Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 36. kapitola

09.10.2010 (09:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 4598×

36. kapitola

New York, pohled Belly

Ztuhla jsem. Slyšela jsem dobře? Určitě ne! Tohle nebylo možné. Proč zrovna já, proboha? Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla.

Pak jsem otevřela oči. Tak to bylo možné,

bohužel. Stála tam, stále tak krásná a bezchybná. Tak jaká by taky měla být?! Vždyť přede mnou stála Rosalie... Která držela moje kalhoty.

„Jo,“ přikývla jsem a natáhla jsem ruku, abych si je mohla vzít, „díky.“

Ale ona rukou uhnula. Překvapeně jsem se na ni podívala. Co po mě chce? Už tak musí být celá šťastná, že mě vidí v tomhle stavu. Vydechla jsem a opět se opřela a zavřela oči.

„Dáš mi, prosím, moje kalhoty, Rosalie?“ požádala jsem ji tiše. Jestli mi ty kalhoty nedá, tak... Nevím, v tom stavu jsem nebyla ničeho schopna.

Když jsem otevřela oči, byla ještě blíž, než předtím. Překvapeně jsem zamrkala.

„Věř mi, Rosalie... Není mi zrovna nejlépe a jediné, co momentálně chci je to, aby jsi mi dala moje kalhoty a abych odtud co nejrychleji zmizela... Tak mi, prosím, dej ty kalhoty!“ požádala jsem ji, mluvila jsem skrz zuby. Dělala mi to naschvál...

Aspoň jsem si to myslela... Do té doby, než promluvila ona. „Dám ti je, ale prve chci, aby jsi mě vyslechla, Bello,“ promluvila Rosalie, hlas měla klidný.

„Cože?“ Nechápala jsem, proč chce, abych ji poslouchala.

„Chci se ti omluvit,“ začala a já na ni koukala jak tele na nový vrata. V tu chvíli jsem nechápala už vůbec nic. Nadechovala jsem se, abych ji něco řekla, ale ona pokračovala dál.

„Chci se ti omluvit za to, jaká jsem k tobě byla... A moc ti poděkovat za to, že jsi Edwarda zachránila v Itálii...“ Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. No, na chvíli. Pět minut jsem na ni koukala a snažila se přijít na to, co po mě chce, co plánuje...

„To jako myslíš vážně?“ Musela jsem se zeptat. Co když si tu ze mě dělá legraci?!

„Ano, myslím to vážně, Bello,“ přikývla.

„Co tak najednou, Rosalie? Co tě najednou přimělo se ke mě chovat slušně?“ Na chvíli bylo opět ticho.

„Víš... Už nejsi člověk, vyprchal z tebe lidský život, který jsem ti záviděla... Jsi na tom stejně jako já,“ zašeptala Rosalie. Vykuleně jsem se na ni podívala.

To jako myslí vážně? Takže ona mě má teď ráda kvůli tomu, že jsem ďábel? To je hezké slyšet.

A co když mě právě proto má rád i Edward? Co když mi na té louce lhal? Co když mě do té doby, než jsem se stala ďáblem, než jsem se stala nesmrtelnou a odsouzena k věčnému žití, než jsem se s ním v tomto stavu potkala?

Co když mu najednou jako neživá připadám přitažlivá, co když se mu líbím jako ďábel, ne jako člověk?

„Bello?“ oslovila mě Rosalie, která už nějakou chvilku čekala na odpověď. Nechci radši ani myslet, jak dlouho... Musela jsem se zamyslet.

„No?“ zamrkala jsem. Najednou jsem nechápala, co po mě chce. Pak jsem si uvědomila, proč mi vlastně stále drží kalhoty.

„Jasně, Rosalie... Je ti odpuštěno a tak dále a tak dále,“ co nejrychleji, jak mi můj stav dovoloval, jsem se zvedla z křesla, z rukou ji vytrhla své rifle a oblékla si je.

„Vážně?“ zastavila mě, když jsem stála u dveří. Otočila jsem se na ni. Stála pořád u křesla a přímo se mi dívala do očí.

„Vážně? Ne, Rosalie, vážně ne. Jsi mrcha a sobec, Rose. Myslíš si, že ti odpustím to, jak ses ke mě chovala za pouhou minutu? Zas tak blbá nejsem... Měj se a díky za záchranu,“ otevřela jsem dveře a vyšla z pokoje.

Objevila jsem se na chodbě hotelu. Nebylo zas tak těžké najít výtah, který díky bohu byl prázdný a tak jsem se z něj přemístila přímo před byt. Sice jsem nevěděla, kolik je hodin, ale bylo mi to celkem jedno.

Lusknutím jsem odemkla dveře a tak, jak jsem byla, jsem zamířila opět pod studenou sprchu. Cukla jsem sebou, když na mě dopadly první kapky, pak jsem si na ni však zvykla a tak jsem zavřela oči a snášela studenou vodu na své tělo.

Najednou však voda přestala téct a někdo mě vytáhnul ze sprchového koutu.

„Bello?“

Unaveně jsem otevřela oči a podívala se na Dana. „Co je?“ vydechla jsem.

„Co je? To bych se měl ptát já, ne ty!“ rozčiloval se. Až teď jsem si všimla, že má na sobě jen spodní prádlo a župan. Musela jsem se usmát. Tak si přeci jen nakonec užil, takže tu kocovinu nemám zbytečně.

„Bello? Jsi v pořádku? Stalo se ti něco?“ vyptával se Dan, který byl najednou strašně starostlivý. Kolem mě obmotal ručník, až teď jsem si uvědomila, že se mi zuby klepou zimou. A taky to, že mi tečou slzy.

Nechápala jsem svůj stav. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Nechápala jsem nic. Jediné, co jsem pochopila bylo to, že mě Rosalie má ráda jen kvůli tomu, že jsem ďábel... A Edward zřejmě taky...

„On mě nemiluje,“ vzlykla jsem.

„Cože?“ zeptal se Dan, protože mi vůbec nebylo rozumět.

„Edward mě nemiluje!“

„Bello... To ti řekl, když se s tebou rozcházel... A to už je dávno, zlato... No tak, zlato, uklidni se... To bude dobrý,“ uklidňoval mě Dan a chtěl mě obejmout, ale já uhnula.

„Ne, ty to nechápeš! On mě nikdy nemiloval jako člověka!“ Dan na mě vykulil oči a pak rychle zavřel dveře od koupelny, aby nás nikdo neslyšel.

„Okamžitě se uklidni, Bello! Nejsi tu sama!“ naznačil, že tu je někdo, kdo o naší existenci nemá ani tušení. Ale mě to bylo jedno.

„On mě má rád jen proto, že jsem nesmrtelná,“ zašeptala jsem, opřela se zády o zeď a sklouzla na zem.

„Cože? To nemyslíš vážně?“ Než jsem se nadála, tak byl Dan vedle mě a pevně mě objímal, aby mě uklidnil.

„Ššš, Bello, zlato,“ šeptal stále dokola a já mu brečela na rameno. Pláč mě ještě víc unavil, takže jsem po nějaké chvíli opět usnula.

„Ty máš tu drzost sem ještě přijít?“ Pomalu jsem otevřela oči.

Konečně jsem se cítila uvolněná a plná energie. A už mě nebolela hlava. Sedla jsem si na posteli, do které mě zřejmě Dan donesl, když jsem mu odpadla v náruči. A zřejmě mě i usušil a převléknul.

Napnula jsem uši, abych slyšela, na koho to Dan tak hlasitě řve.

„Co prosím?“

Trhla jsem sebou – Edward.

„Nepros, jasný? Vypadni, okamžitě!“

„Co se stalo?“

„Ještě si hraj na neviňátko, to bude nejlepší! Zase z toho vyklouzneš jako ten hodný a Bella zase bude trpět, ne? Říkám ti, aby jsi ty a tvá sestra okamžitě odešli!“

Na chvíli zavládlo ticho. „Dobře, jen mi dovol ji na chvíli vidět,“ souhlasil Edward.

„Jsi asi blbej, ne? Máš štěstí, že ti tu jednu nenatáhnu! Nebo hůř! Určitě by se na tebe něco našlo, za co by tě mohlo v pekle zavřít! A věř mi, věčnost je pekelně dlouhá!“

„Já to nechápu. Co se stalo?“ zapojila se do hádky i Alice.

„Zeptej se svého bratra. Ten to ví nejlépe!“

Pak se ozvalo bouchnutí dveří... A mě opět začaly téct slzy.

Lehla jsme si na bok, nohy skrčila a přitiskla k hrudi.

Proč je ten svět tak hrozný? Proč mě nikdo nemiluje? Proč já musím mít problémy? Copak nemám nárok na lásku, jako všichni ostatní?