Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 12. kapitola

15.04.2010 (20:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6113×

Nevím, co viděl v mých očích, ale donutilo ho to se otočit. Rychlým krokem se vydal ke dveřím v nichž se otočil.

„Máš týden.” Téměř to zavrčel.

Zůstala jsem za ním hledět a chvíli mi trvalo, než mi došel obsah těch slov. Dlaní jsem si překryla otevřenou pusu a byla si jistá, že pokud by zde Aro zůstal ještě o chvilku déle, radostí bych jej objala.

12. kapitola

Prosmýkla jsem se porostem mladých vrb, které se táhly okolo bahnitého jezera. Razila jsem si cestu a stále nemohla uvěřit tomu, že mi opravdu dovolili cestu do Forks. Všem nám bylo jasné, že mám opravdu velký důvod se vrátit zpět do Volterry, ale přesto...

Většinu cesty jsem plavala. Bylo tak téměř nemožné narazit na lidi a pokud jsem cestovala přes souš, volila jsem lesy a nedostupné hřebeny. Naštěstí mě kryl při těchto přechodech příkrov noci. Cesta mi trvala už více jak den, ale já už před sebou viděla obrysy kopců nad městečkem.

Nikdy bych netušila, jak mi to tady za tak krátkou dobu přiroste k srdci. S mámou jsem se často stěhovala, ale tohle byl můj domov. Místa a lidé, která jsem milovala. Zastavila jsem na vyvýšeném místě a snažila se zapamatovat si každý detail.

Dlouho jsem se však nezdržela. Táhlo mě to dál, tam dolů.

Slunce již před chvilkou vyšlo a naštěstí jeho paprsky zadržovala hustá mračna. Nyní již pomaleji jsem se vydala přímo k našemu domu. Napínala jsem své smysly, zda ucítím někoho poblíž, ale nikde ani človíčka. Proplížila jsem se lesem až za náš dům. Byl prázdný.

Bleskově, aniž by měl kdokoliv šanci mě spatřit jsem přeběhla ten kousek k domu. Jedno z oken nebylo dovřené a tak jsem se do něj neslyšně vyhoupla. Doskočila jsem do chodby. V první chvíli jsem nebyla schopná pohybu. Vše bylo stejné. Jako by se tu čas zastavil, nic se nestalo, ty poslední měsíce neexistovaly. Cítila jsem Charlieho, vůni dřeva, zápach rybiny a dokonce i svou vlastní vůni. Svou lidskou vůni. Byla jiná. Vykročila jsem za ní.

Vešla jsem do svého pokoje. Byla jsem doma. Všechny věci zůstaly tak, jak jsem je tenkrát nechala. dokonce i mikina od Jacoba stále ležela hozená přes postel. Půjčil mi ji, když mi zachránil život a já ho opustila. Bez zaváhání jsem odešla nereagujíc na jeho prosby.

Dosedla jsem na postel a vzala mikinu do náručí. Pod návalem vzpomínek jsem zabořila tvář do látky. Náhle jsem ji ale pustila na zem. Nechápavě jsem se na ni zadívala, než jsem pochopila co je to za smrad, kterým je nasáklá. Smrdělo to jako zatuchlá srst zmoklého psa. Přes rty mi přelétl úsměv já ji opět zvedla z podlahy. Položila jsem ji na původní místo a přejela rukou.

Vyšla jsem z pokoje a vydala se dál chodbou. S malým zaváháním jsem otevřela dveře a stanula na okraji Charlieho pokoje. Zavřela jsem oči a nasála jeho vůni. Drala mi hrdlo a rozžehla mi v něm mírný žár, přesto jsem nepřestala. Jeho vůně byla něco, co si chci pamatovat navždy. Jeho vůně, tvář, úsměv a pošťuchování s Billym, rozčilování nad zápasem v televizi a nepřítomné mumlání, když luštil křížovky. Litovala jsem každého okamžiku, který jsem nemohla strávit s ním.

Kdybych mohla, slzy by mi stékaly po tvářích, když jsem přejížděla prsty po staré komodě. Procházela jsem jeho ložnicí a toužebně si přála jen tady sednout, počkat až přijde z práce. Vrátit se domů, k němu.

To ale nešlo. Zavřela jsem opět dveře a sešla dolů. Tady už má vůně téměř nebyla znát, ale vše ostatní stále jako by naznačovalo, že tu jsem. Na věšáku stále vysela má bunda, ve skříňce v kuchyni byly mé oblíbené vločky a v lednici čerstvé jogurty. Věděl, že tyhle mám ráda. Jako by stále doufal, že se vrátím, nebo mě tu tímhle chtěl udržet alespoň o chvilku déle. Ten dojem, že tu s ním stále jsem.

Déle jsem to tady nevydržela vyběhla jsem ven a v příkrovu stromů se zhroutila. Stulila jsem se do klubíčka.

Proč! Proč to nejde tak, aby nikdo nemusel trpět. Abych nikomu neublížila? Milovala jsem Charlieho a jeho bolest mě sžírala. Bylo by mnohem snazší vzít všechnu tu bolest jen na sebe, protože vidět ty na kterých mi záleželo trpět kvůli mě bylo ještě horší.

Zůstala jsem tam, dokud se slunce nepřehouplo k odpoledni. Teprve pak jsem se postavila a vyhoupla na jeden ze stromů při okraji naší zahrady. Otupěle jsem sledovala náš dům. Z paměti se mi bezděky vyplavovaly vzpomínky, na tátu i tenhle dům. Pamatovala jsem si, jak jsem byla malá holka a on mě učil jezdit na kole. Sotva jsem se to stihla naučit, tak jsem znovu odjížděla k mámě, ale ten pocit bezpečí, když jsem se nešikovně kymácela ze strany na stranu a on byl vedle mě, připravený kdykoliv mě zachytit, to jsem nikdy nezapomněla.

Ze vzpomínek mě vyrušil vzdálený zvuk motoru. Jako už několikrát předtím jsem nedočkavě vzhlédla k začátku ulice. Tentokrát se však zvuk stále blížil, až se v zatáčce objevilo policejní auto. Očima jsem na něm vysela, dokud nezastavilo před domem. Nedočkavě jsem čekala až vystoupí, ale hned první pohled na něj mě málem srazil k zemi. Jeho tvář byla naprosto bez života, byl strhaný a z jeho očí zmizela i ta jeho jiskra.

Konečně jsem začala chápat, jak se musel cítit, když jsem se po Edwardově odchodu zhroutila. Vidět někoho jak se užírá a přestává mít chuť žít, aniž byste s tím mohli cokoliv udělat, bylo příšerné.

Zašel do domu. Sledovala jsem a poslouchala jak přechází, ohřívá si večeři a zapíná televizi, kterou stejně nevnímá. Šmírovala jsem vlastního tátu. Byl to jediný způsob jak mu být blíže, aniž bych mu ještě více ublížila.

Stulená ve větvích jsem jej sledovala až dokud pozdě v noci konečně neusnul. Převaloval se neklidně v posteli. Nedokázala jsem už jen tak přihlížet. Seskočila jsem dolů a během okamžiku už se znovu vyhoupla vzhůru. Tiše jsem doskočila na parapet okna. Dostoupla jsem na podlahu, připravená okamžitě se ztratit pokud by se probudil. Netroufala jsem si přijít blíže.

Znovu se prudce převalil, až jsem téměř vyskočila oknem. Stále však spal.

„Jsem v pořádku tati, nemusíš se o mě bát,” zašeptala jsem.

Znovu se prudce převalil, tentokrát si však dlaní přejel přes tvář a posadil se. Zmateně a rozespale zamžoural do tmy pokoje, ale naštěstí jiným směrem a tak jsem měla dostatek času prosmýknout se oknem. Dopadla jsem na špičky do trávy, že to ani nebylo slyšet. Všude se nadále rozkládal naprostý klid. Nehybně jsem poslouchala zvuky z pokoje nade mnou.

Charlieho srdce silně bušilo a až po chvíli se začalo zklidňovat. Trvalo to pár minut, než opět

zašustila peřina, jak lehl zpět. Více už jsme své štěstí pokoušet nechtěla. Vyrazila jsem pryč. Charliemu jsem se ukázat sice nemohla, ale byl tu někdo, kdo o naší existenci věděl, na koho se naše zákony nevztahovaly a přesto mi byl neuvěřitelně blízký.

Chvíli jsem sice váhala, ale touha opět ho vidět přehlušila cokoliv jiného. Vyrazila jsem k hranicím La Push.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 12. kapitola: