Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Denalijští - 2. kapitola

Ed a Bells


Denalijští - 2. kapitolaDalší kapitolka je tu. A konečně se objeví i Tanya a její sestry, ale i někdo navíc

 

Cesta lodí se mi stala noční můrou. Dva týdny předcházející plavbě jsem lovila a krmila se více než kdy předtím, dokonce mnohem víc než před mým prvním setkáním s lidmi. Jako černý pasažér jsem se plavila na obchodní lodi vezoucí suroviny z Nového Světa do Evropy. Loď byla obrovská a kromě mě na ní bylo jen sedm námořníků, před kterými se nebylo těžké skrývat. První dny plavby mě jejich krev vůbec nelákala, ovšem postupem času jsem si ji uvědomovala čím dál palčivěji a oheň v mém krku nabíral na síle. Často jsem slýchala námořníky divit se, kam zmizely všechny krsy. Ač to bylo nechutné, krysy jsem vypila do jedné. Moje sebeovládání pomalu bralo za své, zoufale jsem si však přála nestát se opět vraždící stvůrou. A pak, když už jsem byla skoro šílená žízní, jeden z námořníků vyprávěl druhému, jak se těší do nějakého bordelu na pevnině - ještě štěstí, že do tří dnů zakotvíme u břehu. V tom okamžiku jsem se rozhodla. Ukradla jsem mapu s plánem plavby a prozkoumala ji. Potom jsem na ni c nečekala a skočila do vody. Plavala jsem na východ a moje rychlost byla mnohem vyšší než lodi. Ještě té samé noci jsem vystoupila na souš. Ač byla hluboká noc, cítila jsem jak se vzduch tetelí teplem. To jsem  však vnímala jen okrajově, musela jsem okamžitě lovit. Zhluboka jsem se nadechla a kromě té nejlahodnější vůně, vůně kterou jsem se snažila ignorovat, jsem cítila i jiné tvory. Rychle jsem se rozběhla tím směrem a během okamžiku ukojila svou žízeň stádem ovcí. Konečně jsem se mohla uvolnit a radovat se. Dokázala jsem to! Jsem v Evropě.
Prohlíže la jsem si krajinu kolem sebe. Byla úplně jiná než doma. Půda tu byla suchá, zeleně málo a nepoznávala jsem ani hvězdy na obloze. Zářily velmi jasně, nikde ani stopy po mracích. Okamžitě jsem si uvědomila, že tohle bude problém. Moje pokožka na slunci zářila a to by lidé neměli vidět. Nezbude mi nic jiného než se přes den skrývat a cestovat jen v noci. Jaká škoda, ale co se dalo dělat. Nebyla jsem si tady jistá odhadem času, vydala jsem se proto opět na cestu. Musela jsem si do svítání najít úkryt, kde přečkám den. Běžela jsem hluboko do lesa a užívala si tu volnost pohybu. Své upírství jsem nenáviděla, ale rychlost - tu jsem zbožňovala. Nenašla jsem žádnou jeskyni a východ slunce se nezadržitelně blížil. Nenapadlo mě nic lepšího než vylézt na strom a skrýt se ve větvích. Alespoň budu mít rozhled.
Během následujícího dne jsem viděla a slyšela pár lidí. Mluvili mě neznámou řečí, takže jsem nedoplavala do Irska, ale někam úplně jinam. Vážně perfektní. To mi docela zkazilo náladu. Jsem v naprosto neznámé zemi, neznám místní řeč, přes den tu praží Slunce - obloha byla stále prostá mraku, nemám ani tušení, jak se dostat dál… Začala jsem si vyčítat, že jsem nezůstala doma a pustila se do tohoto dobrodružství. Jenže představa další cesty lodí, mě naprosto odpuzovala. Pak jsem si ale vzpomněla, proč tu jsem. Proč tohle podstupuji. Nehledám štěstí, jen smysl mé věčné existence. Způsob jak alespoň částečně vyvážit ta zvěrstva, která jsem páchala s Ardenem. Při vzpomínce na Ardena jsem si uvědomila, že tady v Evropě bude jistě upírů víc. Nejspíš na nějaké narazím. Váhala jsem jestli je to dobře, nebo špatně. Ale třeba potkám i další svého druhu, kteří mají úctu k lidskému životu.
Jakmile zapadlo Slunce vydala jsem se nejprve na lov a pak na další cestu. Přes den jsem pozorovala trasu Slunce a rozhodla jsem se vydat na severovýchod. Jestli je to v Evropě stejné, bude tam více oblačno a já bych mohla trávit dny neskrytá. Velmi mě lákala hra na člověka. Po té plavbě jsem si byla svým ovládáním docela jistá. A kdybych s tím měla problém, vždycky bych mohla odejít. Utéct znovu ke své samotě. Ale byla jsem sama tak dlouho a má touha po společnosti rostla. Ovšem, nejdřív se musím dostat někam, kde mi budou lidé rozumět. Jinou řeč než angličtinu jsem neovládala. Tenhle svůj výlet jsem moc nedomyslela.
Celou noc jsem běžela a krajina se kolem mě měnila. Stejně tak vzduch přestával být tak horký. Doufala jsem že se moje předpoklady vyplní a budu moci cestovat i ve dne. Prosedět celý další den na stromě se mi opravdu nechtělo.
Letěla jsem krajinou a najednou ucítila vůni jiného upíra. Opravdu skvělé. Nebyla jsem ještě na takové setkání připravená. Jeho pach se ke mně rychle blížil. Rozhodla jsem se čelit střetnutí s ním. Nic moc jiného mi vlastně ani nezbývalo. Zastavila jsem se a snažila se uklidnit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to bude v pořádku. A pak jsem si uvědomila, že pokud ne, nečeká mě nic horšího než zničení. A to by zase tak strašné nebylo. No vlastně, bylo to docela lákavé. Vždyť kolikrát jsem se snažila vymyslet způsob jakým se sprovodit ze světa. Kdysi jsem uvažovala i o sebeupálení. Ale to jsem si neuměla ve skutečnosti představit, nedokázala bych to. Fajn, uvidíme, jak mé setkání dopadne. Ať tak či tak.
Objevila se přede mnou nádherná žena. Byla asi stejně vysoká jako já a její postava byla dokonalá. Zářivě plavé vlasy se jí vlnily až pod pas. Její pokožka byla pod svitem hvězd stříbřitá. A její obličej! Mohla bych se na ni dívat celý den. Tahle jsem si přestavovala pohanskou bohyni. Krásnější bytost jsem nikdy dříve nespatřila. Její rubínové oči si mě zvědavě měřily. Promluvila první. Jazyk, který používala, zněl zpěvně a tak nějak elegantně, ale já mu samozřejmě nerozuměla. Vzdychla jsem.
,,Nerozumím ti ani slovo, jsem tak hloupá! Proč mě jenom nenapadlo, že se v Evropě mluví jinak než anglicky…” zoufala jsem si a nevěděla, co dál. Ona se k mému překvapení rozesmála a promluvila na mě mou mateřštinou.
,,Tvůj jazyk náhodou znám. Jmenuji se Sasha. Kdopak jsi ty?” přívětivě se na mě usmívala a opravdu nevypadala ani trošku nepřátelsky.
,,Deidre, “ představila jsem se. ,,A ty jsi kromě mého stvořitele jediná našeho druhu, kterou jsem potkala.” Zvědavě si mě prohlížela.
,,Jsi upírka, tím jsem si naprosto jistá, ale jak je možné, že tvé oči jsou zlaté? Já jsem stará již skoro tisíc let, upírů jsem za tu dobu potkala spousty, ale všichni měli oči barvy krve. Takové, jako máš ty, jsem nikdy za celou svou existenci neviděla. Nechápu to. “
Rozhodla jsem se být k ní upřímná. Nezdálo se, že by mi chtěla ublížit. A popravdě, byl to úžasný pocit s někým mluvit.
,,Já taky ne. Nevím čím to je, ale docela se mi to líbí. Nejsem tak nápadná. “ Opatrně jsem se na ní usmála a pokrčila rameny.

 

Cesta lodí se mi stala noční můrou. Dva týdny předcházející plavbě jsem lovila a krmila se více než kdy předtím, dokonce mnohem víc než před mým prvním setkáním s lidmi. Jako černý pasažér jsem se plavila na obchodní lodi vezoucí suroviny z Nového Světa do Evropy. Loď byla obrovská a kromě mě na ní bylo jen sedm námořníků, před kterými se nebylo těžké skrývat. První dny plavby mě jejich krev vůbec nelákala, ovšem postupem času jsem si ji uvědomovala čím dál palčivěji a oheň v mém krku nabíral na síle. Často jsem slýchala námořníky divit se, kam zmizely všechny krsy. Ač to bylo nechutné, krysy jsem vypila do jedné. Moje sebeovládání pomalu bralo za své, zoufale jsem si však přála nestát se opět vraždící stvůrou. A pak, když už jsem byla skoro šílená žízní, jeden z námořníků vyprávěl druhému, jak se těší do nějakého bordelu na pevnině - ještě štěstí, že do tří dnů zakotvíme u břehu. V tom okamžiku jsem se rozhodla. Ukradla jsem mapu s plánem plavby a prozkoumala ji. Potom jsem na nic nečekala a skočila do vody. Plavala jsem na východ a moje rychlost byla mnohem vyšší než lodi. Ještě té samé noci jsem vystoupila na souš. Ač byla hluboká noc, cítila jsem jak se vzduch tetelí teplem. To jsem  však vnímala jen okrajově, musela jsem okamžitě lovit. Zhluboka jsem se nadechla a kromě té nejlahodnější vůně, vůně kterou jsem se snažila ignorovat, jsem cítila i jiné tvory. Rychle jsem se rozběhla tím směrem a během okamžiku ukojila svou žízeň stádem ovcí. Konečně jsem se mohla uvolnit a radovat se. Dokázala jsem to! Jsem v Evropě.

 

 

Prohlížela jsem si krajinu kolem sebe. Byla úplně jiná než doma. Půda tu byla suchá, zeleně málo a nepoznávala jsem ani hvězdy na obloze. Zářily velmi jasně, nikde ani stopy po mracích. Okamžitě jsem si uvědomila, že tohle bude problém. Moje pokožka na slunci zářila a to by lidé neměli vidět. Nezbude mi nic jiného než se přes den skrývat a cestovat jen v noci. Jaká škoda, ale co se dalo dělat. Nebyla jsem si tady jistá odhadem času, vydala jsem se proto opět na cestu. Musela jsem si do svítání najít úkryt, kde přečkám den. Běžela jsem hluboko do lesa a užívala si tu volnost pohybu. Své upírství jsem nenáviděla, ale rychlost - tu jsem zbožňovala. Nenašla jsem žádnou jeskyni a východ slunce se nezadržitelně blížil. Nenapadlo mě nic lepšího než vylézt na strom a skrýt se ve větvích. Alespoň budu mít rozhled.

 

Během následujícího dne jsem viděla a slyšela pár lidí. Mluvili mě neznámou řečí, takže jsem nedoplavala do Irska, ale někam úplně jinam. Vážně perfektní. To mi docela zkazilo náladu. Jsem v naprosto neznámé zemi, neznám místní řeč, přes den tu praží Slunce - obloha byla stále prostá mraku, nemám ani tušení, jak se dostat dál… Začala jsem si vyčítat, že jsem nezůstala doma a pustila se do tohoto dobrodružství. Jenže představa další cesty lodí, mě naprosto odpuzovala. Pak jsem si ale vzpomněla, proč tu jsem. Proč tohle podstupuji. Nehledám štěstí, jen smysl mé věčné existence. Způsob jak alespoň částečně vyvážit ta zvěrstva, která jsem páchala s Ardenem. Při vzpomínce na Ardena jsem si uvědomila, že tady v Evropě bude jistě upírů víc. Nejspíš na nějaké narazím. Váhala jsem jestli je to dobře, nebo špatně. Ale třeba potkám i další svého druhu, kteří mají úctu k lidskému životu.

 

Jakmile zapadlo Slunce vydala jsem se nejprve na lov a pak na další cestu. Přes den jsem pozorovala trasu Slunce a rozhodla jsem se vydat na severovýchod. Jestli je to v Evropě stejné, bude tam více oblačno a já bych mohla trávit dny neskrytá. Velmi mě lákala hra na člověka. Po té plavbě jsem si byla svým ovládáním docela jistá. A kdybych s tím měla problém, vždycky bych mohla odejít. Utéct znovu ke své samotě. Ale byla jsem sama tak dlouho a má touha po společnosti rostla. Ovšem, nejdřív se musím dostat někam, kde mi budou lidé rozumět. Jinou řeč než angličtinu jsem neovládala. Tenhle svůj výlet jsem moc nedomyslela.

 

Celou noc jsem běžela a krajina se kolem mě měnila. Stejně tak vzduch přestával být tak horký. Doufala jsem že se moje předpoklady vyplní a budu moci cestovat i ve dne. Prosedět celý další den na stromě se mi opravdu nechtělo.

 

Letěla jsem krajinou a najednou ucítila vůni jiného upíra. Opravdu skvělé. Nebyla jsem ještě na takové setkání připravená. Jeho pach se ke mně rychle blížil. Rozhodla jsem se čelit střetnutí s ním. Nic moc jiného mi vlastně ani nezbývalo. Zastavila jsem se a snažila se uklidnit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to bude v pořádku. A pak jsem si uvědomila, že pokud ne, nečeká mě nic horšího než zničení. A to by zase tak strašné nebylo. No vlastně, bylo to docela lákavé. Vždyť kolikrát jsem se snažila vymyslet způsob jakým se sprovodit ze světa. Kdysi jsem uvažovala i o sebeupálení. Ale to jsem si neuměla ve skutečnosti představit, nedokázala bych to. Fajn, uvidíme, jak mé setkání dopadne. Ať tak či tak.

 

Objevila se přede mnou nádherná žena. Byla asi stejně vysoká jako já a její postava byla dokonalá. Zářivě plavé vlasy se jí vlnily až pod pas. Její pokožka byla pod svitem hvězd stříbřitá. A její obličej! Mohla bych se na ni dívat celý den. Tahle jsem si přestavovala pohanskou bohyni. Krásnější bytost jsem nikdy dříve nespatřila. Její rubínové oči si mě zvědavě měřily. Obě jsem stály bez pohnutí a zkoumaly tu druhou. Přestala jsem vnímat čas. Mohlo uběhnout pár sekund, ale také klidně několik hodin. Promluvila první. Jazyk, který používala, zněl zpěvně a tak nějak elegantně, ale já mu samozřejmě nerozuměla. Vzdychla jsem.

 

,,Nerozumím ti ani slovo, jsem tak hloupá! Proč mě jenom nenapadlo, že se v Evropě mluví jinak než anglicky…” zoufala jsem si a nevěděla, co dál. Ona se k mému překvapení rozesmála a promluvila na mě mou mateřštinou.

,,Tvůj jazyk náhodou znám. Jmenuji se Sasha. Kdopak jsi ty?” přívětivě se na mě usmívala a opravdu nevypadala ani trošku nepřátelsky.

,,Deidre,“ představila jsem se. ,,A ty jsi kromě mého stvořitele jediná našeho druhu, kterou jsem potkala.” Zvědavě si mě prohlížela.

,,Jsi upírka, tím jsem si naprosto jistá, ale jak je možné, že tvé oči jsou zlaté? Já jsem stará již skoro tisíc let, upírů jsem za tu dobu potkala spousty, ale všichni měli oči barvy krve. Takové, jako máš ty, jsem nikdy za celou svou existenci neviděla. Nechápu to.“

Tedy, tisíc let. Věděla jsem, že nestárneme, a pokud se navzájem nezničíme, jsme nesmrtelní. Ale stále jsem si to neuměla úplně představit. Tisíc let! Rozhodla jsem se být k ní upřímná. Nezdálo se, že by mi chtěla ublížit. A popravdě, byl to úžasný pocit s někým mluvit.

,,Já taky ne. Nevím čím to je, ale docela se mi to líbí. Nejsem tak nápadná.“ Opatrně jsem se na ní usmála a pokrčila rameny.Ještě chvíli si mě měřila pohledem a stočila svůj překrásný obličej k obloze.

,,Za chvíli bude svítat, měly bychom jít. Jestli chceš, pojď se mnou. Nedaleko mám sídlo. Seznámím tě se svými dcerami,” zase se zasmála. ,,Budou vyvádět, když jim přivedu takovou konkurenci.“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším - ona má dcery. To ale přece není možné! Upíři se rozmnožují kousnutím, ne přirozeným způsobem. To nešlo…

,,Ty máš dcery? Ale to přeci není možné. Já…  jako člověk jsem měla synka, ale ty jsi říkala, že jsi skoro tisíc let stará… nerozumím tomu.” Sasha mě vzala za ruku a pobídla mě k běhu. Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem si téměř nevšimla Slunce vycházejícího na obzoru. Než se první paprsky dotkly naší pokožky, stály jsme před jejím sídlem. Byl to vlastně malý zámek, nikdy dříve jsem podobnou stavbu neviděla. Neměla jsem možnost kochat se tím pohledem. Sasha mě táhla dovnitř do nádherné síně.

,,Žije tu s námi i pár lidí, nevědí, co jsme zač. Nepoznám na tobě jestli máš žízeň, ale prosím pokus se jim odolat. Nikdy se nepřibližují k našim soukromým komnatám. Většinu času se zdržují venku. Potřebujeme je tu, abychom byly nenápadné. Myslíš, že je dokážeš nezabít?” Mluvila tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já. Došly jsem až do rozlehlé místnosti s krbem, několika lenoškami a obrovskou knihovnou. To, co jsem tady viděla, jsem si dříve neuměla ani představit. Konečně jsem byla schopná Sashu naplno vnímat a odpovědět jí.

,,Jsem si naprosto jistá, že nikomu neublížím. Já lidi nelovím. Ale prosím vysvětli mi, jak je možné, že máš děti?” Sasha se na mě dívala, jako by mi narostla druhá hlava. Spadla jí brada. Ale i takhle překvapená vypadala naprosto kouzelně.

,,Ty nelovíš lidi?! Neživíš se jejich krví? To přeci nejde… lidská krev nám dává sílu. Je to jediná možná potrava pro náš druh.” Teď jsem se smála já.

,,Není, zvířecí krev sice nechutná tak dobře, ale stačí. Vážně už se jí živím několik let a nikdy…” Nestihla jsem dopovědět. Do pokoje vešly další tři upírky. Jedna z nich tiše, ale velmi temně zavrčela mým směrem. Sasha se vzpamatovala ze šoku, sykla na ní a řekla něco řečí, které jsem nerozuměla.

,,Deidre, tohle jsou mé dcery. Tanya, Irina a Kate…”

 

3. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Denalijští - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!