzoru objevilo menší stavení. Jedinou úlevu mi skýtalo to, že jsme byli na míle vzdáleni od La Push. Ať se však mělo stát cokoliv, měla jsem z toho hrůzu.

Náhle jsem zahlédla záři nad obzorem. Ačkoliv byla ještě hluboká noc, viděla jsem zář osvětlující obrysy kopců před námi. Teprve když jsme došli blíže, uviděla jsem plameny olizující stodolu a dva menší domky.

Před námi byla menší vesnice. Zděšeně jsme se chtěla začít vzpouzet proti Tesirovu sevření, když mi došlo, že něco je tu špatně. Tahle vesnice nevypadala opuštěně, přesto zde nebylo ani živáčka. Nikdo kdo by se snažil hasit požár, nebo alespoň zabránit, aby se rozšířil na další stavení. Byť byla chudičká, skýtala svým majitelům vlastní střechu nad hlavou.

Všichni bez zaváhání šli stále kupředu. S očima rozevřenýma dokořán jsem pátrala po náznaku, co se tu probůh stalo. Do nosu mi pronikal dým a ještě další pach. Pach, který mi začal dráždit žíznivé hrdlo. Bylo to již pár dní co jsem naposledy pila a tak se vůně krve vznášející se všude okolo bolestivě zaryla do mého krku.

Okamžitě jsem okolo sebe začala tvořit štít, který nedovoloval vůni krve dál mámit mé smysly. Zavřela jsem soustředěně oči, dokud jsem si nebyla naprosto jistá, že je můj štít dostatečně silný. Náhle jsem o něco zakopla. Překvapením jsem poskočila Tesirovi skoro na záda. Na noze jsem ucítila vlhko. Sklopila jsem oči a zahlédla temnou šmouhu přes nárt.

„Prosím...” zaškemrala jsem a otočila se zpět. Volná ruka mi vystřelila k tváři, zděšeně jsem si zakryla ústa.

„Ne...”

Hleděla jsem na mrtvé tělo. Plameny ozařovaly hrůznou grymasu děsu v jeho tváři. V hlíně vedle něj jsem zahlédla v udusané zemi rýhy od jeho prstů. Nyní byly nehybné a v kaluži krve. Celé jeho tělo bylo rozsápané. Z boku mu vysely jen cáry. Díky štítu jsem to necítila, ale jeho krev byla všude okolo.

„Bože to ne,” zaprosila jsem a prudce sebou škubla dozadu.

Chtěla jsem odtud. Prudce jsem cloumala s paží, kterou mi Tesir držel. Zapírala jsem se do země až po mých patách zůstávaly hluboké rýhy. Jeho stisk však nepovoloval. Prostupovala mě panika.

Náhle mi paže z jeho ruky vyklouzla a já udělala pár vrávoravých kroků dozadu. Než jsem se však stačila třeba jen otočit a utéct pryč, pryč od toho mrtvého tělo, pryč z tohoto místa hrůzy, hlava se mi prudce zvrátila vzad.

Pohlédla jsem do vztekem stažené Caiusovi tváře. Držel mi vlasy v hrsti a nutil mě tak dívat přímo na něj. Pásl se na mém děsu. Celá jsem se klepala a on to viděl. Těšilo ho to.

Trvalo to snad jen pár okamžiků, než mi škubl opět z vlasy a táhl za sebou. Mrskl se mnou před sebe. Dopadla jsem k zemi. Prach se okolo mě zvířil a dopadal mi na tvář. Na paže se mi lepila vlhká hlína.

Vzhlédla jsem před sebe. Z hrdla se mi vydral vyděšený výkřik. Vedle mě ležely tři těla, nebo alespoň to, co z nich zbylo. Rukami i patami jsem se zapřela do země a vymrštila se zpět ke Caiusovým nohám. Narazila jsem do nich, ale on se ani nepohnul.

Zmohla jsem se jen na němý pohled na tu hrůzu před sebou. Byly to děti. Dvě malé děti rozsápané přímo z náručí jejich matky. Ona sama byla příšerně zřízená. Měla po sobě nesčetně ran. Jizvy po rukou i tváři jak je bránila. Viděla je umírat, a nedokázala tomu nijak zabránit.

„Stále tvrdíš, že to nejsou zrůdy?” ozval se Caiusův hlas nade mnou.

Pohlédla jsem mu do tváře. Ne. Něco takového přece nemohlo být možné. Nikdo jako Jacob či kdokoliv ze smečky by takového zvěrstva nebyl schopný.

„Pane!” ozval se Santiago.

To napětí z jeho hlasu mě donutilo otočit okamžitě hlavu jeho směrem. Ve stínu jednoho z domků se někdo pohnul. Plameny ozářily jeho tvář a já zděšeně zalapala po dechu. Carius sledoval mou reakci.

„Co... Co to probůh je?”

Přimhouřil oči.

„To bys měla přece sama moc dobře vědět,” procedil skrz zuby. „Když je tak bráníš.”

Znovu jsem se zděšeně podívala na tu kreaturu. Tělo měl porostlé hrubou srstí a tvář zrůdně protaženou. Přesto se pohyboval po dvou. Nevěděla jsem, co mi nahání větší hrůzu, zda jeho tesáky či šílený pohled v černých očích. Ať jsem si svou nejčernější noční můru představovala jakkoliv, tohle ji stonásobně předčilo.

Vztekle vrčel na Santiaga a pomalu se k němu blížil. Otřásla jsem se odporem. Uhnula jsem pohledem a zachytila ten Caiusův.

„Tohle s nimi nemá nic společného,” zašeptala jsem. „Oni vypadají jako obrovští vlci a mění se, aby své lidi chránili.”

„Jen když na ně zaútočí?” zeptal se Caius.

„Dokážou se změnit, kdy chtějí.”

„V tom případě to nejsou vlkodlaci, ale měniči,” promluvil chladně a svou pozornost zaměřil na Sanitaga, který již s tou zrůdou kroužili okolo sebe. Cítila jsem, jak ze mě padá obrovská tíha. Bála jsem se, tak hrozně jsem se bála, že by po nich mohl jít.

„Přesto jsou to stále zabijácká monstra. Zvířata neschopná ovládat svou zuřivost.”

Ta tíha se po jeho slovech znovu vrátila. Nyní, když jsem viděla tu hrůzu okolo, jsem dokázala pochopit, proč vlkodlaky tak nenávidí. Byly to jen vražedné stvůry. Zabili všechny. Ne pro hlad, ne kvůli ohrožení, ale jen proto, že jim přišli do cesty.

Ze stínů okolo nás se začali jeden po druhém objevovat další vrčící zrůdy.

Největší skupina mířila k Santiagovi. Lákal je příslib boje. Naši se k němu okamžitě připojili a utvořili kruh zády k sobě. Ve tvářích jsem jim viděla vyčkávavé nadšení. Těšili se, až budou vlkodlaky, plazící se stíny k nim, trhat na kusy.

Se mnou a Caiusem zůstal jen Tesir. Chtěli se přidat k ostatním, ale zahlédli pár vlkodlaků mířícím k nám. Na jejich tvářích se objevil hrůzný výraz a ta monstra jim jej oplácela pohledem tmavých krvelačných očí.

Přikrčila jsem se k jedné ze stěn domů. Přímo přede mnou se po sobě vrhli. Monstrum proti monstru. Vlkodlaci se vztekle vrhali na Caiuse i Tesira, ti je však bleskově odráželi. Do nosu mě uhodil odporný pach jejich krve. Jejich zranění se mi však ztrácela přímo před očima. Nebyli sice tak silní a možná i o trochu pomalejší než upíři, avšak neuvěřitelně rychlé hojení a smrtící ostří jejich drápů z nich tvořilo docela obstojné protivníky.

Ohlédla jsem se po druhé bojující skupince a s hrůzou jsem zjistila, že se přesunuli. Byli již za vesnicí, kde bylo mnohem více prostoru a k nám se nesly jen příšerné zvuky jejich boje. Náhle se ozvalo hlasité vrčení. Prudce jsem se ohlédla a zůstala hledět na skupinku pěti dalších vlkodlaků, kteří se objevili. Tesir měl sotva čas se otočit jejich směrem, když na jeho ramena dopadla váha hned několika z nich.

Strhli jej do prachu a mě bylo jasné, že proti sedmi nemá nejmenší šanci. Dlaněmi jsem si marně zakrývala uši. Drásavý zvuk trhání kamene a skřípání jejich ocelových drápů po jeho těle mi téměř zvedli žaludek. Z Tesirova těla zbyla jen pouhá cupanina, nebylo možné, aby se takováto zranění měla kdy ještě možnost zhojit.

Zděšeně jsem pohlédla na Caiuse. Teprve nyní si povšiml, že jsme zde zůstali jen my dva. Devět vrčících vlkodlaků kolem něj začalo kroužit a dva se začali pomalu přibližovat ke mně. Do tváře mi zavál jejich odporný horký dech a v jejich šílených očích jsem viděla svůj vlastní odraz.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 15. kapitola: