Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 9. kapitola

wallbyjanna


Déjà vu - 9. kapitolaDěkuji za všechny vaše komentíky:). A teď k tomuhle dílku. Je to druhá část Vysvětlování. Slibuju, že vám tu Itálii vysvětlím, ale dneska ještě ne. I přesto doufám, že se Vám dílek bude líbit:).
Zbývá už jen popřát příjemné čtení, elis.

Šokovaně jsem hleděla před sebe. Vztek, který se ve mně před chvíli nahromadit, záhadně vypršel. Najednou jsem si připadala jako panenka. Nejenže jsem se nemohla pohnout, ale ani mozek jsem nedokázala použít. Jen a jen jsem se koukala před sebe. V hlavě mi zmateně běhaly divné obrazy.

Nedokázala jsem si ani užít, že jsem v pořádku a hned mou mysl naplnily nové obavy. Obavy o něj.V podstatě jsem viděla tři siluety, třech mužů. Dva, co leželi na zemi, se začali zvedat a sršet nadávkami. Třetí se k nim přibližoval. Uvnitř se mi něco sevřelo, bála jsem se o něj. Bála jsem se o něj, daleko víc než o sebe, než o cokoliv jiného. Ale nebyla jsem si schopná představit, že by mu něco mohl ublížit. Jako by to bylo něco proti přírodě, proti neměnným zákonům. Pomalu se k nim blížil, jeho krok mi připomínal pohyby šelmy. Vypadali proti němu tak bezbranně. Ladným krokem se dostal až k nim. A křik nadávek ustal.

Nechápavě jsem na ně hleděla. On byl těsně u jednoho z nich. Chytnul ho za tričko a přitáhl si jej k sobě. Ten druhý se vzpamatoval a chtěl se na něj vrhnout. Zezadu se k němu řítil. Chtěla jsem křičet, ať si dává pozor. Ale z úst mi neunikl ani hlásek. Přistupoval k němu, už se chystal na něj zaútočit. Nemohla jsem dýchat. Situace nevypadala dobře, přímo hrozně.

Nezdálo se, že by si jej vůbec všiml. Avšak jedna jeho ruka se natáhla dozadu a narazila do těla toho muže. Překvapeně jsem hleděla, když ten muž odletěl a opět narazil do zdi. Ozvala se ohlušující rána. Nehybně ležel na zemi.

Mé oči opět zamířily k mému zachránci. Jeho rty se přisály na hrdlo muže. Zpanikařeně jsem zalapala po dechu. V ulici bylo najednou takové ticho, slyšela jsem dopady kapek vody o zem.

A najednou mi to došlo, nebyla to voda, ale krev. Odkapávaly malé kapky v pravidelném intervalu z krku muže. Co to má znamenat? Najednou se mi začal zvedat žaludek, cítila jsem na jazyku kovovou chuť, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Něco tu bylo jasné, ale mě to nedocházelo. Jako by mi v mozku něco bránilo prohlédnout. Krev, krev a krev. To jediné jsem vnímala a jeho jak mu od úst odkapává.

Upír!!! Docvaklo mi. Mytické stvoření. Překvapilo mě, že mě to neudivilo a že jsem se nebála. Nebála jsem se ho a to ani, když od jeho úst odkapávala tmavě rudá tekutina. Tělo muže se pod jeho zuby zmítalo, ale neměl šanci. Ani maličkou naději. Ještě chvíli se nad ním skláněl a pak jeho tělo odhodil, to se ani nepohnulo. Musel být mrtvý. Zdálo se mi, že je něco špatně, ale neměla jsem čas uvažovat nad tím co.

Ten druhý se mezi tím probral, zvedl se na nohy. A snažil se utéct. Upír se v mžiku objevil před ním a pustil se do něj. Jeho pohyby byly tak rychlé, že jsem viděla jen šmouhy. Odhodil i druhé tělo na zem a otočil se. Byl ode mě něco přes deset metrů, přesto jsem cítila jeho pohled na svém těle. Srdce mi poskočilo, zprvu jsem si myslela, že strachem, ale tím to nebylo. Já se nebála upíra? Není to proti přirozenosti? On zabil před mýma očima dva muže, a přesto jsem nechtěla utíkat? Je pravda, že ti dva se mnou neměli rozhodně nejlepší úmysly, ale upír je upír. Nemohla jsem tvrdit, že je mi jich líto a taky proč by mělo? Ale… taky to nemusela být má záchrana. Napadlo mě. Co když zabil ty dva a pak se pustí do mě? První se vypořádal s nimi, aby si se mnou mohl dělat, co chce. Vědomí tvrdilo, že bych se ho měla bát, ale srdce bylo opačného názoru. Chtěla jsem se ho dotknou, zjistit, jestli je opravdový.

Zdál se být zaskočený, když mě tam uviděl. To mě překvapilo. Asi čekal, že uteču a popravdě to mi i rozum radil, ale já nemohla. Stále jsem byla zády přitisklá na zeď. Všechny moje smysly ho pozorovaly. Opět jsem zpanikařeně zalapala po dechu, jakmile jsem si všimla, že se chystá otočit a zmizet. V půli pohybu se zasekl a obrátil se zpět.

Pomalým lidským krokem se ke mně přibližoval, jeho krok byl váhavý. Jakoby se uvnitř sám se sebou pral. Nebyl si jistý tím, co se chtěl udělat.

Moje lidské instinkty stály za nic. Já se ho nebála, a přesto se mi tepová frekvence zrychlila. A najednou stál metr přede mnou. Neměla jsem kam utéct, ale já ani nechtěla utíkat. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a podívala se do jeho očí.

Tělem mi projel šok. Nevím, co jsem čekala. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho karmínově rudých očí. Ty oči, vzpomněla jsem si na ten můj sem. Ano, tyto oči měly téměř stejnou barvu, jak ty oči toužící po mé smrti. Až teď mi došlo, že opravdu je něco v nepořádku. Jeho oči neměly být karmínově rudé, ne, jeho ne! A v tom snu to byl upír, ach ano, ale jak to? Já se s nějakým už dřív setkala? A jestli jo, jak to že stále žiju? Bylo mi jasné, že upírovi není možné vzdorovat. A přestože měly stejnou barvu, jako v tom snu, nebyly to ony. To jsem věděla bezpečně. V tam těch byla vepsaná touha po mé krvi, po to mi ublížit, ale tyto byly překvapené a povědomé. Jen ta barva mi neseděla. Tak moc povědomé a přesto tak moc cizí. Bylo v nich tolik pro mě neznámé bolesti a smutku. Nesedělo mi to k nim. Ony neměly být smutné, on neměl být smutný. Nakročil nohou, chystal se ke mně přiblížit. Moje srdce poskočilo a on zaváhal. Zkoumavě mi hleděl do očí. Něco se v nich snažil nalézt. Nevím, co si v nich přečetl, ale dokončil pohyb a byl mi opět blíž. Naše oči byly stále do sebe zaklesnuté. Můj pud sebe záchovy už rezignoval. Já se ho opravdu nebála, ale bála jsem se o něj. Tvář mi ovanul jeho dech. Byla to ta nejnádhernější vůně, jaká mohla existovat. Opojně mi zamotala mysl. Podlomily se mi kolena. Ztrácela jsem vědomí. Čekala jsem dopad na tvrdou zem.

Něco mě zachytilo, byl to on. Dopadla jsem do jeho náruče. Tvrdé ledové paže mě zachránily před zemí. Cítila jsem se v nich tak bezpečně, byly tak povědomé. Nechtěla jsem je už nikdy opustit. To, jak mě drží ve své obětí, bych vyměnila za vše. Za své myšlenky, za své srdce i za svůj život. Kdy ho chtěl, já bych neměla sílu mu v tom bránit.

To on byl odpověď na mé otázky, na mou existenci, na mou minulost i budoucnost. Já ho miluji!? Jeho, pro mě teď neznámého tvora? Upíra člověku nejnebezpečnějšího protivníka? Cítila jsem k němu lásku, která ve mně byla i před tímto setkáním. Ale jak to? Já ho milovala i dřív, ale proč jsem si to neuvědomila? Co mi v to bránilo? Nechápala jsem to, nechápala jsem nic.

A Jak jsem ho mola milovat dřív? Když ho tolik miluji, tak on by mě měl poznat, měl by vědět, kdo jsem. A měl tu se mnou být, když jsem v nemocnici otevřela oči. Měl mě poznat! Místo toho se zdálo, že ani on neví, kdo jsem. Jeho obličej byl zachmuřelý, neuvěřitelně smutný, frustrovaný a udivený. Nehleděla jsem mu přímo do očí. Bála jsem se jeho emocí.

Postavil mě na nohy. Stále mi byl neuvěřitelně blízko. Nemohla jsem v jeho blízkosti příliš uvažovat. Natáhl ke mně ruku a svou dlaní mě chytil zlehka za bradu a donutil mě se mu podívat do očí.

Stále se snažil v nich něco vyčíst. Nevím, kolik svých otázek v nich našel. Došlo mi, že ani jeden z nás nepromluvil, ale já nebyla schopná začít. A asi ani on.

Každá linka jeho obličeje mi byla povědomá. Jeho bezchybné rysy. Jeho tvrdá, bílá a ledová kůže, jejíž dotek mě hřál u srdce. Každičký záhyb jeho tělo, prostě téměř vše. Jen ty oči byly cizí, jejich barva i bolest v nich. Dala bych vše jen, aby ty oči byly šťastné.

Proč se mi to děj? Opravdu ho miluju? Miluju upíra? Co o mně ví? Zná mě? Co to znamená? Je on smyslem mého života? Proč mě nezabil? A sousta dalších otázek se mi honila v hlavě. Nebyla jsem schopná ani jednu zodpovědět a stále se objevovaly další.

Stále držel mou bradu, jeho dotyk mě pálil. Oba jsme měli spoustu otázek. Jeho rty se zachvěly a já uslyšela ten nejkrásnější hlas na celičkém světě.

„Kdo jsi?“ vyslovil opojným hlasem. Byl to balzám na duši. Prve mi bylo jedno, co řekl, jen to, že jsem slyšela jeho hlas, bylo na mě až moc. Jeho oči se dožadovaly odpovědi.

„Kdo jsi?“ zopakoval. Konečně mi došel význam. Chtěl vědět, kdo jsem. Ale jak jsem mu mohla odpovědět, když jsem to sama netušila? Jenže já mu nemohla neodpovědět.

„J..já nevím,“ vykoktala jsem popravdě. Jeho oči posmutněly, nedostal svou odpověď.

„Jak se jmenuješ?“ položil mi novou otázku. Na ni jsem už znala odpověď.

„Bella,“ vyslovila jsem váhavě.

Proměnil se v sloup, měřil mě zvláštním pohledem. Nechápala jsem, co se děje. Řekla jsem něco snad špatně? Proč jsem nemlčela? Věnoval mi jeden neskutečně bolestný pohled a zmizel. Najednou jsem se cítila tak sama a bezbranná. Bolelo mě u srdce, že odešel a zmizel.

Rozhlédla jsem se kolem. Ti dva tam už neleželi. Alespoň z části jsem si oddechla. Co bych dělala se dvěma mrtvolami? Jak bych to někomu vysvětlila? A dalo se to vůbec vysvětlit?

Ještě značnou chvíli jsem to rozdýchávala. Jakmile jsem se byla schopná pohnout, rychlým krokem jsem se vydala domů. Byla jsem rozhodnutá, že nikomu nic neřeknu, jelikož by mi stejně všechno neuvěřili.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!