Diana je nenápadná upírka z Virginie a doslova spadla do spárů Volturiových, kteří na ni mají velmi zajímavou prosbu... Jak se Diana rozhodne a co všechno se jí stane během pár měsíců?
09.06.2013 (15:00) • dvojcatavolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1444×
Prolog
Dnešní lov se mi vydařil! Chytila jsem tři rybáře. Jen tak jsem se potulovala lesem a došla až na mou oblíbenou louku. Nikdo sem nechodil a byla obklopená lesem. Natáhla jsem se do čerstvé jarní trávy na záda, zavřela oči a užívala si ten klid.
Siestu přerušil neznámý melodický hlas.
„Diano, vstávej!" Nevrle jsem otevřela oči a pohlédla za tím hlasem. Stály tam čtyři postavy v černých pláštích, Volturiovi. Už jsem o nich slyšela, ale naštěstí je nepotkala, až do teď. Ten s dlouhými černými vlasy je nejspíš Aro, ten blonďák vedle bude asi Caius.
„Co se děje, Aro?" zeptala jsem se.
„Ty jsi mě poznala, skvělé! Tohle jsou Caius, Jane a Alec," představil svůj doprovod. Při vyslovení jména Jane mi přejel mráz po zádech. Moc dobře vím, co tahle malá mrška dokáže...
„Přišli jsme ti nabídnout místo v gardě," promluvil po chvíli Caius. Cože?! V gardě ve Volteře?!
„Proč zrovna mně?" Nešlo nezeptat se.
„Protože mě velice zajímá tvůj dar, jsi talentovaná, a proto do gardy jako stvořená," odpověděl klidně.
„Dejte mi měsíc na rozmyšlenou." Ou, to bylo drzé!
„Dobře, nebudu na tebe tlačit." Wow, velmi překvapivá odpověď! Ostatní mlčeli, ale Caius zavrčel.
„Caie, neděs mi ji," napomenul ho Aro. Usmál se na mě, zčernaly mu oči, pak se otočil a všichni zmizeli.
Tak, a je po klidu! Aro mi nasadil brouka do hlavy. Já a gardistka?! Zní to lákavě, život na hradě, denně přísun čerstvé krve, ale nelíbí se mi ta představa někomu sloužit. Třeba by mi dali černý plášť. Proč Arovi zčernaly oči? Proč byl tak milý? Za tu drzost mě mohl klidně předhodit Jane…
Tyhle otázky mi nedaly pokoj. Už tři týdny se mi nedaří. Ach jo! Pořád musím myslet na Volteru. Asi tam zajedu. Když budu chtít odejít, nechají mě. Nebo ne? Zkusit to můžu. Možná se dostanu na vysokou pozici, možná to bude fajn.
Kapitola 1.
O měsíc později…
Musím se zklidnit. Klid Diano, klídek. Stojím před branami hradu a rozhoduji se. Mám vejít a stát se členkou gardy? Ach Bože, to je dilema! Brána se náhle otevřela a v ní stál zatraceně krásný upír.
„Vládci s tebou chtějí mluvit. Pojď za mnou.“ Za někým tak krásným půjdu třeba do pekel. Usmála jsem se na něj a následovala ho. Vedl mě tím kamenným bludištěm snad věčnost. Když jsme konečně dorazili k obrovským zdobeným dveřím, otevřel mi a pokynul, abych vešla.
„Diano! Tak rád tě vidím!“
„Můžeš jít, Emmette,“ dodal. Tak Emmett, s tím se ještě důvěrně seznámím. Aro měl zase černé oči! Proč?
„Rozhodla jsi se zůstat, skvělé.“ Nejsem si jistá, jestli to bylo oznámení, otázka nebo rozkaz. Co kdybych přišla odmítnout? Ale ne, nebudu lhát sama sobě.
„Ano, rozhodla.“ Arova tvář se rozzářila úsměvem dítěte, které konečně dostalo hračku, po které už roky toužilo.
„Jane ti ukáže tvůj pokoj.“ Jane se to vůbec nelíbilo a téměř neslyšitelně zavrčela. Aro si toho všiml a hodil po ní vražedným pohledem. Zmlkla, sklopila hlavu a vyšla ze sálu. Následovala jsem ji. Vší silou jsem si snažila zapamatovat cestu: rovně, vpravo, vpravo, rovně, vlevo, vpravo a čtvrté dveře vlevo. To si nezapamatuji ani za sto let!
Můj pokoj byl obrovský. Mohutná dřevěná skříň s vyřezávanými dveřmi, krásná koupelna, výhled na zahradu a do města a pod oknem byla veliká postel s nebesy. Tak moment! Na co má upírka v pokoji postel? Nevadí, určitě se na něco bude hodit. Nakoukla jsem do skříně a spadla mi brada. Byla přeplněná lodičkami na podpatku, kozačkami, šaty, sukněmi, tílky a... Panebože! Černé pláště! Já mám černý plášť! Já nováček mám královský plášť? Ještě že tu je ta
postel, musím si lehnout a rozdýchat to.
Když opadl prvotní šok z obsahu mého šatníku, vybrala jsem si černé lodičky, červené šaty a plášť s kápí a zalezla si do koupelny. Shodila jsem ze sebe staré džíny a ošoupaný top a vlezla pod studenou sprchu. To dokáže skvěle uklidnit. Strávila jsem tam asi půl hodiny, pak jsem se učesala, oblékla a vyšla ven.
„Vypadáš skvěle.“ Ježíši Kriste! Téměř jsem leknutím nadskočila. Aro seděl v mém pokoji v křesle a jako by se nic nedělo, si četl nějakou prastarou knížku.
„Vylekal jsi mě,“ prohodila jsem a sedla si do podobného křesla naproti němu. Dlouho nic neříkal, to ticho nešlo vydržet. Když už jsem se nadechovala a chtěla něco říct, předběhl mě.
„Koukám, že už ses zabydlela. Doufám, že se ti pokoj líbí, má nádherný výhled, že?“ To přišel, aby se mě zeptal na výhled?
„Proč jsi tady? A chci skutečný důvod!“ To ho trošku zaskočilo, ale vzápětí zase nasadil svůj medový a milý hlas a naprosto nenuceně mi odpověděl. A je tu ještě jedna maličkost, jeho oči, jak jinak než černé.
„Jak už jsem řekl, zkontrolovat, jak se ti u nás líbí. A abych nezapomněl, zítra pro tebe pošle Demetri a budete trénovat tvůj už tak skvělý dar. Chceš se mě na něco zeptat?“ Mám se ho ptát na ty jeho černé oči? Radši ne.
„Proč mám černý plášť?“ To jsem zvědavá co mi odpoví.
„Tvůj dar je velmi cenný, bude se hodit u výslechů. Jsi důležitá, Diano, jsi téměř součástí naší smečky, ne gardy, ale smečky. Ode dneška si můžeš říkat Diana Volturi.“ S těmito slovy odešel a nechal mě samotnou s mými myšlenkami.
Tak tohle je na mě moc... Během jednoho dne se z bezvýznamné samotářské upírky stane Volturiová! Panebože, to se mi asi jenom zdá a já se za chvilku probudím doma ve Virginii. Budu zase ta stará Diana, nezávislá, samotářská a volná. Pevně jsem stiskla víčka a přála si, aby to byl sen. Po chvilce jsem otevřela oči, ale nic se nezměnilo. Asi bych měla skákat radostí, je to přeci jenom čest. Chtělo by to něčím oslavit, nejlépe čerstvou krví. Vyšla jsem z pokoje a snažila se dojít k hlavnímu sálu. K mému štěstí jsem při bloudění hradem vrazila do Emmetta.
„Dee, jdu zrovna za tebou. Prý tě mám vzít ven na lov…“ Je to čím dál tím lepší.
„A já zas hledám tebe nebo někoho jiného, aby mě vzal slavit čerstvou proudící krví ven.“ Tenhle život se mi začíná zamlouvat. Myslím, že si na to zvyknu.
„Tak vyrážíme?“ Nemám tušení, na co ještě čeká. Absolvovali jsme další cestu bludištěm, ale když jsme byli u brány, najednou se zastavil.
„Co je? Někteří z nás mají žízeň!“ Významně se na mě podíval, jako na největšího tupce.
„Nechce si madam náhodou vzít kápi? Venku svítí slunce.“ Jejda, to mě nenapadlo. Nasadila jsem si tedy přes hlavu kápi.
Vyšli jsem do ulic. Bylo parné léto a lidé se na nás dívali, jako na blázny. Emmett mě vedl zapadlými uličkami pryč z Volterry, do lesa k malé vesničce.
„Tak jsme na místě, teď už je to jen na tobě, Dee. Sejdeme se tady za hodinu.“ S úsměvem na rtech se vypařil takovou rychlostí, že po něm zbyla jen šmouha.
Vešla jsem do vesnice, na vsi postávalo jen pár babiček, ale z hospody se ozývala hlasitá hudba.
„Doufám, že tam najdu někoho, kdo nebude mít krev příliš cítit alkoholem,“ procedila jsem jen tak pro sebe a vešla jistým krokem do hospody. Hudba hřměla ze všech stran. Sedla jsem si na bar a doufala, že si pro mě někdo přijde. Nemusela jsem ani dlouho čekat.
„Ahoj krásko, tebe ještě neznám.“ Tak to bylo rychlé.
„Ahoj, já jsem Diana.“ Vypadá sice odporně, ale alkohol z něj netáhne.
„Takže, Dianko, tady je na mě trochu moc přecpáno, nepůjdeme se projít do lesa?“ Páni, já mám neuvěřitelné štěstí!
„Čteš mi myšlenky... Jdeme?“ Jistým krokem jsem vykročila od baru, ale najednou mě něco napadlo a prudce jsem zabrzdila.
„Moment, nějak mi uniklo tvoje jméno.“ Je to asi zbytečné ptát se svého oběda na jméno, asi tak absurdní jako ptát se
řezníka, jak se jmenovalo kuře, ze kterého jsou ty řízky.
„Henry.“ Fajn, můj oběd má jméno. Vedla jsem ho vesnicí až hluboko do lesa a najednou jsem vyskočila do koruny stromů tak rychle, jak to dokážou jenom upíři. Oběd – Henry – byl vyděšený, strach z něho bylo cítit na několik metrů. Párkrát jsem kolem něj proběhla. Z ničeho nic jsem se postavila těsně před něj, ucouvnul, ale já si ho přitáhla k sobě. Věnovala jsem mu zářivý úsměv a zakousla se do něj. Sice vypadal úděsně, ale jeho krev byla teplá a sladká. Zmítal se, ale z mého ocelového sevření se nedokázal dostat a za chvíli z něj nezbylo nic než seschlé „cosi“.
„Jsi vážně dobrý lovec, Dee. Ale nečekal bych od tebe, že si s ním budeš takhle hrát. Jsi krutá, lásko.“ Překvapením jsem skoro nadskočila, otočila jsem se a za mnou stál Emmett. Byl vážně nádherný, svaly se mu rýsovaly pod bílou košilí, tmavé vlasy a černé oči. Hmm... Počkat! Zase černé oči? Jestli mi tohle brzo někdo nevysvětlí, tak se naštvu. Hodila jsem po něm úsměv, olízla jsem si poslední kapičky krve ze rtů. Jeho oči zčernaly ještě víc. Už stál u mě a díval se mi dlouze do očí, chytl mě za ruku a vedl zpět do hradu. Stále mě pozoroval a držel za ruku, před železnou bránou mě ale pustil.
Doufám, že se vám povídka líbila, je to totiž naše první povídka. A budete chtít další pokračování? :D
Pište názory... Díky.
Následující díl »
Autor: dvojcatavolturi, v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Dianina volba... Aro vs. Emmett! - prolog + 1. kapitola:
Krásný piš dál.. 
Začiatky sú ťažké, ale netreba sa nechať odradiť. Môj názor je ten, že to bolo urýchlené av celku nedomyslené. Ale určite píšte ďalej, pretože len tak sa vypracujete. 
Azrael a Dvojče, skvělá práce... jen tak dál 
Článek opět vracím, stále jsou v něm chyby. Pokud si s opravou nevíte rady, poproste o pomoc některého z korektorů. Až si chyby opravíte, zaškrtněte "článek je hotov". Dříve ne. Děkuji.
Je mi líto, ale ještě jednou vím musím článek vrátit. Většinu chyb jste si stále neopravily. Ještě jednou si pročtěte můj předchozí komentář a opravte si alespoň to, co jsem vám vypsala.
Pokud si s gramatikou nevíte rady, obraťte se na někoho z dobrovolníků ze sekce Pomoc autorům.
Až si chyby opravíte, znovu zaškrtněte "článek je hotov", dříve ne! Děkuji.
Ahoj, bohužel vám musím článek vrátit kvůli chybám.
+ neměňte výchozí formátování textu - pro odstranění použijte tlačítko "odstranit formátování", najdete ho v editoru
+ číslovky se vypisují slovem
+ čárky
+ krátké/dlouhé samohlásky
+ překlepy
+ spisovné výrazy
+ každá přímá řeč patří na nový řádek
+ počáteční uvozovky se píší dole - najdete je v editoru pod symbolem omegy, nebo si je zkopírujte odtud - „
+ přímá řeč
• Koncept pro psaní přímé řeči.
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
Opravte si chyby a znovu zaškrtněte "článek je hotov", děkuji.
je to naše první povídka tak pište názory 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!