Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 15. kapitola


Díky za každý den - 15. kapitolaPokračování je tady. Bella s Damonem se potýkají s Valerií a tím, že jejich soukromé rozhovory nejsou až tak úplně soukromé, jak si prve mysleli.
Elinor se snaží vymyslet způsob, jak před Victorem nadhodit téma Edward a jak ho kontaktovat. Stále si myslí, že toho o její sestře a jejím dávném zmizení ví víc, než ostatním připouští.
A potom je tu Lilly a její posedlost sériovým vrahem. V téhle chvíli se dostává až tak daleko, že si začíná v myšlenkách pohrávat s nadpřirozenem a mystikou v podobě upířího světa. Ani neví, jak blízko je pravdě.

15. kapitola

Bellin pohled:

S Damonem jsme se vydali do našeho pokoje, ale moc dlouho jsme se tam neohřáli. Po to fiasku, kdy Valerie zaslechla část mého soukromého rozhovoru, který jsem s Damonem vedla, jsme se rozhodli, že hovor s naším ústředím v Itálii vyřídíme raději mimo hotel. Navíc jsme měli zbytek dne opět pro sebe a vlastně nám to plně vyhovovalo. Trochu to obyčejné dohadování s Thomasem a Valerií nudilo, honění toho upíra po Paříži bylo zajímavější, ale… Teď jsem byla s Damonem a to mi vynahrazovalo všechno.

„Bude lepší, když jim zavoláš ty,“ zamumlala jsem trochu nesvá z toho, jak by reagovali, kdybych volala já. Přestože jsem v Budapešti už skoro den a stejně tak dlouhou dobu mají bratři svého nepolapitelného upíra, stále se neozvali a já nevěděla, jestli to považovat za dobré nebo špatné znamení.

„Předpokládám, že je to kvůli tvému výletu do Paříže?“ nadzvedl tázavě obočí a já jenom přikývla. Víc už se ptát nemusel a vytáčel linku do hradu. Hovor byl samozřejmě nejprve přijat na recepci Giannou, lidskou recepční, jejíž srdce tlouklo tak silně, že jsem jeho ozvěny slyšela pomalu i přes telefon. „Tady Damon, můžeš mě přepojit vládcům?“ požádal ji, jen co hovor přijala. Avšak na to, než se v telefonu ozval Arův hlas, jsme si museli počkat několik minut, než se chodbami hradu dostala až k trůnnímu sálu. Nechápala jsem, proč vládcové raději nepošlou nějakého z upírů ze sálu, aby pro telefon došli, když stejně vědí, kdo volá, už od chvíle, co Gianna hovor přijala.

„Damone! Jsem tak rád, že voláš,“ pronesl Aro do telefonu blahosklonně. Mlčky jsem jenom protočila oči a měla pocit, jako bych zrovna viděla ten Arův výraz úplného nadšení.

„V tom případě je dobře, že volám. Doslechl jsem se, že jste dopadli toho upíra, co na sebe moc upíral lidskou pozornost,“ prohodil a na mě jenom spiklenecky mrknul. Nechápala jsem, kam tímhle míří – s plánem mě udat se mi určitě nesvěřil. Na druhou stranu ale tvrdil, že to Arovi ani bratrům neprozradí, pokud se to oni sami nedozví jiným způsobem, čímž zřejmě myslel Arův dar.

„Ovšem, málem bych se ti o tom zapomněl zmínit. Jsem však rád, že jsi tak dobře informovaný. Mimochodem máš u sebe Bellu?“ zeptal se a já přímo zamrzla. Chce se mnou mluvit. To nevěstí vůbec nic dobrého.

„Ano, je tady se mnou,“ přitakal Damon a přitom se mu jeho pěkné obočí stahovalo do zamračené linky. Stejně jako mně se mu Arův zájem o mou maličkost zrovna v tuhle chvíli moc nezamlouval.

„Jistě, drahá Bello, vidíš, i bez tvého zásahu se nám podařilo onoho zrádného upíra dopadnout, klidně se tedy můžeš dál věnovat svému současnému úkolu a nemusíš si dělat starosti,“ prohodil a mně, stejně tak i Damonovi, vystřelilo obočí do astronomických výšin. Lehce zmateně jsme na sebe hleděli, než mi došlo, že za tím vším bude jistě stát Anton a je načase, abych Arovi odpověděla.

„Samozřejmě, teď jsem mnohem klidnější,“ zamumlala jsem a snažila se, aby v mém hlase znělo aspoň trochu nadšení nebo případně úlevy. Každopádně tu úlevu jsem nemusela zrovna nadvakrát předstírat – opravdu se mi ulevilo, že se Aro nedozvěděl, kdo za dopadením Ilie skutečně stál.

„Kvůli dopadení toho upíra ale nevoláme,“ vložil se do rozhovoru opět Damon. „Máme totiž silné podezření, že Stefan s Vladimirem něco chystají za našimi zády. Možná se chystají k válce a jenom čekají, až my uděláme první krok,“ informoval ho o našich úvahách.

„Co tě k této myšlence přimělo?“ dotázal se ho pro změnu Caius, který jistě celou dobu seděl po Arově boku a poslouchal, co všechno jsme mu zatím řekli. Naštěstí se s jeho přítomností dalo počítat a navíc se nám teď určitě hodila plná podpora od všech bratrů.

„Zatím jenom ústní konfrontace s Valerií, máme dojem, jako by se nás snažila vyprovokovat k nějakému činu, ačkoliv se Thomas zdá být vůči tomu lehce netečný,“ odvětila jsem místo Damona.

„To však není žádný přímý důkaz,“ namítl Aro. „Ačkoliv možná máte pravdu. Ilie, dopadený upír, nám už poskytl mnoho námětů na přemýšlení a nová válka mezi nimi rovněž byla,“ zamumlal zamyšleně a já se zděsila. Takže jsme měli přece jenom pravdu?

„Myslím, že teď jenom Damona a Isabellu strašíš, Aro,“ namítl Marcus, který se zapojil do rozhovoru, který obvykle vedeme jenom se dvěma bratry. „Ten chudák byl lehce popletený a navykládal toho opravdu hodně. Jeho myšlenky navíc byly zmatenější než slova, sám jsi to tvrdil,“ odporoval bratrovu tvrzení a já zvažovala, jestli se uklidnit nebo ne. Teď ani vládci nevědí, jaká je strategie rumunského klanu a to je opravdu hodně vážná situace.

„Myšlenky zmatenější než slova? Ten upír musel být opravdu blázen,“ zavrtěl hlavou Damon a na tváři měl takový polovičatý úsměv. „Každopádně, volali jsme hlavně kvůli nějakým dalším instrukcím. Původní jsou jistě stále stejné, ale podle toho podivného chování těch dvou vyslanců by bylo jistě dobré lehce změnit pravidla hry, ne?“ dotázal se bratrů.

„Jenže ta pravidla jsme neurčili mi sami,“ namítl Aro.

„Jistě, pomáhali vám v tom rumunští kolegové, kteří se ta pravidla snaží obejít už od jejich samotného vzniku. Je tedy načase, abychom je obešli i my, nemyslíte?“

 

 

Pohled Elinor:

Celou noc jsem spala velmi neklidně a pořád jsem se budila. Nemohla jsem se dočkat nového dne a chvíle, kdy zavolám Victorovi a zeptám se ho na Edwarda. Jediné, co mě trápilo, bylo to, jak se ho na to zeptám. Neměla jsem žádný důvod žádat od něj kontakt na jeho přítele. Nikdy jsem si s nikým z Cullenových nebyla blízká, takže bude jistě podivné, když to na něj jenom tak vychrlím a budu čekat odpověď.

Z postele jsem vylezla dávno před budíkem, který měl Peter nastavený do práce. Přehodila jsem si přes sebe župan a zamířila do kuchyně. V celém bytě byl klid a okny sem pronikalo slabé ranní světlo sotva se probouzejícího dne. Ze skřínky jsem si vytáhla sklenici a v ledničce našla pomerančový džus. Zamyšleně jsem si ho nalévala a stále zvažovala, jak rozhovor s Victorem zahájit.

‚Ahoj, hrozně ráda tě slyším. Mohl bys mi dát kontakt na Edwarda?´ Tak tím by to rozhodně nešlo.

Plánovat vzpomínkovou akci na Bellu byla taky hloupost. Každá další myšlenka mi přišla ještě horší než ta předchozí, dokud jsem si nevzpomněla na… Na ten přívěšek, co zůstal u táty! Jasně, to je ono! Bella ho tehdy přece dostala od Edwarda a potom už neměla příležitost mu ho vrátit. Před cestou do Atlanty ho musela zapomenout v pokoji, a tak tam ležel až do teď. To je perfektní důvod, proč mu zavolat.

Usmála jsem se nad jednoduchostí a genialitou toho plánu.

Potom jsem odložila sklenici s nedopitým džusem a dala se do chystání vydatné snídaně pro ty mé muže, aby měli dost síly na celý den – tedy půlden, aspoň do oběda.

 

 

V průběhu dopoledne mě napadlo, že by nebylo špatné mít ten přívěsek přece jenom u sebe, až o něm budu Victorovi říkat. Nepamatovala jsem si, jak do detailu vypadá, ale věděla jsem, že jakmile ho ve svém starém pokoji najdu, budu vědět, že je to on.

Bez zaváhání jsem popadla klíčky od auta, zamknula byt a vyrazila k tátovi. Tedy spíš na návštěvu babičky, jelikož táta byl stejně v práci. A jelikož se říká, že na návštěvu byste neměli chodit s prázdnýma rukama, stavila jsem se ještě do pekařství na konci ulice. Krásně mi to vyšlo, když z pecí vyndávali čerstvě upečené croissanty. Hned jsem jich pár koupila a potom už mě nic nedrželo v tom, jet do Swords.

Cesta mi po poloprázdné E01 netrvala moc dlouho a za necelých dvacet minut jsem už parkovala před starým domem, který už nutně potřeboval úpravu fasády. Z kuchyňského okna mě už vyhlížela babi, takže jsem jí jenom zamávala a vydala se k domu. Díky tomu, že mi táta nechal můj starý klíč, nemusela jsem čekat, až mi babi přijede na kolečkovém křesle otevřít a mohla jsem z chladného lednového počasí rychle vklouznout do vyhřátého Swanovic domu.

„Zlatíčko, vítej,“ přivítala mě babička a já se sklonila, abych ji mohla políbit na tvář. „Ráda tě vidím, ale vůbec jsem tě nečekala. Táta taky není doma,“ upozornila mě na něco, co mi bylo jasné.

„Já vím, je v práci. Popravdě jsem si přijela jenom něco vzít ze svého pokoje,“ přiznala jsem, „a potom jsem v pekařství koupila tyhle lákavě vonící croissanty a doufala, že si k nim můžeme dát společně kávu,“ dodala jsem a usmála se na starou paní, kterou jsem měla opravdu ráda.

„Jistě. Skoč si, pro co potřebuješ, já zatím postavím na kávu,“ ujistila mě. 

„Hned budu zpátky,“ zamumlala jsem, svlékla si bundu, přehodila jsem ji přes madlo zábradlí a vydala se po schodech do svého starého pokoje. Přemýšlela jsem, kde jsem naposledy ten přívěsek viděla. Určitě byl v pokoji, který jsem tehdy s Bellou sdílela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde přesně.

