Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Denalijští - 1. kapitola

2.volterravamp-Stopy

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Denalijští - 1. kapitolaMoc děkuju za komentáře k prologu. Přidávám první kapitolku a doufám, že se bude taky líbit. Ještě neprozradím, kdo Deidre je, to až příště :-)

17.12.2009 (12:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1039×

kapitola první



Vrátit se domů. Jediná myšlenka, která dávala mé existenci smysl. Důvod neustálého vnitřního boje, jenž jsem zatím vyhrávala a odříkala si lidskou krev . Toulala jsem se lesy a osídleným místům se zdaleka vyhýbala. Kdykoliv jsem ucítila tu lákavou vůni, otočila jsem se a prchala co nejdál. Poměrně brzy jsem si uvědomila, že pro mne bude nejjednodušší usadit se v nějaké nehostinné oblasti, kde bude minimální nebezpečí, že narazím na člověka. Vydala jsem se směrem na sever, do chladných končin. Po týdenní cestě, během níž jsem nepotkala ani necílila žádnou lidskou bytost, jsem dorazila k majestátní hoře. Na první pohled mi učarovala. Na jejím vrcholku se ve slunečním světle leskl sníh, zatímco úpatí se zelenalo vzrostlými stromy. Nádherné a ideální místo pro mé působení. Stále jsem zoufale toužila po domově, být opět obyčejným člověkem, mít zpět svou rodinu… Tyhle myšlenky jsem si však zakázala. Věděla jsem, že stále nejsem dostatečně silná, abych odolala tomu sladkému vábení.



Pom alu jsem objevovala svůj nový domov. Procházela jsem se po okolí, lezla po hoře, lovila zvířata, která jsem do té doby nikdy neviděla. Občas jsem vyrazila na průzkum dál na sever. Vždy jsem se pak vracela na malou louku uprostřed lesů na úpatí hory. Celý svůj lidský život jsem byla zvyklá tvrdě pracovat, usínat únavou s dotknutím se hlavou polštáře. Nyní jsem unaven á nebyla nikdy, spát jsem nemohla a měla tolik volného času, že jsem nevěděla, co s ním. Často jsem jen tak ležela na mé louce a pozorovala oblohu. S nečinností však přicházely vzpomínky a těm jsem se snažila ubránit. Nechtěla jsem myslet na svůj dřívější život, který jsem nenávratně ztratila, ani na tu spoustu životů, které jsem bezcitně vzala a zničila. Musela jsem se nějak zaměstnat, najít si práci, činnost, která mě zabaví a nedovolí mi přemýšlet. Jenže, co by se tady dalo dělat? Dříve jsem nenáviděla čtení. Připadalo mi jako nenasytný žrout času, který bych mohla strávit mnohem užitečněji. Co bych teď dala za jakoukoliv knihu! Získání knihy by znamenalo nutný kontakt s lidmi, což mě děsilo. Snažila jsem si uvědomit, jak dlouho už se lidem vyhýbám. Kolik času uplynulo od doby, kdy jsem naposledy zabíjela? Čas pro mě dávno ztratil význam. Okrajově jsem si uvědomovala střídání dne a noci, ale jen proto, že v noci, pokud nebylo zataženo, byly vidět hvězdy. A to bylo jen zcela výjimečně.


Koupala jsem se v malém jezírku nedaleko mé hory. Plavaní se stalo mou nejmilejší činností. Občas jsem měla pocit, že voda dokáže odplavit všechny mé hříchy a já z ní vyjdu očištěná. Nikdy se to samozřejmě nestalo, ale koupání mě stejně uklidňovalo. Zrovna jsem si oplachovala obličej, když vysvitlo slunce a já uviděla svůj odraz na vodní hladině. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Byla jsem mnohem krásnější, než jsem si pamatovala. Dlouhé černé vlasy mi spadaly až do pasu a jejich barva vytvářela nádherný kontrast s mou bledou pokožkou. Můj obličej byl dokonale symetrický, zmizela dokonce jizva na čele, kterou jsem měla od pádu v dětství. Nejvíce mě však šokovaly moje oči. Od Ardena jsem věděla, že každý upír má oči barvy krve. On sám takové měl a lidé podle nich mohli poznat náš druh. Předpokládala jsem, že i moje oči jsou rudé a děsivé, ale měly překrásnou zlatou barvu. Tohle zjištění mě udělalo šťastnou. Byla jsem blíž návratu domů. Nikoho pohled na mě nemohl vyděsit, nikdo nemohl poznat, co jsem. Usmála jsem se na svůj odraz a rozhodla se, že se zkusím postavit kontaktu s lidmi.


Rozloučila jsem se s loukou i horou a vydala se na jih. Byla jsem velmi opatrná a každou chvíli zkoušela, jestli neucítím člověka. Lovila jsem víc než kdykoliv jindy v naději, že dostatečně sytá zvířecí krví odolám té lidské. Po několika dnech cesty jsem narazila na stopu karavany. Nic jsem necítila, ale na zemi byly vidět stopy kol. Obezřetně a napjatě jsem sledovala stopu, dokud jsem nepoznala tu nejlíbeznější vůni. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli svůj pokus o setkání nevzdám. Zvítězila však má zvědavost. Zadržela jsem dech a proběhla kolem utábořené karavany. Nikdo z lidí mě nezpozoroval. Až při pohledu na ně mi došlo, že nemám oblečení. Z bezpečné vzdálenosti jsem obhlédla tábor a všimla si oblečení na jednom z vozů. Proběhla jsem kolem něj a pár kusů sebrala. Zastavila jsem se až hluboko v lese a zhroutila se na zem. Konečně jsem se nadechla. Oblečení v mých rukou lákavě vonělo, ale nic mě netáhlo zpět do tábora. S úlevou jsem opět vydechla a prohlédla si svůj úlovek. Ukradla jsem dvoje prosté ženské šaty a pánskou košili. Opatrně, abych šaty nepoškodila, jsem se oblékla. Bylo velmi zvláštní nebýt nahá. Šaty mi naštěstí docela padly. Procházela jsem lesem směrem od karavany a zvykala si na vůni vycházející z toho oblečení. Pomalu ve mně narůstalo přesvědčení, že jsem překonala nezvladatelnou touhu po lidské krvi.


Šla jsem dál směrem k mému lidskému domovu a modlila se, abych už nikomu neublížila. Abych zvládla svou žízeň a nikoho nezabila. Přemýšlela jsem o svém manželovi a synkovi a nedávala dostatečný pozor, kam jdu. Zastavil mě až pohled na vesnici kousek přede mnou. Kdyby mé srdce ještě bilo, zděšeně by mi teď tlouklo. Přímo přede mnou byl muž a šípal dřevo. Než jsem se vzpamatovala, zpozoroval mě.
,,Ztratila ses, krasotinko?” promluvil na mě. Rozhodla jsem se neutéct a zkusit s ním mluvit.
,,Neztratila, jsem na cestě domů,” odpověděla jsem a zkoumala své reakce. Krk mě pálil, ale nepociťovala jsem potřebu napít se mužovy krve.
,,Takhle samotinká by ses neměla toulat. Někdo by ti mohl ublížit. Takové kráse jako je ta tvá se těžko odolává.“ Přistoupil až ke mně a přejel mi dlaní po ruce. Pálení bylo silnější, ale stále jsem se ovládala.
,,Umím se o sebe postarat, nemusíš mít starost,“ usmála jsem se na něj. Pohladil mě po tváři a úsměv mi opětoval.
,,Hm, tomu se mi nechce věřit. Rád tě ochráním…“ Rukou mi šmátral po zádech a jeho srdce začalo bít rychleji. Najednou mi došlo, o co se snaží. Poměrně opatrně jsem ho odstrčila  a utekla. Nezáleželo mi na tom, co si bude myslet. Už nikdy se s ním nesetkám a nepředstavuje pro mě žádné nebezpečí. Doběhla jsem hluboko do lesa a roztančila se štěstím.
,,Dokážu to. Dokážu!” volala jsem. Poprvé od své proměny jsem byla opravdu šťastná.


Samotnou mě překvapilo, jak snadno jsem našla cestu domů. Setkání s Alanem jsem se bála a zároveň se na něj neuvěřitelně těšila. Došla jsem na okraj lesa a viděla náš statek. Zaplavil mě pocit štěstí a zadostiučinění, že mé odříkání se vyplatilo. Ze stavení vyšel mladý muž. Byla jsem tak daleko, že mě nemohl vidět, ale já si ho prohlížela bez obtíží. Byl velmi pohledný a vzdáleně podobný Alanovi. Jeho věk jsem odhadovala tak na pětadvacet let. Ze stavení za ním vyšla žena. Otočil se k ní, vzal jí do náručí a roztočil se s ní.
,,Frede, pusť mě. Tohle myslím miminku neprospěje,“ smála se ta dívka.
Fred? Zírala jsem na mladíka neschopná pohybu. Tenhle dospělý muž přece nemůže být můj syn! Někde uvnitř  sebe jsem ale věděla, že je to pravda. Tohle poznání mě opět porazilo na kolena. Byla jsem pryč tak dlouho, že můj syn dospěl a oženil se. Budu babička… Připadalo mi to úplně neskutečné. Do mého zorného pole se dostala ta dívka, moje snacha. Nesla kytičku a šla na loučku kousek ode mě. Rychle jsem vyšplhala do koruny stromu a odtamtud ji pozorovala. Poklekla před dva prosté dřevěné kříže a kvítí k nim položila.


,,Mrzí mě, že jsem vás nepoznala. Chtěla bych aby mé děťátko mělo prarodiče. Fred o vás pořád tak krásně mluví.“ Pronesla ještě tichou motlitbu a pokřižovala se.
,,Jsem si jistá, že jste spolu v nebi a díváte se na nás.“ Pomalu vstala, očistila si sukni a vydala se zpátky k domu, kde Fredie přebíral jablka. Viděla jsem, jak se jeho obličej rozzářil, když se k němu dívka vrátila. Políbil jí a s láskou a něhou jí pohladil po vzdouvajícím se bříšku.


Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla bez jediného pohnutí. Hlavou mi vířila spousta myšlenek, ale nebyla jsem schopná je zachytit. Uvědomovala jsem si, že Alan je mrtvý a pohřbený a vedle něj je prázdný hrob, kde bych měla ležet já. Spalovala mě touha ležet pod zemí s Alanem, být opravdu úplně mrtvá. Alanova duše je jistě v nebi, jak to řekla ta dívka, ale moje duše patří peklu. Najednou jsem věděla, že se svým milovaným manželem se nikdy nesetkám. Dívala jsem se na statek, kde jsem prožila svůj lidský život a zaplavovala mě šílená bolest. Tohle bylo tisíckrát horší než přeměna. Uvědomila jsem si, že musím pryč. Co nejdál odsud. Tuhle bolest bych déle nesnesla. Rozhodla jsem se okamžitě - vydám se do Evropy. Teď když jsem věděla, že Alan zemřel a Fredie je šťastný, musela jsem se pokusit vyrovnat se s tím, co jsem. Najít nový význam mé nesmrtelné existence…


2. kapitola

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Denalijští - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře