Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 10. kapitola

04.07.2013 (07:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1246×

10. kapitola

Pohled Belly:

„Do háje,“ vydechla jsem. Copak se ze mě stal ten nejneopatrnější upír, co ho Země nosí? Nejdřív mě zahlédne Matteo a já se ze soucitu odhalím Elinor a teď prostě jenom zapomenu na to, že v Paříži bydlí další osoba, která by mě mohla poznat a přitom neměla.

„Co se děje?“ zajímal se Anton a pohlédl směrem, kam jsem se dívala i já.

„Musíme zmizet,“ zamumlala jsem a během jediné sekundy už jsme byli mimo hlavní ulici a Lilly nás tak nemohla vidět. Přesto jsem se nemohla zastavit ve chvíli, kdy jsme byli jenom mimo její zorný úhel. Než se tedy Anton stačil nadát a dát se do vyzvídání, vylezla jsem na střechu nejbližšího domu a odtud pokračovala o dva bloky dál, odkud jsme s Antonem cítili tu nasládlou vůni.

Pohled Lilly:

V momentě, kdy jsem si srovnala v hlavě, co jsem právě viděla, jsem se rozhodla zjistit, jestli mě nešálil zrak. Přece jenom ještě nejsem tak unavená na to, abych trpěla halucinacemi nebo něčím podobným. Nastartovala jsem tedy znovu auto a rychle dojela k místu, kde se mi Elinor s tím chlapem ztratili z dohledu. Zajela jsem ke krajnici, vypnula motor, vystoupila a rozhodla se jít za nimi do uličky – kde jinde by se za tak krátkou dobu mohli schovat, že?

Jenže v uličce, kde se podle mě měli schovávat, nikdo nebyl. Byla to jedna z těch slepých, které nikam nevedenou a kromě páru přeplněných popelnic byla prázdná.

Kde se asi mohla tak rychle ztratit?

Zamýšlela jsem se nad všemi variantami a rozhlížela se po uličce. Po jednom z domů vedlo požární schodiště, ale to jsem považovala za pěkný nesmysl. Na protější straně jsem zahlédla dveře, a to mi připadalo jako docela dobrý záchytný bod. Vydala jsem se k nim a doufala, že budou otevřené. Musely být otevřené!

K mé smůle však nebyly a to, kromě toho požárního schodiště, byla jediná šance, jak z téhle uličky odejít.

S povzdechem jsem se vrátila do auta. Celé to bylo divné. Mohla bych přísahat, že jsem viděla Elinor s nějakým cizím chlapem, ale nedokázala jsem si racionálně vysvětlit, co by dělala tady a kam tak rychle zmizela. Navíc mi na mysl přicházely takové hlouposti, jako že vypadala mladě, skoro tak, jak v době, kdy jsme se před jedenácti lety seznámily.

Asi už jsem se musela z těch všech starostí o ni zbláznit, že ji vidím na každém rohu a ještě s cizím chlapem, když je přece zamilovaná do Petera a je s ním šťastná. Tohle přece tvrdila všem a vlastně nebylo ani potřeba, aby to říkala, stačilo se na ni podívat. Jak se na něj s láskou dívá i po tolika letech.

Každopádně jsem se na další cestu do kanceláře vydala s velmi smíšenými pocity. Nemohla jsem si pomoct, abych na tu očividnou halucinaci nemyslela. A ve chvíli, kdy jsem parkovala před kanceláří, jsem se rozhodla, že večer budu muset Elinor zavolat a vyzvědět nějakým nenápadným způsobem, kde dnes byla. Pokud totiž byla v Paříži, bude mi to muset říct!

Při práci jsem Elinor vypustila úplně z hlavy. Prohrabávala jsem se všemožnými spisy, které jsem měla k dispozici, ať už to byly papíry od policie nebo z mého vlastního menšího vyšetřování. Stále jsem totiž byla rozhodnutá pana Martina očistit a místní policii ukázat, zač je toho loket zahrávat si se mnou.

Ale přes veškerou mou snahu a elán jsem se domů vracela skleslá, unavená a naprosto bez nálady.

Když jsem tedy doma odemykala dveře, docela mě překvapilo, že se bytem nelinula nějaká příjemná vůně jídla, jako tomu bylo doposud. Pohlédla jsem tedy na hodinky, abych se ujistila, že je opravdu sedm večer, jako obvykle, ale Victor očividně nebyl doma. Rychle jsem tedy vzpomínala, jestli se mi o něčem nezmiňoval, ale nic mě nenapadlo. Poslední dobou jsem ho docela přehlížela, to jsem musela uznat i já sama.

„Victore?“ zavolala jsem do útrob bytu, abych se ujistila, že není doma.

Nikdo se neozýval, takže jsem tu opravdu byla sama. Skopla jsem z nohou lodičky a vydala se byt prozkoumat osobně. Nakoukla jsem i do kuchyně, kde ale byla pěkná tma. Ticho v bytě bylo narušováno jenom dozvuky hluků z ulice. Bylo to podivné vrátit se do prázdného bytu.

Nakonec jsem došla až do ložnice, kde jsem se převlékla do pohodlných kalhot a vytahaného trika, které jsem nosila jenom na doma, a zvažovala, jestli bych měla něco uvařit. Moc velký hlad jsem neměla, navíc jsem netušila, v kolik se vrátí Victor a jestli už náhodou nebude po večeři.

Abych se tedy rozhodla, jestli mám vůbec vařit, musela jsem zavolat Victorovi.

„Ahoj zlato, omlouvám se, dneska dorazím pozdě, v restauraci máme děsný frmol,“ vyhrkl do telefonu, když ho snad po pátém zazvonění konečně zvedl.

„To je v pohodě, chtěla jsem jenom vědět, jestli mám něco připravit na večeři,“ prohodila jsem.

„Klidně si něco připrav, všechno je nakoupené. Já se dneska zdržím asi až do zavíračky. Máme tu jednu narozeninovou oslavu a pomalu nevím, kde mi hlava stojí,“ omlouval se mi.

„Dobře, stejně musím dodělat nějaké papíry do kanceláře, takže už tě nebudu moc zdržovat. Měj se,“ rozloučila jsem se s ním a zamířila si to do kuchyně, abych zkontrolovala stav našich zásob – jak Victor řekl, všechno bylo nakoupeno a připraveno na nějaký jeho další kulinářský zážitek, ale já tak nějak neměla vůbec náladu vařit jenom pro sebe, takže jsem si vytáhl jogurt a vrátila jsem se do obýváku.

S tím papírováním jsem Victorovi trochu lhala, nechtěla jsem, aby si připadal špatně, že mě nechává samotnou doma. Já mu to dělala neustále a vím, že jsem si u toho připadala pokaždé hrozně. Posadila jsem se tedy do pohodlného křesla, zapnula televizi a namátkově vybírala nějaký zajímavý pořad rozhodnuta na něj počkat, dokud se nevrátí z práce.

Asi po hodině bezduchého koukání na nějaký sitcom jsem si vzpomněla, že jsem chtěla ještě dneska zavolat Elinor a optat se na to podivné dopoledne.

Ztišila jsem zvuk na televizi a vytočila číslo do Dublinu. Potom už nezbývalo než čekat, dokud ten telefon někdo nezvedne. A zvonil opravdu dlouho, pomalu jsem měla chuť hovor ukončit, ale na poslední chvíli, těsně předtím než jsem ho skutečně položila, jsem zaslechla, jak mě udýchaná Elinor zdraví.

„Paní, co děláš, že jsi tak udýchaná?“ podivila jsem se.

„Ale ani mi nemluv. Kluci si zase hráli na honěnou po celém bytě a já je s Peterem musela mírnit, takže jsme si trochu zaběhali taky. Málem bych neslyšela ani ten telefon, kdyby se Matteo nerozhodl pro průlet naší ložnicí,“ sdělovala mi okamžitě své rodičovské trápení a já se tak nějak podvědomě uklidnila. Ať už jsem v ulicích Paříže viděla kohokoliv, Elinor to nebyla.

„Opět tedy máte doma velmi veselo, koukám,“ poznamenala jsem a už viděla Petera s Elinor, jak se honí za Johnem a Matteem. Tohle jim jistě vynahradí všechny lekce v tělocvičnách.

„Tak jako snad pořád, když se těm dvou nechce jít spát, anebo do vany,“ povzdechla si. „Ale určitě ses nechtěla bavit o mých rodičovských starostech, když ses rozhodla zavolat.“

„No, to vlastně ne. Jenže… ehm...,“ najednou jsem nevěděla, jak to nadhodit, aby to nevyznělo hloupě, že ji takhle kontroluju. „Dneska se mi ti stala taková podivná věc. Zrovna jsem si na tebe jenom tak vzpomněla a v tu chvíli jsem tě zahlédla po boku nějakého cizího chlapa,“ odvětila jsem popravdě a nakonec se i zasmála, abych to odlehčila.

Pohled Elinor:

Chvíli mi trvalo, než jsem si dokázala v hlavě srovnat to, co mi zrovna Lilly řekla, ale najednou jsem měla pocit, jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Viděla mě s cizím chlapem v Paříži!

To. Musela. Být. Bella!

Nic jiného to nemohlo vysvětlit – jedině její přítomnost. Ačkoliv se její vzhled od její údajné smrti vůbec nezměnil, nemohla si ji Lilly s nikým jiným splést, jenom se mnou a to bylo hodně nepravděpodobné, když jsem celý den pracovala na tom životopise.

„El? Jsi tam ještě?“ ozval se mi najednou její hlas v telefonu a to mě probralo ze zamyšlení.

„J-Jasně, že jsem,“ zamumlala jsem roztržitě a zvažovala, co to všechno znamená. Co Bella dělá v Paříži? „Jenom jsi mě tím docela překvapila. Určitě se ti to jenom nezdálo?“ zajímala jsem se dychtivá dozvědět se trochu víc podrobností.

„Řekla bych, že si jistá jsem, ale… Stejně se mi na tom něco nezdálo. Vím, že to bude znít divně, ale já se chtěla tak trochu přesvědčit, jestli jsi to opravdu ty, tak jsem se za tou dvojicí vydala do uličky, kam zabočili. Byly to možná jenom dvě minuty, ale oni z té uličky zmizeli, jako by… já nevím, jako by vůbec nebyli,“ popisovala své setkání s mou kopií a já cítila, jak se mi zadrhává dech a zrychluje se mi tlukot srdce.

Cokoliv, co se týkalo Belly a nějakých informací o ní, mě dokázalo slušně vykolejit. Toužila jsem se o ní dozvědět něco víc. Něco, co by mi odhalilo, co se s ní tehdy stalo, proč nechala svou rodinu a lidi, kteří ji milovali uvěřit té nehorázné lži o její smrti. Proč se vůbec nezměnila od toho vánočního dne před jedenácti lety. Proč pro ostatní musí i nadále zůstat mrtvá.

Bylo toho tolik, na co jsem chtěla znát odpovědi, ale bez toho, aby mi je Bella dala, jsem neměla jedinou šanci se něco dozvědět a to mě docela ničili.

„Elinor? Děje se něco?“ nakoukl do pokoje Peter a pod paží nesl zpacifikovaného Mattea, který sebou nepřestával zmítat, aby se osvobodil.

„Volá Lilly,“ informovala jsem ho a Peter jenom chápavě přikývl.

„Pozdravuj ji, jdu kluky nahnat do koupelny, tak mi potom můžeš přijít pomoct,“ prohodil a už zase zmizel na chodbě a já slyšela, jak Matteo protestuje, že se mu do vany nechce.

„Peter tě pozdravuje,“ tlumočila jsem Lilly jeho pozdrav, když protesty utichly za zavřenými dveřmi.

„Že ho taky zdravím. No nic, budu končit. Victor se co nevidět vrátí z práce, takže… tak. Mějte se,“ rozloučila se se mnou najednou. Co tohle mělo znamenat? Ne ten rozhovor, ale to divné rozloučení. To, jak měla najednou hrozně moc práce. Jako by se tím rozhovorem vlastně jenom ujišťovala, jestli nejsem Peterovi nevěrná nebo co. Znělo to hloupě, ale bylo to to jediné, co mě napadlo ve spojitosti s tím zvláštním telefonátem.

Zamyšleně jsem odložila telefon a vydala jsem se do koupelny, kde to pomalu vypadalo jako při povodni. Oba kluci seděli ve vaně do poloviny napuštěné vodou a ta zbyla polovina, byla zřejmě na naší podlaze.

„Co potřebovala?“ zajímal se Peter, když si utíral ruce od pěny a sháněl se po nějakém hadru, aby tu vodu vytřel, než se roznese po celém bytě.

„Ale, jenom se jí zdálo, že mě viděla dneska v Paříži. Divné, že?“ prohodila jsem a jenom nad tím pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Copak vysílám nějaké signály, že bych s Peterem nebyla spokojená? Vždyť je to hloupost. Miluju ho, stejně tak jako naše děti, jenom… Poslední dobou jsem pořád mimo kvůli Belle a skutečnosti, že žije. Mohlo tohle vyvolat v Lilly nějaké pochybnosti o mojí bezúhonnosti vůči mému muži? A co bych proboha dělala v Paříži? To bych podle ní kvůli nevěře musela cestovat až do zahraničí?

Pohled Belly:

Anton neměl nejmenší práci mě najít, přestože mu to můj dar znesnadňoval. Stále jsem kolem nás dvou měla štít maskující naše pachy, takže mě musel vystopovat jinak. K mé smůle mě ale znal a věděl, že ať už se stalo cokoliv, muselo to být vážné, protože jenom tak bych neutekla.

„Přestože jsi na útěku, stále ho stopuješ, ohromné,“ podotkl, když si sedl vedle mě na střeše dalšího z mnoha domů, po kterých jsem se dneska prošla. Byl to jeden z panelových domů v méně osídlené části na jihu Paříže. Seděla jsem přímo na jejím okraji a nohy pohupovala ve volném prostoru nejméně padesát metrů nad zemí.

„Neuvědomila jsem si to,“ namítla jsem a zároveň zavětřila. Vůně, kterou jsem dopoledne zachytila, zde byla trochu koncentrovanější, což bylo rozhodně dobré znamení. Blížili jsme se k našemu cíli.

„Tam bydlí?“ pokýval hlavou Anton k místu, kam jsem bez jediného mrknutí zírala.

Nechápavě jsem na něj pohlédla a on ukázal k jednomu oknu v desátém patře, kde bylo ale po celou dobu, co jsem tu seděla a jenom tam hleděla, tma. Pokrčila jsem rameny. Na tuhle dálku jsem nebyla schopna přesně určit, ve kterém patře se nachází. Věděla jsem jenom, že jsme byli blízko a to mě uklidňovalo. Přivádělo mě to totiž na jiné myšlenky. Odvádělo mě to od nadávek na mou neopatrnou maličkost, která se opět nechala nachytat na švestkách. Jak je možné, že jsem si Lilly nevšimla a ona mě ano?

„Možná bychom měli tuhle misi co nejdříve ukončit, co říkáš?“ prohodil Anton a já musela souhlasit.

„Máš pravdu, musím se vrátit do Budapeště. Slíbila jsem Damonovi, že se tam ukážu, co nejdříve to půjde,“ přitakala jsem a lehce se odrazila od střechy a potom jenom chvíli padala, dokud jsem hladce nedopadla na zem. Anton mě napodobil a pak už jsme se vydali k domu, který jsme celou tu dobu sledovali.

Nedokázala jsem pochopit, kvůli čemu mají vládci s tímhle upírem takové problémy, když my ho vypátrali za necelý den.

„Dokázali jsme to docela snadno. Třeba nebude tak nebezpečný, jak se obávají,“ prohodil Anton.

„Ještě jsme ho nechytili. Je možné, že si s námi jenom tak hraje,“ mírnila jsem jeho nadšení, které z něj úplně sálalo, přestože k tomu ještě neměl důvod.

„Neví o nás, jak by si tedy s námi mohl hrát?“ namítl pro změnu on a tím mi připomněl, že jsme pro toho neznámého upíra zatím nevystopovatelní. Neznal naše pachy, nemohl o naší přítomnosti v městě vědět. V tomhle měl Anton pravdu.

„Fajn, jdeme na to. Pamatuješ si vůbec, jak se to dělá? Přece jenom jsi v terénu nějakou tu dobu nebyl,“ dobírala jsem si ho a na okamžik se mi díky tomu zvedla nálada. Anton si mě totiž přeměřil takovým tím lehce naštvaným pohledem a doplnil to nadzdviženým obočím.

„Dokázal jsem tě zpacifikovat i jako novorozenou. Myslíš si, že s upírem, který se neumí ovládat, budu mít nějaké problémy?“ namítl a já se jenom zašklebila. Jasně, že s ním nebude mít žádný problém. Jeho dar mu v tom pomůže, kdyby se mu náhodou nedařilo fyzicky útočníka zneškodnit. Navíc jsem tu s ním já a můj dar.

„Víš, že jsem si dělala jenom legraci,“ upozornila jsem ho, když jsme vcházeli do útrob domu.

„Jasně, že to vím. Tvůj smysl pro humor se nedá srovnat s žádným jiným. Jsi prostě originál,“ prohodil a já uvažovala, jestli to myslí jako poklonu nebo ne. Všeobecně je známo, že každý člověk je originál – a u upíra to platí dvojnásob, přestože se to na první pohled nemusí tak jevit.

„Jdeme po schodech. Jeho pach je po celém tomhle domě, takže bychom se mohli snadno splést,“ zašeptala jsem jenom pro jistotu, že by nás mohl slyšet. Určitě se musel snažit nevnímat všechny ty zvuky z tohohle domu, ale zároveň by mu jistě neušlo podivné téma, které s Antonem řešíme.

„Jak myslíš, ty jsi tady šéfová,“ zašklebil se pro změnu on.

„Nechápu, jak s tebou může Nikola vydržet,“ povzdechla jsem si teatrálně a vydala se po schodech do prvního patra. Byl to jenom okamžik, než jsem stála před dveřmi do bytů a nasávala pach, který z nich vycházel. Všechny byly lidské. Klidně tlukoucí srdce, pomalé dýchání… všichni už spali.

V kontrole dalšího patra mě Anton předběhl.

„V jednom nikdo není doma, druhý je neobydlený a ve třetím se koukají na televizi,“ prohodil pro mou informovanost a zamířil do dalšího patra. A následně i do dalšího a dalšího. I bez kontroly všech těch bytů nám bylo jasné, že v žádném z těch není. S každým dalším poschodím jsme totiž tomu upírovi byli blíž a blíž.

„Desáté,“ zamumlala jsem, když jsme mířili do dalšího patra a nasládla vůně tu byla koncentrovaná.

„Jako bych to neříkal,“ odvětil šeptem a potichu prošel kolem prvních dvou dveří. Zastavil se až u těch posledních, odkud k nám doléhalo jenom ticho a nasládlá vůně upíra, kterého jsme nejspíš hledali.

„Jak někdo jako on, může bydlet v takovémhle domě?“ zajímala jsem se tiše Antona. Tohle mi nešlo na rozum. Je to zabiják a on se usídlí v domě plném tlukoucích srdcí, která ho musí dráždit přímo k nepříčetnosti. Tohle bych jenom tak nedokázala. Chápala jsem, proč se Cullenovi zdržují v domech mimo lidská sídla. Navštěvují školu jenom kvůli tomu, aby se cítili víc jako lidé, přestože jim to způsobuje hrozná muka. Proč by se tedy někdo jako tenhle vraždící upír takhle mučil?

„Je to podivín. Nikdo z našich si o něm nemyslí nic dobrého. Jenom blázen anebo podivín by takhle riskoval.“

„Fajn, jdeme se přesvědčit,“ utnula jsem jeho další slova, která nás jenom zdržovala od vykonání naší práce. Vzala jsem za kliku a trochu na ni zatlačila. Klika se mé ruce poddala a my za chvíli, bez sebemenšího hluku, vstoupili do bytu, který byl víceméně prázdný.

„Mám takový dojem, že tu není,“ prohodil Anton a nahlas tak řekl něco, co bylo očividné. Oba jsme rychle prošli bytem, kde byl pach toho upíra nejsilnější. „Asi zaslechl to, jak to tu prohledáváme, a uprchl,“ poznamenal a ukázal na otevřené okno v obývacím pokoji.

„Že by si konečně uvědomil, že spáchal zločin a teď bude na útěku?“

„Ale Bello, on přece ví, že ten zločin vůči našim zákonům spáchal,“ povzdechl si Anton, „proto je taky na útěku pořád – už od Marseille. Jediné, co zatím nevíme, je to, proč to vlastně všechno dělá. Pozornost na sebe už upoutal – a to nejenom tu naši, ale i lidskou,“ poukazoval na to, co všechno o něm dávno víme. Jenže mě to prostě nešlo do hlavy.

Pokud mu jde jenom o to nechat se zabít, tak tu na nás mohl klidně počkat a my bychom se o to postarali. Tedy, asi nepostarali. Museli bychom ho předvést před bratry a ti by nad ním provedli hodně krátký soud. Prvně by si jenom Aro přečetl všechny jeho myšlenky. To kvůli tomu chtěl vůdce všech povstání předvést. Ta jeho zvědavost byla hrozná, nestačily mu pouhé odpovědi, chtěl o dotyčném vědět úplně všechno.

„Asi nebude tak jednoduché ho dopadnout, jak sis ještě před okamžikem myslel,“ obrátila jsem se na něj s rukama založenýma na hrudi. Pokud mi paměť dobře slouží, a to skutečně slouží, ještě před pár minutami se chvástal, jak to bude snadné. A on nám utekl.

„Mohli bychom tu na něj počkat, dokud se nevrátí, očividně tu totiž ještě dneska byl,“ poznamenal.

„To bychom měli neuvěřitelné štěstí, kdyby se vrátil, ale podle mě máme smůlu. Mohl se teď vydat na lov, nechá po sobě další mrtvé tělo a uteče zase někam pryč. Tohle je přece jeho pravidlo – dvě vraždy a pryč,“ připomněla jsem mu, co o tom upírovi víme.

„V tom případě jdeme znovu stopovat,“ prohodil a už vyskakoval z otevřeného okna. Okamžitě jsem ho následovala a přistávala vedle něj do trávníku. „Vyrazil zpět do centra,“ informoval mě a já se nadechla, abych nasála jeho pach a znovu se vydala po jeho stopě stejně jako dopoledne.

„Doufám, že přijdeme včas,“ poznamenala jsem. Další vražda vystavená na odiv lidem by se bratrům nelíbila a nám by to rozhodně neusnadnilo situaci. Jsme přece členy gardy a máme za úkol toho cizince vypátrat a nedovolit mu dál zabíjet.

„Pokud ne, tak aspoň to tělo uklidíme, třeba ho to donutí zůstat. Když lidé jeho práci nenajdou, bude to muset provést ještě jednou. Pokud mu tedy jde o popularitu,“ podotkl a toho jsem se chytila.

Pokud tolik touží po slávě, tak mu ji dopřejeme. V našem světě už celkem známý je a já jenom doufala, že se o něm nedozví i Thomas s Valerií nebo jejich vládci. Stefan s Vladimirem by to rozhodně nenechali jenom tak a určitě by ještě víc naléhali na vrácení jejich původní moci. A to se mi nelíbilo!

„Tak už poběž, ať nám znovu nefrnkne před nosem,“ popohnala jsem Antona a vyrazila jsem do centra. Nasládlá vůně byla stále čerstvá a já za ní šla jako za červenou nití odkrývající mi cestu labyrintem.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 10. kapitola: