Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 8. kapitola

Déjà vu - 8. kapitolaMáte tu další dílek.:) Je trochu delší než ostatní, tak si toho užijte. Musela jsem to utnout, jinak nevím, kdy bych ho dopsala a podle mě by byl moc dlouhý.:) Jsem ráda, že se mi ho povedlo napsat dříve než minule. Moc si cením vaších komentářů, bez nich bych se asi tak daleko nedostala.
Příjemné počteníčko, elis:*

Musela jsem to někomu říct. Nemohla jsem jen tak zmizet, bez jediného slova. Věděla jsem, co musím udělat, ale potřebovala jsem pomoc. Mohlo to znít jako bláznovství, ale já si nemohla pomoc.

Běžela jsem po chodbě. Ocitla jsem se před dveřmi, které jsem hledala. Dveře od pokoje drahé sestřičky Jane, to jí jediné jsem věřila na tolik, abych jí to byla schopná říct. Myslela jsem, že jsem stihla zpomalit. Přesto jsem do pokoje vrazila plnou rychlostí a stejně rychle jsem bez vysvětlení na Jane vyhrkla ta tři slova:

„Jedu do Itálie!“

Nezdálo se, že by nevěřila tomu, co říkám. Jen asi nechápala – proč? Co chci provést, proč jsem tak uhnaná. Proč jsem jí dřív nic neřekla. Proč jsem tak mimo. Jen na mě zmateně koukala, pochvíli se zmohla na pouze na – „Co?“

Až teď jsem se trochu uklidnila a pochopila, že jí to asi budu muset vysvětlit. Ale nevěděla jsem, čeho se chytnout.

„Jane, prosím, prosím, potřebuji tvojí pomoc,“ naléhala jsem.

„Tak se uklidni, jestli to bude v mých silách, tak ti pomůžu. Ale co to tady blázníš? Jaká Itálie? Evropa? Co tam? Bello, co se sakra děje?“ Při poslední větě jí hlas vylétl naléhavě o oktávu výš.

„J.. já… já.“ Najednou jsem nebyla schopná slova.

„Bells, co ty? Já vůbec netuším, o čem tady mluvíš.“

„Já neví.., nevím kde mám začít.“ Já netušila, jestli jí to jsem vůbec schopná říct a vysvětlit.

„Bell, prosím tě, uklidni se.“ Upírala na mě ustrašené oči. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Velmi pomalu jsem se uklidňovala. Sedla jsem si na Janeninu postel, v zápětí u mě byla i ona.

„Co se stalo?“ Stále na mě upírala ustrašené oči.

„A kde mám začít?“ opáčila jsem ji možná až moc hystericky.

„Já nevím, co tě vedlo k tomu jet do Itálie?“

„Jane, já se ti to pokusím říct, ale musíš mi slíbit, že mi pomůžeš a že mě nebudeš považovat za blázna.“

„Tebe za blázna? Ale no tak, proč bych měla? Bello slibuju ti, že ti pomůžu a nebudu tě považovat za blázna. Stačí?“ Povzbudivě se na mě usmála.

„Co já bych bez tebe dělala?“ Konečně jsem se usmála i já.

„Prostě mi řekni, co máš na srdci. Já ti slibuju, že tě vždycky podpořím.“ Snažila se mě podpořit. A tak jsem začala vyprávět ten podivný příběh mého dosavadního života, tedy toho, který jsem si pamatovala.

„Víš, jak se mi zdál ten sen?“

„Samozřejmě, jak bych mohla zapomenout?“

„No, já vím, že to nedává moc mysl, ale já ho považuju za odezvu něčeho skutečného.“

Jane měla ve tváři nečitelný výraz. A tak jsem pokračovala.

„Od doby, co jsem se probrala, se mi stalo ale daleko víc takových věcí. Věcí, které byly iracionální, ale mně připadly povědomé. Sice, co teď řeknu, mě bolí a tobě se moc omlouvám, ale… i ten pouhý sen nebo to auto - vlastně ty si to nemůžeš pamatovat. Jak jsem poprvé byla na této ulici, viděla jsem tudy projíždět stříbrné Volvo. A i to Volvo mi připadlo tehdy povědomější než ty nebo máma. Já prostě nevím, čím to je. Já se ti omlouvám, ale je to tak,“ zlomil se mi hlas.

„Bello, za to se mi neomlouvej.“

Objala mě. Po tváři mi začaly stékat slzy. Já se musela uklidnit, potřebovala jsem jí to říct. Každá sekunda teď měla cenu zlata. Setřela jsem si slzy a pokračovala.

„Já potřebuju zjistit, proč tomu tak je. Víš, kdo je Dr. Cullen?“

„K němu chodíš na terapii, ne?“

„Přesně, ale proč jsem ho tehdy vůbec navštívila. Už tehdy, když jsem v nemocnici uslyšela jeho jméno, jsem věděla, že je mi povědomé. Sice stále netuším proč, ale něco mě k němu táhne.“

Vzpomněla jsem si na svou první návštěvu. Od té doby uběhl už skoro měsíc. Poté jsem u něj byla hodněkrát, ale nikam jsme se neposunuli. Ach jo.

„A já cítím, že to všechno spolu souvisí doktor, auto, sen atd,“ na okamžik jsem se zasekla.

„A co to má společného s výletem do Itálie?“ naléhala na mě. Bylo znát, že je jí to proti srsti na mě tlačit. Od doby co jsem vlétla do tohoto pokoje do teď, jsem zpozorovala změnu v jejích očích. Zezačátku byly ustarané, ale teď v nich byly plamínky zvědavosti. A kupodivu se mi zdálo, že nic z toho, co jsem řekla, neodsuzuje. To bylo pro mě povzbuzující. Dávalo mi to sílu pokračovat dál.

„No a teď k tomu nejdůležitějšímu.“

Do teď jsem se z daleka nedostala k tomu podstatnému.

„Asi před týdnem, bylo to v pátek a dneska je čtvrtek, ne? Byla jsem u Dr. Cullena v ordinaci a vracela se za tmy, šla jsem pěšky.“

Snažila jsem se zhluboka dýchat, to co jsem potřebovala říct Jane, nebyla zrovna příjemná vzpomínka. Jane se na mě jen povzbudivě usmála.

A tak jsem konečně začala vyprávět tu bolestnou, ale podstatnou část příběhu. A při tom si vybavovala tu chvíli.

 

...Dnes jsem se u Dr. Cullena zdržena trochu díl. Slunce dávno zapadlo, všude byla tma. Jediné co ji prosvětlovalo, byly pouliční lampy. Z nějakého, praštěného důvodu jsem se rozhodla jít domů pěšky. No já vím, že to nebyl můj nejlepší nápad. Ale na druhou stranu mě to dostalo nakonec o krok dál.

Vzala jsem to nějakou bočnější ulicí, moc lidí tam nebylo. Spíš téměř nikdo, potkala jsem pouze starého pána, jak venčí svého psa. Docela klidně jsem šla ulicí, v podstatě jsem slyšela pouze své vlastní kroky. Jeden za druhým. Pomaličku jsem se blížila k domovu. Nechtělo se mi spěchat, užívala jsem si procházku potemnělým městem.

Najednou jsem za sebou uslyšela něčí kroky. Hrklo ve mně. Bello klid. Raděj jsem se neotáčela a snažila si jít svou vlastí cestou. Potemnělé domy se nade mnou skláněly. Stále se za mnou ozývaly ty kroky. Podle mě to mohl být jen jeden člověk. Celé mě to znervózňovalo.

Přidala jsem do kroku a víc se zabalila do svého svetru. Jako by mě snad mohl ochránit. Neměla jsem odvahu se podívat za sebe. Jen jsem opět zrychlila. Nevybrala jsem si asi nejlepší uličku, napadlo mě opožděně.

Domy kolem byly povětšinou činžáky. Valná většina oken v přízemí vymlácená. Omítka oprýskaná, ta byla nová možná před třiceti lety. Popelnice povyvracené a přeplněné. Na okraji silnice stáli pouze stará, rezavá a zašlá auta a i těch tu bylo jen pár. Otřásla jsem se při představě, že bych tu měla strávit víc času, než je teď nezbytně nutné, natož tu bydlet.

Konečně jsem opustila tu ulici, nacházela jsem se na křižovatce. Vydala jsem se popaměti vlevo, na upravenější uličce jsem se cítila daleko líp. Dokonce jsem za sebou už nikoho neslyšela. Zhluboka jsem si oddechla.

Po jednom ujitém bloku jsem si říkala, jestli jsem si to třeba nenamlouvala, jestli to nebyl pouze výplod mojí fantazie. Radši jsem se koukala pod nohy než před sebe, abych se svojí šikovností neskončila na zemi. No a právě proto mi až pozdě došlo, že jsem v slepé uličce a že se obytné domy dávno ztratily za mnou.

Vzhlédla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Oklopovaly mě staré průmyslové budovy. Chtěla jsem se vydat zpátky na správnou cestu.

„Kampak děvenko?“ do uší se mi zaryl oplzlý hlas.

O budovu se opírala tmavá postava, až teď jsem si jí všimla. Nehybně jsem ztuhla na místě. V ten okamžik by se opravdu ve mně krve nedořezal. Uvnitř jsem začala panikařit a do toho se ještě mísil pocit něčeho povědomého. Ta situace mi připadala nejpovědomější věcí za můj život. Kdybych nebyla v takovém nebezpečí asi by mě opět ta blízkost k minulosti ochromila, ale teď. Teď mě adrenalin držel při povědomí.

Měla bys utéct. Tvrdilo něco ve mně, ale já toho nebyla schopná. Nebyla jsem schopná promluvit, udělat krok v před - prostě vůbec nic.

Postava se přiblížila, zpanikařeně jsem zalapala po dechu.

„Copak tady děláš, děvenko?“ slyšela jsem výsměšný hlas.

Osoba, které patřil, se ke mně neustále přibližovala. Teprve, když se ocitla jen asi dva metry přede mnou, mohla jsem si ji prohlédnout. Byl to mohutný chlap, měl na sobě oblečené staré džíny a špinavé triko. Zafoukal větřík a ke mně se donesl odporný pach. Směsice benzínu a alkoholu táhla od toho muže. Bylo mi jasné, že proti němu nemám šanci.

Schoulila jsem se víc do svého svetru. Bello bojuj, no tak!!! Řval hlásek v mé zmatené hlavě. Snažil se mě dokopat k něčemu, ale já nemohla. Nemohla jsem nic dělat. Nevnímala jsem nic kromě té osoby přede mnou a svých nemožných myšlenek.

„Ty toho moc nenapovídáš, viď? Pověz mi něco, co v tuhle dobu tady dělá taková krásná a křehká panenka? Asi jsi němá. Nebojíš se?“

Temně se usmál a dál pokračoval ke mně. Díval se na mě potěšeným pohledem, měl radost z mého očividného strachu.

Nebyla jsem schopná se pohnout a to ne strachem. Ten mi nezatemňoval mysl, naopak držel ji v provozu. Až v tuhle chvíli mi došlo, že na něco čekám. Neušila jsem, na co a ani co si od toho slibuju, ale nedovolovalo mi to pohnout se. Abych to náhodou nevystrašila nebo co. Nedávalo mi to totálně žádný smysl.

Mezitím se ke mně opět přiblížil. Otřásla jsem se strachem a zhnusením. Zezadu jsem ucítila poklepání na rameno.

„Ááá,“ vypískla jsem okamžitě. Ten muž přede mnou se hrozivě zasmál. Zpozorovala jsem druhý hlas: „Tys tvrdil, že je němá.“

„No, bylo by to pro ní lepší.“ Upírala jsem na něj zděšené oči. BELLO!!! Hni sebou!!! Co to provádíš? Bojuj! Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Pootevřela jsem ústa a chtěla křičet o pomoc. Ale nevyšel z nich ani hlásek.

„O to se ani nepokoušej.“ Výhružně se na mě zatvářil ten druhý. Až opožděně jsem si všimla, že má v ruce nůž. Nebezpečně s ním točil.

„Co si myslíš o dnešním úlovku?“ začal debatu ten, kterého jsem zpozorovala prvně.

„Já ti nevím, ale myslím, že si užijem.“ Vypadal jako by se mu na něco sbíhaly sliny. Uvnitř se mi to sevřelo ještě víc, jakmile mi došlo o čem mluví. A já jim nebyla schopná odporovat. Nebyla jsem schopná ničeho.

Oba stáli přede mnou a přibližoval se ke mně ten s tím nožem. Nějaký hodně silný, hluboký smysl pro sebezáchranu mi pomohl pohnout s nohami a já začala ustupovat. Bohužel pochvíli jsem narazila zády o zeď.

„Kampak mi to utíkáš?“ Ten druhý byl ještě horší než ten první. Přistoupil velmi blízko ke mně a položil mi nůž na krk. Neměla jsem kam ucuknout.

„Neopovažuj se křičet, jinak!“ Přejel mi zlehka nožem přes krk. Neviděla jsem žádnou únikovou cestu. Strach ze mě udělal nehybnou sochu. Modlila jsem se v zázrak.

Jeden z nich, v tom stresu nevím který, mi šáhl na stehno. Srdce mi zpanikařeně bilo a já se snažila vymyslet cestu z této noční můry.

Hleděla jsem do očí tomu, co mi na krku držel nůž. Nemohla jsem se pohnout, i kdyby mi to mé tělo dovolilo. Můj strach se v tom okamžiku začal měnit na něco zcela odlišného. Kousek po kousku se měnil v vztek, tak obrovský, že jsem ho do sud ještě nezažila. Proudil mým žilami. Cítila jsem v sobě zvláštní neobvyklou sílu. Netuším, kde se to ve mně  bralo, ale chtěla jsem aby trpěl. Hodně trpěl.

Zavřela jsem oči a snažila si to uvnitř urovnat. Ta síla byla pro mě něčím tak novým, překvapivým a hrůzostrašným.

Pohlédla jsem mu do očí. Úsměv na rtech mu ztuhl, moc jsem to nechápala. Nůž mu vyjel z ruky a cinknul o zem.

Ten druhý se na něj zmateně podíval. A právě v té vteřině se stala další nečekaná věc. Oba muži ode mě odletěli pár metrů. Slyšela jsem náraz o stěnu budovy. Nechápavě jsem zaměřila svůj pohled tím směrem. Vedle dvou padouchů stal on. Ten co mě asi určitě zachránil.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!