Vešla jsem do pokoje a stejně jako vždy, když sem vejdu, mě zaplavila vlna vzpomínek. Tentokrát však neměly truchlivý podtón, který byl zapříčiněn Bellinou smrtí. Teď jsem věděla, že je pořád mezi námi, přestože o ní nikdo nesmí vědět. Pohledem jsem přejela po pravé straně pokoje, kde jsem měla postel já, zastavila jsem se u nočního stolku, který jsem následně prohledala, ale přívěsek tam nebyl. Další na řadě byl Bellin stolek, kde jsem dopadla obdobně. Prohledala jsem všechny poličky, zásuvky, dokonce i do šatní skříně jsem se podívala, ale po tom řetízku jakoby se slehla zem. Budu se muset zeptat babičky, jestli ho neviděla, případně co s ním táta udělal. Určitě se ho nemohl jenom tak zbavit.

Zavřela jsem za sebou dveře a vrátila se do přízemí, které už naplnila vůně čerstvé kávy. Babičku jsem objevila v obývacím pokoji a hned se k ní tedy připojila.

„Našla jsi, pro cos přijela?“ zajímala se, když jsem si sedla do křesla naproti jejímu vozíku.

„Bohužel ne, ale možná budeš vědět, kde to najdu. Přijela jsem si pro ten přívěsek, co kdysi měla Bella. Vím, že tu zůstal po jejím odjezdu do Atlanty, ale teď ho nemůžu nikde najít,“ povzdechla jsem si, vzala ze stolku hrnek a upila z kouřící se tekutiny.

„Pokud ses dívala pořádně a nenašla ho, tak ti s tím nepomůžu. Do patra se nedostanu a tvůj táta se taky nezmiňoval, že s ním chce něco udělat,“ namítla a zakousla se do křupavého pečiva.

„To nevadí. Ještě jednou se tam půjdu podívat a pokud tam nebude, tak se nedá nic dělat,“ pokrčila jsem rameny, jako by se nic nedělo, ale trochu mě to trápilo. Tím přívěskem jsem chtěla vylákat Edwarda, ať už se skrýval kdekoliv, a takhle by to bylo divné. Setkat se s ním pod záminkou vrácení přívěsku a přívěsek nemít.

Potom už jsme s babi změnily téma, řekla jsem jí o té nové práci, o kterou se ucházím, informovala ji o dalších rošťárnách, co kluci vymysleli a až po dalších dvou hodinách jsem se zvedla k tomu, abych ten pokoj prohledala ještě jednou. Avšak bez valného výsledku. Po přívěsku jako by se slehla zem.

Poděkovala jsem tedy babičce za kávu a vracela se opět do Dublinu.

 

 

Pohled Lilly:

S Victorem se nám po několika dnech podařilo konečně synchronizovat náš pracovní a osobní život. Oba jsme toho měli v práci hodně a já si k tomu všemu ještě přidala řešení těch všech vražd na vlastní pěst bez nějaké pomoci. Dlouho do nocí jsem seděla u laptopu a jenom hledala nějaké informace, které by mi mohly pomoct. Policie pana Martina stále považovala za jednoho z podezřelých, ale už nikoli jako jediného, jelikož vražda té ženy jejich rozhodnutí ho odsoudit lehce zviklala. Byla jsem za to ráda, ale pořád mi ty útoky a vraždy nedávaly spát. Stačily vlastně jenom fotky toho prvního mrtvého, který se objevil v Paříži, a měla jsem noční můry, že jsem jednou z jeho obětí. Nejhorší pak bylo, když se v tom snu objevil i Victor, ráno po probuzení jsem si totiž pokaždé pamatovala tu bolest, kterou jsem cítila, když jsem musela identifikovat jeho mrtvé tělo v policejní márnici. Tehdy jsem si stále dokola opakovala, proč jenom jsem ho zbavovala té jeho kletby, která ho před smrtí chránila?

Ale ani přes to všechno jsem to nehodlala vzdát. Ten vrah se neustále pohyboval mezi nevinnými lidmi a kdokoliv z nich se mohl stát jeho příští obětí. Vypadalo to, že zabíjí jenom náhodně, nikdo v tom neviděl žádný vzorec. Prostě jako by stál jen tak na ulici, prohlížel si všudypřítomné lidi a pokaždé se jenom tak na někom zastavil. Neznal jeho jméno, nevěděl, komu se po něm bude stýskat a kdo ho bude oplakávat. Možná to mu taky zjednodušovalo jeho práci, ale ani tak jsem nedokázala jeho činy pochopit… Možná za tím byla nějaká duševní choroba, která se vymkla z rukou lékařů, jenže to by snad policie už tušila, kdo za tím stojí.

Při vyhledávání informací jsem však nejednou sklouzla až někam, kam jsem nechtěla. Od zvířecích útoků na lidi až k mystickým příběhům o upírech, kteří drásají lidské tělo a živí se krví těchto nebožáků. Kupodivu toho byl plný internet a mnohdy se tyto informace nacházely na seriózních stránkách. Věděla jsem, že lidé dříve na upíry věřili, dokonce i teď se několik takových našlo, ale já to stále považovala za pouhé báchorky a vracela se z těchto stránek zpět k zvířecím a lidským útokům, které měly za následek podobná úmrtí.

A jakkoliv to bylo iracionální, nedalo mi to a vydala jsem se opět na policejní stanici. Chtěla jsem své unavené mysli jenom rozmluvit cestu, kterou se začínala ubírat.

„Mohla bych mluvit s vrchním komisařem?“ požádala jsem hned na recepci policejní stanice.

„Vydržte moment, zjistím, jestli má čas,“ přitakal strážník, kterého jsem oslovila. Dokonce jsem zvažovala, jestli se mnou vůbec komisař bude chtít mluvit. Rozhodně jsme si do oka nepadli a já tu teď stála a chtěla s ním opět mluvit. Takže ve chvíli, kdy mi strážník potvrdil, že komisař má chvíli, kterou mi může věnovat, byla jsem trochu na jehlách. Vyšla jsem po schodech do druhého patra a před dveřmi s jeho jménem jsem se zastavila.

„Vstupte, madam, vím, že jste za dveřmi,“ pobídl mě jeho hlas zpoza dveří a já si uvědomila, že i přes to mléčné sklo byl jasně můj stín vidět. Rozechvěle jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Od posledního setkání se toho moc nezměnilo, vlastně ani nevím, proč jsem čekala, že se něco změní.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a potřásla si s ním rukou. Poté jsem se posadila do nabízeného křesla a komisař se uvelebil v tom svém.

„Co vás k nám přivádí, madam? Pokud vím, váš klient byl propuštěn na svobodu,“ nadhodil.

„Já vím, kvůli němu tu taky nejsem,“ namítla jsem a najednou nevěděla jak začít. Byla jsem právník, nikoli policista, nebylo mým úkolem vyšetřovat případ, a přesto jsem do toho neustále strkala nos, abych se něco dozvěděla. „Ačkoliv s případem těch vražd to tak trochu souvisí,“ dodala jsem po krátké odmlce.

„Jsem tedy jedno velké ucho. Co vás zajímá?“ pobídl mě a já jenom cítila, jak se mi potí ruce. Teď mě začne považovat za blázna.

„Procházela jsem si některé dokumenty týkající se i ostatních vražd, nikoliv jenom těch pařížských, a… ehm, nevím jak to říct, jenom mě prostě napadlo, jestli ta těla náhodou nebyla… no, prostě, zbavena krve? Nikde se o tom nepíše a vím, že je to bláznivá otázka, ale nemůžu si pomoct,“ omlouvala jsem rychle svá předchozí slova, když jsem spatřila komisařův překvapený výraz.

„Nemám nejmenší zdání, kam tímto dotazem směřujete, ale mohu vás ujistit, že kromě té krve, kterou ztratili při vykrvácení z krční tepny, když jim vrah krk roztrhal způsobem, který jste viděla na fotce, o žádnou další nepřišli,“ odvětil s vážným výrazem a já jenom v duchu nadávala na své druhé já, které pomalu začínalo věřit těm báchorkám o upírech, na které mě některé útoky odkazovaly.

Jak jsem si tohle vůbec mohla myslet? Jsem opravdový blázen.

„Teď ale dovolte jednu otázku mně. Proč vás zajímalo zrovna to, jestli se těla našla s krví nebo ne?“

A je to tady, sakra! Napadlo mě, že se na tohle může zeptat, ale rozhodně jsem nezvážila žádnou přijatelnou odpověď. Nervózně jsem si odkašlala, jako bych se snažila odpovědět, ale přitom jsem jenom získávala čas něco vymyslet.

„Víte, když jsem na internetu hledala informace k případu – myslím tím i z jiných měst,“ začala jsem velmi obšírně a v hlavě si dávala dohromady hned následující slova, „narazila jsem na jeden podivný kult, který podobným stylem zabíjel, ale oběti zbavoval i krve kvůli nějakým rituálům, nebo tak nějak,“ zamumlala jsem a sama se divila, jak mě to napadlo, „proto jsem se chtěla jenom zeptat. Mohla to být případně nová stopa, ale takhle o nic nejde,“ mávla jsem nad tím rukou a lehce se usmála.

„Správně, o nic nejde. Každopádně je to zajímavá myšlenka, madam,“ pochválil mě komisař a já cítila, jak červenám, ale nebylo to tou pochvalou, bylo to vědomím, že jsem se styděla za to, že jsem uvažovala o upírech.

 


Pohled Belly:

„Podařilo se vám už zjistit, kdo Valerie s Thomasem jsou?“ povzdechla jsem si asi po hodině, kdy se naše debata ani zdaleka neblížila k nějakému konci. O zjištění jejich totožnosti, postu a hlavně jejich darů jsme bratry žádali už ve chvíli, kdy jsme se s nimi setkali, ale zatím jsme nevěděli nic.

„Valerie bude větší sousto, než jsme očekávali, ale o Thomasovi už se nám podařilo něco zjistit, avšak ještě chceme prozkoumat věrohodnost těchto informací,“ připustil Aro a ve mně to začínalo vřít. Měli na to už týden, co sakra dělají tak důležitého?!

Kdybych se do pátrání po téhle dvojici pustila já, určitě bych o nich zjistila pravdu ještě dřív, než by se vládci jenom zvedli z trůnu s úmyslem vůbec něco udělat. Štvalo mě to, protože jsme byli na nule. Byla jsem rozzuřená z toho, že Valerie o nás ví. Zná poměr, v jakém jsem s Damonem. Ví, co jsem mu říkala. Zná mé tajemství, které může kdykoliv využít ve svůj prospěch, a to mě doslova a do písmene přivádělo k šílenství.

Elinor a Lilly. Ta dvě jména mi strašila v hlavě. A Valerie o Elinor věděla. Navíc nepatřila k sortě lidí, kterým bych to řekla. Neřekla jsem to přece ani Nikolovi a ten měl mou bezmeznou důvěru. Před Antonem jsem to tajila, přestože už mi mnohokrát pomohl a vypadalo to, že mě jenom tak lehce nezradí. A o Damonovi jsem už vůbec nepochybovala, přestože zrovna u něj to mohlo být na vážkách kvůli tomu, že na něj Arův dar působí.

„Co o něm víte? I nepodložené informace jsou aspoň nějaké,“ přisadil si Damon, když viděl, jak s nimi začínám ztrácet nervy.

„Dobrá. S tou Francií jste se nejspíš nespletli. Podle našeho zdroje pochází z jižní Francie, je o něco málo mladší než ty, Damone, aspoň tedy po upírské stránce. O jeho životě toho moc nevíme. A o nějakém daru taky nic nevíme,“ informoval nás Marcus a já myslela, že si z nás dělá legraci. K čemu nám bude fakt, že Thomas pochází z jižní Francie?!

„Děkuju, Marcu, aspoň něco. Pokud se dozvíte víc, neváhejte nás kontaktovat,“ zamumlal Damon a s pozdravem se rozloučil a hovor ukončil.

„Pokud se o nich nedozvíme pravdu co nejdřív, tak budu snad ochotná je i napadnout, abych se dozvěděla, co před námi skrývají,“ zavrčela jsem a Damona tím dokonale překvapila.

„Je mi jasné, že tě Valerie štve. Jsme na tom stejně, ale nemůžeme si dovolit vyvolat nějakou rozepři. Sama jsi říkala, že jim možná zrovna o tohle jde. Třeba zkoušejí něco na způsob té lidské hry na hodného a zlého policajta. Thomas je ten hodný s rozumnými argumenty a Valerie jenom popichuje a čeká, kdy to prostě nevydržíme a uděláme něco, čeho bychom potom litovali,“ domlouval mi a to přirovnání se mi vcelku líbilo, ale ani tak to neuklidnilo všechen ten hněv, který se ve mně vzedmul jako nějaká vlna tsunami.

„Já vím, ale je to těžké. Ona teď o nás ví ještě něco víc, co už by doopravdy vědět neměla,“ povzdechla jsem si a sklonila hlavu do rukou. Byla jsem z toho unavená, ale chuť vyřídit si to s tou protivnou upírkou ručně a stručně mě i tak nepřecházela. Potřebovala jsem se vybít. „Co bys řekl na krátký lov a potom malý trénink?“ pobídla jsem Damona, když mě napadla možnost, jak se toho napětí na okamžik zbavit.

„Skvělý nápad,“ přitakal, a tak jsme se dali do prodírání davy lidí, než jsme se dostali na okraj města. Tam se Damon rozhlížel po své kořisti, zatímco já jsem si to zamířila do lesa. Lov potom už netrval moc dlouho. Během půl hodiny jsme byli na louce nedaleko Chráněné krajinné oblasti Budai. Neměla jsem nejmenší zdání, proč je to místo chráněno, ale bylo mi to jedno. Cedule mohly turisty vyzývat k tichu, jak moc chtěly, ale nás s Damonem to od našeho tréninku rozhodně neodradilo.

Hněv, který mě celou ovládal, se naplno projevil. Nebrala jsem na něj žádné ohledy. Nekradli jsme si vzájemné polibky, jak jsme to často při trénincích dělali. Prostě jsme bojovali, kromě posledního okamžiku to vždy připomínalo boj na život a na smrt. Oba jsme se potřebovali trochu uvolnit a nemyslet na dva cizí upíry, kteří nám mohou život zkomplikovat tak, jak se nám ani v nejživější fantazii nezdálo. Všechny myšlenky na ně jsme zatlačili do nejkrajnější části prostorného mozku a nechali převzít vládu nad našimi těly naši přirozenost a jenom bojovali.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 15. kapitola:

 1
02.09.2013 [10:11]

CatharineSarahAnnŽe už by se mohli trochu víc projevit Emoticon , jinak mě napínáš jako vždycky Emoticon ... už by to chtělo nějaký zlom v jednání s Valérií a Thomasem, ať se to trošku pohne hmm? JO samozřejmě, hrozně by mě zajímalo jestli Lilly zjistí pravdu o "nadpřirozenu" a doufám, že další kapitola nebude mít tak dlouhé zpoždění Emoticon Emoticon

1. Petronela webmaster
02.09.2013 [7:18]

PetronelaJak to tak vypadá, vládci jsou k jakémukoliv činům velmi laxní narozdíl od Elinor nebo Lilly. Co si o tom myslíte vy?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!