Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 10. kapitola

12.04.2010 (11:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6008×

10. kapitola

Procházela jsem tichými chodbami Volterry přímo k Felixovi, kterého jsem cítila už jen o pár místností dále. Věděla jsem, jak nesnáší pohled na mé stravování, ale bohužel právě jeho mi přidělili jako dozor. To však bylo nyní naprosto vedlejší. Nechtěla jsem riskovat znovu boj sama se sebou, se svou žízní. Budeme si muset tedy oba zvyknout.

Zaklepala jsem na dveře, za nimiž jsem jej vycítila. Neklidně jsem se ošila, než se zevnitř ozval jeho hlas.

„Dále,” zahučel jeho hluboký hlas skrz dveře.

Vzala jsem za kliku a nakoukla dovnitř. Chvilku jsem jen zírala s vytřeštěnýma očima a měla co dělat, abych se nezakousla do dveří. Felix seděl spokojeně na bobku na posteli a vedle sebe měl rozložené své hračky, které pečlivě čistil. Zamračeně se na mě podíval a odložil opatrně jednu ze soubojových pistolí do skříňky položené před sebou.

„Mám žízeň.”

Jeho tvář se zachmuřila a já se raději zdekovala zpátky ven na chodbu. Šoupala jsem nohou po koberci a poslouchala, jak vše zřejmě ukládá na svá místa. Trvalo mu to snad půl minuty, než vylezl docela neochotně ven.

Automaticky jsme zamířili opět do podzemí.

„Odkud ty daňky vlastně berete?” prolomila jsem mlčení.

„K tomuto paláci patří i park, kde chováme pár stád.”

Docela jsem si oddechla. Už jsem si představovala bůhví odkud je tahají a zatím tady decimuji jen jejich okrasu v parčíku. Zároveň mě však napadlo i něco jiného.

„Felixi,” váhavě jsem začala a zastavila se. „Do toho parku lidé nemají přístup? Jen vy?”

Ohlédl se podezíravě na mě a přikývl. Zahleděla jsem se na podlahu před jeho botama a přejela si roztěkaně rukou po paži.

„Mohla bych zkusit sama lovit?”

Bála jsem se. Hrozně jsem se bála. Mohl odmítnout a táhnout mě opět do té tmavé kobky, ale zároveň jsem se i bála co když bude souhlasit. Dokázala bych lovit? Felix mi to určitě předvádět nebude, ale zatím jsem vždy mohla v tomto nechat pracovat své instinkty. Mohla bych jen doufat, že v tomto případě by to bylo podobné.

„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad,” zamumlal, ale z jeho hlasu jsem slyšela váhání.

Rozhodla jsem se však chopit své šance. Pokud budu moct lovit, tak se mi mnohem snáze bude dohlížet na to, aby mě nezastihla žízeň. Udělala jsem dva krůčky k Felixovi.

„Prosím. Určitě to nebude ničemu vadit.” Tápala jsem v paměti po všem, co by mohlo pomoci. „Ani Aro mi nic takového nezakázal, jen bych musela mít dozor a kdo by byl na to vhodnější než ty?”

Upírala jsem prosebné oči do jeho nerozhodné tváře.

„Jsi si tím jistá?”

Přikývla jsem.

„Dobře, ale jestli mě jedinkrát neposlechneš nebo se o něco pokusíš, tak si to pořádně slízneš.”

Produsal kolem mě a já ještě chvíli nevěřícně zírala na jeho záda. Opravdu se mi to povedlo! Budu sama lovit, vlastně se tak i poprvé dostanu z paláce.

Rozběhla jsem se za ním. Stěží jsem zadržovala nadšený úsměv. Felix mě vedl několika chodbami, kolem dvou stráží, až jsem nakonec stanula ve dveřích a ohromeně zírala ven. Slunce pražilo na úzký pás trávy, která nás dělila od prvních stromů. Vnímala jsem všechny ty nové vůně a dokonce je dokázala do detailu rozpoznávat. Felix už byl kousek přede mnou a já vyrazila poslušně za ním. Jen co jsem však vyšla ze dveří. Vyděsil mě drobounký pohyb v okraji mého zorného pole. Instinktivně jsem zahučela zpět a teprve pak mi došlo, co to bylo.

Naprosto fascinovaně jsem natáhla ruku, aby mi na ni dopadaly slunečný paprsky. Od mé kůže se začaly odrážet drobounké odrazy. Blyštila jsem se jako by mě někdo posypal diamantovým práškem. Bylo to tak jiné vidět to na ostatních a pak přímo na sobě samé. Pak už mě nic nezadrželo. Vyběhla jsem na trávu a prohlížela jsem si své ruce, nastavovala tvář teplým paprskům...

„Bello,” ozvalo se podrážděné zavrčení ze stínu stromů.

Felix cítil ještě malé pochybnosti a já ho určitě nechtěla pokoušet. Bleskově jsem se rozběhla za ním. Trochu posmutněle jsem se ohlédla za sluncem, které jsem nechala za sebou, ale mé smysly byly hned opět zlákány novými dojmy. Nikdy jsem si neuvědomila, jak může být les pestrý. Slyšela jsem tlukot srdce ptáků, viděla cupitající nožky mravenců a do nosu mi proudilo neuvěřitelné množství pachů.

Chvíli jsem se soustředila na oddělení známého pachu od těch ostatních. Ucítila jsem daňka. Pohlédla jsem na Felixe. S očima upřenýma na mě přikývl. Bez jakéhokoliv otálení jsem se vydala po té vůni. Naprosto neomylně jsem věděla odkud jde. Běžela jsem mezi stromy. Protahovala se škvírami, jen abych byla u své kořisti co nejrychleji. Pouze podvědomě jsem vnímala dusot těžkých nohou za mnou, jak se mě Felix snažil neztratit z očí. Mě však už zajímalo naprosto něco jiného. Pohltily mě mé pudy a jediné na co jsem dokázala myslet bylo tlukoucí srdce tam přede mnou.

Naprosto plynně bez zaváhání jsem se v běhu odrazila a dopadla holeněmi přímo na tělo mladšího daňka. Náraz ho srazil k zemi. Než však jeho hlavě mohla dopadnout do spadaného listí, proťal les nepříjemný křupavý zvuk. Okamžitě jsem se zahryzla do tepny teď už nehybného zvířete.

Tahle krev byla mnohem lepší. Z krve těch předchozích, které mi dotáhli do sklepení, byl cítil strach. Všechen ten adrenalin se jim dostal do krve a teprve nyní jsem si uvědomovala, jak mi to bylo odporné. Vstala jsem a zůstala stát s pohledem na nehybné tělo

„Bude ho potřeba zakopat,” ozval se mi za zády Felix. Cítila jsem jeho přítomnost, přesto mě jeho hlas zarazil. Ohlédla jsem se po něm. Nyní už mnohem uvolněněji stál opřený o jeden ze stromů. Evidentně takhle mé stravování snášel lépe než v zatuchlém sklepení, kde se všechny ty pachy a zvuky držely v jedné místnosti. Takhle byl spíše nezúčastněný divák.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Země byla sice vlhká a celkem měkká, ale přesto se mi v ní nechtělo dlabat holýma rukama tak velkou jámu. Než jsem se vzpamatovala, prošel Felix kolem mě a jediným pohybem trochu nadzvedl rozložitý dub i s kořeny. Botou dloubl do daňka, až zajel do vytvořené škvíry a strom opět pustil.

Zírala jsem na to a s dopadem stromu se z jeho koruny na mě snesla sprška listí.

„Hotová?”

Koukl na mě doufajíc a já mu přikývla. Okamžitě mě odvedl zpět do paláce. S bouchnutím se za mnou opět zavřely bytelné dveře paláce a já se pohroužila do jeho stínů. Přesto jsem pociťovala neutuchající radost. Cítila jsem se zas o kousek blíž k tomu, abych to zvládla, dokázala se ovládnout.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 10. kapitola: