Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 6. kapitola

Déjà vu - 6. kapitolaSnažila jsem se napsat delší dílek, no nakonec není o asi o moc delší než ostatní, snad to bude stačit. Já se opravdu snažila. Děkuju moc za komentíky, snad se nějaké objeví i pod tímto dílkem. Jinak se dozvíte, co bylo ve zprávách. A čistě by mě jen zajímalo, jak se vám budou líbit.:) Dílek nese název Dr. Cullen, tak uvidíte sami, jaké bude jeho setkání s Bells.:)

 

Mamka byla v kuchyni a z poschodí jsem slyšela Jane, jak si zpívá. Vešla jsem do obýváku, kde hrála televize. Zrovna běželi zprávy. Se zaujetím jsem se na ně dívala. Ale to, co jsem v nich zahlédla mi vyrazilo dech, no víc než to. Podlomili se mi kolena a já se musela opřít o gauč. Na obrazovce běžely záběry… nějaké tmavé uličky. Na zemi ležela dívka a kolem byla spousta krve. Bylo zřejmé, že její život už skončil. Ale ty obrázky nebylo přesně to, co mě dostalo. Dvě pouhá slova, která mě dostala na kolena zněla - Isabella Swan. Zbytek jsem neslyšela. Hučelo mi v uších. Na obrazovce naskočila reklama.

Isabella Swan a smrt? - spojila jsem si ten obraz a ta slova. Bodlo mě u srdce. Vůbec mi to nedávalo smysl, ale měla jsem velmi nepříjemný dojem, že s tím mám něco společného. Běžně člověk vidí kolem sebe smrt a bere ji za samozřejmost. Dávno je imunní proti tomu, aby se sesypal nad každou ztrátou tohoto světa. Pak však přijde smrt někoho blízkého a mu to vyrazí dech, ale co kdyby zažil vlastní smrt? A dál žil?

Začala jsem lapat po dechu. Srdce mi zpanikařeně bilo. Snažila jsem se uklidnit, zhluboka dýchat, ale nešlo to. Pohlcovala mě panika. Vytřeštěně jsem hleděla na obrazovku přede mnou, přestože záběry i slova byly dávno pryč. „Bello klid.“ Řvala jsem na sebe v hlavě. Já se opravdu snažila uklidnit, ale nešlo to.

Vedle srdce jsem cítila strašnou nicotu. Měla jsem dojem, jako bych se propadala do nikdy nekončící díry.

To nebyl rozum, kdo se tolik zděsil. To mi v hrudi poskočilo a rozběhlo šílený boj mé srdce. Nevím, kde se to v něm bralo. Nevím, proč tomu tak bylo. Jediné co vím je, že rozum to nebyl schopen pochopit. Utíkal za srdcem, bohužel to pokaždé, když se přiblížil, se rozuteklo ještě rychleji.

Ten běh nemohl ani jeden z nich vyhrát, jen bych je oba uštvala. Okřikla jsem se a snažila si vyprázdnit hlavu. Srdce zklidnilo tempo a já klesla na pohovku. Zavřela jsem svá víčka a nechala se unášet spletitou sítí snů.

 

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

 

Uběhlo pár dní a já nedokázala pochopit, co se mi stalo. První den jsem chodila jako tělo bez duše, naštěstí časem jsem se vracela k normálu.

Seděla jsem v pokoji a snažila se číst nějakou knížku, přestože jsem vůbec nevnímala význam slov. Po půl hodině a jednom odstavci jsem to vzdala a knížka letěla do protějšího rohu místnosti. Až teď jsem zaznamenala, že někdo stojí ve dveřích. Střetla jsem se s ustaraným pohledem mé maminky. Měla o mě strach a ani se jí nedivím.

„Bello, dneska jsi se objednala k doktorovi, vzpomínáš?“

„To už je středa?“ Maminka jen sklíčeně přikývla.

„Já tě tam můžu jenom odvést, ale pak musím něco zařídit. Zvládneš to sama?“

„Jo, bez problému.“

„Dobře, za dvacet minut vyrážíme.“ A zmizela za dveřmi.

Překvapivě rychle jsem vystřelila ke skříni. A za pár minut jsem čekal dole u dveří. Až pak mi došlo, že máme asi tak patnáct minut čas. Já nechtěla ztratit ani minutu. Divila jsem se, kde se ve mně bere tolik energie.

Sedla jsem si ke stolu a znuděně čekala. Ale pak jsem zahlédla papír a tužku a začala si kreslit. Pod rukou se mi objevovaly linky a ty přecházely malou kresbičku. Po chvíli na mě hleděli dvě oči. Sršelo z nich tolik emocí, nedokázala jsem to unést. Vzala jsem ten nepatrný kus papíru a složila si ho do kapsy.

Konečně jsem se dočkala, na schodech se objevila maminka a směřovala ke dveří.

„Bello jdeme,“ slyšela jsem jen.

Cesta byla celkem poklidná, žádné kolony. Po chvíli jsem zahlédla bílé stěny nemocnice. Maminka zaparkovala, rozloučila se mnou a odjela. Stála jsem na parkovišti. Zhluboka jsem se nadechla a udělala krok vpřed.

Najít ordinaci naštěstí nebyl žádný problém. Nacházela se v druhém patře v levém křídle budovy.

V čekárně nikdo nebyl, zlehka jsem zaťukala na bílé dveře. Otevřela mi tak padesátileté paní a uvedla mě dovnitř.

„Vy jste slečna A-veque?“ optala se mě.

„Ano, to jsem já.“

„Pan doktor vás již očekává.“ A poslala mě k otevřeným dveřím. S rozvahou jsem vstoupila dovnitř a sedla si do nachystané židle. Dr. Culen byl ke mně otočený zády, až jsem si sedla, otočil se ke mně.

„Rád vás poznávám, slečno A-veque.“ Mile se na mě usmál. Srdce mi nepříjemně poskočilo v hrudi. Ty jeho oči, byly nějaké zvláštní, povědomé a přesto cizí. Upíral na mě jantarové oči. Po chvíli přešly v uhelně černé. Co? Zmateně jsem zamrkala a s uklidňujícím pocitem jsem zjistila, že se mi to jenom zdálo. Jeho pokožka byla bělejší než sníh. Věděla jsem, že není tím, čím se zdá být. Opět se mi zrychlila tepová frekvence.

„Je vám dobře?“ vyrušil mě z mého přemýšlení.

„A-a-ano,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Opravdu?“ snažil se ujistit.

„Mh… ano.“ No nezdálo se, že by mi věřil. Uvnitř jsem cítila takový divný pocit, něco mezi očekáváním nalezení střípků mé minulosti a skličující úzkostí. Nedokázala jsem sama sebe pochopit. Mé divné pocity mi nedávali vůbec žádný smysl. A právě na tomhle místě jsem nejsilněji cítila svou minulost.

„Co mi o sobě povíte, Isabello?“ zeptal se po krátké odmlce.

„Bello,“ opravila jsem jej automaticky. V jeho jantarových očích se objevil slabí plamínek naděje. Zkoumavě mi hleděl do očí. Pak ohýnek zhasl a nahradil jej smutek. Povzdech si.

„Co mi o sobě povíš, Bello?“ upíral na mě posmutnělé oči.

„Je mi sedmnáct, mám hnědé oči,“ začala jsem.

„To vidím, co mi povíš o svojí osobnosti,“ přerušil mě.

„Nevím.“ Sklopila jsem oči.

„Pamatuješ si něco z dřívějška?“ položil mi další otázku.

,,Ne.“

„Vůbec nic?“ udiveně se zeptal.

„Vůbec, jen snad…“ nevěděla jsem, jak tu větu dokončit.

„Jen snad?“

„Nejsou to ani útržky, spíš vnitřní pocit něčeho povědomého.“ Dál se mi nechtělo pokračovat, věděla jsem, že ty pocity jsou nesmyslné? Možná spíš nevysvětlitelné. Nic z toho, co mi připadalo povědomé, nemělo zatím reálné vysvětlení.

„No, je to lepší než nic.“ V jeho hlasu jsem slyšela malý náznak naděje.

„Pověz mi o tom.“ S těmi slovy ve mně hrklo. Před očima se mi najednou vybavily všechny ty obrazy, pocity… Od toho Volva na ulici po ty záběry v televizi a toho to podivně povědomého doktora. Všechna ta úzkost z nevědomosti a mé vlastní neschopnosti. Vybavila jsem si přesně ten pocit, když jsem viděla tu mrtvou dívku ve zprávách, když jsem se dívala na západ slunce, když jsem se vzbudila z té noční můry… A to bylo na mě moc. Všechno se to pralo přes sebe. Vršil se jeden pocit na druhý, byl to velmi křehký domeček z karet. A najednou se něco ještě víc pokazilo a zasypalo mě to. Srdce nikam neběželo, jen se snažilo vydržet tu tíhu na sobě. Koutkem oka jsem zpozorovala jeden pár vyděšených očí. Nevím co mě to napadlo, pokusila jsem se vstát. Vratká kolena to však nevydržela a já se kácela k zemi.

Těsně před dopadem mě něco zachytilo. Ledové ruce na mém těle. Rázem mnou projela vlna uklidnění. Byl to ten nejvíc uklidňující pocit, který jsem zažila. Ani mi nepřišlo divné, jakože byl u mě tak rychle. Brala jsem to za čistou samozřejmost. Ale jak to? Na okamžik jsem zapomněla na ten zhroucený domek z karet. Cítila jsem se jako v nejbezpečnějším objetí. Ani jsem nestihla postřehnout a ležela jsem na gauči v pravém rohu místnosti. Ledové ruce mě opustily.

Neměla jsem daleko k tomu se zhroutit, ale slíbila jsem si, že budu silná. Půjdu po stopách své minulosti a nenechám se odradit.

„Bello, halo, slyšíš mě?“ Zaznamenala jsem něčí hlas. Pokusila jsem se posadit a dokonce se mi to povedlo.

„Na, tohle vypij.“ Podal mi skleničku a prášek. Neměla jsem sílu protestovat. Poslušně jsem spolkla prášek a zapila ho.

Dr. Cullen se snažil tvářit mile a jakoby nic, ale za tou maskou pracovaly emoce. Viděla jsem tam strach, úzkost, naději, očekávání, směsici protichůdných procesů. Navenek se snažil chovat profesionálně.

A k té jeho odlišnosti. Připadla mi tak přirozená. Ten sen. Ach ten sen. Zdál se mi asi před týdnem. Jak jsem si to mohla nespojit? Ta po krvi toužící postava byla tak podobná Dr. Cullenovi. Jen ty oči byly jiné. Tyhle mi dávaly naději, klid a možná i budoucnost.

„Už je mi dobře.“ Snažila jsem se ho a hlavně sebe uklidnit.

„Myslím, že pro dnešek to stačilo. Určitě se však musíš ještě stavit. Uděláme pár testů. A čím dříve, tím lépe. Můžu tě přijmout zítra mezi 8-10 hodinou. Přijdeš?“

„To mi vyhovuje,“ vysoukala sem ze sebe.

„A Bello, dám ti tady jeden prášek. Jestli budeš mít dojem, že je toho na tebe moc, tak si ho vezmi.“ Jen jsem přikývla.

„Jak se dostaneš domů?“ Tuhle otázku jsem nečekala.

„Autobusem nejspíš,“ nejistě jsem odpověděla.

„To není dobrý nápad, mám teď několik hodin volno. Odvezu tě domů.“ Znělo to čistě starostlivě. Věděla jsem, že nemám na výběr. Asi bych stejně neprotestovala.

V podzemní garáži jsme nasedli do tmavého auta, skla byla skoro až neprůsvitná. Nakonec se mi povedla navigace ke mně domů.

„Děkuju za svezení.“

„Jsem rád, že jsi v pořádku dorazila domů. Zítra tě čekám v ordinaci,“ dodal autoritativně.

„Budu tam. Na shledanou, Dr. Cullene.“

„Ahoj, Bello.“

Opět jsem pozorovala auto opouštějící tuto ulici. Dnes to však bylo s nadějí na budoucnost s minulostí.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!