Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 1. Nový začátek

Déjà vu - 1. Nový začátekBelle A-veque je sedmnáct let a při těžké autonehodě upadla do komatu. Má těžkou amnézii a svůj dosavadní život si nepamatuje. Jen okrajově ji vyplývají vzpomínky, které nemůžou být její. Vážně nejsou její? A jestli ne, tak čí ? Co se s ní stalo? A kam ji její srdce zavede? Je to první kapitola mojí povídky, snad se bude líbit. Prosím o komentář, ať vím jestli mám pokračovat.

Prolog:

Prstem jsem přejela po stránce a písmenko jedno po jednom zmizelo. Okamžitě jsem knihu zavřela a podívala se na nadpis. Nechtěla jsem, ale nešlo to zastavit. Moje ruka se natáhla k prvnímu písmenu názvu knížky. Pod mým dotekem zmizelo i poslední písmenko a přede mnou ležela už ne kniha, ale pouhá halda papíru pustější než nejodlehlejší místo vesmíru. A do srdce mě píchl osten nicoty.

 

1. kapitola – Nový začátek

Je to divný pocit, když se nemáte, kam otočit. Nic za mnou nebylo a to ani stín, stín mé minulosti. Chtělo se mi létat, nic mně netáhlo k zemi. No téměř nic, jen jakoby část mé osobnosti někam nezávratně zmizela a táhla mě zpět k sobě. Nechtěla jsem otevřít oči. Bála jsem se světa okolo. Jenže ono nelze všechno odkládat do nekonečna.

Zvedla jsem oční víčka, byla neskutečně ztěžklá. Ach to světlo, bylo všude okolo. Jeho intezivita mě bodla a já se neubránila a párkrát dlouze zamrkala. Slyšela jsem hlas, jak vzrušeně volá mé jméno, ale moc jsem jej nevnímala. S přimhouřenými očima jsem se snažila prohlédnout místo, kde jsem byla. Stěny byly bílé, na zdech žádné obrazy, ve vzduchu byla cítit dezinfekce, vedle postele, na které jsem ležela, stál noční stolek a na něm bílá kytička kopretin a v neposlední řadě vedle postele byla i židle a v ní žena, starostlivě se na mě dívala. Neustále dokola opakovala: „Bello, Bellinko slyšíš mě? Zlatíčko moje, to jsem já, máma.“

Chtěla jsem promluvit, utěšit ji, ale nešlo to. V krku jsem měla nějakou hadičku.

„Bello nemluv, nenamáhej se, ach Bello. Za chvíli přijde doktor.“

Když už jsem nemohla mluvit, chtěla jsem se alespoň posadit. Ale když žena zpozorovala můj pokus, hřejivě se na mě usmála, avšak pohledem jasně naznačila, ať se neopovažuji ani hnout. Co mi zbývalo? Rezignovaně jsem vzdala všechny další pokusy.

Cvakla klika a dveřmi stoupil muž v bílém plášti s vítězným úsměvem na rtech. Vypadl jako doktor a vlastně mi to tu všechno silně připomínalo nemocnici, pach, barvy… Tak to není dobré. Muž zkušeně přistoupil ke mně a představil se: „Dobrý den, jsem doktor Dert. Ležte prosím klidně, za chvíli budete moc volně dýchat. “

Zkušeně mi vytáhl hadičku z krku a já zalapala po dechu. 
„Bello, zlatíčko, jak já jsem ráda, že ses probrala.“

Ale já jsem jenom zmateně hleděla kolem sebe a snažila se nalézt něco povědomého. Teď dokonce i doktorovi zmizela část jeho úsměvu a nahradila ji starost. Žena se otočila na doktora a s podtónem hysterie se zeptala:

„Co s ní je?“

„Slečno A-veque, jak vám je? Bolí vás něco?“ promluvil na mě.

„Ani ne, jenom trochu hlava.“

„A kolik vidíte prstů?“ natáhl ke mně ruku.

„Tři,“ odpověděla jsem bez zaváhání.

Z kapsy něco vytáhl a posvítil mi do očí, okamžitě jsem je zavřela.

„Z fyzického hlediska vypadá v pořádku, ale…“ A opět ke mně se otočil.

„Co jsi pamatujete jako poslední?“

Co jsi pamatuji jako poslední? Nic, vůbec nic. Žádný stín minulosti.

„Nic.“

Bylo vidět jak mu ztuhl úsměv na rtech, tak to nečekal.

„Vůbec nic?“ zeptal se nedoufajíc dobré odpovědi.

„Ano, vůbec nic.“

Opět se otočil k ženě a s trápeným výrazem jí odpověděl na její otázku.

„Vypadá to na těžkou amnézii, bude muset podstoupit pár testů.“

„Bello, zlatíčko pamatuješ si na mě, jsem tvoje máma.“

Moc jsem chtěla říct Ano mami, to víš, že vím, kdo jsi. nebo tak něco podobně, ale nemohla jsem. Připadala mi víc cizí než ten pokoj, ve kterém jsem byla. Stále čekala na mou odpověď. S očima otočenými do peřin, jsem přiznala pravdu.

„Promiň, ne nepamatuji.“

„Zlato neomlouvej se mi, to nic. To bude v pořádku.“ A po očku koukla na doktora, jestli v to může vůbec doufat.

„Kdy si ji můžu vzít domů?“

„Nejdřív pozítří, musíme si ji tu nechat na pozorování, bylo by dobré, kdyby jste ji dovezla její věci.“

„Bello chceš abych tu zůstala nebo abych ti dovezla tvoje věci?“

Nechtěla jsem se jí dotknou, ale potřebovala jsem být chvíli sama.

„Ty věci, prosím.“

Láskyplně se na mě usmála, vzala si tašku a zamířila ke dveřím.

„Zanedlouho budu zpátky, miluji tě Bello.“ A s těmi slovy zmizela za dveřmi.

Měla jsem spoustu otázek a pár i na doktora.

„Chcete něco nebo vás mám nechat o samotě?“

„Jestli by to nevadilo, mám pár otázek.“

„Samozřejmě že ne, co by jste si přála vědět.“

„Co se mi stalo? Proč jsem v nemocnici a nepoznám vlastní matku?“

Zdálo se, že se mu do toho moc nechce, ale věděl, že mám na to právo.

„Měla jste před čtyřmi měsíci velmi škaredou autonehodu, když vás přivezli, nebylo jasné, jestli přežijete,“ udělal chvíli pomlku a zkoumal mě pohledem, jestli může pokračovat. Snažila jsem se zůstat v klid. Asi to zabralo.

„Báli jsme se, jestli váš mozek vůbec bude schopný normálně pracovat. A…“ zasekl se. Netrpělivě jsem čekala.

„A ohledně vaší paměti, ta se u tak závažného poškození, nemusí nikdy vrátit.“

No tohle byla teda informace, to vážně není dobré.

„A je nějaká naděje?“

„Samozřejmě že je, ale …“ Ani to nemusel doříct, bylo mi to jasné. Naděje vždy, ale tahle se blížila téměř k nule.

„Mohli bychom vás však poslat ke specialistovi, v tomhle oboru je jeden velmi dobrý, Dr. Cullen.“

Čekala jsem hodně věcí, to, že se mi paměť možná nikdy nevrátí, byl šok. Ale to, že mě pouhé jméno Cullen tak vyvede z míry, jsem opravdu nečekala.

„Kdo je Dr. Cullen?“

„Je to nejlepší specialista ve svém oboru a zabývá se případy, podobným tomu vašemu.“

Asi mě to mělo zajímat, ale o to jsem vůbec nestála. Chtěla jsem vědět, co je to za člověka. Proč mě to jméno, tak přitahuje.

* *** *

Uplynulo pár dní a já mohla konečně domů. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už nemusím ležet v posteli a celý den koukat do bílých zdí. Jenže na druhou stranu nemocniční pokoj byl jediné místo, které jsem znala.

Za těch pár dní se mi podařilo zjistit několik zásadních informací ohledně mojí osoby. Jmenovala jsem se Bella A-veque, teda moje celé jméno bylo Isabella A-veque Portini, jenže na mě to bylo moc dlouhé. Moje druhé jméno Portini jsem nosila po otci, ale ten se u té autonehody zabil. Asi jsem měla být kvůli tomu přinejmenším smutná, avšak já nic necítila. Žádný smutek nad úmrtím tak blízkého člověka. Teď pro mě nic neznamenal. Ani špetka lítosti. Připadala jsem si bezcitná. Toužila jsem si vzpomenout na něco z minulosti. Jakoukoliv maličkost.

Jo a měla jsem sestru, na ni jsem se těšila nejvíc. Jako bych do teď byla jedináčkem. Jmenovala se Jane a byla víc než mojí sestrou, byla mým dvojčetem. Taky jsem se těšila do školy, na spolužáky. Jen jsem měla starost, jak budou reagovat na moji ztrátu paměti. Avšak to mělo čas, byly prázdniny.

Žily jsme na slunném pobřeží Floridy, v malém domku. Měla jsem vlastní pokoj a chodila do školy asi dva bloky odsud.

Věci jsem měla složené v baťůžku na posteli a čekala na mamku a sestru. Dívala jsem se před sebe a loučila se s okolními bílými zdmi. Právě když jsem se zvedla z postele, otevřely se dveře a zpod nich vykoukla dívka. Oči jí zářily a hned se ke mně rozeběhla a vrhla se mi okolo krku. Jane, blesklo mi hlavou. Pár minut se mě snažila drtit ve svém obětí a nakonec mě pustila. Byla o něco nižší než já, měla světlé blond vlasy a zářivě modré oči. Stála tak půl metru přede mnou a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ahoj sestřičko, jak já jsem ráda, že už nebudu na mamku sama. To bys ani věřila, co mi prováděla. Furt za mnou běhala, dokonce mi dělala i svačinu do školy,“ vyhrkla.

Jen jsem se na ni usmívala, představovala jsem si ji různě, ale ona předčila moje očekávání. Byla k nezastavení.

„Všichni ze školy se na tebe ptají a nemám teď od koho opisovat.“ Při tom se šibalsky usmála. Ale ihned pokračovala dál. „Promiň,“ udělala psí oči. „Já ti nedala ještě možnost promluvit, jak ti je?“

„No nic si nepamatuji, ale jinak to není špatné,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Neboj paměť se ti určitě vrátí a já tě mám ráda, i kdyby ne.“ A znovu skončila omotaná kolem mého krku.

„Mamka čeká venku u auta, půjdeme?“

Jenom jsem přikývla. Vzala můj batůžek do jedné ruky, v druhé svírala tu mou. Vyšly jsme z pokoje, z nemocnice a pak zamířily k autu. Čekala u něj mamka a taktéž jsem se dočkala vřelého přivítání.

Po krátké jízdě jsme dorazily k našemu domu.

Vystoupila jsem z auta, v plících cítila svěží vzduch. Otočila jsem se směrem k silnici a kolem mě projelo stříbrné Volvo?…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 1. Nový začátek:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!