Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 17. kapitola

19.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1697×

Ležela jsem v posteli a brečela do polštáře. Ten den se mi zhroutil celý svět. Myslela jsem, že nejhorší to bylo na Díkůvzdání, ale tohle bylo ještě horší. Možná, že za to mohly všechny ty události, co se kolem staly. Toho večera se však mělo vše záhadně zpravit.

„Kate?“

Ovál mě jemný vánek a za zády jsem uslyšela známý hlas. Otočila jsem se a setřela si slzy z očí.

„Edwarde? Co tu děláš?“ nechápala jsem.

„Byla chyba tě opustit,“ sedl si na postel vedle mě a pohladil mě po vlasech.

„Takže, co teď bude?“ popotáhla jsem a posadila se vedle Edwarda. Podíval se na mě a odhrnul mi vlasy z obličeje.

„Teď už bude všechno jen dobrý,“ pousmál se a políbil mě.

„Ano?“ Byla jsem ze všeho tak zmatená.

„Miluju tě, Katherine Dwyerová,“ pousmál se na mě, a to mi stačilo k tomu, abych tomu všemu uvěřila. Objala jsem ho tak pevně, jak jsem jen uměla.

„Já tebe taky, Edwarde Cullene,“ uchechtla jsem se a zabořila nos do jeho krku. Byla jsem zas šťastná.

***

Dneska byl den D. Ne proto, že byl Silvestr. Ale Bella se měla konečně dočkat klidu. Byl pohřeb. Oficiální pohřeb. Díky matčině DNA, která se v několika částech shodovala, na pitevně odhalili, že kosti opravdu patřily Belle. Na dopise však nenašli žádné otisky, takže případ odložili. Asi byli všichni rádi, že byl případ alespoň částečně uzavřen. Sice se nikdy nedozví, co se Belle vlastně stalo, ale i moje mamka byla aspoň klidnější, že věděla, kde její sestra je.

Stála jsem u hrobu, kde byla odkryta jen nepatrná část. V ruce jsem držela urnu, kde byl Bellin popel. Ostatky se nechaly spálit. Údajně kvůli bakteriím.

V očích se mi leskly slzy. Bylo zvláštní, že jsem byla jediná, kdo věděl o tom všem víc než kdokoliv jiný okolo mě. Na pohřbu nechyběla samozřejmě moje máma a byl tam i Edward a všichni členové jeho rodiny. Nechyběl ani Jacob. Přišla i Marta a moji kamarádi ze školy a další úplně cizí lidi, kterých se příběh Isabelly Swanové nějak dotýkal. Většinou však jen z vyprávění. Byla jsem ráda, že konečně dostane svého klidu a bude vše zas jak má být. Uložila jsem urnu do místa, které bylo pro ni připraveno a hrobník toto místo následně zasypal připravenou hlínou.

Ten večer jsme viděli nádherný ohňostroj, který byl nejen na počest Belly, ale i na ukončení tohoto šíleného roku. Doufala jsem, že příští rok bude v lepším znamení. Jak jsem se jen mohla mýlit.

***

Byl srpen a já slavila své sedmnácté narozeniny. Konečně jsem byla stejně stará jako Edward. Tou dobou mě začala tížit myšlenka, jaké to bude za další roky. Edward bude pořád stejně mladý a já budu stárnout. Kladla jsem si spoustu otázek:

Budeme se muset častěji stěhovat?

Budu se muset vzdát možnosti vídat matku? Přeci bude divné, když mě bude čtyřicet a Edward bude stále vypadat jako můj syn.

Jak dlouho vůbec mohl takový vztah trvat?

Co když se jako stará ženská Edwardovi zhnusím a bude si chtít najít nějakou mladší.

Budeme spolu moci mít rodinu? Sice jsem zatím byla mladá, ale určitě jsem si jednou přála mít dceru nebo syna.

Takových otázek mě napadalo, ale neměla jsem na ně žádnou odpověď. A zrovna v těchto chvílích jsem byla vděčná za to, že mám možnost si skrývat myšlenky. Nechtěla jsem tím Edwarda zatěžovat. Náš vztah nám fungoval. Nebyla v něm chybička. Jacob se k Edwardovi choval jako k dávnému příteli, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak se navzájem nesnášeli. Nemohla jsem tohle pokazit mými pitomými otázkami.

Seděla jsem v pokoji na posteli v krásných modrých šatech nad kolena a přemýšlela. Venku na zahradě mamka připravovala velkou oslavu. Byly to mé první narozeniny tady a mamka chtěla, abych si je užila. Byli pozvaní moji přátelé ze školy, Jacob a samozřejmě i Edward se svojí rodinou. Všechno mělo být perfektní.

V pokoji se objevil jemný vánek a já se otočila k oknu. Stál tam v celé své kráse a jako vždy elegantně oblečený v bílé košili, kterou měl u krku rozepnutou. Usmála jsem se na něj a vstala z postele, abych ho objala. Zastavila jsem se pár kroků od něj. V obličeji měl smutný a bolestivý výraz. Věděla jsem, že se něco stalo. Ale nedokázala jsem identifikovat, co.

„Edwarde, co se děje?“ pohladila jsem ho po tváři. Přitiskl si mě pevně k tělu a líbnul mě do vlasů.

„Alice měla vizi,“ povzdechl si. „Tolik jsem věřil, že se to nestane.“

„Ale co se stalo. Jakou vizi?“ odtáhla jsem se a podívala se na Edwarda.

„Už jsem asi pochopil ty Belliny vize. Teda to, co ti promítala do snů. Ona nás celou dobu varovala. Tím pohřbem jsem ji od tebe odpojil, a to byla chyba. Možná, že chtěla ke svému otci, to nevylučuji. Ale minimálně byla poslem zpráv, které nám teď chybí,“ podíval se na mě. Vůbec jsem nic nechápala.

„Vysvětlíš mi teda, co se děje?“ dožadovala jsem se nějaké odpovědi.

„To proto ti pořád předhazovala všechny ty noční můry o její smrti. Chtěla, abys věděla, kdo ji tenkrát zabil. Chtěla, aby sis na něj dávala pozor, kdybys ho potkala. Tu předtuchu s tím autem. Bylo to upozornění, aby sis dávala pozor na to, že jsi jen křehký člověk a kdykoliv můžeš umřít,“ začal mi vysvětlovat.

„Někdo mě chce zabít?“ vyhrkla jsem.

„To ještě nevím,“ odmlčel se. Čekala jsem na jeho vyjádření. „Alice jen viděla, že se do Forks blíží James se svojí partou. Sleduje ho od doby, co zabil Bellu a donedávna byli spíše po Evropě. Ale jsou zpátky v Americe. A já se bojím, že až tě uvidí, bude tě chtít.“ Při posledních slovech se Edwardovi zachvěl hlas.

„Třeba se nic nestane. Třeba ho nebudu lákat. Třeba…“ nedořekla jsem.

„Třeba ne, ale třeba taky ano. Jsi jí neskutečně podobná a on si své oběti pamatuje. Chvíli mu bude divné, že žiješ, ale pak si uvědomí, že nejsi Bella a bude mít touhu to udělat znovu,“ přešel k oknu a zadíval se do dálky. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala.

„Ty mě ochráníš,“ pousmála jsem se. Z Edwarda vyšlo jen tiché zasténání.

***

Oslava se nesla v tom nejlepší duchu. Jen Edward se svojí rodinou byli trochu zaraženi. Jacob hned poznal, že se něco děje. Viděla jsem, jak si na chvíli vzal Edwarda stranou a něco si spolu povídali. Jacob se na mě díval celou dobu. Bylo jasné, co řešili. Já se nebála. Bella udělala chybu, že opustila Edwarda a odjela pryč z města. Já tu chybu neudělám. Vím, že mě Edward ochrání. Věřím mu.

„Kate? Můžeš na chvíli?“ zavolala na mě mamka ze dveří domu.

Odložila jsem skleničku s nealkoholickými bublinkami na stůl a vešla do domu. Mamka stála v obýváku a držela v ruce fotku.

„Myslím, že je asi čas, abys věděla, kdo je tvůj táta,“ pousmála se.

„Ano, to asi jo. Už od Vánoc,“ připomněla jsem mamce den, kdy mi to málem řekla, ale zrovna zazvonil Jacob.

„Ano, to je pravda,“ zasmála se. „Pak už nějak nebyla ta správná příležitost,“ povzdechla si a muchlala v ruce fotografii.

„Takže?“ pobídla jsem mamku. Ta ještě chvíli neochotně muchlala fotografii, ale pak mi ji podávala. Na chvíli se ještě zarazila.

„Chci, abys věděla, že tě z celého srdce miluji. Neublížila jsem ti tím úmyslně. Až zjistíš, kdo byl tvůj otec, pochopíš, proč to muselo zůstat v tajnosti. Prosím, nezlob se na mě,“ pousmála se a v očích se jí zaleskly slzy.

„Nebudu se zlobit. Taky tě miluju. Jsi moje máma,“ pousmála jsem se na ni a převzala si opatrně fotografii.

„Ta fotka je z první a zároveň poslední návštěvy u tvého otce. Je to jediná vaše společná fotka,“ setřela si slzu z oka.

Tak, teď se to dozvím. Největší tajemství mého života se konečně odhalí. Byla jsem nervózní. Viděla jsem, jak se mi ruka s fotkou klepe. Nadechla jsem se, abych se uklidnila a pak fotku otočila. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Nechápala jsem, koho vidím na fotografii, ale najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Všechno do sebe začalo zapadat. To, proč jsem Belle tak podobná. To, proč jsem měla pocit, že sem patřím. Já jsem dcera Charlieho Swana. Bella je moje teta a sestra zároveň.

Omdlela jsem.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 17. kapitola: